Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 57. - Věčnost - Konec

18.09.2010 (11:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 6828×

Shrnutí děje z posledních třech kapitol:

Aro přišel do Forks se svojí gardou, jejímž členem byl i Paul. Unesli Daniela, o čemž ale Cullenovi, díky schopnostem Alice a Kate, věděli.

Došlo na setkání Ara s Cullenovými. Aro přesvědčoval Izzie, aby s nimi odešla do Volterry. Odmítla a tak nechal přivést Daniela a před očima všech se mu zakousl do krku. Naštěstí ho díky Edwardově schopnosti nestihl vysát. Cullenovi měli v záloze Kate a Rileyho, kteří vytrhli Daniela Arovi z rukou a odnesli ho do lesa. Začala u něj přeměna.

Pak nastal boj. Paula roztahali společnými silami Kate, Edward a Izzie. S pěti strážnými si Cullenovi poradili taktéž snadno. Při boji Felixe a Emmetta došlo ke zranění Rose, která přispěchala Emmettovi na pomoc. Bella si původně myslela, že bude bojovat s Felixem, protože Emmett byl zaměstnán Roseinou rukou, ale v pravou chvíli zasáhl Edward a vrhl se na něj. Mezitím si všimla Alice toho, že Aro poslal na Izzie Jane s Alecem. Oba byli zneškodněni Alice a Bellou. Poté se zbavil Jasper Demetriho a Edward Felixe. Na jedné straně zůstali všichni Cullenovi a na druhé Aro, Marcus, Caius a Renata. Zbytek jeho družiny hořel v plamenech.

Cullenovi předstoupili před Volturiovy. Dozvěděli se od Ara o Rumunech, kteří shromažďovali upíry se schopnostmi, aby mohli porazit Ara. Carlisle dal Arovi návrh. Pokud Volturiovi zapomenou na to, že Cullenovi existují, nechají je žít jejich životy… pustí je. Aro slíbil, že navrhnuté podmínky dodrží a Cullenovi poodešli, aby se mohli poradit a hlasovat, zda Volturiovy zničit nebo je nechat odejít.

Všichni, až na Bellu a Edwarda, byli pro jejich propuštění. Bella Ara prokoukla a jeho slibu neuvěřila. Edward stál za ní. Carlisle oznámil Volturiovým jejich rozhodnutí. Nechají je jít. Bella se nemohla smířit s tím, že nechají Volturiovy odejít, proto Arovi pohrozila Edwardovou schopností.

Bella s Edwardem se vydali do lesa najít Izzie a Daniela…

Kapitola 57. - Věčnost 

Pohled Belly.

„Měli bychom ho zanést domů,“ pronesla jsem po chvíli. Izzie ke mně zvedla hlavu a souhlasně kývla. To už se k němu Edward skláněl a bral ho do náruče. Společně jsme se rozběhli domů.

„Jak to vypadá s Danielem?“ zeptala jsem se Izzie, když jsem nakoukla další den do jejího pokoje. Trávila u něj veškerý svůj čas, přesně jak mu slíbila. I jídlo jsme jí museli nosit, protože se od Daniela odmítala, byť jen na pár minut, hnout.

„Pořád stejně. Tiše trpí. Mami, tak ráda bych mu nějak pomohla, ale nevím jak,“ řekla mi ztrápeně.

„Miláčku, už jen dva dny,“ pronesla jsem, došla až k ní a pohladila ji po vlasech. Byly to spíš ještě dva dny, ale už jen dva dny znělo povzbudivěji.

„Já vím. Jen doufám, že mě pak bude ještě chtít…“ šeptala. Chápala jsem její obavu. I já se bála, zda o mě bude Edward po přeměně ještě stát. No, u něj jsem se bála ještě další věci, a to, že mě bude nenávidět za to, že jsem mohla za smrt jeho rodičů. I když nepřímo.

Nechala jsem svoji dceru zoufat si u Daniela a potichu jsem opustila její pokoj. Nemělo smysl ji utěšovat. Byla by to jen slova. V Danielově mysli jsem v tuto chvíli číst nedokázala. Jediné, co jsem v ní viděla, byla temnota a bolest.

Na chodbě jsem potkala Edwarda.

„Lásko, jak je na tom Izzie? Jak to snáší?“ zeptal se mě šeptem. Chytila jsem ho za ruku a zatáhla ho do našeho pokoje. Jen se za námi zavřely dveře, ukázala jsem hlavou k oknu a on přikývl. Vyskočili jsme ven a zamířili do lesa. Chtěla jsem s ním být chvíli sama, bez toho, aby nás slyšela celá rodina. Včera, poté, co Volturiovi odešli, jsme hodnotili boj a následné rozhodnutí je pustit. Carlisle chtěl po každém z nás postřehy, chtěl, abychom si uvědomili, kde jsme udělali chyby… Museli jsme být připraveni. Jestliže byla pravda to, že Rumuni shromažďovali upíry se schopnostmi pro případný boj s Volturiovými, bylo více než jisté, že přijdou i k nám.

No, a také jsme plánovali, kam se přestěhujeme a kdy. Shodli jsme se na Aljašce. Esme našla obrovský starý dům uprostřed lesa, který by mohl po rekonstrukci přesně splňovat naše požadavky. A stál dost daleko od místa naší předchozí adresy na Aljašce, takže jsme se nemuseli obávat toho, že bychom tam náhodou potkali někoho z minulosti. Esme už podnikla potřebné kroky, takže se tam budeme moct po Danielově přeměně přestěhovat.

Na Forks mi zůstane spousta vzpomínek. Stalo se tu hrozně moc věcí, které mi změnily život.

Doběhli jsme na nedalekou mýtinu. Lehla jsem si do trávy a Edward se nahnul nade mě.

„Bello, vypadáš zamyšleně. Povíš mi, co se ti honí hlavou?“ ptal se a stéblem trávy mi přejížděl po tváři. Zhluboka jsme se nadechla.

„Je toho tolik. Víš, když jste se přistěhovali do Forks, vše se pro mě změnilo. Nejprve jsem toužila po tvé krvi, až jsem se do tebe zamilovala a začala toužit po tvojí lásce. Našla jsem svoji dceru. No, ona si spíš našla mě. Akorát nepřišla sama, ale se svým otcem. A díky jeho posedlosti mnou zemřeli tvoji rodiče,“ řekla jsem, pohladila ho po tváři a pokračovala. „Vše nějak souvisí se vším. Tobě a Kate jsme byli nuceni vzít duši a přeměnit vás na upíry, pokud jsme o vás s Rileym nechtěli přijít. Izzie si našla Daniela, s jehož babičkou vůbec nevím, co bude, když se Daniel nevrátí domů. Nakonec je i z něj upír… Pravděpodobně po nás půjdou Rumuni a vůbec nepochybuji o tom, že i Aro dá o sobě vědět. Budeme se muset stěhovat, skrývat…  Aljaška bude jen jednou z mnoha našich zastávek. Absolutně nemám tušení, co bude dál. A vím, že se tím zabývají v myšlenkách i ostatní. Nikdo neví, co nás čeká,“ povzdechla jsem si. „Jsem zoufalá, když vidím svoji dceru, jak se trápí tím, že nemůže Danielovi ulevit od bolesti…“ Ani zdaleka to nebylo všechno, co se mi honilo hlavou, ale už jsem neměla sílu pokračovat.

„Lásko, jsem šťastný, že s tebou můžu být po zbytek věčnosti. Máš pravdu, stalo se toho hrozně moc, čeká nás neustálé přesouvání se z místa na místo... Smrt mých rodičů mě zasáhla, ale nezbývá mi, než to přijmout, jak to je. Možná by se daly některé věci udělat jinak, ale nikdo z nás nemá schopnost vrátit čas, takže nemá cenu nad tím přemýšlet,“ pronesl a přiblížil se svými rty k mým. „Miluji tě víc než svůj život a budu tě milovat do konce věčnosti. Vždy tu budu pro tebe,“ dokončil svoji řeč a políbil mě.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem do polibku.

Seděla jsem s ostatními v obýváku. Danielova přeměna byla téměř u konce.

Dva dny čekání na konec jeho přeměny uběhly pro nás „nezúčastněné“ jako voda. Pro Izzie se ty dva dny hrozně vlekly. Kdyby měla moc popohnat čas, byla jsem si jistá, že by to bez váhání udělala. Nosila jsem jí jídlo, snažila se ji vytáhnout na lov, ale ona stále trvala na tom, že se od Daniela nehne ani na krok.

„Je čas,“ zvolala Alice a vyskočila z pohovky.

I my ostatní jsme se zvedli a přesunuli se k Izzie do pokoje. Stoupla jsem si za ni a opřela se o Edwarda, který stál těsně za mnou. Objal mě zezadu kolem pasu a já si položila svoje ruce na jeho. Izzie klečela na zemi a držela Daniela za ruku. 

Ležel na posteli, oči zavřené, ve tváři neurčitý výraz. Pohled na něj mi připomněl Edwardovu přeměnu, která se udála před několika týdny. Cítila jsem, jak se za mnou trošku otřásl. I on si určitě vzpomněl na svoji přeměnu, na bolest, kterou procházel. Stiskla jsem mu ruce a on se nahnul a vtiskl mi polibek na tvář.

Zaměřila jsem se na Danielovy myšlenky a zjistila jsem, že v nich konečně dokážu číst i něco jiného, než jen bolest a temnotu. V tu chvíli se maličko pousmál. Byl zděšený, protože nevěděl, co se děje, ale zároveň se radoval, když začala bolest pomalu ustupovat. Všichni jsme to znali a věděli jsme, že to nejhorší ho teprve čeká.

„Už to nebude dlouho trvat,“ zašeptala jsem. Přes jeho myšlenky jsem téměř cítila bolest, která se stahovala k jeho srdci. Začalo nabírat šílenou rychlost a jeho zděšení se ještě prohloubilo. Izzie ho držela celou dobu za ruku a i její srdce nabíralo rychlost. Nemohlo předběhnout to Danielovo, ale vypadalo to, že se ho i přesto snaží dohnat.

„Uklidni se, drahoušku,“ řekla jsem a položila jí ruku na rameno.

Moje srdce hoří. Kdy už to skončí? Četla jsem v Danielově mysli. Už jen pár vteřin a bude z něj novorozený. Naše už takhle velká rodina bude mít dalšího člena.

Podívala jsem se na ostatní. Čekali. Trpěli spolu s Danielem. Každý si plně uvědomoval jeho bolest. Každý měl na tu bolest svoji vzpomínku. Také se ale těšili, až bude Daniel jedním z nás.

Pohled Edwarda.

Plameny olizovaly jeho srdce ze všech stran a urputně se snažily svůj boj vyhrát. Daniel měl obličej stažený do bolestivé grimasy, ale nevydal ani hlásku.

Uběhlo pár vteřin. Jeho tělo se napjalo, srdce vydalo poslední úder a pak se zastavilo. Jediné srdce, které teď v domě tlouklo, bylo srdce Izzie. Všichni jsme čekali na první Danielovu reakci.

„Izzie, možná bys od něj měla kousek ustoupit,“ zašeptal Carlisle. Otočila na něj hlavu. Zahlédl jsem v jejích očích strach. Nevěděl jsem, zda se bála toho, že by jí mohl Daniel ublížit, přece jen byla napůl člověk a všichni jsme cítili její krev, nebo jestli se bála Danielova odmítnutí.

Daniel otevřel oči a pokojem se ozvalo zavrčení, směřované k Izzie. Okamžitě pustila jeho ruku, a jak klečela, skulila se leknutím do sedu. Ihned jsem k němu vyslal svoji schopnost ovládání touhy po krvi. Izzie v ten samý okamžik skryla svůj pach. Na Danielově tváři se mihl zmatený výraz. Přejel nás všechny pohledem a jeho oči se zastavily na Izzie, která stála před Bellou a smutně ho pozorovala.

„Izzie?“ promluvil poprvé po přeměně Daniel. V jeho hlase byl slyšet smutek. Pravděpodobně si uvědomoval, že na Izzie vrčel. „Jsi tak krásná,“ řekl po chvíli zasněně. Vstal z postele, na chvíli zaváhal a pak udělal krok k Izzie. Nás ostatní jakoby přehlížel. Měl oči jen pro ni. Izzie se otočila na Bellu a ta jen kývla hlavou. Všichni jsme pochopili, co Bella vyčetla v Danielově mysli. Kývnutím dala své dceři svolení k tomu, aby šla za svojí láskou.

Izzie udělala krok vpřed a i Daniel se posunul o krok k ní. Vzdálenost mezi nimi byla jen metr.

„Danieli,“ vydechla Izzie, když udělala další krok. Lidské oko by nepostřehlo tu rychlost, jakou se k ní Daniel přiblížil. Rukou kolem jejího pasu si ji přitáhl k sobě a vášnivě přisál svoje rty na její.

Sledovali jsme tu scénu, která se před námi odehrávala, a všem se na tváři objevil úsměv. Emmett si odkašlal a přerušil tak jejich polibek. Daniel po něm střelil pohledem.

„Jeho oči,“ pronesl s úžasem v hlase Jasper. Co tím myslel? Zaměřil jsem se na Danielovy oči a zůstal jsem na něj zírat s pootevřenou pusou stejně jako ostatní.

„Co mám s očima?“ zeptal se nechápavě Daniel.

„Jsou zelené,“ vydechla Izzie. „Ne, teď jsou hnědé… modré… černé… červené… zelené...“ pokračovala a kroutila u toho hlavou.

„Tak jaké?“ ptal se Daniel zmateně.

„Tvoje oči mají každou chvíli jinou barvu,“ vysvětlovala mu Izzie stále udiveně. „Carlisle, co to znamená?“ zeptala se, když se na něj otočila.

„Nemám tušení,“ pronesl Carlisle zamyšleně.

„K čemu to je dobré?“ ozval se Emmett a uchechtl se.

„Nemám tušení,“ zopakoval Carlisle stále zamyšleně. „Srdce mu nebije. Mění se mu barva očí… Pokud se to naučí ovládat, mohlo by mu to pomoct lépe se začlenit mezi lidi. Lidský sluch nezaznamená, že mu netluče srdce. A pokud nebude mít jako novorozený červené oči…“ přemýšlel nahlas.

Daniel mávl rukou, jakoby se ho nic z toho, co tu bylo řečeno, netýkalo. Podíval se na Izzie a zatvářil se zkroušeně.

„Omlouvám se, srdíčko, že jsem na tebe vrčel. Cítil jsem tvoji krev a nemohl si pomoct,“ šeptal zahanbeně k Izzie.

„Viděli jste to? Zrůžověly mu tváře,“ vykřikla nadšeně Alice. Podíval jsem se na něj a skutečně. Alice měla pravdu. Barva jeho kůže byla bílá jako naše, ale na tvářích vypadala lehce zrůžovělá. Co je tohle za schopnost? Carlisle musel mít pravdu. Daniel rozhodně působil lidštěji jak my ostatní. Kromě Izzie.

„Že by to byl další projev lidskosti?“ řekla Bella a zakroutila u toho hlavou.

„Bello, Jaspere, hrozí Izzie nějaké nebezpečí?“ zeptal se jich náhle Carlisle. Oba, Daniel i Izzie, se na něj otočili.

„I když to tak nevypadalo,“ zašeptal Daniel směrem ke Carlisleovi, „nikdy bych jí neublížil,“ dodal, pohledem přejel k Izzie a pohladil ji po tváři. Bella si ho měřila přimhouřenýma očima.

„Ne. Myslím, že je můžeme nechat o samotě. Mají si toho spolu hodně co říct,“ odpověděla Carlisleovi a Jasper potvrdil její slova kývnutím hlavy.

Všichni se začali trousit z Izzieina pokoje, jen my s Bellou jsme ještě chvíli zůstali.

„Danieli, vím, že jsi chtěl být jako my. Nikdo z nás ale netušil, že to bude za takovýhle okolností. Každopádně vítej v naší rodině. Pokud bys měl jakýkoli dotaz, můžeš se zeptat kohokoli z nás,“ řekla mu Bella. „Už vás nebudeme rušit.“ Nahnula se k Izzie a pohladila ji po vlasech.

„Díky, mami. I tobě Edwarde,“ řekla nám Izzie šeptem. Mrkl jsem na ni, vzal Bellu za ruku a zamířili jsme ke dveřím.

„Co kdybychom si teď skočili na lov?“ ptala se Izzie Daniela v momentě, když jsme zavírali dveře.

„Je Daniel stále pod tvým štítem?“ zeptala se mě Bella šeptem, když jsme šli k našemu pokoji.

„Přenesl jsem na něj svoji schopnost stejně jako na Kate. Takže se nemusíš bát, že by svoji touhu po její krvi nezvládl,“ uklidňoval jsem ji. Usmála se na mě a jen se za námi zavřely dveře, naprosto nečekaně se na mě otočila a objala mě kolem krku. 

„Miluji tě, lásko,“ zašeptala mi do tváře. Cítil jsem její tělo, kterým se ke mně tiskla a naprosto mě ovládla touha po ní.

„Já tebe víc. Snad na sebe teď budeme mít víc času.“ Na nic jsem nečekal a přisál se na její rty. Okamžitě zareagovala a vracela mi polibek se stejnou vervou, jako jsem ji líbal já. Tak moc jsem ji chtěl. Její ruce zabloudily pod mé tričko a sunuly ho nahoru. Nechal jsem ji, aby mi ho svlékla a napodobil jsem ji. Pak následovaly kalhoty, její prádlo, moje... Když jsme zapadli do koupelny, zůstala po nás v pokoji jen cestička z našeho oblečení.

Pohled Belly.

Uběhl týden a úpravy našeho nového domu na Aljašce se chýlily ke konci. Co nevidět se budeme moci přestěhovat.

„Carlisle?“ zvolal Emmett, když se za ním zavřely vchodové dveře. Vrátil se s Rose z lovu.

„Emmette, co se děje?“ ptala se ho Alice. Ostatní byli v cuku letu v obýváku. Projížděla jsem Emmettovy a Roseiny myšlenky. To, co jsem v nich viděla, se mi vůbec nelíbilo.

„Emmette?“ oslovil ho Carlisle, když přišel mezi nás.

„V lese jsme cítili cizího upíra. Nebylo to daleko od našeho domu,“ vychrlil ze sebe Emmett.

„Mířil k nám?“ ptala jsem se.

„Myslíme si, že jo,“ odpověděla mi Rose.

„A viděli jste ho?“ zeptal se Carlisle. Oba zakroutili hlavou. Prohledávala jsem očima okolí domu a snažila se zachytit myšlenky toho dotyčného.

„Kdo to může být? Že by k nám někoho poslal Aro? To se mi nezdá. Je to jen něco málo přes týden, co slíbil, že nás nechá na pokoji. Napadá vás někdo další?“ přemýšlel Jasper nahlas.

„Kdyby ho sem poslal Aro, Alice by to viděla. Nemůžou to být Rumuni?“ pronesl Edward a tím si vysloužil pozornost všech.

„Hmm, ti by to být mohli. Aro říkal, že se obklopují upíry se schopnostmi. A pokud jim někdo řekl o nás…“ nadhodil zase Carlisle.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Izzie trošku zděšeně.

„Edwarde, použij svůj štít a všechny nás pod něj schovej, prosím. Izzie, skryj pach nás všech. Nevíme, jakou schopnost má ten venku, pokud vůbec nějakou má. Může to být jen vyslanec. Možná stopař. Než odjedeme, je nutné, abychom působili přirozeně. Nesmí se dozvědět, že se chystáme pryč a kam. A když nebude znát náš pach, bude mu pak trvat déle, než nás vystopuje,“ ukončil svoji řeč Carlisle.

„Hotovo,“ ozvali se téměř současně Edward s Izzie. Podívali se na sebe a rozesmáli se. Zahřálo mě u srdce, vidět ty dva, které jsem milovala nejvíc na světě, že se na sebe smějí. Moje tehdejší obava z toho, že Izzie Edwarda nepřijme, se naštěstí nepotvrdila. Vycházeli spolu skvěle.

„Dobře. A teď se běžte každý věnovat své dosavadní činnosti. Klidně mluvte normálním hlasem, ale nezmiňujte téma odjezdu. A občas se mihněte u okna. I když nás neucítí, je třeba, aby o nás věděl,“ dával nám Carlisle instrukce. „Esme, drahá, zjisti, kdy pro nás bude dům připravený. Měli bychom vyrazit co nejdříve.“ Esme vzala do ruky mobil a volala na Aljašku.

Emmett s Rose zůstali v obýváku a sledovali nějaký zápas. Kate s Rileym se k nim přidali. Carlisle odešel zpět do své pracovny. Izzie s Danielem, Alice s Jasperem a já s Edwardem jsme šli do svých pokojů.

Jen se za námi zavřely dveře, šla jsem k oknu. Rentgenovala jsem očima okolí, ale stále jsem nikoho neviděla.

„Myslíš, že tam někde je?“ zašeptal mi Edward do ucha a přejel mi po něm jazykem. Vzrušením jsem se lehce otřásla. Objal mě jednou rukou zezadu kolem pasu, druhou mi odhrnul vlasy na krku a začal mi ho jemně laskat ústy a jazykem. Zavřela jsem oči a vnímala jen jeho polibky.

Najednou jsem zachytila myšlenky někoho, kdo stál nedaleko našeho domu:

Acest lucru va fi. În cele din urmă, am fost la faţa locului. Şi am văzut, am avut noroc. Se pare că acestea sunt la ele acasa. Numai eu nu sunt sigur cum este posibil ca nici unul din ei se simt?

Rumunština? A kruci. Edward měl pravdu. Otočila jsem se na něj a nahnula se mu k uchu.

„Je tu. A měl jsi pravdu. Rumuni vyslali svého špeha,“ pošeptala jsem mu tak tiše, aby to slyšel jen on. Pomalu jsem se od něj odtáhla a šla ke dveřím. Edward mě následoval.

Rozdělili jsme se a postupně obešli pokoje, ve kterých byli ostatní. Nakonec jsme se všichni sešli v chodbě v patře, kde nebyla okna.

„Co jsi zachytila, Bello?“ zašeptal Carlisle.

„Umí někdo z vás rumunsky?“ šeptala jsem a přejela ostatní pohledem. „Carlisle?“ V jeho myšlenkách jsem si přečetla, že ve Volteře rumunštinu slyšel a docela jí i rozuměl. „Řekl: Acest lucru va fi. În cele din urmă, am fost la faţa locului. Şi am văzut, am avut noroc. Se pare că acestea sunt la ele acasa. Numai eu nu sunt sigur cum este posibil ca nici unul din ei se simt? Tak nějak to znělo. Umíš to přeložit?“

„Pokusím se," řekl Carlisle šeptem a pokračoval. „Znamená to něco jako: To bude ono. Konečně jsem na místě. A jak vidím, mám i štěstí. Vypadá to, že jsou doma. Jen mi není jasné, jak je možné, že ani jednoho z nich necítím?“ objasnil nám.

„Zvláštní. Poslali ho sem bez informací o nás?“ ptal se Jasper nechápavě.

„Možná měl zatím jen zjistit, zda se opravdu nacházíme na místě, které jim sdělil jejich zdroj,“ řekl Edward šeptem.

„To je možné,“ pronesl Carlisle. „Dobře. Bello, zkus z jeho mysli vyčíst co nejvíc. A teď se vraťte zase tam, kde jste byli. Nechceme vzbudit podezření, že něco plánujeme. Snad brzy odejde,“ instruoval nás Carlisle. „Esme, jak to vypadá s domem?“ zeptal se jí velice tiše.

„Pozítří bude vše připraveno,“ odpověděla mu stejně tiše. Doufala jsem, stejně jako ostatní, že už tu v tu dobu návštěvník z Rumunska nebude.

Zapadli jsme s Edwardem zase do našeho pokoje. Zastavila jsem se u postele a snažila se nevnímat myšlenky ostatních členů rodiny. Toho záhadného Rumuna jsem ale neslyšela. Že by už odešel? Přece by se netrmácel takovou dálku jen kvůli tomu, aby zjistil, že jsme tam, kde mu řekli, že budeme. Museli jsme co nejdříve zmizet. Najdou nás, o tom nebylo pochyb, ale bude jim to chvíli trvat.

Když jsem ani po hodině nezachytila žádnou další myšlenku toho rumunského špeha, vydala se Alice s Jasperem na průzkum.

„Skutečně je pryč. Jeho pach byl cítit jen na jednom místě nedaleko domu. Sledovali jsme ho a vedl směrem k Port Angeles,“ oznámil nám Jasper, když se s Alice vrátili.

„Opravdu ho vyslali do Forks jen kvůli tomu, aby zkontroloval, že tu jsme? Divné,“ řekl Carlisle. „No, začněte balit. Zítra po poledni vyrazíme na Aljašku. Cesta nám bude trvat auty zhruba dva dny, takže až tam dorazíme, dům už bude připravený k nastěhování,“ dodal a my se rozešli do svých pokojů.

„Sbalte si jen to nejnutnější. Dům bude zařízen. Takže jen nějaké oblečení a osobní věci,“ křikla za námi Esme.

„Izzie, lásko, já za ní musím zajít,“ slyšela jsem Daniela u Izzie v pokoji. Všichni jsme ho slyšeli. Chtěl se jít ještě před odjezdem rozloučit s babičkou. Po přeměně jí volal, aby o něj neměla strach. Teď se s ní chtěl setkat osobně. Věděli jsme, že to není nejlepší nápad, ale nedal si to vymluvit. Argumentoval tím, že už ji asi nikdy neuvidí, tak má právo na setkání s ní. I když jsem to chápala, nelíbilo se mi to. Sice ovládal svoji touhu po krvi, ale kromě Izzie se s nikým jiným, komu by kolovala v těle krev, zatím nesetkal.

„Ona je člověk. Jestli jí ublížíš, budeš si to vyčítat po zbytek věčnosti. Neblázni,“ nabádala ho Izzie.

Nevěří mi? Proč mi nevěří? Četla jsem v Danielově mysli.

Povzdechla jsem si, vstala z pohovky a šla ke schodům. Nikdo se mě neptal, kam jdu. Všem to bylo jasné.

Zaklepala jsem na jejich pokoj a po vyzvání vstoupila dovnitř.

„Mami,“ vydechla Izzie zoufale.

„Danieli, ani já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Můžeš jí zavolat, až budeme na místě, co ty na to?“ zkoušela jsem ho přesvědčit.

„Ne. Ona se o mě starala, když se naši zabili. Musím ji vidět, než odjedeme. Prostě musím,“ trval Daniel na svém.

Mami, mám strach. Vždyť ani neumí ovládat svoji schopnost. Jeho barva očí je každou chvíli jiná. Mluvila ke mně myšlenkou Izzie.

„Dobře. Izzie, půjdeš s ním. Pro jistotu zastři její pach hned, jakmile tam dorazíte, aby nedošlo k maléru,“ pronesla jsem k dceři a otočila se zase na Daniela. „Sice ovládáš svoji touhu po krvi, ale zatím ses od přeměny s člověkem nesetkal. Vím, že ti krev Izzie voní, ale ona je napůl upír. Babička je „jen“ člověk a její krev na tebe bude útočit silněji. Snaž se ovládnout, prosím. A vezmi si sluneční brýle. Myslím, že svoji měnící se barvu očí bys babičce nevysvětlil,“ domlouvala jsem mu. „Měli byste vyrazit, máte na to maximálně dvě hodiny,“ dodala jsem ještě. Izzie se tvářila zoufale, tak jsem ji pohladila po tváři a políbila ji na čelo.

„Věřím, že to zvládnete,“ řekla jsem šeptem.

To doufám. Pomyslela si. Daniel se na mě usmál a zeptal se Izzie, kde najde sluneční brýle.

„Dvě hodiny, pamatujte na to,“ zopakovala jsem a odešla z jejich pokoje.

„Lásko, chystáme se s Kate na hřbitov. Půjdeš s námi?“ zeptal se mě Edward na chodbě.

„Jistěže půjdu,“ odpověděla jsem mu trochu udiveně. Edward mě v rychlosti políbil na ústa, usmál se na mě a vzal mě za ruku. Sešli jsme po schodech do obýváku, kde už na nás čekala Kate a Riley.

„Mohli bychom jít také s vámi?“ optala se Esme, když se s Carlislem objevili také v obýváku. Edward s Kate s úsměvem přikývli a všichni jsme vyšli z domu.

Po cestě z hřbitova jsme se ještě stavili k domu Swanových. On už to vlastně jejich dům nebyl. Před týdnem se Edward s Kate rozhodli, že ho prodají. Esme vše zařídila a v tuto chvíli, i když zel dům ještě prázdnotou, už měl nové majitele.

Doma už na nás čekali ostatní. Včetně Izzie a Daniela. Setkání s babičkou jsem viděla v jejich myšlenkách. Daniel svou touhu po její krvi ovládl na jedničku. Babičce vysvětlil, že i když škola ještě nezačala, musí odjet, aby si tam zařídil přednášky a ubytování. Naštěstí mu uvěřila a zbytečně se nevyptávala. Rozloučili se pevným objetím, u kterého Izzie skrývala slzy, a se slibem, že jí bude Daniel často volat, se vydali zpátky k nám.

„Nashledanou, Forks,“ zašeptala jsem, jakmile jsem minula ceduli, na které se město Forks a jeho obyvatelé loučili s návštěvníky.

Nikdo z nás se nechtěl zbavit svého auta, tak jsme vyrazili na cestu každý ve svém. Jen Riley s Kate a Daniel s Izzie jeli ve dvojicích. A Jasper, který své auto vyměnil za motorku, jel na ní. Devět aut a jedna motorka. Byla nás pěkná kolona.

Po cestě jsme zastavovali jen na benzínových pumpách. Načepovali jsme pohonné hmoty, Izzie si koupila něco k jídlu a jeli jsme dál. Myšlenky téměř všech prozrazovaly zvědavost a nedočkavost z nového domova. Jediná Esme pro mě byla záhadou. Její myšlenky byly zmatené. Na každé pumpě si opakovala názvy sušenek, časopisů a vlastně všeho, co tam viděla. A záhadně se u toho usmívala. Co skrývala? Čekalo nás snad na Aljašce nějaké překvapení?

Díky tomu, že jsme nemuseli spát, jsme míjeli městečko Cantwell na Aljašce za necelé dva dny. Při poslední zastávce nám Carlisle oznámil, že dům stojí v Denalijském národním parku, takže jen co mineme Cantwell, pojedeme už jen chvíli. Napadlo mě, jak daleko je asi jakékoli nákupní centrum. Alice bude zřejmě trpět. Okolo byla jen příroda. Sem tam jsem viděla nedaleko silnice samostatně stojící menší domek, ale jinak tu nic nebylo.

Příroda – hodně zvěře – byla jednou z věcí, kterou jsme k životu potřebovali. A samozřejmě lásku. Moje láska jela hned za mnou a na každé zastávce mi nezapomněla vtisknout polibek.

Zahnuli jsme ze silnice na nějakou lesní cestu a během pár minut se mezi stromy objevil nádherný obrovský dům. Přesně zapadal do prostředí lesa.

Zaparkovali jsme před domem a vydali se na obhlídku domu zevnitř.

Jakým pro nás bylo překvapením, když jsme vstoupili do haly a zjistili, že obývák vypadá přesně jako ten, který jsme měli v domě ve Forks.

„Esme,“ vydechla nadšeně Alice. Četla jsem nadšení v mysli všech. Podívala jsem se na Edwarda a na jeho tváři se zračil úsměv. Došlo mi, proč přede mnou Esme skrývala svoje myšlenky. A byla jsem si jistá, že obývákem její překvapení neskončilo.

„Vím, že se vám ve Forks líbilo a chtěla jsem, aby vám ho náš nový domov připomínal,“ svěřila se nám Esme. „V patře jsou krásně prostorné pokoje. V každém je koupelna s rohovou vanou a srpchovým koutem. Myslím, že si každý svůj pokoj poznáte.“ Jen to dořekla, vyrazili jsme po schodech nahoru. Chodba i s umístěním dveří do pokojů vypadala stejně, jako ta v našem domě ve Forks. Automaticky jsme se rozešli ke dveřím, kde byly naše pokoje ve Forks. Otevřela jsem dveře a společně s Edwardem jsme vstoupili dovnitř. Zastavila jsem se kousek za dveřmi a očima přejížděla po místnosti.

„Esme je fakt neskutečná,“ pronesl s úžasem v hlase Edward. Náš pokoj… vypadal jako ten ve Forks. Jen byl větší. Ale postel, skříň, pracovní stůl… vše bylo stejné. Z ostatních pokojů se ozývaly nadšené výkřiky a slova díků, směřovaná k Esme. Vytvořila nám na tomto novém místě domov. I když jsme tu byli jen pár minut, všichni jsme cítili, že jsme doma.

Šla jsem k oknu a rozhlédla se po okolí. Les. Stromy. Spousta zeleně.

Bylo to dokonalé.

Po nějaké době.

Pohled nikoho.

„Tak kdo jede se mnou? A nehlaste se všichni,“ zvolala Alice a zasmála se. Právě se chystala do Anchorage na nákupy. K jejímu překvapení a zároveň potěšení se přihlásily všechny ženy v domě. Kluci se domluvili, že si zajdou na lov, zatímco budou jejich drahé polovičky nakupovat.

Barva Kateiných a Edwardových očí už se blížila medově zlaté. Stále v nich ještě prosvítala červená, ale Carlisle je oba ujistil, že už to nebude trvat dlouho a jejich oči budou mít stejnou barvu, jako oči Cullenových. Daniel poctivě trénoval svoji schopnost, která spočívala v tom, že dokázal působit jako člověk. Když se rozhodl, že budou mít jeho oči hnědou barvu, měly ji. Střídal barvu očí podle nálady nebo podle přání své milované Izzie. Bella viděla svoji dceru šťastnou a to činilo šťastnou i ji.

Sem tam se všichni rozjeli do jednoho ze vzdálenějších měst. Buď se jeli pobavit, nebo nakupovat. Lidé jim nijak zvlášť nechyběli.

Asi měsíc poté, co se přestěhovali na Aljašku, měla Alice vizi, že k nim Volturiovi posílají zvěda. Co ale Aro v té chvíli nevěděl, bylo, že už Cullenovi ve Forks nejsou. Čekali, že je stopař dřív nebo později najde na Aljašce, ale nedělali si s tím hlavu. Esme měla v záloze další domy, do kterých se mohli ihned nastěhovat. Nacházely se na místech a byly zařízeny tak, aby vyhovovaly jejich potřebám. Nikdo z Rumunů se zatím na Aljašce neukázal.

Při jedné cestě za lovem do vzdálenějšího místa Denalijského národního parku se setkali v lese s rodinou jiných upírů. Jejich první setkání bylo provázeno vrčením a nevraživostí. Až poté, co vzájemně zjistili, že se obě rodiny živí pouze zvířecí krví, změnila se nevraživost na zvědavost. Díky Belle se o rodině Denaliových, jak si říkali, podle místa, kde žili, dozvěděli, že jim od nich nehrozí žádné nebezpečí. Po prvním společně stráveném večeru se z nich stali přátelé.

„Tak jak jste si to užily?“ zeptal se Edward Belly, když se s děvčaty vrátila z nakupování.

„Skvěle. Něco jsem ti koupila,“ odpověděla mu Bella a mrkla na něj. Usmál se, vzal ji za ruku a vedl ji do jejich pokoje. Stýskalo se mu po ní. Sice ji neviděl jen pár hodin, ale připadalo mu to jako hrozně dlouhá doba.

„Na,“ řekla Bella a podala mu tašku, jen co se za nimi zavřely dveře jejich pokoje. Edward z ní vylovil košili a hned se začal svlékat, že si ji zkusí.

„Hmm… to počká,“ zašeptala Bella a pomohla mu svléknout tričko. Rukama bloudila po jeho dokonalém těle a přitom se mu dívala do očí. Edwarda přemohla touha po ní, vzal její obličej do svých dlaní a přisál se na její rty. Pootevřela ústa a nechala Edwardův jazyk, aby našel ten její. Líbali se hladově a vzhledem k tomu, že nepotřebovali dýchat, trval ten polibek několik minut.

„Miluji tě, lásko. Jsem tak moc šťastný, že tě mám,“ vyznal se jí ze svých citů.

„Miluji tě, Edwarde. A to se nikdy nezmění," oplatila mu Bella svým vyznáním.

„Bello, máme pro sebe takovou spoustu času,“ zašeptal zasněně. „Celou věčnost…“

KONEC

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Co říct závěrem…

Zdá se to být neuvěřitelné, ale první díl této povídky vyšel 23. 12. 2009. V době, kdy jsem viděla Stmívání a přečetla všechny knihy TW ságy, jsem začala přemýšlet nad tím, že bych mohla zkusit psát. V hlavě se mi začal rodit příběh o Belle a Edwardovi, který jsem postupně házela do písmenek… Ze začátku jsem byla trošku zklamaná počtem komentářů a jednu chvíli jsem i uvažovala o tom, že se na psaní vykašlu. Pak jsem si ale řekla, že by byla škoda nechat příběh nedokončený, když už jsem mu věnovala tolik volného času. Postupně se přidávali další a další čtenáři a mě to hrozně těšilo. A přibývaly i komentáře, které jsem si se zájmem četla.

Povídka je u konce, ale příběh ani zdaleka. Psala jsem, že je Npl moje miminko. Moje první povídka na stmívku. Miminko postupně rostlo, až dospělo. Nechme tedy Bellu, Edwarda a ostatní, aby si svůj věčný život žili dál. Ať už to bude na Aljašce nebo na nějakém jiném místě. A oni ho budou žít dál, pokud jim to vaše fantazie dovolí. A já pevně věřím, že ano.

V tuto chvíli už mi nezbývá nic jiného, než vám všem čtenářům a komentujícím poděkovat za projevenou podporu, za slova díků a chvály. A také za trpělivost. Díky.

Vaše EdBeJa

Kapitola 56. - Volturiovi

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 57. - Věčnost - Konec: