Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 6. - Telefon

31.12.2009 (11:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6023×

Kapitola 6. – Telefon

Pohled Belly.

Z hodiny jsem spěchala na parkoviště. Edward už na mě čekal s úsměvem, opírající se o svoje auto. Šla jsem k němu a přemýšlela o tom, zda může být člověk tak hezký jako on.

Byla jsem docela ráda, že nevidím na parkovišti nikoho z rodiny.

„Ahoj, tak můžeme vyrazit?“ zeptal se. Čím dřív, tím líp. Ale při představě, že s ním budu v tak malém prostoru, mě začalo pálit v krku.

„Jasně.“ Řekla jsem a on už mi otevíral dveře u spolujezdce.

V autě jsem si hned otevřela okénko. Netvářil se, že by mu to vadilo. Ostatně, kdyby mu to vadilo, tak by se pak ale nemohl divit, kdyby tenhle dnešní výlet nepřežil.

Když jsme vyjížděli z parkoviště, zahlédla jsem ostatní z rodiny, jak jdou k autům a koukají na nás. Alice se usmívala, Emmett kulil oči a ostatní se netvářili zrovna nadšeně.

„Tak kudy?" zeptal se na cestu.

„Na první křižovatce zahni doleva. Až vyjedeme z města, tak pak první doprava."

Řídil dobře. A jel i docela rychle. Paráda.

Pootočil ke mně hlavu a usmál se.

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„Záleží na tom, co tě zajímá," usmála jsem se a přimhouřila oči.

„No… když jsem tebe a tvé sourozence viděl na obědě, tak mi to připadalo, že spolu všichni chodíte. Víš jak to myslím?“ Měla jsem pocit, že se oklikou ptal, jestli s někým chodím já. Napadlo mě, že bych si s ním mohla trošku pohrát.

Usmála jsem se. „Rosalie chodí s Emmettem a Alice s Jasperem.“

„A ty chodíš s Rileym?“

„Ty znáš Rileyho?“ zeptala jsem se udiveně.

„Tak trochu, máme spolu tělocvik. Dneska jsme se seznámili na hodině,“ vysvětlil mi.

„Aha.“ To seznámení byla určitě aktivita Rileyho. Proč se ale seznamoval s Edwardem?

„Bello, ještě jsi mi neodpověděla. Chodíš s Rileym?“

„No…,“ trochu jsem ho napínala.

„Nechodím,“ mrkla jsem na něj a usmála se.

„Dobře, zeptám se tedy přímo. Chodíš s někým?“ Takže jsem se nemýlila v tom, že ho zajímá, zda s někým chodím já. Byl tak roztomilý.

„Momentálně jsem volná,“ řekla jsem mu a podívala se na něj. V očích mu zajiskřilo.

„Za chvilku bude odbočka vpravo na lesní cestu. Až dojedeme na konec té cesty, tak půjdeme ještě asi kilometr pěšky a budeme u jezera," popsala jsem mu cestu.

Lehce kývl hlavou. Ale mlčel. Nad čím asi přemýšlel? Jak ráda bych mu viděla do hlavy.

„Nad čím přemýšlíš?" musela jsem se zeptat.

„Tak jsem si říkal… proč s nikým nechodíš. Určitě nemáš nouzi o zájem kluků." Lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Usmála jsem se.

„Asi jsem ještě nepotkala toho pravého," řekla jsem a podívala se na něj. Usmál se, ale nepodíval se na mě.

Zastavil auto na konci lesní cesty. Vystoupili jsme.

„Kudy teď?“ zeptal se.

Konečně jsem se pořádně nadechla. Ukázala jsem mu rukou směr, kterým je jezero a vyrazila jsem do lesa. Šel za mnou. Najednou mu zazvonil mobil. Podíval se, kdo volá a zatvářil se nešťastně.

„Promiň," řekl mi. Kdo to může být?

„Haló?" chvíli poslouchal a pak se zatvářil… zmateně? Šla jsem dál a dělala, že neposlouchám.

„Vicky, to snad nemyslíš vážně?" Vicky?

„Abych řekl pravdu, tak není vhodná doba…“ nedokončil větu. Odmlčel se a poslouchal.

„Hele promiň, ale zavolej později. Teď něco mám, čau." Ukončil hovor. Něco má? Něco, to jako myslel mě?

„Ještě jednou promiň," řekl mi omluvně. Cítil se snad provinile? Kdo je Vicky?

„V pohodě. Mohl sis to vyřídit."

„Já na ni fakt nemám náladu." Na ni, takže Vicky je holka. Victoria? Proč se tváří tak ztrápeně? Tahle myšlenková hluchota mě snad zabije.

Pohled Edwarda.

Skončila poslední hodina a já jsem spěchal na parkoviště. Opřel jsem se o auto a čekal na Bellu.

Za chvíli jsem ji viděl vycházet z budovy školy. Ladným krokem se ke mně blížila. Byla tak krásná.

„Ahoj, tak můžeme vyrazit?“ zeptal jsem se, když přišla ke mně.

„Jasně,“ řekla, posadila se na místo spolujezdce a otevřela si okénko.

Když jsme odjížděli z parkoviště, zahlédl jsem zbytek její rodiny. Tvářili se zvláštně, až na tu malou tmavovlasou dívku.

Zeptal jsem se Belly na cestu a ona mi řekla, kudy mám jet.

Jel jsem docela rychle, protože jsem se nemohl dočkat, až budeme na místě a budu ji mít jen pro sebe.

S úsměvem jsem se na ni podíval.

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„Záleží na tom, co tě zajímá," usmála se také a přimhouřila oči.

„No… když jsem tebe a tvé sourozence viděl na obědě, tak mi to připadalo, že spolu všichni chodíte. Víš jak to myslím?“ Potřeboval jsem vědět, jestli někoho má.

Usmála se na mě. „Rosalie chodí s Emmettem a Alice s Jasperem.“ O Rileym a sobě nic neřekla.

Myslím, že jí došlo, co přesně mě zajímalo, a hrála si se mnou.

„A ty chodíš s Rileym?“

„Ty znáš Rileyho?“ divila se.

„Tak trochu, máme spolu tělocvik. Dneska jsme se seznámili na hodině,“ vysvětlil jsem jí.

„Aha.“ Proč ji tak udivilo, že se znám s Rileym?

„Bello, ještě jsi mi neodpověděla. Chodíš s Rileym?“

„No…,“ začala. Napínala mě. Pořád si hrála.

„Nechodím,“ dopověděla a mrkla na mě. Usmál jsem se na ni.

„Dobře, zeptám se tedy přímo. Chodíš s někým?“ Konečně jsem se dostal k tomu, co mě opravdu zajímalo.

„Momentálně jsem volná,“ řekla a podívala se na mě. Doufal jsem, že uslyším přesně tohle.

Vůbec nevím, co bych dělal, kdyby mi řekla, že někoho má.

„Za chvilku bude odbočka vpravo na lesní cestu. Až dojedeme na konec té cesty, tak půjdeme ještě asi kilometr pěšky a budeme u jezera," popsala mi Bella zbytek cesty.

Přemýšlel jsem, proč s nikým nechodí. Na škole musela být spousta zájemců, kteří by dali nevím co za to, aby s ní mohli chodit.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se.

„Tak jsem si říkal… proč s nikým nechodíš. Určitě nemáš nouzi o zájem kluků."

„Asi jsem ještě nepotkala toho pravého," řekla a s úsměvem se na mě podívala. Jak si asi toho pravého představovala? Mohl bych být pro ni já ten pravý? Musel jsem se tomu usmát.

Na konci lesní cesty jsem zastavil auto.

Když jsme vystoupili, zeptal jsem se. „Kudy teď?“

Ukázala rukou do lesa a vyrazila tím směrem. Šel jsem za ní.

Najednou mi začal zvonit mobil. Kdo mi teď může volat?

To snad ne. Vicky. Proč mi volá? Co po mně chce?

„Promiň," omluvil jsem se Belle.

„Haló?"

„Ahoj, tady Vicky. Mrzí mě, co se stalo. Edwarde, hrozně se mi po tobě stýská…“, to si snad ze mě dělá srandu, ne?

„Vicky, to snad nemyslíš vážně?"

„Proč bych to neměla myslet vážně?“ skuhrala mi do telefonu.

„Abych řekl pravdu, tak není vhodná doba…“

"Edwarde, přemýšlela jsem, že bych za tebou přijela, třeba jen na víkend." Cože?

„Hele promiň, ale zavolej později. Teď něco mám, čau." Že by přijela? Tak o tom ať si nechá zdát.

Podíval jsem se na Bellu, která šla stále přede mnou. Nevěděl jsem, kolik toho slyšela a kolik jí toho došlo.

„Ještě jednou promiň," omluvil jsem se. Musela volat zrovna teď? Nebylo mi to vůbec příjemné.

„V pohodě. Mohl sis to vyřídit."

„Já na ni fakt nemám náladu." Budu muset Vicky zavolat a vysvětlit jí, že nechci, aby mi ještě někdy volala. Úplně mě rozhodila.

Kapitola 5. - Alice - Shrnutí - Kapitola 7. - U jezera

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 6. - Telefon: