Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 48. - Pohřeb

31.05.2010 (14:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4874×

Kapitola 48. - Pohřeb 

Pohled Belly. 

Šli jsme s Edwardem ruku v ruce do našeho pokoje.

„Jsem na tebe pyšná. Učíš se hrozně rychle, až mě to trochu překvapuje,“ řekla jsem mu, když se za námi zavřely dveře. „Obecně jsou upíři hodně schopní, ale s novorozenými bývá dost práce. I Kate vypadá, že se učí rychleji, jak kdejaký jiný novorozený.“

„Lásko, co se týče boje… nechtěl jsem bojovat. Stále ještě doufám, že se s Arem nějak domluvíme a na boj nedojde. Když jsem ale viděl Jaspera, jak stojí před Kate a vrčí na ni, vyprovokovalo mě to. Ale musel jsem se fakt ovládat, abych mu neublížil,“ zašeptal. „A když jsem si pak představil Kate, jak se svíjí v bolestech na zemi a následně i tebe, tak… nějak ten štít zafungoval sám. Věděl jsem, že vás musím ochránit. Musím se ho ale naučit ovládat, abych vás mohl ochránit všechny. Tím hnacím motorem bude zřejmě strach. O sestru, tebe a všechny ostatní. Nevím však, zda dokážu ovládat štít na povel,“ vysvětloval mi.

Většinu z toho už říkal venku, ale bylo zajímavé to slyšet znovu. Znamená to, že dokáže použít štít, jen když nastane vypjatá situace a on se o nás bojí? V tom případě by nás měl ochránit všechny, protože až se tu objeví Aro s družinou, bude to dost vypjatá situace.

Vůbec jsem nedokázala odhadnout, s čím Aro dorazí a pokud to bude skutečně kvůli Izzie, tak jak zareaguje, až mu oznámíme, že s ním nikam nepůjde. A bude s ním Paul? Věděla jsem, že si s ním budou chtít vyrovnat svoje účty jak Edward, tak i Kate. Nepopudí to Ara? Nebude to pro něj záminka, aby s námi začal bojovat, když vztáhneme ruku na člena jeho družiny?

„Bello?“ ozval se Edward.

„Promiň, lásko. Jen jsem se zamyslela. Zajímalo by mě, proč se Aro rozhodl, že přijde do Forks. Je to opravdu kvůli Izzie? Nebo si chce osobně zkontrolovat, že je z tebe upír? Nebo má snad ještě nějaký další důvod, proč se sem rozhodl přijít? Nevím, ale nějak mu nevěřím, že se chce osobně vydat na cestu k nám „jen" kvůli tomu, aby si odved Izzie a při té příležitosti se přesvědčil, zda žiješ. Není tak hloupý, aby si myslel, že mu dám Izzie jen tak bez boje. Je možné, že právě tohle chce. Záminku k boji. A co Paul, dorazí s Arem? Pokud byste po něm s Kate vystartovali, i to by mohla být pro Ara záminka k boji,“ objasňovala jsem mu svoje myšlenky.

„I mě zajímají stejné věci jako tebe, ale budeme muset počkat, až dorazí, a pak se dozvíme, s čím na nás vyrukuje,“ řekl. „Snad se Kate do té doby naučí ovládat svoji schopnost, a kdyby se jí podařilo přenést svoji mysl do Volterry, hned bychom věděli víc. A také Alice by mohla něco vidět,“ dodal.

„Neee,“ ozval se domem výkřik, jen co Edward domluvil. Alice. Musela něco vidět. Vyběhla jsem z pokoje a bez klepání jsem vtrhla k ní.

„Alice, co se děje?“ vyhrkla jsem na ni. Chvíli na mě koukala a vypadala, že je mimo, pak zamrkala a zakroutila hlavou.

„Aro se právě rozhodl, že s sebou vezme Jane a Aleca. Bude s nimi i Paul, jako člen Arovy gardy, dále Demetri, Felix, Caius, Marcus a ještě dalších pět upírů, jako jeho osobní stráž. Jestli dobře počítám, bude jich dohromady třináct, plus Renata, osobní Arův štít,“ objasňovala mi svoje vidění. „A zatím nezměnil čas příchodu.“

Kolik bylo nás? Carlisle, Esme, Emmett, Rose, Jasper, Alice, Riley, Kate, Edward, já a Izzie. Napočítala jsem nás jedenáct. Což znamenalo, že jsme byli v početní nevýhodě. Pokud dojde na boj… Nechtěla jsem ani domyslet, jaký dopad by mohlo mít to, že je nás méně.

„Bello?“ slyšela jsem za sebou Edwarda. Když jsem se otočila, stáli za mnou všichni. V myšlenkách se jim honilo hlavou to, co mně. I oni si spočítali jedna a jedna a došli k výsledku čtrnáct ku jedenácti.

„Pokud si dobře pamatuji, s Jane a Alecem bychom neměli mít v případném boji velkou práci. Oba se spoléhají na to, že jim stačí jejich schopnosti, takže nejsou moc dobří bojovníci. Tohle ale bude platit jen v případě, že nebudou mít možnost použít svoji moc. Lépe řečeno, oni ji použijí, ale jestli se Edwardovi podaří nás všechny zaštítit,“ řekla jsem a podívala se na něj, „tak jim bude jejich schopnost na nic. A jak už jsem řekla, porazit je v boji by měla být hračka. Horší to bude s Demetrim a Felixem. Oba ví, jak bojovat a Felix je i hodně silný. Aro s bratry s námi pravděpodobně bojovat nebude. Od toho má gardu, která je bude chránit. Kdyby ale došlo k tomu, že nezbude nikdo, kdo by je chránil, zapojili by se pravděpodobně do boje. Nikdy jsem to ale neviděla. Takže je i možné, že by se snažili s námi nějak dohodnout, aby si zachránili vlastní život. Carlisle, viděl jsi za svého pobývání ve Volteře někdy Ara a jeho bratry bojovat nebo alespoň trénovat se v boji?“ zeptala jsem se ho.

Carlisle vypadal zamyšleně. V myšlenkách jsem mu viděla, že se snaží rozpomenout na minulost, na dobu, kdy žil ve Volteře a hledal v paměti, zda se mu někdy naskytlo vidět Ara nebo jeho bratry bojovat.

„Myslím, že má Bella pravdu. Jane a Alec nejsou dobří bojovníci. A domnívám se, že s námi Aro a jeho bratři bojovat nebudou. Kdyby se nám podařilo zneškodnit celou gardu a zbyli by jen oni, předpokládám, že by se s námi snažili nějak domluvit. Nedokážu si je nějak představit v boji. Ale je tu spousta dalších okolností. Asi by také záleželo na tom, kolik z nás by proti nim stálo a také, kdo z nás by to byl... Jak už tu bylo řečeno, hodně by nám pomohlo, kdyby se Edward naučil používat svůj štít. Pokud se mu to nepovede, tak už nám všem bude jedno, co se s námi po Alecově zásahu bude dít,“ ukončil svoji řeč Carlisle.

„Takže se Edward bude muset naučit ovládat svůj štít,“ pronesl Emmett a objal Rose. Měl z Aleca strach, bál se, že by mohl přijít nejen o Rose, ale i o celou svoji rodinu. I já jsem se bála a věděla jsem, že s Edwardovou schopností máme alespoň nějakou šanci, bez ní budeme nahraní. Když jsem se podívala na Edwarda, tvářil se nešťastně. Bylo mu jasné, že na něj celá rodina spoléhá. Nechtěl nikoho z nás zklamat, ale nebyl si sám sebou jistý.

„Lásko, všichni víme, že je to vůči tobě tak trochu nefér. Chceme využít tvoji schopnost na svoji záchranu. A tebe stavíme do pozice toho, kdo by mohl být zodpovědný za náš konec. Pokud předstoupíme před Ara, nedohodneme se s ním a začne boj, v momentě, kdy na nás Alec použije svoji moc, už nám bude jedno, co se s námi bude dít. Věřím, že se pokusíš udělat vše, co bude ve tvých silách, ale pokud se to nepovede, budeme bojovat, dokud to půjde. Třeba se nám podaří zneškodnit Aleca a Jane, a pak už by to byl vyrovnaný boj,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

Nechtěla jsem, aby přemýšlel nad tím, že by mohl být zodpovědný za náš konec. Kdyby neměl žádnou schopnost, byla by pro nás buď možnost bojovat, nebo se odstěhovat. Ale stěhováním bychom nic nevyřešili. Tím bychom jen oddálili setkání s Arem. Časem by nás znovu našel a situace by se opakovala. A nikomu z nás se nechtělo stále stěhovat. Stačilo už to, že jsme se stěhovali z místa na místo po pár letech, abychom nevzbudili pozornost lidí, že nestárneme. V tomhle případě bychom ale vlastně stále jen utíkali.

„Edwarde, je teď Kate a Bella pod tvým štítem?“ zeptal se ho náhle Carlisle.

„Ani jedna. Kate je jen stále pod ochranou mojí schopnosti, ovládat svou touhu po krvi. Jako bych na ni přenesl tuhle schopnost nadobro. Štít se stáhl, když jsme vešli do domu, ale tahle schopnost je asi trvalá,“ odpověděl mu Edward.

„Dobře, uvidíme, zda se nám podaří štít vytrénovat,“ řekl Carlisle a opustil Alicein pokoj. Stejně tak odešli postupně i všichni ostatní.

Vzala jsem Edwarda za ruku a i my jsme odešli do našeho pokoje.

Domluvili jsme se, že bychom si spolu mohli jít zalovit, tak jsme vyskočili z okna a rozběhli se do lesa.

Pohled Edwarda.

Ráno jsem si dal sprchu. Když jsem vylezl z koupelny, měl jsem na posteli připravený tmavý oblek a košili. Bellu jsem slyšel u Kate v pokoji, společně s Alice. Oblékl jsem si na sebe věci, které mi tu asi nechala Alice. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel jsem z pokoje. Kluci seděli v obýváku, tak jsem si k nim přisedl.

„Edwarde, nerad bych, aby vyznělo to, co jsem včera řekl... Prostě nechci, aby sis myslel, že na tebe budu naštvaný nebo tak něco, pokud se ti nepodaří nás všechny zaštítit. Jen ještě nechci… umřít, či jak to nazvat v našem případě. Mám rád svoje bytí, miluji Rose a celou svoji rodinu, takže se mi ještě nechce o tohle všechno přijít,“ vysvětloval mi Emmett.

„Emme, já to chápu a fakt se budu snažit, abych se naučil používat svůj štít. Jenže ono to není tak jednoduché. Pořádně nevím, jak na to a nikdo z vás mi nedokáže poradit nebo pomoct. Takže se s tím budu muset poprat hlavně já sám. A věř mi, že i já miluji Bellu, svoji sestru a celou svoji novou rodinu a nerad bych o všechny přišel. Líbí se mi být upírem a ještě jsem si to upírství moc neužil. Takže opakuji, že se budu snažit udělat vše proto, abych nám dal šanci porazit Ara a jeho družinu.“ Emmett s Jasperem na mě koukali, vstřebávali moje slova, a pak se jim oběma na tváři vykouzlil úsměv.

„Díky,“ řekli oba souhlasně. „Vážíme si toho,“ dodal Jasper.

Po schodech začali scházet ostatní. Viděl jsem Kate, která šla zavěšená do Rileyho z jedné strany a do Belly z druhé. Celou dobu se zdála smířená se smrtí našich, ale dnes vypadala, že jí snad teprve až teď došlo, že už je nikdy neuvidí. Nemůžu říct, že bych se s jejich smrtí smířil nějak snadno, ale věděl jsem, že už jim život stejně nevrátím. Kdybych věděl o způsobu, jak to udělat, neváhal bych.

„Kate, sestřičko, pojď ke mně,“ řekl jsem jí něžně, když sešla schody a ocitla se v obýváku. Postavil jsem se a roztáhl ruce. Pustila se Rileyho a Belly a šla ke mně.

„Edwarde, proč se to muselo stát?“ ptala se mě, když mě objala kolem pasu. Hlavu si opřela o mou hruď a plakala bez slz. Slyšel jsem ještě další vzlyky a předpokládal jsem, že to byla Esme.

„Zlatíčko, ON si to odskáče. I kdyby nemělo dojít na boj mezi námi a Arovou družinou a nějak jsme se všichni domluvili, najdeme si ho později. Za to, co způsobil našim, si zaslouží naši pomstu, tedy smrt,“ šeptal jsem a hladil ji přitom po vlasech.

„Slib mi to, Edwarde. Slib mi, že za to zaplatí smrtí,“ vzlykala Kate.

„Slibuji. To co udělal, mu prostě neprojde. Nesmí.“

„Měli bychom jít. Kněz už na nás bude čekat,“ pronesl Carlisle trochu opatrně.

„Můžeme?“ zeptal jsem se Kate. Pustila mě, podívala se mi do očí a já v těch jejích viděl tolik smutku. Kývla hlavou na znamení, že můžeme vyrazit.

Předal jsem ji Rileymu, který ji vzal za ruku, chytil jsem Bellu kolem pasu a všichni společně jsme vyšli z domu k autům. Než jsme nasedli, rozdala nám Alice květiny. Každý dostal dvakrát dvě bílé růže.

Carlisle s Esme jeli s Emmettem a Rose, Alice s Jasperem jeli s Rileym a Kate a já jsem jel s Bellou a Izzie.

Během chvíle jsme dojeli na hřbitov. Než jsem vystoupil z auta, nasadil jsem si sluneční brýle.

Nikdo nevěděl, ani my s Kate ne, zda bylo přáním našich, nechat se pohřbít do země či se nechat zpopelnit. Carlisle se proto rozhodl pro uložení do země a my jsme proti tomu nic neměli.

Když jsme došli až k místu, kde stál kněz, uvědomil jsem si, že je to naposled, co stojím tak blízko mým rodičům. Nikdy už jim nebudu blíž.

Kněz se s námi pozdravil a všichni jsme se šli postavit na místo, kam nám ukázal, tedy před rakve. S Kate jsme se postavili úplně dopředu a za nás si stoupli všichni ostatní. Chytil jsem Kate kolem pasu a kněz začal pronášet svoji řeč.

Po pravdě jsem ho moc nevnímal. Vzpomínal jsem na společné zážitky s rodiči. Když jsme ještě bydleli ve Phoenixu, jak se naši zlobili, když jsme s Kate něco vyvedli, na naše společné dovolené, které jsme si vždycky maximálně užili, jak se s námi mamka učila... Na zápasy, které jsme společně s tátou sledovali v televizi a fandili u nich… A pak také na dobu, kdy se naši rozhodli, že se přestěhujeme do Forks a s obavou nám to oznamovali.

Vzpomněl jsem si na první den ve škole, kdy byla Kate nemocná a já jsem tam šel sám, a když jsem přišel ze školy domů, ptala se mě mamka na můj první školní den na novém místě… Když jsme na naše vyrukovali, že bychom chtěli jet s Cullenovými do Port Angeles do klubu, na seznámení mých rodičů s Cullenovými, jak z nich byla mamka hrozně nadšená… Společně s Cullenovými jsme pak u nich oslavili Vánoce a dokonce i Silvestra. Mamka si nejvíc rozuměla s Esme a táta s Emmettem. Oba byli velkými fanoušky všech sportů. Pak jsem si vzpomněl, jak si mě mamka dobírala, když jsem se hnal za Bellou, která na mě čekala v kuchyni, abychom mohli jít na brusle…

Hlavou mi proplouvala spousta společných a pro mě významných zážitků s rodiči a já jsem si je všechny ukládal do paměti. Poslední vzpomínku, kterou jsem měl na rodiče, byla ta z oslavy mých a Kateiných narozenin. Když jsme odjížděli, byla mamka nadšená a táta, i když to nedával příliš najevo, jako vlastně nic, byl také spokojený. Všichni jsme jeli domů, než se před námi vyřítil ON a všechno změnil...

„Edwarde, Kate. Vaši rodiče…“ slyšel jsem kněze, který přerušil moje myšlenky. Dál už jsem ho neposlouchal. Loučil jsem se s rodiči po svém. Podíval jsem se na Kate. I ona vypadala zamyšleně. Tušil jsem, že jí hlavou probíhaly podobné myšlenky jako mně.

Ucítil jsem na rameni něčí ruku.

Otočil jsem hlavu tím směrem a Carlisle mi pošeptal: „Květinu.“

Otočil jsem hlavu zase zpět na kněze a udělal jsem krok směrem k němu. Na každou rakev jsem položil dvě bílé růže. Pak jsem se dotkl rakve, sklonil jsem hlavu a v duchu jsem se rozloučil prvně s mamkou, a pak s tátou. Až pak jsem se vrátil na místo, kde jsem stál předtím. To samé udělala i Kate a po nás i všichni ostatní.

Kate se mi opřela hlavou o rameno, tak jsem ji objal kolem ramen. Carlisle s klukama se pak chopili popruhů a snesli rakve, jednu po druhé, s našimi rodiči do připravených hrobů. Každý z nás si vzal do ruky trochu hlíny a vhodil ji na rakve.

Cullenovi se rozloučili s knězem, Carlisle mu za nás poděkoval a pomalu se vydali k autům. Já s Kate jsme ještě chvíli zůstali na místě. Dívali jsme se do vykopaných děr, na jejichž dně leželi v rakvi mamka a taťka.

„Sbohem,“ zašeptal jsem. „Miluji vás,“ dodal jsem ještě.

Kate zavzlykala, pak se zhluboka nadechla a i ona se s nimi šeptem rozloučila. Oba jsme i nadále stáli na místě a ještě se nám nechtělo odejít.

Nenáviděl jsem Paula za to, co udělal. A teď, když jsem věděl, že mám moc ovládat svoji touhu po krvi a dokázal jsem ji nějak přenést i na Kate, jsem ho nenáviděl ještě víc. Protože bychom mohli být s rodiči i po přeměně. Sice jsem nevěděl, jak bychom jim vysvětlili, že máme stále na očích sluneční brýle, že nemáme hlad a spoustu dalších věcí, které nás jako upíry odlišovaly od lidí, ale určitě bychom něco společně s Cullenovými vymysleli. On nám hlavně vzal tu možnost, se ještě někdy s rodiči setkat. Ať už bychom žili společně s nimi nebo bychom je měli vídat jen občas.

Byl jsem rád alespoň za to, že naši netrpěli. Táta zemřel hned na místě a ani mamka se naštěstí dlouho netrápila. Ale ani to nemohlo být pro Paula polehčující okolností. Ani to nezmírnilo moji nenávist vůči němu. On způsobil to, že už je nikdy neuvidíme. Jediné, co nám po nich zůstalo, jsou vzpomínky.

Nadechl jsem se. „Kate, jsi připravena odejít?“ zeptal jsem se jí. Na chvíli zaváhala a já jsem na ni nespěchal. Po chvíli řekla ještě jednou sbohem směrem k našim a otočila se na mě.

„Jdeme,“ řekla stručně, vzala mě za ruku a společně jsme šli za ostatními.

Když jsme dojeli domů, šel jsem znovu do sprchy. Potřeboval jsem být chvíli sám a neslyšet všechny ty hlasy v domě. Stoupl jsem si do sprchy, pustil jsem vodu, opřel jsem se rukama o stěnu a nechal jsem kapky, aby dopadaly na moje tělo a stékaly mi po něm. Slyšet jen padající vodu pro mě bylo hrozně osvobozující. Úplně jsem vypnul a na nic jsem nemyslel.

Ani nevím, jak dlouho jsem byl v koupelně. Když jsem vstoupil, jen v ručníku, do pokoje, viděl jsem Bellu, která seděla na posteli a četla si. Jen mě zahlédla, zaklapla knihu a usmála se na mě.

„Přemýšlela jsem, zda mám jít za tebou, ale pak jsem si řekla, že chceš být možná chvíli sám,“ řekla šeptem. Usmál jsem se na ni.

„Děkuji. Skutečně jsem potřeboval být chvíli sám,“ zašeptal jsem.

„Carlisle by chtěl vědět, zda se cítíš na trénink nebo potřebuješ čas a necháme to až na zítřek,“ pronesla opatrně.

Věděl jsem, že čím dřív se naučím ovládat svůj štít, tím více času budeme mít na jeho vytrénování. Aro se mohl rozhodnout, že změní dobu příchodu, což by nám Alice oznámila, ale v tom případě bychom měli hrozně málo času na výcvik. Jak už bojový, tak i výcvik našich schopností.

„Co Kate? Jak je na tom?“ zeptal jsem se, než jsem jí dal odpověď pro Carlislea.

„Kate se rozhodla, že půjde trénovat,“ řekla a po chvilce dodala šeptem: „Myslím, že už je na tom lépe.“

„Tak já se obléknu a můžeme se do toho pustit,“ sdělil jsem jí, a když jsem došel ke skříni, ze které jsem si chtěl vytáhnout volné rifle a tričko, ucítil jsem kolem pasu její ruce.

„Miluji tě, Edwarde,“ řekla šeptem a v tu chvíli jsem cítil její polibky na zádech. Začal jsem se k ní otáčet a sevření jejích rukou povolilo. Dívali jsme se vzájemně jeden druhému do očí.

„Miluji tě, lásko moje jediná,“ pronesl jsem vyznání, chytil jsem ji za ruce a mírným tlakem jsem ji dostrkal až ke skříni. Stála o ni opřená a usmívala se na mě.

Sklonil jsem k ní hlavu a začal jsem ji vášnivě líbat. Pustil jsem její ruce, pravou rukou jsem ji hladil po tváři a levou jsem ji chytil za pas a přitáhl si ji blíž k sobě.

„Edwarde, Bello, čekáme na vás venku,“ ozvalo se domem. No jasně, všichni v domě slyšeli, jak jsem říkal Belle, že se jen obléknu a můžeme jít. A to oblékání mi trvalo trošku déle, než by se dalo očekávat.

„Budeme muset jít. Nemůžeme je nechat čekat,“ zašeptal jsem jí do ucha poté, co jsem přerušil náš polibek.

„Já vím,“ řekla lehce zadýchaně, ale vypadala, že by raději zůstala tady a pokračovala v tom, co jsme začali.

„V noci budeme mít spoustu času jeden pro druhého, vzhledem k tomu, že nemusíme spát,“ znovu jsem jí zašeptal do ucha, abych ji přesvědčil k odchodu. Po chvíli mě pustila a kousek poodstoupila. Sundal jsem si ručník, v rychlosti jsem se oblékl, ještě jsem jí vtiskl polibek na ústa a mohli jsme vyrazit za ostatními.

Kapitola 47. - Trénink - Shrnutí - Kapitola 49. - Páteční odpoledne

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 48. - Pohřeb: