Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 17. kapitola

13.04.2011 (16:15) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2700×

Vrací se... Edward se vrací... Mám jásat, nebo mám být naštvaná?

Jedno jsem však věděla jistě. Muži už v mém srdci neměli místo. Navíc, Edward už mě chtít nebude. Našel si přece tu... ehm, jak se to vlastně jmenovala? Jo, jasně, Tanyu.
Prostě ho budu ignorovat. Jo, přesně tak. Teď se budu starat jen o svou svěřenkyni Nessie. Nevinný lidský život je důležitější, než Edward. Jo! Přesně tak!

„Kdy přesně se vrátí?“ zeptala jsem se Alice.

„Maximálně dva dny,“ potvrdila Alice šťastně. No skvělý... Takže ještě dnes musíme s Nessie odejít. Nechci s ním mít nic společného. Už ne! I když ho tolik miluji, tak Nessie je pro mě cennější, než vlastní štěstí. Zvláštní, před pár týdny jsem Nessie brala jako přebytečné smetí a teď? Sakra, co ta holka se mnou udělala? Mohla bych se usmířit s Edwardem a na Nessie zase zapomenout. Ale něco ve mně mi říkalo, že zůstat s Nessie je ta nejlepší volba. A já svému nitru vždy pečlivě naslouchala, tak proč bych neměla teď?

Z mého přemýšlení mě vyrušilo tiché kvokání.

„Emmette, co jsi udělal s těmi kuřaty, která tě pronásledovala z lovu?" řekla jsem zmateně. Emmett se zasmál.

„Mám je u nás pod postelí. Klidně ti jednoho dám, ale dej mi na něj pozor. Mám je vycvičený," pyšnil se Emmett.

„Kde že je máš?!" vykřikla zděšeně Rose. Emmett ztuhl.

„Řekl jsem pod postelí? Já myslel venku... na zahradě. Rozhodně daleko od naší postele, kde provozujeme... nepravosti, a rozhodně si omylem neudělala záchod z tvojí šatny a rozhodně..."

„Emmette, být tebou, sklapnu," poradila jsem mu, protože Rose byla v obličeji vzteky úplně rudá.

„Pche, to ti tak budu věřit! Mně se hned zdálo, že ta postel tak nějak divně kvoká... Jo a Emme, doufám, že ti došlo, že dokud tam budou ty slepice, tak žádný sex nebude!" řekla Rose a usmála se na něj. Emmett se zhrozil.

„Ale Rosinko, to bys mi neudělala. Ty můj pokládečku, ty moje květinko, růžičko, medvídku, miláčku, ty jedna sexuální dračice..."

„Emmette, fakt už sklapni," přerušila jsem ho, protože jsem dokonce i já vycítila Rosinu podrážděnost. Emmett se omluvně usmál a políbil svou manželku na tvář. Okamžitě roztála a na Emmetta se usmála. Tolik jsem jim záviděla. To mě znovu přivádělo k Edwardovi a jeho brzkému návratu. Povzdechla jsem si.

„Nessie, sbal si věci. Dneska se zase vracíme k nám,“ křikla jsem tak, aby mě slyšela...

„Ale proč?“

„Zítra začíná škola,“ řekla jsem a pokrčila rameny.

Byla to pravda. Dny u Cullenů tolik letěly, a já si vůbec neuvědomila, že se zase budu muset vidět s těmi dotěrnými spolužáky.

Sbalila jsem si věci a pomohla i Nessie. Sice jsme teď spolu moc nemluvily, ale cítila jsem se v její přítomnosti lépe. Už tu nebyla ta nenávistná atmosféra. Teď byla akorát... trapná.

K domu jsem dojela za pár minut. Miluju tyhle titěrný městečka. Všude jste za chviličku.

Tašky jsem pohodila na chodbu a vyrazila směrem ke kuchyni, kde jsem začala připravovat oběd. Jen jsem nakrájela zeleninu a zalila to nějakou tekutinou. Na lahvičce bylo napsáno Na saláty. Takhle to jistě pojmenoval nějaký upír. Je to přehledné a nemusíte znát chuť toho, co na to lijete. Opravdu chytré.

Nessie si sedla naproti a já jí podala mísu. Nabrala si a pustila se do jídla. Fuj! Jak to může jíst!
Když vše měla snězené, zkoumavě si mě prohlížela. Z jejího pohledu jsem byla nervózní.

„Kdy jsi posledně jedla?“ zeptala se, a já se na ni nechápavě podívala.

„Ehm... Cože?“ zeptala jsem se zmateně.

„No jako, kdy jsi jedla, nebo pila. Nebo tak nějak...“

„No krev jsem měla před týdnem a lidské jídlo... To už je dlouho,“ řekla jsem popravdě a Nessie vykulila oči.

„A to jako nemáš hlad?“ zeptala se.

„Mám, ale umím ho ovládat. To je také jeden z důvodu, proč hlídám právě tebe,“ řekla jsem celou pravdu. Už před ní nechci mít žádné tajemství.

„Kolik ti je?“

„Za týden to bude přesně sto,“ řekla jsem a hrdě se usmála.

„Wow! To jsem nevěděla, že jsi tak stará. Kolik jsi měla plastik?" zeptala se zaujatě. Já se zašklebila.

„Já nestárnu. Jsem navždy osmnáctka. Heč!" zasmála jsem se.

„To není fér!" stěžovala si Nessie a já se usmála. Chvíli jsme mlčely a oběma už nám to začalo být nepříjemné.

„Asi si půjdu lehnout," řekla Nessie a vyšla ke svému pokoji. „Jo, a Bello,... jsem ráda, že jsi moje ochranka zrovna ty," řekla a stydlivě utekla. Potěšeně jsem se usála. Přesně takhle to mělo být.

Umyla jsem nádobí a vyšla nahoru. Z Nessiina pokoje jsem slyšela pravidelné výdechy. Že bych se také na chvíli opět prospala? Zabloudila jsem k načančané posteli a bylo rozhodnuto. Spokojeně jsem do ní skočila a stáhla si džíny. Usnula jsem.

Zdál se mi zvláštní sen.
Bylo to tak reálné, že jsem tomu ani nemohla uvěřit.

Stála jsem v jedné z postraních uliček Seattlu a vyčerpaně oddechovala. Veškeré mé svaly mě bolely a byla jsem si jistá, že mám rozhodně zlomených pár kostí. Vlastně prakticky všechny... Teda alespoň tak se mi to zdálo. Cítila jsem, jak se mi pod kůží rýsují mohutné modřiny. Byly snad úplně všude.
Nic z toho jsem však nevnímala. Slyšela jsem za sebou vyděšené a rychlé nádechy Nessie. Stalo se něco, co ji hrozně vyděsilo. Po tvářích jí tekly horké slzy, ale kromě pár odřenin se jí nic nestalo. Blížila se ke mně postava a já už věděla, že ho skolit nedokážu. Neměla jsem už sílu. Došel až ke mně, a já ho z posledních sil co nejvíce uhodila do obličeje tak, že odletěl pár metrů. To však byla poslední kapka.
Postava se zvedla a opět k nám šla pomalým lidským krokem. Věděla jsem, že tohle je můj konec...
S trhnutím jsem se probudila a posadila. Na čele jsem cítila kapičky potu. Klid Bello, byl to jen sen... Ale byl tak živý!

Zavrtěla jsem hlavou a šla do sprchy. Pořád jsem byla vyděšená ze snu, ale drobné kapičky vody jakoby můj strach odháněly. Konečně jsem se uklidnila a oblékla se do džínových kraťásků, trička a conversek.
Podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly čtyři hodiny ráno. Povzdechla jsem si, vzala notes a začala si jen tak bezmyšlenkovitě čmárat.

Vyrušil mě otravný hukot budíku. Naštvaně jsem ho vypnula a zaměřila se na své dílo.

Nakreslila jsem podobizny Edwarda, Nessie a mě. Vše na obrázku bylo zmatené a nemělo žádný smysl.

Zavrtěla jsem hlavou a seběhla dolů. Uřízla jsem chleba a naplácala na něj, co mi přišlo pod ruku. Vše jsem položila  na stůl a v tu samou chvíli dolů přišla Nessie.

Zmateně kmitala pohledem mezi mnou a mým výtvorem. Co zas má?
„To si jako fakt myslíš, že to budu jíst?" zeptala se trochu podezíravě.

„A proč by ne?" Zamračila se.

„Ty po mě vážně chceš, abych snědla chleba se syrovým masem, džemem a kečupem?" zeptala se ohromeně.

Pokrčila jsem rameny. Nevyjde to na stejno? Stejně se to v žaludku všechno smíchá. Nessie si povzdechla.

„Asi by bylo lepší, kdybych začala vařit já. Ty to evidentně nezvládáš," řekla a usmála se.

„Tak bacha! Sedm let jsem krmila svou dceru a devět svého manžela! Zas tak neschopná nejsem. Akorát jsem to trochu... Zapomněla. Taky bys mi nezvládla udělat jídlo," řekla jsem a zazubila se na ni.

Už ji vidím, jak honí králíky a přemlouvá je, aby jí dali krev. Zasmála jsem se a Nessie si mě udiveně měřila pohledem. No co? Tak jsem zcvoklej upír. No to je toho.

Konečně jsem se uklidnila. Byl čas zase vyjet do školy. Zaskučela jsem a nasedla do auta. Nessie mě napodobila.

„Necháš mě někdy řídit?" zeptala se a v očích jí jiskřilo. Ona chce řídit mého broučka? To se mi moc nelíbí, co když mi ho poškrábe? Chudáček můj malý.

„Uvidíme," řekla jsem a rozjela se. Po očku jsem ji sledovala.

„Jsi nějak moc v klidu na to, že právě jedeš v autě s upírkou, a celý prázdniny tě upíři obklopovali. Ty se nás nebojíš?" ptala jsem se zvědavě.

„Nejdřív jsem se bála, ale pak mi došlo, že nemám proč. Neublížili byste mi," řekla a usmála se na mě. Já se zamračila.

„Všichni upíři nejsou jako my. To si pamatuj. Většina z nás normálně loví lidi. Není moc takových, jako my. Prosím, dávej na sebe pozor a ať už tě ani nenapadne scházet se s někým cizím. Zvlášt, když po tobě jde celá Volterra a jistě mnoho dalších klanů."

Chvíli bylo ticho.

„Co víš o královském genu?" vypálila ze sebe.

„Moc ne. Říkají se legendy, že upíří bohyně Nyx a Zeus spoldili potomka. Byla to dcera. Vypadala sice úplně jako lidská dívka, ale hodně se lišila od svých vrstevnic. Měla být inteligentnější, rychlejší, silnější a hlavně hezčí než lidské dívky. Také ale měla ovládat nějaký dar. Nebyly výjimky, že by některá nositelka královského rodu neměla žádný dar. Vím, že nositelka musela být vždy žena. Žena jakožto páteř celého rodu. To ženy rozvíjí rod. Ne muži. Pokud nějaká nositelka měla dvě dcery, tak tento gen zdědila jen jedna. Vždy to musela být jen jedna. Nositelkám se vždy rodila alespoň jedna dívka. Je to tak už naprogramované. Má to zaručit, aby někdo tento gen přenášel dál. Dar roste i se svým nositelem. V osmnácti už má být úplný. Většina nositelů po dovršení osmnáctin mizí. Myslím, že obě víme co s  nimi pak je. Jsou v zajetí a donucené sloužit Volteře, nebo někomu jinému, kdo si nositelku chytil," řekla jsem skrz zaťaté zuby.

Nessie na mě vyděšeně zírala. Pochopila jsem její strach.

„Neboj se, já tě nedám. Nehodlám tě vrátit do Volterry, pokud nebudeš sama chtít. Dokážu tě ochránit," řekla jsem a usmála se na ni.

Nessie se rozzářila a objala mě. Kdybych nebyla upír a neudržela volant, asi bychom už byly v příkopě. Usmála jsem se a jednou rukou ji také objala. Tak blízko jsme si ještě nebyly. Dojela jsem před školu a obě jsme vystoupily. Společně jsme se rozešly směrem ke škole.

„Ahoj Bello," ozvalo se za námi a já ztuhla.

Ten hlas... Strčila jsem za sebe Nessie, nahrbila se do útočné pozice a rychle se otočila. Nemýlila jsem se. Tak toho jsem tady opravdu nečekala. Ale co tady chce?

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 17. kapitola: