Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepravděpodobné? Ale jděte! - 3. kapitola

29.12.2010 (14:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1952×

Je středa a s ní přichází i slíbená další kapitola. Poslední v tomto roce.

A jelikož se setkáme až v roce novém, tak vám už teď přejeme šťastný Nový rok a moc to o tom Silvestru nepřežeňte. ;)

Texy a Verony1

° 3. kapitola °

Bella:

Když jsme konečně byli všichni spočítaní, mohli jsme se uvolnit z téhle formace. Všichni se shlukli do skupinek a snažili se všemožně zahřát, ti šťastnější jedinci dokonce sehnali deky, sice netuším, jak se jim to povedlo, ale moc k užitku jim to nebylo. Ke každému, kdo vypadal, že má jen něco málo na zahřátí, se shluklo minimálně deset dalších a snažili se uzobnout pro sebe alespoň kousek. A nebylo divu, téměř každý byl celý promočený a navíc v tomhle počasí to nebylo zrovna nejideálnější. Byl březen, sotva deset stupňů nad nulou a ještě ke všemu to vypadalo, že bude brzy pršet. Tohle tedy všichni pořádně odskáčeme.

„Bello, nechceš půjčit bundu?“ ozval se najednou za mnou nadpozemsky krásný, medový hlas a já už tušila, komu asi patří. Otočila jsem se a měla jsem pravdu. Koukala jsem do obličeje toho nádherného stvoření a najednou jsem jaksi ztratila řeč.

„Ehm… jasně. Díky. Ale nebude teď zima tobě?“ Hloupá otázka! Jak mu může být zima, když je upír? Bože, Bello, ty vůbec nepřemýšlíš! Nadávala jsem si v duchu.

„O mě si nedělej starosti,“ řekl a podával mi svůj kabát, který jsem s ochotou přijala.

„Ještě jednou děkuju, Edwarde. Pravděpodobně si mě zachránil od zápalu plic,“ řekla jsem s vděčností a snažila se nasadit co nejmilejší úsměv a zároveň při tom nevypadat jako pitomec.

„Ty znáš mé jméno?“ řekl trochu překvapený. Nevím, jestli to jen předstíral, ale jestli jo, je to vážně dobrý herec.

„No… jistě. Jak bych nemohla znát jméno někoho tak okouzlujícího.“

„Ehm… díky,“ řekl trochu rozpačitě. Pak už raději mlčel a s velkým zájmem sledoval ten šrumec, co se tady děl. „Nechceš hodit domů?“ nadhodil asi po pěti minutách mlčení. „Tady to nevypadá, že by nás nějak ještě potřebovali a ty potřebuješ do tepla,“ řekl a dal zvláštní důraz na slovo ty. Ví, že znám jeho tajemství?

„Jo, díky,“ přijala jsem a už šla za ním do auta. „Ale co moje auto?“

„Alice se o to postará,“ řekl bezstarostně, ale když viděl můj poněkud překvapený výraz, dodal: „Alice je moje sestra,“ vysvětlil zbytečně. Tohle já přeci už dávno věděla, jen mě spíš zajímalo, jak se o to postará.

„Jo, já…“ chtěla jsem říct, že vím, ale narychlo jsem se opravila, „… došlo mi to.

Nasedla jsem do jeho stříbrného Volva a mohli jsme vyjet. Edward zapnul topení na maximum, takže v autě bylo brzo teploučko, ale já se i přesto jeho kabátu nechtěla vzdát.

Cesta ke mně nebyla dlouhá a my ji strávili naprosto mlčky. Já sice chtěla konverzovat, ale nevěděla jsem, jak začít a taky jsem tak trochu doufala, že začne on. Evidentně milně. Zastavil před naším domem a už to snad vypadalo, že se chystá něco říct.

„Takže…“

„Takže,“ papouškovala jsem.

„Bello, pověz mi, co si o mně myslíš,“ vyhrkl najednou.

„Prosím?“

„Pověz mi, co si o mně a mé rodině myslíš. Jsem z tebe hrozně zmatený. Někdy si myslím, že víš víc, než dáváš najevo a vzápětí mi zase připadáš hrozně zmatená.“

„No… já…, Edwarde, nemůžu ti to říct. Myslel by sis, že jsem blázen.“

„Anebo bych se lekl, že máš pravdu.“

„Proč lekl? Nechceš, abych věděla pravdu?“

„To já právě nevím. Jedna moje půlka si přeje, aby si ji znala a aby vše dopadlo tak, jak říká Alice,“ řekl a já při zmínce na Alice sebou nepatrně trhla. Co Alice říká? Vidí, že budu patřit do jejich rodiny? Je tohle to, co by si Edward přál?

„A druhá půlka?“ zeptala jsem s obavami, co mi teď řekne.

„Druhá půlka, která je ale v dosti velké nevýhodě, protože mám slabou vůli. Druhá půlka mi říká, že bych měl odejít.“

„Doufám, že poslechneš tu první půlku. Ta se mi líbí víc,“ řekla jsem a svými rty jsem byla neuvěřitelně blízko těm jeho. Pomalu jsme zavírala oči a víc se k němu přibližovala, ale on se najednou stáhnul.

„Za chvilku je tu Charlie,“ varoval mě.

„Zatraceně, musím mu uvařit večeři,“ řekla jsem spěšně a rychle vylezla z auta. Dost pršelo, a tak jsem si do domu pospíšila, když jsem se poté otočila na prahu u dveří, auto už tam nestálo a já si uvědomila, že mám stále jeho kabát.

Edward:

Oddychnul jsem si, když jsem od Belly odjel. Byli jsme dneska až moc blízko, šlo to nějak rychle…

Teď jsem si úplně jistý, že ten film viděla, ba dokonce, že mu i věří. Stejně tak jako já. Určitě si uvědomuje, co jsem zač a přesto se mě nebála. Byl jsem štěstím bez sebe.

Zaparkoval jsem doma auto a než se mě mohl někdo na něco ptát, odběhl jsem do lesa si pořádně zalovit. Mám v plánu udělat něco, na co potřebuju být pořádně plný.

Když jsem se dostatečně nasytil, vrátil jsem se domů. Musel jsem co nejdřív mluvit s Alice.

„Alice, ona to ví,“ řekl jsem jí nadšeně hned, jak jsem vstoupil do domu a zaregistroval ji v obýváku samotnou.

„Já vím.“

„Kdo co ví?“ ptala se Esmé.

„Bella. Ví, že jsem upír a přesto se mě nebála.“

„Ale to je úžasné,“ zatrylkovala Esmé. „Ale jak víš, že to ví? Řekla ti to?“

„To přímo ne, ale narážky tam byly.“

„To je vážně skvělé. Mám z toho opravdu radost, Edwarde,“ řekla Esmé a opravdu snad byla nadšenější nežli já.

„Edwarde, oblečení máš připravené nahoře. Běž se trochu zkulturnit, než vyrazíš,“ řekla Alice a ukázala mi vizi, kde mě viděla, jak se vkrádám oknem do Bellina pokoje. Vážně jsme se pro tohle rozhodl? Nebyl jsem si tím tak úplně jistý, ale přesto jsem Alice poslechl.

Musel jsem si dát sprchu, dneska jsem se na lovu nějak špatně soustředil a párkrát jsem se vyválel na zemi a taky jsem na sobě objevil i pár kapek krve. Co to se mnou dneska bylo? Vždy jsem byl po lovu jako ze škatulky.

Oblékl jsem se a nakonec se opravdu vydal za Bellou. Snad už bude spát.

Když jsem přiběhl k jejich domu, v jejím pokoje a vůbec v celém domě byla tma. Slyšel jsem, jak policejní náčelník v klidu oddychuje a Bella také. Rozhodl jsem se tedy jít blíž.

Bella:

Rychle jsem tátovi uvařila večeři, zkráceně mu povyprávěla, co bylo ve škole až do té nehody, o které samozřejmě věděl a dokonce tam i byl, ale to už já seděla s Edwardem v autě.

Jakmile jsme dovečeřeli a já umyla nádobí a poklidila kuchyň, zapadla jsem rychle do svého pokoje. Něco mi říkalo, že dnes v noci tu nebudu sama, vlastně jsem v to i doufala. Vzala jsem si svoji nejlepší noční košilku a vydala se do koupelny.

Jakmile jsem si dala dlouhou sprchu, při které jsem se krásně uvolnila. Zapadla jsem do postele, ale nechtěla jsem usnout, jen to předstírat. Chtěla jsem, aby dnes v noci přišel co nejblíže.

2. kapitola / Texy / Verony1 / 4. kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepravděpodobné? Ale jděte! - 3. kapitola: