Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nespavost 19

26.07.2009 (18:39) • Annah • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2876×

„Proč jsi mi lhala, Talo?“ Edward nazlobeně strčil Isabellu za sebe a vztekle zavrčel. „Ty jsi to věděla. Věděla jsi to, že to heslo nezabere? Tak řekni mi pravdu!“ Tala smutně sklopila oči.

„Doufala jsem, že se ti to podaří, viděla jsem v tobě něco víc.“

„Chceš mi říct, že jsem zklamal já?“ Edward vztekle vrčel. Isabella ho musela držet, aby se na Talu nevrhnul.

„To ne, ale chtěla jsem, aby jste zemřeli.“ Ustoupila blíže k lesu, protože kdyby mohl upír zrudnout tak by Edward byl rudý jako rajče.

„To snad nemyslíš vážně!“ řval vztekle. „Ty jsi obětovala Isabellin život, jen kvůli tomu, abys něco zkusila. Máš štěstí, že jsi mrtvá!!!“

„Existuje o tomto stavu jistá pověst, která není příliš známá. Je však pevně střežena. Jen málo vlkodlaků o ní ví…“

Isabella přestala být skrytá za Edwardem a řekla: „Talo, tohle mě vážně už nebaví, řekni co víš nebo nás nech na pokoji, protože jsi nám způsobila už tak dost bolesti. Nestačí ti co se stalo? Dohnala jsi nás všechny do slepé uličky. A nás tři dokonce k smrti, co ještě po nás chceš? To nás chceš ještě mučit po smrti.“ Edward Isabellu pevně objal a políbil do vlasů.

„Já se vám tady snažím vysvětlit, že…“

„Sakra, Talo, my už nic nechceme slyšet, tady jsme konečně spolu,“ zavrčel Edward.

„Tak fajn dělejte si tady, co chcete, chtěla jsem vám pomoct, ale garantuji vám, že se tady z toho zblázníte!“

„To nehrozí.“ Řekli společně.

„Jen si nemyslete.“ Vyštěkla a utekla do lesa. Edward za ní hleděl. V tomto podivném světě se jí nemohl podívat do hlavy. Netušil co se jim snažila, říct ani jestli je to důležité. To mu však. Bylo jedno. Teď tu byl se svým andělem. Se svou Isabellou. Otočili ji, aby jí hleděl do tváře.

„Isabello…“ zašeptal.

„Bello. Stačí Bello, Edwarde.“ Posadili se spolu do trávy, kde leželi a povídali si dlouhé hodiny. Během nepočitatelného čase znali navzájem svůj osud a Edwardovi začalo vrtat hlavou, proč už nejsou dávno v pekle. Proč? Proč jsou vlastně na tomhle místě. Přece tu nemohou být na věky. To přeci nejde. Musejí se přeci posunout dále nebo ne? Je jim předurčeno, aby navěky věků zůstali uvězněni v tomto podivném světě s tím zrádným psem. Vztekle zavrčel. Bella se na něj překvapeně podívala.

„Co se děje Edwarde?“ pohladila ho po tváři a políbila. „Něco se ti snad nezdá?“

„Možná se nám Tala snažila opravdu pomoci, protože se mi tohle místo nezdá. I když jsme mrtví.“ Bella se při tom slově zatřásla. Edward ji k sobě přitiskl. „Myslíš, že když ji zavolám, tak nám to poví?“

„Bude se zlobit. Měniči z La Push jsou temperamentní, zvláště Sam Uley.“

„Sam?“ Zeptal se překvapeně Edwarde. „Sam je vlkodlak? A co Jacob?“ Bella se na něj překvapeně podívala.

„Ty jsi nevěděl, že Sam je měnič? A ten tvůj kamarád Jacob taky, ucítila jsem to z něj, když jsem vás tenkrát poprvé vezla, pamatuješ?“ Edward si to vybavoval. „Cítila jsem z něho nejen alkohol, ale i vlky. Jenže ještě úplně nevěděl, že ho čeká brzká přeměna.“

„Musíme najít Talu a dostat se odtud.“ Edward vstal a pomohl Belle, ale ta se na něj smutně podívala.

„Měla pravdu, začínáš z toho bláznit.“

„Kdepak, copak to nechápeš? Tohle je jenom přestupní stanice. Tala říkala, že si myslela, že to heslo vyslovím správně.“ Bella vesele přikývla. Společně vběhli do lesa a volali Talu, ale ta se neozývala. Edward začala ztrácet trpělivost. Napadla ho spásná myšlenka, ale bál se ji vyslovit nahlas.

„Talo jestli nepřijdeš hned sem, tak to řeknu nahlas. Nevím, co to udělá tady.“ Než bys stačil říct švec, Tala se objevila před nimi.

„Tak jste si to rozmysleli a budete mě poslouchat?“ zeptala se ironicky. Probodávala oba pohledem. Ruce měla zkřížené na hrudi. Byla rozkročená. Vypadala nebezpečně, ale v tomto podivném světě se nepohnul ani lísteček. Nezafoukal vítr.

„Budeme.“ Souhlasila Bella.

„Tak dobře. Napadlo mě to, vlastně došlo mi to, až před pár desítkami let v rodišti našeho rodu. V Transylvánii.“ Edward se ušklíbl. „Od někudy všichni pocházet musíme, Edwarde, a jestli to nechceš poslouchat, tak můžu jít pryč!“ podivný svět byl tichý. Bez zpěvu ptáků. Bez ševelení větru ve větvích. Prostě jako ve vakuu.

„Promiň. Pokračuj.“

„Když jsem se před více jak třemi sty lety dozvěděla, že jsem vlkodlak, tak poprvé se mi k uším doneslo toto heslo. Právě v sídle Volturiů. Bohužel nezabralo. Padlo přitom několik vlkodlaků a nepočítaně lidí jako potrava pro upíry a dokonce i moje matka. Tenkrát mi jeden vlkodlak, který toto heslo vyslovil, řekl, že pochází ze starého jazyka. Za staletí ústního předávání prostřední slovo zřejmě zkomolilo, ale nejsem si tím úplně jistá. Proto jsem ti ho řekla tak, jak ho tenkrát vyslovil ten vlkodlak.“ Edward nakrčil čelo.

„Teď mi prosím vysvětli jak nám to heslo pomůže, když ho vyslovíme správně?“

„Ten vlkodlak. Jmenoval se Tristan.“ Tale se v očích mihl podivný odstín minulosti. „Spatřil ve mně skutečného vlkodlaka. Doufám, že když jej vyslovím já, něco se stane.“

„Co?“ Bella nervózně přešlapovala. „Talo, já nevím, ale jsi si jistá, že to zabere? Dvakrát to nezabralo. Z úst toho Tristana a Edwarda. Myslíš, že se ti to tentokrát podaří?“

„Musíme v to doufat.“

„Je na tobě Talo.“ Edward se na ni pokývl.

„Luna mendaxis maximus!“ Zakřičela z plna hrdla. Bella s Edwardem se k sobě přitiskli. Z ničeho nic začal kolem foukat šílený vítr, který trhal stromy ze země a hrál si s nimi jako by to byli třísky. Jenom oni tři tam stáli jako přikovaní, byli připravení umřít znova…

* * *

„Zabijte toho odporného čokla.“ Aro ukázal na Talu, kterou držel Demetri. Tala byla z toho docela v šoku. Ještě před malou chvílí byla v tom podivném světě a teď na ni šahal ten smradlavý upír, ale nic to nebylo proti tomu, že zase žila. Byla zpět. I s Edwardem a Belou, i ti byli hodně otřesení. Tala marně zápasila se silnějším Demetrim, ale v lidské podobě neměla tolik síly jako v podobě vlkodlaka. Zvedla hlavu. Zavětřila. Přicházel úplněk. Skvělá příležitost vyslovit heslo, ale musí to nějak protáhnou, alespoň o kratičký čas. Kraťoulinký čas.

Bella se překvapeně ohlédla po své rodně. Byli tam všichni. Esme s Carlislem. Alice a Jasper, dokonce Emmett, který se tiskl k Rose k té blonďaté upírce, která ji tak zbaběle opustila v bytě na okraji Ottawy, ale teď byla tady. To jí musela nechat. Byla tak šťastná, že je zpět, ale zároveň se bála, že se to všechno zase bude opakovat. Jenže nebude. Staré chyby se neopakují. Podívala se po celé Volturiovské gardě. Edward stál před Arem, který ještě před chvílí svíral jeho ruku. Tvář měl rozzuřenou, kvůli tomu co viděl v hlavě její lásky. Nevěděla přesně co tam viděl, ale Tala musela něco provést zlého.

Byli zpátky.

Edward hleděl Arovi do zuřících mléčně karmínových očí. Právě spatřil, jak Tala roztrhala a spáli jeho oblíbenkyni Jane. Tu odpornou upírku, co zabila jeho rodiče. Zasloužila si to. Edward se na Ara usmál ustoupil o krok zpátky a zachytil Talinu myšlenku : Za chvíli vyjde měsíc, to bude heslo fungovat nejlépe, trochu to pozdrž.

„Copak Aro? Něco se ti snad nelíbí? Jane byla tvoje oblíbenkyně?“ věděl dobře, že se vrátili ve chvíli, kdy se ho Aro již nedržel, takže nemohl nic vidět. Vedoucí upír vztekle zasyčel.

„Odveďte toho čokla a zabijte ho!“ Demetri začal táhnout Talu pryč.

„Ne! Talo teď.“ Zařval Edward.

„Luna mendaxis maximus!“ zařvala Tala. Aro se na ni překvapeně podíval. Poznal v ní dívku z plesu před třemi sty lety.

„Ne!“ zbělel ještě víc. „Ty…ty…jak…jak jsi na to přišla?“ ustupoval do nitra chodby, ale z ní se začali ozývat dunivé zvuky. Upíři z gardy začali být neklidní, chtěli utíkat, ale stáli na místě jako přikovaní. Drásali si obličeje. Tala se vytrhla Demetrimu doběhla k Edwardovi ten na ni hleděl.

„Zabralo to Edwarde!“ jásala. Dunivé zvuky se blížili. Znělo to spíš jako, když na podlahu dopadají desítky obrovských tlap.

„Talo!“ vykřikla Bella. Vlkodlak hleděl na spřátelenou skupinu upírů, kteří se mohli pohybovat.

„Raději bychom měli jít. U toho nemusíme být. To je mezi nimi.“ Trhla Tala hlavou k Volturiovým.

„Tallien!“ zařval Aro. „Tohle nemůžeš udělat. Tolik staletí jsme byli v míru.“

„Nebyli jsme v míru, vlkodlaci byli v ústraní před upíry, ale teď nastala doba, aby se vlkodlaci konečně skrývat před vámi, aby se pomstili za tu osudnou noc v roce 1554.“

Aro si rval vlasy snažil se pohnout z místa. Dusot se blížil. Teď se ozýval i vzdálený štěkot a hluboké vytí.

„Tallien!“

„Jdeme. Ať jsme z tohoto odporného místa co nejdřív pryč. A Aro já se nejmenuji Tallien. Jsem Tala, abys věděl.“ Začala zacházet do chodby, která vedla pryč ze sídla. Rosalie se ještě zastavila. Přišla k Arovi blíž na tváři měla znechucený výraz.

„Kdybych tu mohla zůstat tak bych se dívala jak vás trhají kusy a pálí, alespoň by to trochu vynahradilo tu bolest, co jsi mi způsobil.“ Nečekala na odpověď a už běžela za ostatními. Moc se jí líbil ten největší z Cullenů. Ten Emmett, tak mu říkali.

Aro hleděl vstříc přicházející smrti. Žil více jak tři tisíce let a teď ho mají zabít vlci jak potopné. Dusot tlap se blížil a vytí naprosto trhal Arovi citlivé upíři uši. Ostatní upíři vrčeli a syčeli, trhali si vlasy, drásali si obličeje. Nemohli si však ublížit.

„Nechte toho.“ Zařval Aro. „Chovejte se jako moje garda ne jako parta novorozených upírů!“ sotva to dořekl zpoza rohu se vyřítili nejméně kopa (šedesát) vlkodlaků. Tísnili se vedle sebe, za sebou, přelézali přes sebe, kousali do sebe, vrčeli na sebe a z tlam jim ukapávali obrovské cákance slin.

Ze skupiny vyskočil obrovský tmavě hnědý vlkodlak. Během chvíle před nehybnými upíry stál obyčejný třicátník s ošlehanou tváří.

Aro naprázdno polknul. „Opět se setkáváme, starý příteli. Jak je to dlouho? Pět set nebo šest set let?“

„Šest set šedesát šest, drahý Kendare.“

„Přesně po tuhle dobu nezaznělo správně naše heslo Aro a dnes nastal ten den. Den odplaty vlkodlaků upírům. Spíš jenom Volruriovým.“

„Nemusí to zajít tak daleko, Kendare.“ Aro se snažil být milý, ale moc dobře věděl, že to na velitele vlkodlaků nezabere.

„Aro, vaše nadvláda nad světem skončila. Nastává náš věk. Věk dětí noci. Vy jste již přežitek a my dnes vykonáme pomstu za naše děti, které jste za ty staletí vyvraždili.“ Vztekle zavrčel. „A hlavně za mého syna a dceru. Pamatuješ si na ně? Jmenovali se Tristan a Allain. A ty jsi je zabil. Slibuji ti dlouho pomstu, když dnes zaznělo heslo konečně nadejde den spravedlnosti.“ Otočil se ke svojí smečce. „Přivolejte ostatní bratry a sestry, rozeběhněte se po sídle těhle vládnoucích upírů a zapalte ohně a všechny upíry co tu jsou roztrhejte a spalte.“

Z hloučky vystoupil šedý vlk, mladík tak dvacetiletý. „Ta, co to heslo vyslovila, má s sebou několik upírů. Co s nimi?“ Kendar se zamyslel.

„Najděte je. Co s nimi se rozmyslím později, ale pochybuji, že jsou tak zkažení tady jako Aro.“ Mladík přikývl, doběhl zpět ke skupině, která se postupně rozebíhala do různých částí sídla a začala konat svůj úkol na nějž se těšila několik století.

Mladík jménem Sirius kývl na dva vlky, aby šli s ním, bez okolků šli s ním. Sirius se jedním skokem proměnil ve vlka a již běželi po pachu osmi upírů a jedné ze svého středu.

Kendar mezitím povolil sevření, které poutalo upíry mohli se pohybovat, ale k ničemu jim to nebylo. Zbylí vlci se na ně vrhli a začali kousat, trhat a rvát upíry na kusy. Aro musel přihlížet z Kendarova pevného sevření.

„Copak tobě se to nelíbí Aro? Mě se zas nelíbilo dívat se po staletí jak jste vraždili mé bratry a sestry, ale s mými dětmi to byla poslední kapky. Té dívce jsem neskonale vděčen.“

„Jak jí můžeš být vděčen? Vždyť se paktuje s upíry!“ zasyčel vztekle Aro.

„Jenže heslo bylo voláno o pomoc a já cítím, že je chtěla chránit, že ti upíři nejsou stejní jako ta tvoje sebranka.“ Aro hleděl jak děti noci trhají jeho gardu a zbytky házejí do ohňů. Nic při tom skoro necítil, protože měl tvrdé srdce, staletí ho naučila.

„Přišel tvůj čas Aro. Poslední slova?“ zeptal se Kendar.

„Budeš toho litovat.“ Zasyčel Aro.

„Jak milé.“ Zavrčel. Proměnil se ve vlka a začal Ara rvát na kusy s velkým potěšením.zbytky nosil v tlamě na obrovskou hranici.

V sídle Volturiových tu noc hořelo mnoho ohňů na nichž shořeli všichni upíři, ale opravdu všichni……

* * *

Tala běžela vepředu. Toužila být z toho sídla co nejdříve pryč. Všichni upíři se drželi v těsném závěsu za ní. Edward se k ní přidal.

„Děkuji ti Talo.“ Ta se na něj usmála.

„Nemáš zač Edwarde je mi moc líto, čím jste si museli s Bello museli projít, než jste utekli.“ Zaslechli v dálce šílené vytí. Cullenovi se otočili.

„Může nám někdo vysvětli o co tady jde?“ ptala se netrpělivě Alice. Všichni se zastavili v jedné z uliček.

„Možná by bylo lepší, kdybych vám vrátila vzpomínky.“ Pronesla Bella mučednicky.

„Tys je nám vymazala? Tak to je gól!“ zasmál se Emmett a zamilovaně se podíval po Rose. Natáhl k ní ruku, přistoupila k němu.

Bella zavřela oči. Všichni Cullenovi zmateně zamrkali. Překvapeně pohlédli na Edwarda. Vrátili se jim všechny vzpomínky na něho a na to jak Bella s ním odjela. Esme ji objala.

„Kvůli tomu jsi nám nemusela mazat paměť zlato.“

„Nechci vám kazit rodinou idylku, ale jdou po nás.“ Zavrčela Tala.

„Kdo?“ Zeptal se Jasper a bojovně se rozhlížel. Emmett se k němu přidal. Nehodlal přijít o svoji blonďatou bohyni

„Vlkodlaci, mám divný pocit.“

„Vždyť nám pomohli.“ Promluvil Carlisle a objal Esme.

„To ano, ale když bylo vyřknuto heslo, musí se najít jeho původce, aby bylo shledáno, jestli bylo použito správně.“

„To bylo. Říkala jsi, že Volturiovi povraždili nějaké vlkodlaky té noci před třemi sty roky.“ Zapřemýšlel Edward.

„To ano, ale oni zabijí všechny upíry.“ Nervózně polkla. Měla v krku knedlík.

„Tím myslíš i nás?“ Zasyčela nazlobeně Alice.

„Asi ano, ale kdybychom dobrovolně přišli a vysvětlili jim, že to heslo bylo vysloveno na vaši záchranu tak…“

„Tak to tě nebudou poslouchat Talo.“Carlisle přejel pohledem po všech svých milovaných. „Neznám děti noci, znám jenom měniče z La Push a vím jací jsou, ale nemohu je srovnávat se skutečnými vlkodlaky. Nejlépe uděláme, když odletíme do států. Třeba nás nevystopují. Teď mají dost práce v sídle.“ Otočil se po pachu. Ucítil pach pálících se těl Volturiů.

„Zůstanu tady.“ Tala stála pevně na místě.

„Tak na to zapomeň. Bez tebe nikam nepoletíme.“ Zavrčel Edward. „Nenecháme tě jim napospas. Pomohla jsi nám. A můj kamarád Jacob je měnič, když jsem ho viděl před pár dny tak nikoho neměl a Bella říkala, že se bude měnit. Potřeboval by někoho kdo ho do toho zasvětí. Je tak sám.“ Edward už nevěděl jak Tala nalákat, aby letěla s nimi.

Má přítelkyni? Vyslala k němu pobavenou myšlenku.

„Nemá.“ Řekl pobaveně Edward.

Všichni se vydali směrem k letišti. Edward pečlivě zastřeli jejich pachy, aby je nemohli děti noci sledovat.

* * *

Ze stínu se vynořil dvacetiletý mladík v závěsu s jiným, kterému nemohlo být víc jak čtrnáct.

„Siriusi, já je necítím.“

„Vrať se do sídla a řekni Kendarovi, že tu holku a ty upíry budu sledovat, ale ať nikoho dalšího neposílá, že to zvládnu sám. Stejně by je necítili. Jeden z nich umí zastírat pachy. Běž.“

„Ale Siriusi.“

„Běž.“ Zavrčel. Chlapec přikývl, jedním skokem se změnil zlatohnědého vlkodlaka a už pelášil k sídlu. Mladík se držel po větru, aby ho náhodu osmička upírů a jeden našinec necítil. Neví, jak to udělá v letadle, ale nějak to vymyslí. Tohle bude ještě zajímavé.

Ti upíři jsou zajímaví a ta dívka, ta dívka co vyslovila to heslo taktéž. Ještě nikdy se nepovedlo vlkodlakovi ženského rodu vyslovit to heslo a k tomu správně. Byli jen dva vlkodlaci, kteří ho řekli správně a to ti, kteří byli vůdci smečky. Samci alfa. Což byl Kendar. To však Kendar musel vědět, proto musel poslat jeho, aby tu dívku sledoval. Vidí v ní snad rivalku? Či snad družku? Nebo novou samici alfa? Byl někdy ve vedení samice alfa? Ne nebyla. To by ji zabil hned a nepřišel by jí hned na pomoc, tak co v tom jenom je?

Sírius zavrtěl hlavou a dál se držel ve stínu a po větru. Držel se skupiny jako klíště. Nechce zklamat svého pána. Za žádnou cenu.

DŮLEŽITÉ:  Zahajuji ukončování povídky Nespavost. Její celková délka bude 22 částí; tzn že zbývají 3 poslední kapitoly. (+ Epilog)

Autor: Annah (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespavost 19: