Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nespavost 12

16.07.2009 (21:18) • Annah • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2614×

Edward se svíjel na podlaze. Pamatoval si, že přeměna byla velice bolestivá, a toto jí bylo velice podobné. A stejně jako tenkrát ani nyní nevěděl, co a proč se to děje. Z těchto myšlenek ho vytrhlo, když uslyšel zuřivé útočné zavrčení. Ale z jeho hrdla nevyšlo. Ta upírka asi těžko bude vrčet sama na sebe a nikoho jiného v místnosti necítil. Co se to ksakru děje? Teď už nerozuměl vůbec ničemu.
  Potom, z ničeho nic, jak rychle bolest přišla, tak i odešla. Edward ještě stále ležel na zemi a bál se byť jen o milimetr pohnout, aby se to nevrátilo, po tom tedy vážně netoužil. Až když ucítil teplo z ohně a pach, jako když se pálí staré pneumatiky, donutil se otevřít oči. Ihned je zase zavřel, jelikož ho oslepila záře z ohně, který viděl přes otevřené dveře do zahrady. Za plameny zahlédl obrys postavy. Když zaostřil, zjistil, že je to žena. Ta si zrovna tleskáním o sebe oklepávala dlaně a v očích se jí odrážel oheň. Na sobě měla tmavé jeansy, zvýrazňující její dlouhé nohy, a černé tričko bez rukávů, které jí obepínalo úzký pas. Její dlouhé tmavě hnědé vlasy mu tolik připomínaly ty Isabelliny. Byla nádherná, ale na Isabellu přesto neměla. Ach, Isabella. Při vzpomínce na ní ho píchlo u srdce. V tu chvíli by si nejraději něco omlátil o hlavu. Jak mohl být tak hloupý a opustit ji? Povzdechl si.
  Dívka u ohně ho nejspíše uslyšela, jelikož odtrhla oči od plamenů a zahleděla se na něj zkoumavým pohledem, při kterém měl pocit, jako kdyby mu viděla až do žaludku. Potom se pomalým krokem vydala k němu. Instinkt mu říkal, že by měl utéct, ale její oči barvy noční oblohy ho úplně omámily. Nemohl se donutit k jedinému pohybu. Přesto se ale vyšvihl na nohy z té ponižující a taky trapné polohy na podlaze. Byl zvědavý, kdo je ta upírka, která mu zachránila život. Už pochopil, že ta bolest byla způsobená upírkou shořelou na prach.
  Přesto mu na té dívce, která se k němu blížila, něco nesedělo. Pěkně tvarovaná postava, ladný krok, bušící srdce… počkat, bušící srdce? Upírům srdce netluče!
  Ale mezitím se už neupírka přiblížila na pár kroků od něj. Stále ho propalovala pohledem, avšak tentokrát obezřetným. Jako by se bála, že na ní každým okamžikem skočí. Což by se mohlo stát, stačilo jen pomyslet na tu lahodnou tekutinu v její krční tepně… Sakra, dost! Na co to myslí!
  „Ahoj?“ zkusil to nesměle. Musel se něčím rozptýlit, aby nevnímal ten nádherný zvuk srdce, krásnější než zvonkohra… Ne, už zase!
  „Ahoj.“ odpověděla mu neupírka.
  „Kdo jsi?“ zeptal se jí zvědavě. Zajímalo ho to. To, že není člověk, věděl určitě, ten by nedokázal zničit někoho z jeho druhu. 
  „Jmenuji se Tala.“ představila se mu.
  „Já jsem Edward a jsem…“ začal, ale…
  „Upír.“ doplnila ho klidně. „Já jsem vlkodlak, těší mě.“ i přes ten přátelský tón se od něj držela dál.
  „A neměla bys mě zabít?“ zalovil Edward ve své paměti. Podle toho, co četl v knížkách, by to tak mělo být.
  „Měla.“ stále ten klid. Pomalu ho to začalo vytáčet. Mluvilo se přeci o jeho životě!
  „A proč to neuděláš?“
  „Kdybych tě zabila, byl bys jen jeden. Ale já mířím výš. Já hledala tebe, jelikož tebe hledají Volturiovi. Znám je natolik, že vím, že si tě určitě najdou. Tím mi odpadne starost s tím vylákat je z toho jejich hradu v Karpatech.“ vysvětlila mu.
  „Kdo jsou to Volturiovi?“ zeptal se se zájmem Edward. O nikom takovém nikdy neslyšel.
  „Samozvaní upíří králové, kteří mají sídlo v italské Volteře.“
  „Počkej, teď si řekla, že žijí v Karpatech…“ nechápal Edward.
  „To byla metafora!“ odvětila Tala, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. Jí možná ano. Raději začal s jiným tématem, u kterého se necítil jako nejhloupější upír pod sluncem.
  „Tala. Divné jméno.“
  „Máš něco proti němu?!“ vyjela na něj ostře.
  „Ne, jasně že ne.“ snažil se jí rychle uklidnit. Přeci jenom nevěděl, jaké to je, když proti někomu stojí rozzuřený vlkodlak. „Já jen, že je takové neobvyklé. Znamená to něco?“
  „Je to ironické, ale v jazyce indiánů to znamená vlk. Pocházím z kmene indiánů v blízké rezervaci La Push.“
  „La Push? Tam žije můj nejlepší přítel Jacob Black! Mohl bych ho navštívit.“ zamyslel se nad svou poslední větou a už plánoval, jak se tam dostat.
  „No tak to bych ti nedoporučovala.“ zchladila jeho nadšení Tala. Na jeho nechápavý výraz pokračovala. „Žijí tam také jistí nadpřirození tvorové. Oni sami si říkají vlkodlaci, ale jsou to jen ochránci měnící se ve vlky. A pokud se tvůj přítel opravdu jmenuje Black a je to potomek Carlose Blacka, i on patří mezi ně. Jejich povinností je chránit svůj lid před upíry, případně je i zabít.“ Tak toto bylo pro Edwarda jako zlý sen. Nejdřív přišel o svůj život, pak o Isabellu, své rodiče a nakonec i svého nejlepšího přítele. Měl pocit, že se každým okamžikem zhroutí. Kdyby mu ještě před týdnem někdo řekl, že se stane třeba jen jedna z těchto událostí, byl by se mu vysmál do obličeje. Pak mu ale došlo ještě něco.
  „Říkala jsi, že to nejsou vlkodlaci?“ 
  „Ano, jsou mezi námi rozdíly. Opravdový vlkodlak je menší, jeho úkolem je zabíjet upíry, je nesmrtelný a nikdy nezestárne. Vlčí obránci mají upíry spíš zastrašit svým děsivým vzhledem, ale při boji toho nedokážou tolik jako my. Když se přestanou měnit, zemřou přirozenou smrtí. A navíc, při každé přeměně si roztrhají oblečení, takže musí mít stále po ruce náhradní oděvy, teda pokud nežijí na nudapláži. To my nemusíme, nám oblečení zůstává.“ rozhodla se mu vysvětlit alespoň základní rozdíly.
  „A ještě něco?“ ptal se Edward dál. Na chvíli zapomněl na všechno a všechny okolo sebe. Místo toho hltal každé další Talino slovo.
  ‚Ano. Vlkodlaka zabiješ stříbrem, obránce ne.‘ pomyslela si pro sebe Tala, ale navenek jen řekla: „Jo, ještě pár nepodstatných věcí. Ale ty základní jsem ti už vyjmenovala.“ Ještě mu nevěřila natolik, aby mu prozradila jediný způsob, jak ji zabít.
  „Ty mi nevěříš.“ nebyla to otázka, bylo to konstatování, při kterém zněl Edwardův hlas opravdu smutně. To jí snad čte myšlenky? Blbost, i kdyby to uměl, na ní by to nefungovalo. Na pravé vlkodlaky neúčinkuje žádná upíří schopnost.
  „Nejsem moc důvěřivá. Staletí zkušeností.“
  „Staletí?“ zopakoval po ní. „A kolik?“
  „Čtyři a půl.“ prohlásila klidně, ale Edwardovi klesla čelist.
  „Tobě je čtyři sta padesát?!?“ tomu nemohl uvěřit, vždyť dívce před ním by netypoval více než dvacet, dvaadvacet maximálně.
  „Přesně čtyři sta šedesát osm. A stále jsem celkem zachovalá.“ přejela si Tala rukama po bocích a trochu se nakroutila v gestu, že se jakoby prohlíží. Když se však znovu podívala na Edwardův obličej, neubránil se uchechtnutí, které se postupně měnilo v záchvat smíchu. V tu chvíli litovala, že s sebou nemá foťák. Jeho překvapený a nevěřícný výraz by totiž stál za zdokumentování.
  „Co jsi tak překvapený? Nestárnu, a ty taky ne.“
  „Počkej, to chceš říct, že i já budu vypadat za, dejme tomu, dvě stě let pořád takhle?“ ukázal palcem pravé ruky na svou postavu. Když Tala přikývla, k pokleslé čelisti se přidaly i vyvalené oči. Byl překvapený. To upírství se mu líbilo čím dál víc.
  „Tos nevěděl?“ nevěřila tomu Tala.
  „Ne, ještě nejsem upírem ani den.“
  „Aha, tak to o sobě a o svém druhu nevíš nic.“ Edward jí to svým přikývnutím potvrdil. „A chceš, abych ti to já vysvětlila.“ další pokynutí k souhlasu. „Bože, tak s tebou to bude ještě složité.“ řekla si Tala spíš jen tak pro sebe, otočila se a chystala se odejít. Na vysvětlování bude mít ještě moře času, celou věčnost.
  „Talo?“ Tala se zastavila ve dveřích a obrátila se k němu čelem. „Můžu zůstat s tebou? Nechci být sám…“ Zkoumavě se na něj zadívala, naklonila hlavu na stranu, zvažovala všechna pro a proti. I když, vlastně proč ne? I za tu chvíli si ho oblíbila. 
  Přikývla a Edwardova tvář se štěstím rozzářila. No a co, že byla vlkodlak? I tak ji začal mít rád, ale jen jako kamarádku.
  „Ale má to jednu podmínku.“ Edward se po tomto jejím prohlášení zarazil, ale rozhodl se, že udělá cokoliv, aby mohl zůstat s ní. „Převleč se.“
  Hned na to Edwardovi došlo, že po své první hostině nebyl zrovna nejčistší. Byl rád, že to byla zrovna taková lehce splnitelná podmínka. Usmál se a zamířil do svého pokoje pro čisté věci, které si narychlo hodil na sebe. Během pár vteřin byl dole. Trochu se bál, aby tam nenašel prázdnou místnost, ale nenašel. Tala se na něj usmála a potom oba vyběhli do lesa, cíl neznámý…

Autor: Annah (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespavost 12: