Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 26. kapitola

24.07.2011 (19:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 3450×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Sáhni na ni a postarám se o to, že už žádná holka kondomy potřebovat nebude,“ zavrčel na něj Edward, držel ho za klopy košile a propaloval ho tím nejvražednějším pohledem, jaký jsem kdy viděla.

„Nezačínej si se mnou, Cullene,“ řekl vztekle Brad a přiblížil se k Edwardovi tak, že mezi jejich tvářemi bylo jen pár centimetrů místa.

Brad nebyl žádné tintítko, výškou se mohl Edwardovi spolehlivě vyrovnat a co se mohutnosti těla týče, přirovnala bych ho k Edwardovu bratrovi Emmettovi. V hlavě mi začala blikat červená kontrolka, že kdyby Brad skutečně chtěl, mohl by Edwarda pořádně zranit a ta představa se mi ani za mák nelíbila.

„Edwarde, pojď, prosím, nestojí ti za to,“ položila jsem mu ruku na rameno a slabě za něj zatahala, abych mu naznačila, že se mi tato situace vůbec nelíbí.

Podíval se na mě, pak na svého protivníka, otočil se na patě, vzal mě kolem ramen a pomalu nás sunul ke dveřím.

„Myslel jsem, že jsi víc chlap,“ zavolal na něj Brad a já cítila, jak se Edward nepřirozeně napjal.

„Nevšímej si ho, prosím,“ šeptala jsem a upřela na něj svůj prosebný pohled.

„Snad by ses o mě nebála?“ uvolnil se a opět se bavil mým škádlením.

„Upřímně?“ zaptala jsem se.

„Samozřejmě,“ přitakal a víc si mě k sobě přivinul, „a nešij tak sebou,“ doplnil ještě, když jsem se snažila odpoutat z jeho pevného stisku.

„Určitě sis všimnul, že Brad není zrovna nějáká vyzáblina a já bych byla nerada, kdyby ti nějak ublížil,“ vyhrnula jsem ze sebe a dál se loudala ke škole.

„Byla bys smutná, kdyby se mi něco stalo?“ položil mi tuhle stupidní otázku, až jsem se musela zastavit.

„Jistě že byla,“ pronesla jsem s podivným přeskočením v hlase a upřeně ho sledovala.

„Nikam neodcházím, malá,“ zašeptal a slabě mě políbil.

„Tady ne,“ zasténala jsem a cítila na rtech jeho úsměv. Ten pacholek moc dobře věděl, že proti jeho polibkům nic nezmůžu. Když se odtrhl, potutelně se usmíval.

„Zaprvé mi neříkej malá,“ sykla jsem naštvaně, „a za druhé... až budeme někde sami, přísáhám, že to budu já, kdo ti ublíží.“

„Jsi tak trochu jako Jekkyl a Hyde,“ zasmál se a opět jsme se rozešli pryč od čumilů.

„Je ti jasné, že tím, co jsi udělal, jsi zpečetil náš ortel?“ vložila jsem do svého hlasu trochu dramatičnosti.

„Počkej, budu si tě muset vzít?“ ptal se s hranou panikou v intonaci.

„Copak bys nechtěl?“ zamrkala jsem svýma očima a pak se zase vrátila do normálního světa.

„Mám si kleknout a vyslovit se?“ ptal se a už už jsem viděla, jak se mírně zhoupavá v kolenou.

„Opovaž se,“ sykla jsem na něj a co nejrychleji se začala vzdalovat.

„Ty ženy, vůbec neví, co chtěji,“ slyšela jsem jeho poznámka a pak na sobě opět cítila Edwardovy dlaně.

„Važ slova, Cullene,“ propalovala jsem ho hraně zlostným pohledem, „to, že spolu teď, dle tvých slov, máme vztah neznamená, že nejsem schopna ti nakopat zadek.“

„Mám tě raději, když jsi stydlivá a vyvedená z míry, ale tahle tvá stránka má taky něco do sebe.“ Zaúpěla jsem, protože jeho z míry nevyvedlo snad nic. Neustále byl naprosto v pohodě, kromě toho menšího extempóre s Bradem, ale jinak měl jednoznačně navrch.

Vešli jsme do třídy, ve které se rozhostilo až nepříjemně hrobové ticho. Procházeli jsme mezi lavicemi a já jen tak po očku sledovala hlavy svých spolužáků, které se synchronizovaně otáčely za námi.

Pro všechny by byl zřejmě šok, kdybych si někoho našla právě já a i to by ty tupé mozky dostatečně zaměstnalo, ale vzhledem k tomu, že tím klukem je zrovna Edward Cullen a ještě k tomu jsem si ho nenašla já, ale iniciátorem tohohle vztahu je on, jsem si jistá, že to pro ně musí být doslova lahůdka.

Ve škole se šuškalo o tom, jak neskutečně pěkní jsou sourozenci Cullenovi a holky se mohly přetrhnout, jen aby si jich Edward všimnul nebo aby v jeho přítomnosti strávily alespoň pár sekund z celého dne. Upřímně, v té době jsem Edwardem ještě opovrhovala, mírně řečeno, ale teď si tak nějak začínám uvědomovat, tedy – mé tělo si začíná uvědomovat, že je Edward vlastně zatraceně pěkný kluk.

Oba jsem se bez komentáře usadili na svá místa a díky bohu netrvalo dlouho a přišel učitel biologie, který zahájil hodinu. Ještě nikdy jsem pana Molinu neviděla tak ráda jako dnes a když pak oznámil, že se budeme dívat na dokument o minerálech – nezáživné téma k zešílení, ale na druhou stranu mi nabízí nerušenou hodinu pouze s mými myšlenkami, měla jsem chuť mu líbat ruce!

„Takové mrhání času,“ zašeptal mi Edward do ucha, jakmile se ozval dunivý hlas průvodce filmu a svým nepatrným pohybem rozvířil jeho osobitou vůni, která mě začala rozptylovat, „znám tolik věcí, které by se daly dělat,“ zapěl.

„Mlč, je-li ti život milý,“ pronesla jsem jedovatě.

„Měl jsem na mysli třeba piškvorky... ty jedna nestoudnice, na co myslíš?“ ptal se na oko zhrozeně a mé tváře zahořely studem.

Tiše se zachcehtal a pod lavicí chytil mou dlaň do té své. Pohrával si s jednotlivými prsty, bříškem palce obkresloval konturky nehtů a přitom mě bedlivě pozoroval.

„Jsme ve škole,“ napomenula jsem ho snaživě.

„Věř mi, ostatní tu dělají mnohem horší věci,“ ujistil mě... nebo spíš vystrašil?

Kopla jsem Edwarda pod stolem, jakmile jsem zbystřila kárný pohled pana Molini, ve skutečnosti jsem však ublížila sobě.

„Do háje,“ vykoktala jsem ze sebe a křečovitě sevřela desku stolu. Panu Molinovi jsem věnovala jeden nervozní a křečovitý úsměv, který ho nakonec obměkčil a otočil se zpět k promítacímu plátnu.

„Páni, ty máš teda tvrdé kosti?“ sykla jsem na Edwarda a pod stolem si třela bolavý nárt.

„Jsi příliš křehká... jednou jsem viděl film o chlapci, který byl alergický snad na všechno možné a musel se pohybovat ve velké bublině, možná bych ti měl jednu obstarat,“ zaculil se a dělal, že bedlivě sleduje film.

„Nejsem křehká, žádnou bublinu nepotřebuji a ty mě opět nehorázně štveš,“ tiskla jsem čelisti pevně k sobě, takže ze mě vycházely jen tlumené zvuky, ale podle poťouchlého úsměvu na Edwardově tváři si jsem jistá, že rozuměl každému slovu.

Ať už se po zbytek dne pokoušel o cokoliv, já jej s velkou radostí ignorovala. Smál se mému nasupenému výrazu a pořád mi šeptal, jak rozkošně vypadám a pokaždé, když mi to řekl, jsem se mírně zachvěla, protože toto zvučné slovo plynoucí z jeho úst znělo naprosto božsky. Musel to cítit, protože se jeho koutky zvedly vždy do vítězoslavného úsměvu.

„Nejdeš na oběd?“ ptal se mě podezřívavě, když jsem po výuce zamířila na parkoviště.

„Nějak mě po dnešním dni přešla chuť,“ odvětila jsem.

„Hmmm, to já hlad sice nemám, ale chuť ano,“ šeptal mi prostopášně do ucha.

„Chuť na co?“ ptala jsem se a bezprostředně se hrnula k Edwardovu Volvu.

„Na jeden sladký polibek,“ pověděl mi zoufale a u auta mě zastavil. „Celý den mě moc trápíš, Bells.“ Udělal na mě štěněčí oči a copak může být něco roztomilejšího, než chlap jako hora, který se vás snaží obměkčit tímhle způsobem.

Najednou jsem tam jen tak stála, neschopna slova a jen na něj zírala. Prohlížela jsem si pečlivě jeho tvář a snažila se zapamatovat každou její křivku, jako by se něco mělo stát. Zahleděla jsem se mu do očí a najednou mi přišel zvláštní jejich odstín.

„Víš, že tvé oči mají zlatý odstín?“ vyhrkla jsem najednou a sledovala jak se jeho tvář zachmuřila. Nevypadal tak uličnicky a jeho rysy byly tvrdé a nepřístupné. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně.

„Nastup si,“ řekl najednou tlumeně a sám obešel vůz. Počkal, dokud pásy nebyly na svých místech a pak se rozjel. Mlčel... celou cestu neřekl ani slovo, dokud jsme nedojeli k Charlieho domu.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepolíbená, ale přece dokáži milovat - 26. kapitola: