Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist vs. Láska 2: Nezkrotná Selena 14. kapitola

25.09.2011 (12:15) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1214×

14. Láska ve Volteře

Selena:

Probudila jsem se celá zpocená. To byl tedy sen. Rozhlédla jsem se po místnosti, abych se ujistila, že jsem stále tam, kde jsem.

„Stalo se něco?“ Vzbudila jsem Ness.

„Jen divnej sen, dost divnej. Zdálo se mi o Celeste,“ přiznala jsem jí.

„Vážně?“ Tvářila se udiveně.

„Byla jsem s ní v té její laboratoři. Mluvila se mnou. Řekla mi, že jsem výjimečná a že je strašně ráda, že má konečně ve svém rodě nástupkyni. Je má praprababička a že jen já jsem hodna její knihy, a pak...“ Odmlčela jsem se.

„Pak co?“ vyzvídala Ness.

„Pak do mě jakoby vstoupila, cítila jsem ji v sobě. Bylo to divný.“ Otřásla jsem se. „Pak jsem se vzbudila.“

„Tak to je sakra divný,“ přikyvovala Ness.

„Ale já vím, jak otevřít tu knihu. Taky mi řekla, že v žádném případě se k jejímu obsahu nesmí dostat Aro. Nevím, co mám dělat,“ váhala jsem.

„Raději počkáme, až se vrátí naši, co ty na to? Necháme si to pro sebe, jo?“ navrhla Ness.

„Asi máš pravdu, ale láká mě to.“ Uzavřela jsem to. Pomalu jsme se loudaly do kuchyňky na snídani. Už tam seděl Charlie a Nahuel. Ness šla ihned obejmout a políbit svého miláčka. On si ji láskyplně posadil na klín a přitulil se k ní. Pak se s ní podělil o svou snídani. Krmili se navzájem. Já si vystačila s bagetou a máslem.

„Jste nechutní,“ upozornil je Charlie, když si jídlo odkusovali od rtů.

„Děláte s Leah podobné nechutnosti, tak nám dej pokoj,“ bránila se Ness.

„Jdu radši pryč.“ Uklidil po sobě nádobí a odcházel.

„Počkej, jdu s tebou. Uvidíme se později, Ness.“ Odešla jsem s Charliem.

V knihovně na nás čekal děda.

„Jdete na lekci latiny?“ usmál se naším směrem. „A kde je Renesmé?“

„Má svou soukromou lekci latiny v kuchyňce,“ rozesmála jsem se.

„Jednou vás mám na starost a takhle to dopadá,“ kroutil hlavou děda. Pak přišel Alec. Jen ho děda zbystřil, rozhodil rukama, jakože to vzdává. Alec mě políbil.

„Budeme hodní, dědo,“ uklidnila jsem ho. Lekce mohla začít. Nebylo to těžké. Ale přistihla jsem se, že spíš než že poslouchám, očima sleduju Celestinu knihu, která zatím stále zamčená ležela na stole.

„Jsi úplně mimo,“ šeptl mi Alec.

„Za to můžeš ty,“ hodila jsem to na něj. Je pravda, že jeho přítomnost mě rozptylovala úplně stejně, jako ta kniha.

Dostala jsem za to pusu. Už jsem to nemohla vydržet a zvedla jsem se. Došla jsem k té knize a z jednotlivých písmenek zámku jsem napsala jméno. K-R-I-S-T-I-N-E. Už jsem se chtěla kousnout do prstu, abych to zpečetila mou krví, ale do knihovny vtrhla Ness s Nahuelem.

„Sel! Co to děláš?“ vyjekla a šla rychle ke mně.

„Já... Co?“ Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že mě všichni pozorují. „Mamka mi včera řekla to heslo, ale nepomohlo to, nebude to všechno.“ Pokrčila jsem rameny. Snad ta výmluva zabrala. Ness do mě drbla. Výmluva ale prošla.

Sotva jsem se o mámě zmínila, zazvonil mi mobil. Byla to ona. Písmena na zámku jsem zase zamíchala.

„Zlato, přijedeme už večer.“

„To je dobře, musím s tebou mluvit,“ odpověděla jsem jí. Vlastně jsem se těšila, až se vrátí a to napětí kolem knihy pomine.

„Přivezeme sebou posilu a prosím tě, snažte se k té knize nepouštět Ara,“ upozornila mě na něco, co už jsem věděla.

„Dobře, mami, mám tě ráda.“ Nechtěla jsem jí do telefonu říkat.

„Já tebe taky, holčičko. Zatím ahoj.“ Rozloučila se a típla to.

„Přijedou už dnes večer a prý nepřijedou sami,“ řekla jsem ostatním.

„To se mi ulevilo,“ poznamenal děda. Asi měl vážně strach, že tady něco provedeme.

Byla bych ráda s Alecem sama, než to všechno řeknu mámě. Pořád si myslím, že mi sbalí všechny věci a odveze mě co nejdál odtud.

Poprosila jsem dědu. Souhlasil. Nejspíš mi rozuměl.

Ness si chtěla taky ještě užít, než se vrátí její dozor. Edward ji určitě bude hlídat jako ostříž.

S Alecem jsme odešli do horních pater. Vzal mě k sobě do pokoje, abych se o něm mohla dozvědět víc. Teď už mi bylo jedno, kdo všechno o nás bude vědět. Stejně se to večer, až na mě máma začne ječet, všichni dozvědí.

Ness:

Nahuel mě vylákal na projížďku na koních. Volturiovi, k mému překvapení, mají dokonce stáje.

Nahuel v napůl rozhalené bílé košili a džínách a koně, co bych si tohle odpoledne mohla přát víc. Společně jsme osedlali dva hřebce a vyrazili do okolí. Nahuel to tu měl trochu projeté, tak jsem jela za ním.

Zastavili jsme až na malé louce u lesa. Nahuel sesedl z koně a pomohl mi z toho mého, rozložil na louce deku – ani nevím, že ji sebou bral – a pak jsme si na ni lehli. Drželi jsme se za ruce a koukali jsme, jak nám nad hlavou plynou mraky. U nás ve Forks by přinejmenším pršelo, pokud už by nepadal sníh, ale tady jakoby sotva začínal podzim. Otočila jsem se na Nahuela. Spokojeně se usmíval, vlasy měl rozhozené kolem hlavy a oči upřené k nebi. Všiml si, že ho sleduju a rozesmál se.

„Co?“ zeptal se.

„Nic,“ zněla má odpověď. Taky jsem se smála.

„Nic? Ty na mě upíráš ty svý čokoládový kukadla a řekneš nic?“ Překulil se na mě. Smála jsem se ještě víc. Snažila jsem se ho políbit, ale on vždy ucukl. Dráždil mě, a když konečně vypadal, že dá pokoj, začal mě lechtat. Nakonec jsme se rvali. Skončilo to mým roztrženým tričkem a jeho košile už nevlastnila žádný ze zapnutých knoflíčků. Moje tričko bylo na dvě půlky.

„Ty!“ řekla jsem hrubě a hodila jsem zbytky trička na zem.

„Ty sis začala, zničila jsi mi sváteční košili!“ nevzdával se a strašně se smál. Po chvilce přestal, jen přerývavě dýchal.

„Možná sis to tričko měla spíš nechat,“ řekl tiše a šel až ke mně.

„Bylo už zbytečné.“ Pokrčila jsem rameny. Přišel ke mně a objal mě kolem pasu. Cítila jsem jeho horkou ruku, jak mi pomalu sjíždí po páteři. Každý sval jeho těla, jeho omamnou exotickou vůni. Pootevřela jsem rty, protože jsem potřebovala větší přísun kyslíku.

„Chceš mě svést?“ zeptal se, snad pro jistotu. Chvělo se mi celé tělo. Zalapala jsem po dechu, ale neodpověděla jsem.

Opatrně mě položil zpět na deku a konečně mě začal líbat. Sundala jsem už takhle rozhalenou košili, hladil mě po celém těle. Když jsem rukou sjela k jeho poklopci a rozepla jsem mu knoflík od džínů, zarazil se a chytil mě za ruku.

„Tohle není dobrý nápad.“ Odtáhl se a stoupl si. Za zády měl slunce, prakticky mu teď tvořilo svatozář. Nespokojeně jsem zavrčela.

„Věř tomu, že bych rád.“ Nadechl se, jakoby to musel rozdýchat. „Strašně moc rád, ale tvůj táta by mě nejspíš zabil,“ dopověděl to.

„Nemusí o tom vědět,“ lhala jsem.

„Čte myšlenky, zapomnělas?“ Rozesmál se. Znovu jsem zavrčela.

„Jen mu dáme chvilku čas, snad ho to brzy přejde a pochopí, že už nejsi malá holka.“ Mluvil rozumně, to jsem neměla ráda.

„Jenže já už nejsem malá holka tak deset let!“ Stoupla jsem si těsně k němu. „Moji rodiče spolu poprvé spali o svatební noci! Věř, že to brzo nepochopí, je ze staré školy.“ Pořád jsem stála těsně u něj a doufala, že tohle ho přesvědčí. Tak moc jsem mu chtěla být blízko, co nejblíž. A on se konečně zarazil, ale z jiného důvodu, než bych čekala.

„To já ale taky,“ zašeptal do mých rtů a jemně se o ně otřel.

„Chceš mi snad říct, že jsi…“ Nechtěla jsem to ani vyslovit. Rozhodila jsem vztekle rukama.

„To sice ne, ale dokážu počkat, pokud mi na něčem záleží. A byl bych strašně rád, kdyby ses oblékla, nebo poruším své zásady.“ Podával mi svou košili. Vytrhla jsem mu ji z ruky a hodila jsem ji opodál.

„Zlobíš!“ podotkl a nevinně se uculoval.

„To ty!“ vrátila jsem mu to a došla jsem až k němu, ruku jsem mu přitiskla na tvář a ukázala jsem mu mou vzpomínku na to, co se ještě před chvilkou odehrávalo vedle na dece. Tohle zabralo, začal mě zuřivě líbat a svalil mě zpátky na deku. Jeho rty cestovaly po mém těle, jakoby nechtěl vynechat jediné místečko. Podprsenku ale přeskakoval a já pochopila, že nemám vyhráno. Jemně mě kousl do ušního lalůčku.

„Měla bys být rozumná,“ zašeptal a podíval se mi do očí.

„Fajn, a ty by sis měl přiznat, že se bojíš mého táty!“ Odstrčila jsem ho a šla si pro košili, kterou mi předtím podával, zavázala jsem ji, aby skryla to podstatné, a chtěla jsem nasednout na koně, ale zarazil mě.

„Renesmé, nezlob se, ale je příliš brzy. Dáme tomu čas, ano?“ Držel mě kolem pasu.

„Čas? Já se nejspíš v nejbližší době vrátím do Forks a kdovíjak dlouho tě neuvidím. Jestli vůbec. Co přesně znamená čas?“ zajíkla jsem se. Byla to pravda. On se mnou nejspíš neodjede, má svou rodinu v Brazílii.

„Takhle nemluv, přijedu za tebou, jak jen to půjde. Nevydržím bez tebe dlouho, to mi věř. Ness, já tě miluju,“ přiznal se.

„A já tebe.“ Konečně jsem se uklidnila. Věřila jsem mu. „Promiň, chovám se jak odmítnutá puberťačka.“ Sklopila jsem oči a hypnotizovala jsem jeho klíční kosti.

„Je ti šestnáct, máš na to nárok.“ Přitiskl mě k sobě a políbil mě do vlasů.

„Měli bychom se vrátit, tvoji rodiče brzy přijedou,“ podotkl a pomohl mi nasednout na koně, pak sbalil deku a nasedl také. Do Volterry to netrvalo dlouho. Vrátili jsme se zároveň s černým Mercedesem, se kterým naši odjeli. Seskočila jsem z koně a uzdu jsem podala Nahuelovi, abych se mohla s rodiči přivítat.

„Ahoj, Ness, máš novou košili?“ Táta byl samozřejmě všímavý. Začaly mi hořet tváře.

„Asi začnu mít toho Nahuela rád,“ dodal.

„Tati!“ Praštila jsem ho do hrudi, štval mě tím a věděl to moc dobře.

„Mami, řekni mu něco!“ Objala jsem mamku.

„Byli jsme na tom podobně, Edwarde, vzpomínáš? Nech je být, jsou zamilovaní,“ bránila mě mamka.

„Stejně si je pohlídám,“ podotkl.

„Dobrý den, vy musíte být Kristine,“ pozdravila jsem starší ženu, které Samantha pomáhala z auta.

„Ahoj,“ pozdravila jen. Samantha na mě upřeně hleděla a mně to došlo.

„Neřekla jsem Seleně žádné jméno! Jak to, ksakru, víš?“ osočila se na mě Sam.

„No ehm, Selena ti to vysvětlí sama, už na vás určitě netrpělivě čeká. Jdu za Nahuelem,“ řekla jsem a normálně jsem utekla.

Selena:

„Jsou tu, jsi připravená říct to mámě?“ Hladil mě Alec po zádech, když jsme sledovali, jak naši vystupují z auta.

„To nejspíš nebudu nikdy, ale musím to udělat. Jdu je přivítat,“ odpověděla jsem mu a sešli jsme do trůnního sálu. Než jsme vešli, ještě jsme se dlouze políbili. Jako by to mělo být naposledy.

„Ale, ale, copak to tu máme?“ přerušila nás Jane.

„Nedostal jsi Samanthu, tak to zkoušíš na Selenu, bratříčku?“ řekla jedovatě.

„Nic ti po tom není, Jane!“ Odešel do sálu.

„Možná by ses měla víc věnovat sobě, než se zajímat o druhé. Na lásce není nic špatného, Jane,“ řekla jsem jí a šla jsem za Alecem. Naši už tam byli.

< 13. - 15. >

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist vs. Láska 2: Nezkrotná Selena 14. kapitola: