Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 15. kapitola

02.04.2011 (14:15) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2500×

15. kapitola

Probudila jsem a hrozně mě bolela hlava. Snažila jsem se vzpomenout si, co se dělo včera, ale poslední věc, kterou jsem si pamatovala, bylo, jak jsem do sebe házela jednu vodku za druhou.
Konečně jsem otevřela oči. Zadívala jsem se na svůj polštář. Byl takový tvrdý, přitom nesmírně pohodlný...
Kde to jsem? Najednou se ten můj polštář pohnul a já se více zaměřila na detaily. Byla to mužskáhruď!
Vyděšeně jsem se posadila. Na místě mého polštářku ležel Emmett a smutně se na mě usmíval. Teprve teď jsem si všimla, že je nahý a jeho chloubu zakrývá jen lehká deka. Zmateně jsem na něj zírala. Pak jsem se podívala na sebe. Byla jsem nahá! Proboha! Co se to včera stalo? Spěšně jsem se zakryla peřinou a stále zmateně zírala na Emmetta.
„Prosím, řekni mi, že to není pravda... Prosím, řekni mi, že jsme se třeba jen koupali a pak se neoblékli...“ prosila jsem.
„Tak fajn, koupali jsme se,“ řekl Emmett a usmál se na mě.
„Fakt?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Ne,“ řekl Emmett a smutně se pousmál.
„Sakra,“ postěžovala jsem si a skousla spodní ret.
Pohled mi sklouzl na zlatý prsten na mé levé ruce. Skoro jako by byl zásnubní. To je blbost... Oh, můj bože! To snad ne!
Vykřikla jsem a dál zírala na prsten.
Emmett se také podíval na svou ruku a ztuhl.
„Rose mě zabije,“ řekl polohlasně a vyděšeně sledoval prsten.
„Derek a Edward mě zabijou,“ řekla vyděšeně.
„To teda jo!“ řekl Emmett a zasmál se. Pozvedla jsem jedno obočí.
„Hele, víš o tom, že nejdřív zabijou tebe a pak mě?" ptala jsem se posměšně a jemu okamžitě ztuhl výraz.
„Sakra!“ zaklel.
„Tak hele, je ti doufám jasné, že o tomhle se nikdy nikdo nesmí dozvědět?“ ptala jsem se. Jen přikývl.
„Ale je tu i možnost, že o ničem nevědí. Můžeme si něco vymyslet a ehm... Co nejrychleji se rozvést,“ řekl Emmett.
„Dobře, ale pokud se to proflákne, tak doufám, že umíš hodně rychle běhat,“ řekla jsem a usmála se na něj.
„Asi bychom už měli jít, přece jen nechceme, aby nás začali hledat, že?“ řekl Emmett a vstal z postele. Po zemi posbíral moje oblečení a hodil mi je. Děkovně jsem se na něj usmála. Otočila jsem se k němu zády a začala se oblékat. Když jsem se na něj znovu otočila, byl už oblečený a vzrušeně mě pozoroval.
Zavrčela jsem a on se probral z transu. Omluvně se na mě usmál. Povzdechla jsem si.
„Pojď už,“ řekla jsem a jen tak z legrace po něm hodila polštář. Zašklebil se na mě a hodil po mně taky jeden, bohužel moc velkou silou a já spadla na zem. Začala jsem se hrozně smát. Nechápavě se na mě díval, a to ve mně vyvolávalo další záchvaty smíchu.
„Co ti je?“ ptal se nechápavě.
„Nevím,“ vykoktala jsem mezi záchvaty. Když jsem se trochu uklidnila, pomohl mi na nohy a společně jsme vyšli před hotel.
Museli jsme lidskou rychlostí, ale když už nás nikdo nemohl vidět, rozběhli jsme se.
„A už jsi vymyslela, na co se vymluvíme?“ zeptal se Emmett.
„Ještě ne, ale raději nech mluvit mě,“ řekla jsem a usmála se na něj.
Přikývl. Po pár minutách jsme dorazili před dům.
Povzbudivě jsem mrkla na Emmetta a společně jsme vešli domů.
„Kde jste byli!“ křikla Alice rozzlobeně.
„Ehm...,“ dostala jsem ze sebe. Svou řeč jsem měla nacvičenou! Dokonale! Ale Alicin tón mě naprosto vyřadil a já všechno zapomněla. Zoufale jsem se podívala na Emmetta, ten se div neskácel k zemi. Co je na mně tak vtipnýho?
Když se zase postavil, jeho tvář byla dokonale vážná. I když jsem viděla, jak mu cukají koutky.
„Vzal jsem Bellu do Olympie. Hráli tam Lakers,“ řekl Emmett. To by mě fakt nenapadlo. Usmála jsem se na Emma.
„Chceš říct, že jsi vzal opilou Bellu na Lakers? A jak jste se tam dostali? Auto zůstalo před barem,“ vyzvídal Edward. Jasně, ten do všeho musí strkat nos.
„Jeli jsme stopem,“ řekla jsem přesvědčivě.
„A jaký byl zápas?“ ptal se Derek.
„Dobrej?“ hádala jsem.
„No, tak už je nechte,“ řekla Alice. Bóže, jak já ji mám ráda.
Najednou zazvonil telefon. Edward ho šel vzít a já se uvolnila. Tak z toho nakonec nic nebylo. Uf, Edward se chvíli s někým dohadoval a pak zavěsil. Zamračeně přišel k naší skupince.
„Kdo to byl?“ ptala se Alice.
„Asi nějaký omyl. Volal nějaký pán a říkal, že ty zlaté zásnubní prstýnky nebyly zadarmo, že je chce zaplatit,“ řekl Edward. A já ztuhla. A sakra!
Najednou se telefon ozval po druhé a já měla takové zlé tušení. Pomalu jsem začala couvat směrem k východu. Když Edward znovu dotelefonoval, zamračil se ještě víc.
„Volali z nějakého hotelu, že jsme jim rozbili postel, že to chtějí zaplatit. A pokoj byl nahlášen na jméno Emmett Cullen. Prý včera večer... Emmette, neříkal si, že jste byli s Bellou na Lakers? A co má znamenat ta postel?“ ptal se zmateně Edward. No sakra!
Zkoušela jsem zakrýt moje zděšení, ale pochybuju, že mi to šlo.
„Emmette? Nechceš nám něco vysvětlit?“ ptala se Alice.
Emmett naprázdno polkl a kmital pohledem mezi Edwardem a Derekem. Tohle nedopadne dobře...
„Ani ne,“ řekl Emmett a pokusil se o úsměv.
„Tak počkat, Emmett s Bellou se včera ztratili a teď nám volají kvůli zásnubním prstýnkům a rozbité posteli...To snad ne! Ty hajzle!“ rozkřičel se na něj Edward. Ostatním trvala jen chviličku, než jim to došlo. Sakra.
„Hele, klid, brácho, všechno se vysvětlí, uvidíš... Ehm, stejně to neplatí, já jsem ženatý a Bella vdaná...“ snažil se ho chlácholit Emmett. Mělo to však naprosto opačný účinek.
Edward, Derek a Rose děsivě vrčeli.
„Kašli na scénář, zdrhej!“ vykřikla jsem a plnou rychlostí se rozběhla směrem do lesa. Sakra, sakra, sakra!
Emmetta jsem cítila hned za mnou, ale bohužel i Edwarda, Dereka i Rose... sakra!
„Bello, co budeme dělat?“ ptal se Emmett, když doběhl na stejnou úroveň jak já.
„No, především zdrhat a pak se uvidí. Podle toho, kolik toho z nás zbude,“ řekla jsem.
„Jak můžeš i za takové situace mít chuť na vtipy?“ ptal se Emmett.
„A kdo říkal, že to byl vtip?“ ptala jsem se nazpátek. Emmett naprázdno polkl. Najednou mě k zemi strhly studené ruce. Au!
Okamžitě jsem vyskočila na nohy a připravila si obrannou pozici. Rose na mě divoce vrčela. Všimla jsem si, jak Derek a Edward obklíčili Emmetta. Chudák...
„Rose, co takhle si promluvit?“ ptala jsem se s nadějí v hlase. To po mně ale skočila. Uhnula jsem jenom o vlásek.
„Tak fajn. Tak ne,“ řekla jsem. Znovu po mně skočila a já ji odhodila do stromu.
Takhle to šlo několik minut. Soustředila jsem se jen na tu blonďatou příšeru přede mnou. Když vtom mě zezadu chytly studené ruce, tak abych se nemohla hýbat. Naštěstí Rose taky, takže se do mě nepustila. Držel mě Derek a mračil se na mě. Zkroušeně jsem sklopila pohled.
„Zatímco vy jste se tady rvali jako blázni, tak my jsme si to vyříkali,“ slyšela jsem Edwarda. Nedůvěřivě jsem pohlédla na Emmetta, který měl po sobě rozházených pár viditelných a jistě i bolestných ran. Prej vyříkali...
„Bello, nebudeme ti říkat, co máš dělat. Jen chci, abys věděla, že jsi nás opravdu zklamala. Myslel jsem si, že ti mohu věřit. Že mě miluješ a ty uděláš tohle,“ řekl Derek. Zamračila jsem se. Ano, udělala jsem opravdu velkou hloupost, ale kolik jich udělal on!
Vyšvihla jsem se z jeho objetí a zamračila se.
„Byla jsem opilá! Naprosto jsem nevěděla, co dělám! Nic si z toho večera nepamatuju! Vím, že jsem tě zradila, podvedla a já nevím co všechno, ale tohle je můj život, Dereku! Miluji tě, ale i ty jsi udělal mnoho hloupostí a já se na tebe nikdy nezlobila! Doba se změnila, Dereku, nemůžeš čekat, že když jsme si myslela, že jsi mrtvý, po sto letech jsem se vůbec nezměnila!" křičela jsem na něj.
Všichni na mě tupě zírali... to je asi jejich nejpoužívanější pohled.
„Tak počkat. Ty jsi mě podvedla a křičíš na mě?“ ptal se zmateně Derek.
„Přesně tak,“ řekla jsem, i když ani já v tom neviděla špetku logiky.
„Dobře, fajn, jak chceš! Víš, jak dlouho jsem tě hledal? Konečně jsem tě našel a byl jsem zase šťastný. Zase jsem cítil, že jsem úplný a jen pár hodin nato mě zase naprosto roztrháš! Tohle ne, Bello, já se sebou nenechám takhle házet!“ křičel na mě Derek. Ze vzteku mi z očí začaly téct slzy.
„Bello, ty pláčeš?“ zeptal se mě Derek starostlivým hlasem.
„Ne,“ odsekla jsem, ale zlomil se mi hlas, takže to moc silně nevyznělo. Derek mě objal a já mu hlavu zabořila do ramene. Už jsem neplakala ze vzteku, ale štěstím. Derek bylo to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Tolik jsem jej milovala, že by ani slova nestačila. A on toho pro mě tolik udělal. Už nikdy se jej nevzdám.
„Bello, pokud by tě to zajímalo, také se na tebe nezlobím,“ řekl Edward s nadějí v hlase.
„Edwarde, ani nevíš, jak moc tě mám ráda, opravdu hrozně moc, a myslím to upřímně. Opravdu moc, moc, moc, moc...“ Derek si odkašlal a mně došlo, že to možná malinko přeháním. Omluvně jsem se na Dereka usmála a pokračovala.
„Nicméně vím, že ty jsi úžasný kluk. Krásný, silný, chytrý, milý, pozorný, laskavý a mnoho další. Vím, že každá dívka, nebo-li  upírka, by s tebou byla šťastná. Jsi vysněný princ všech dívek, ale já už si svého prince vybrala. Miluji svého manžela a rozhodla jsem se pro něj. Možná, že kdyby se Derek neobjevil, tak bych tě milovala stejně, ne-li víc než ostatní upírky, ale nestalo se tak. A já jsem teď šťastná. Odpusť mi, Edwarde,“ řekla jsem sklopila zrak. Cítila jsem na sobě tíhu jeho pohledu.
Slova, která jsem teď vyslovila, mě tížila a trhala zevnitř. Ale věděla jsem, že jsem udělala dobře. Miluji Edwarda, ale Dereka víc.
„Představoval jsem si to jinak, ale pokud jsi šťastná, nebudu ti bránit. Bello, jen chci, abys věděla, že tě miluji a počkám si. Je mi jedno, jestli pět set let, ale počkám. A až ti on ublíží, tak chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe. Vždy budu," řekl Edward a rozběhl se směrem do lesa. Slzy v očích mě pálily, ale co mohu dělat proti osudu? V obětí Dereka jsme se vraceli ke Cullenovým a Emmett a Rose šli tiše za námi. Myslela jsem si, že na něj bude Rose ječet, ale chuť na křik ji po shlédnutí scény před ní přešla, a raději se nechala objímat svým manželem a také jedinou láskou. Kéž bych to já měla tak lehké.
Když jsme vešli do domu, všichni se tvářili velice smutně.
Nechápavě jsem pohlédla na Alice.
„Měla jsem vizi... Edward od nás odešel...,“ řekla smutně Alice.
„Cože?!“ ptala jsem se zděšeně.
„Ano, odjel k naším známým do Denali. Nevím, kdy se vrátí... Pokud vůbec,“ povzdechla si Alice. Edward je pryč. Daleko!
Rozvzlykala jsem se a Derek mě objal. Jak divné. Já teď pláču kvůli jeho rivalovi a on mě utěšuje...
Díky bohu za Dereka! Beze slov jsem vyšla k němu do pokoje a posadila se na honosnou postel. Byla jsem vděčná za trochu klidu. Nechala jsem se obklopovat Edwardovou vůní a zhluboka ji vdechovala. Chtěla jsem si navždy zapamatovat tu sladkou vůni. Ach, tohle ze mě udělal jeden jediný upír. Zoufalou trosku...
Teprve teď mi došlo, že jsem udělala chybu. To Edward byl můj princ. Jenže ten je teď už stovky kilometrů ode mě. Jsem to ale blbka! Odehnala jsem svého milovaného prince a nechala si nepravého. Ale copak tohle mohu Derekovi říct? Že miluji více Edwarda? Po tom všem, co pro mě udělal...
Ne! Musím to Edwardovi říct! Dokud není pozdě! V rychlosti jsem začala balit nezbytné věci, jako jsou doklady, a poslouchala dění dole. Zvonil telefon.
„Haló?“ řekla do telefonu Alice.
„Alice, tady Tanya. Tomu neuvěříš! Právě sem dorazil Edward a víš co? Konečně jsme spolu! No není to skvělé?“ pištěla nějaká dívka. Zbytek rozhovoru jsem nevnímala. V hlavě mi běhalo jen pár slov. Ale stále a stále dokola.
Edward, Tanya, spolu...
Můj princ je už navždy pryč...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chcete, abych z Edwarda udělala tak trochu sukničkáře a hajzla, nebo to má být ten starý hodný Edík? (P.S.: Teď stejně Edward chvíli nebude, spíš se ptám dopředu. :))

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 15. kapitola: