Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 28. - Automechanik

05.11.2009 (20:45) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1324×

Táhla jsem Jacoba za sebou po cestě k nám, on už si byl v nových šatech a já byla v solném modelu, teda spíše byl od soli. Na dvorku parkovalo Charlieho policejní a moje porsche, které mělo na trupu ohromnou díru. Zamračila jsem se. Takhle nikde jet nemůžu a nové auto nechci, zaprvé jsem byla se svým autíčkem spokojená a za druhé jsem rodičům vysvětlovat proč tam ta díra je.

„Co se děje?“zeptal se a šáhl mi na čelo, jen aby mi vyrovnal vrásku. Pokynula jsem hlavou k autu.

„Těžko mi uvěří že se nic nestalo. Z nepochopitelných důvodů jim to Charlie řekl, teda aspoň to co se stalo ve škole.“

„Jestli dokážeš auto oželet týden tak to spravím.“ Usmál se pokřiveným úsměvem.

„Ty to umíš?“

„Kromě tebe a běhu mám i v zálibě i mechaniku.“

„Aha, takže ty si ve volném čase upravuješ auta když se poškodí jo?“

„Taky motorky a jednou jsem si celé auto sestavěl sám, ale už pár roků jsem to nedělal. Narovnat plechy ale bude hračka.“

„To bys byl zlatíčko.“ Řekla jsem a rychle ho políbila, obdařil mě překvapeným úsměvem.

„Dostaneš ho na narozeniny.“

„Hlavně když to rodiče nezjistí.“

Pustila jsem mu ruku a začala šátrat pod okapem. Jacob si za mnou odkašlal a já si uvědomila že je Charlie vlastně doma. Musela jsem se tomu usmát. Šáhla jsem po klice a cuknutím otevřela dveře. Vstoupila jsem do místnosti. Snad upíří rychlostí, nebo ještě rychleji se před mnou jako  duch objevil Charlie. Ruce měl zkřížené na prsou, jednou nohu si podupával a z očí mu metaly blesky. Vypadal ještě hrozivěji než nějaký upír, jeho pohled na mě měl takovou tíhu, že jsem se pod ním nakrčila.

„Kdes prosím tě celý den byla?“

„Já…“ pípla jsem.

„Ale no tak Charlie!“ ozval se za mnou hlasitý suverénní hlas Jacoba.

„Žádné takové, kde byla?! Večer jsem se div nezbláznil, ani mobil nemáš u sebe.“

„Ježíš, Charlie nestarej se, byla se mnou stačí?“

„Celý den?“

„Nepustil jsem ji z očí.“ Mrkl na mě.

Charlie mě propálil pohledem, a pak se nahnul pro bundu. Ještě stále jsem byla nakrčená, sehl se ke mně a políbil mě na temeno a pak vystřelil ze dveří aby mohl jít do práce. Podívala jsem se za ním a už startoval. Vklouzla jsem do kuchyně. Na stole ležela obědová porce steaku a brambor. U něj byl napsán vzkaz. , Kdybys dostala hlad J ´

„Hele Jacku nemáš hlad?“ křikla jsem do obýváku.

„Docela jo proč?“

„Charlie ti tu nechal svačinku.“

Jacob přišel do kuchyně a zasedl si za stůl a začal se ládovat. Vyběhla jsem do svého pokoje. Rozrazila jsem dveře. Nejdřív jsem se podívala na mobil kromě dvaceti pěti zmeškaných hovorů od Charlieho mě nikdo nesháněl. Přišla jsem k velkému kufru který byl na posteli. Fakt skvělý. Nebyl tam ani jeden kus oblečení. Přišla jsem teda ke skříni a podívala se dovnitř. V ní bylo už jen pár kusů spodního prádla  a pak boty doplňky a všechno možné jen ne oblečení.  Nemohla jsem uvěřit že jsem si nevšimla, že nemám žádné oblečení. Ještě chvíli jsem hledala po pokoji, ale nikde nebylo. Objaly mě teplé  paže.

„Co hledáš?“

„Oblečení.“

„A nebude náhodou ve skříni?“ zeptal se pobaveně Jacob.

„Právě že není, asi budu muset chodit jen v těhle šatech.“ Zamračila jsem se.

„Hele a co starý dům? Alice si nemohla odstěhovat všechno když je tam i nábytek.“

„Už jsem ti řekla, že jsi zlatíčko?“ zeptala jsem se a otočila se na něj s úsměvem.

„Jo, ale nevadí dobře se to poslouchá.“  Řek a sklonil hlavu pro polibek, který jsem mu okamžitě věnovala.

*

*

Vešla jsem do našeho bývalého domu, znala jsem to tu, ale zároveň neznala. Stiskla jsem Jacobovi ruku a on mi ji stiskl ještě silněji. Podle jeho výrazu asi neměl dobré vzpomínky na tohle místo.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Ale, naposledy jsem tu byl asi tak před čtrnácti lety, ještě než jsem věděl že jste odjeli víš? Není mi to docela příjemné.“

„Aha, promiň nevěděla jsem. Nechala bych tě venku, ale nevím kde má Alice pokoj a nebo Bella, stačil by i pokoj Rosalie.“ Řekla jsem.

„Alici vím, Bellu vím a Rosalii kupodivu taky.“

„Tak kde mě zavedeš?“

„Začnem asi u Alice, u ní je pravděpodobné že si tady něco nechala.“ Usuzoval. Kývla jsem hlavou, a šla za ním.

Alice měla pokoj podle něho hned u schodů . Nakoukla jsem, vážně byl její. Ale nepřipadal mi nijak fascinující, asi proto, že tady čtrnáct let nikdo nebyl. Kdo by sem taky chodil co? Na blankytně modrých stěnách se zaleskly jedny žluté dveře. Tohle musela být šatna. Přišla jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Jo byla to šatna. Naštěstí tam bylo oblečení, i když né podle mých představ. I na mě bylo až moc nechutně sexy, ale co jsem měla dělat?

Vzala jsem si jednu upínavou jeansovou minisukni a k ní tričko, nebo spíš jen takový doplněk který se nosí na trička. Bavlněnou vestu v onyxově černé barvě. Vesta byla upínavá okolo pasu, pak jen volně vedla a další zachycení bylo až kolem krku. Prostě jen taková nic látka, která taky skoro nic nezakryla. Ani předek nebyl zahalený.

Ale co jsem si měla počat? Společenské šaty na sebe nevezmu a tohle bylo asi ještě nejslušnější co tam měla. Koutkem oka jsem viděla něco z latexu. Otřásla jsem se. Latexové věci přímo nesnáším. Vyšla jsem ze skříně a Jackovi spadla, ale do slova čelist. Zamračila jsem se. Přesně tohle jsem čekala. Asi tu Alici zabiju. Nevím proč si to kupuje a pak nenosí, kdyby k tomu měla i nějaké triko, ale byla tam jenom ta vesta….

„Sluší ti to.“ Řekl a hlasitě polkl.

„Alice je mrtvá.“ Zabručela jsem potichu. Jacoba to asi pobavilo, aspoň přešel z toho šoku.

„Půjčíš mi, prosím, mobil?“

„Proč?“

„Chci, aby se Alice psychicky připravila.“

„Ale oni znají moje číslo.“ Protestoval.

„Neznají.“

„Ale ano, ještě mi na něj volali.“

„No tak to nevadí.“

„Ness, nemyslím si, že byl měla psát zrovna z mého mobilu.“

„Jacobe prosím.“ Řekla jsem a udělala psí pohled.

Jacob, se zamračil, a neochotně mi ten mobil podal. Zen jsem odemkla klávesnici, mobil začal zvonit. Bezmyšlenkovitě jsem ho zvedla, vůbec mě nenapadlo že to byl Jacobův mobil, a nějaký kámoš mu na něj nejspíš volal.

„Čau vole, kde seš prosím tě!“ zahulákal někdo do telefonu.

„Co-o prosím?“ vykoktala jsem.

„Hele, ty nejsi on!“ obvinil mě s zakřičením.

„Asi ne!“ zakřičela jsem zpátky.

„Já chci bráchu Jacoba!“ zakňoural do telefonu.

„Jacoba? Aha jasně, počkej.“ Úplně jsem zapomněla že to byl jeho mobil.

Ten za mnou chytal záchvat smíchu. Podala jsem mu mobil a sledovala rozhovor, abych se dozvěděla, kdo to volá. Jen si to vzal k uchu, zavrčel a položil. Už si ho strkal do kapsy, ale rychle jsem mu ho vytrhla a zase se zatvářila jako sluníčko.

„Sorry, kdo to byl?“

„Jen Paul.“

„Aha.“ Zase jsem se usmála, a začala ťupkat do mobilu.

Zase zvonit. Zavrčela jsem, ten Paul si asi nedá pokoj. Zvedla jsem teda mobil, aby měl radost.

„Neotravuj.“ Zavrčela jsem.

„Ness, já myslela, že mi chceš psát.“

„Ahh, ahoj Alice, jak to víš?“

„Tetička ti vidí do budoucnosti, to nevíš?“ dobírala si mě.

„Do mojí ne.“

„Ale ano.“

„Ale ne.“

„Ale ano, jak by jinak věděla že ji chceš volat?“

„Dobře, uznávám, jak to že máš tohle číslo.“

„Volala jsem tobě, nezvedalas, a tak Charliemu ten řekl číslo a bylo to.“ Řekla nevinně.

„Aha, chtěla jsem to, jen ať se připravíš na vraždu.“

„A čí?“

„Pak že mě vidíš.“ Zaječela jsem sopránkem. „Tebe.“

„Proč?“ vypískla proměnu ona.

„Co to máš ve skříni za oblečení? Když jsem si vzala to nejslušnější, Jacobovi spadla čelist, a Alice latex?“

„Proto jsem to tam nechala. Hele, kdo je Jacob? Proč mi lezeš do skříně?“

„Aha, no Jacob je-“ podívala jsem se na něho. Pokrčil nad tím rameny „- přítel, došlo mi oblečení.“

„Tak přítel jo? Musíš mi ho někdy ukázat. Tak zajdem před narozkami nakupovat.“

„To tak, ještě mi ho přebereš, nebo Rosalie. Mě se nikde nechce, jen mi to pošli a trvám na tom, že narozky budou doma.“

„Tak Rosalie určitě ne. Jasně, přijedem na návštěvu.“ Dořekla a típla mi to.

Pokrčila jsem nad tím rameny. Tak ať si přijedou, ale nesmí k Charliemu. Kruci to auto! Podala jsem Jacobovi jeho mobil, ale pořád jsem stála na místě. Jak to udělat, aby si toho nevšimli? Ani nevím, kdy přijedou. Klidně můžou i dneska, ale jak znám Alici, nepřejde šanci nakupovat. Takže minimálně pět hodin času. Skousla jsem si ret. Tohle přemítání mi lezlo na mozek.

„Ness, co je?“ zeptal se ustaraně Jacob.

„Jak si slyšel, chtějí za mnou přijet, ale nesmí vidět auto. A nevím, kde ho schovám.“

„Jestli chceš, můžu ho vzít teď domů a začít na opravě.“

„Co bych si bez tebe počala?“

„Musela bys rodičům vysvětlovat, proč tam máš dírku.“

„Přesně, díru jako hrom. Tak jdem?“

„Jasně.“

Chytl mě za ruku, a táhl mě teda zase k Charliemu. V půlce cesty mě zarazil, a odběhl si. Když zase přišel, byl z něho rudohnědý vlk. Klekl si na zem a začal pohazoval hlavou. Nechápavě jsem se na něj podívala. Vlk si odfrkl, a zase s tím začal. Přistoupila jsem k němu na dotek ruky. Rychle sebou trhl a já mu spadla na záda. Šťastně zaštěkal a rozběhl se. Aha, tak tohle teda chtěl.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 28. - Automechanik: