Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 23. kapitola

19.04.2012 (16:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 5565×

III – 23. kapitola

Hluk, tříštění skla a mnoho dalších hrozivých zvuků se ozývalo mimo tuhle ložnici, jen teoreticky jsem se mohla domnívat, co se tam děje. Jakoby se tam rozpoutalo ohnivé peklo.

Edward… Šla z něho taková hrůza a chlad, že mi z něho naskočila husí kůže.

Posadila jsem se do křesla a tiskla k sobě svoje dítě. Ten pocit, kdy mi ji vyrvali z náručí, stále přetrvával a děsil mě. To, co se stalo, se už nesmělo opakovat. Prostě už ne! Nejprve mi vzali Nessie a pak se ocitli v ohrožení moji nenarození. Stačila jen jedna tupá rána... Z toho, co se mohlo stát, se mi dělalo mdlo. Nevím, jak jsem si to všechno představovala, ale takhle ne.

„Je ti dobře? Jsi celá bledá.“ Položila mi svou chladnou dlaň na čelo Esmé. Zasténala jsem pod tím dotykem, byl moc příjemný a já moc unavená. Tahle situace mi sebrala všechny síly, kdybych teď zalehla do pohodlí pokrývek a polštářů, bez přemlouvání bych usnula.

„Klid, moje malá,“ snažila jsem se uchlácholit Renesmé v náručí, ale ona kroutila bolestně svou tvářičkou, otvírala dokořán svou pusinku a dávala znát svůj neklid. Jemné slzičky jí tekly po líčkách, a po malém andílkovi ve svátečních šatičkách nebylo ani stopy.

Dusivý úder zatřásl mohutnou stavbou budovy, leknutím jsem nadskočila a podívala se po Esmé, která v ten moment hypnotizovala směr, ze kterého se ten hluk ozval.

„Za chvíli se vrátím,“ oznámila mi spěšně Esmé s pohledem na zavřené dveře a byla pryč. Nejspíše se potřebovala ujistit, že nikdo z její rodiny ještě neztratil nesmrtelnost. Mně to bylo vcelku jedno, ať se tam klidně všichni pozabíjejí navzájem! Čím víc jich padne, tím lépe. Snad.

Renesmé mi svou drobnou ručku přitiskla na odhalenou kůži na krku a ukázala mi, jaký má strach. Nevěděla, co se tu děje, přesto si uvědomovala, že tu něco není v pořádku. Nikdo se na ni nesmál, neškádlil ji, nelochtal na bříšku, její tatínek moc křičel a maminka měla mokré tvářičky, tak také plakala. Nejhorší na tom bylo, že chtěla, aby ji utěšil její tatínek, ona prostě byla jeho holčička a ne maminčina.

Měla jsem chuť křičet. Řvát a vyřvat si hlasivky pod náporem mísících se emocí. Chytit se za hlavu a zatnout pěsti. Prorazit tělem stěnu, jen aby to všechno přestalo. Skončilo. Nikoho nezajímalo, co chci já, naprosto nikoho!

Hluk z předpokládané rvačky se vzdaloval, nespíše do jiné části domu. Těžce jsem se zvedla, došla ke dveřím ložnice, otevřela je a podívala se do chodby. Nikde nikdo.

„No tak, Nessie. Pšt...“ Houpala jsem ji v rukou. „Teď musíš být tiše. Prosím…“ Vyšla jsem ze svého úkrytu a šla dál po drahém koberci až ke schodišti, pokud se mu tak dalo říkat. Teď to spíš byla halda třísek. Tahle část domu se rozhodně nevyhnula upírské šarvátce. Sotva stěží se mi po zbytcích trámu podařilo sejít dolů.

Přišlo mi až naprosto banálně jednoduché, že se mi podařilo podařilo dostat do garáže a nastartovat Edwardovo Volvo. A to i s neutišenou Renesmé v rukou. V domě byl naprostý klid a já předpokládala, že se přesunuli někam dál do lesů. Tedy, alespoň jsem v to doufala. Srdce mi bilo neuvěřitelným tempem, snad strachem i napětím.

Volvo se pomalu rozjelo a Nessie vyměnila pláč za zvědavost, vykuleně hleděla ze sedačky na okolní mihotající se krajinu. Kéž bych mohla být stejně tak klidná jako ona. Snažila jsem se zabránit třesoucím se dlaním na volantu, aby se přestaly klepat. Nešlo to.  Pořád ve mně byla ta nejistota. To, že se mi podařilo vyklouznout z upírského sídla, neznamenalo, že je po všem. Nebylo, a já to moc dobře věděla.

Zastavila jsem, až když na palubce blikala kontrolka s docházejícím benzínem, na nejbližší benzínové pumpě. Já samotná jsem měla močový měchýř naplněný k prasknutí. Nemluvě o Renesmeině plínce. Pumpa u kraje dálnice nebyla moc osvětlená. Možná to bylo nocí bez zářivého měsíce. Zastavila jsem u čerpadla. Třikrát jsem se ohlédla okolo sebe, než jsem vystoupila. Najednou mi došlo, jak jsem bezbranná - těhotná žena s malým dítětem v luxusním vozidle.

Vyjekla jsem, když mě za zády oslovil klučina v od oleje umaštěných montérkách. S díky jsem přijala jeho pomoc a než naplnil nádrž naftou, měla jsem Renesmé přebalenou. Mladíček zablekotal a vykulil oči, když mu jako dýško zůstala v ruce skoro stejná částka jako za benzín. Edward u sebe nikdy nenosil malé bankovky.

Neměla bych tak rozhazovat, došlo mi, když jsem znovu najížděla na dálnici a zakrývala si ústa před zívnutím. Přesto jsem nezastavila, jela jsem dál, celou noc a snažila se potlačit únavu.

Nad ránem jsem zastavila na odpočívadle u dálnice. Podle značení jsem byla bůhvíkde. Klížila se mi víčka k sobě a já pomalu usínala v sedadle za volantem. Z posledních sil jsem se podívala po Renesmé. Cumlala si, už tak oslintaný paleček u ručičky, a spinkala. Opřela jsem si hlavu o opěrku a poddala se své vyhrávající únavě.

Hluk projíždějícího kamionu, skřípění brzd, mírné zavibrování vozovky. Ale to nebylo to, co mě probudilo ze spánku, byl to divný pocit. Pocit, že tu nejsem sama. Hlavu jsem měla složenou na něčem měkkém. Záda mě bolela z nepohodlné polohy.

Se zběsilým tlukotem srdce jsem se ohlédla po zadní sedačce, kde byla uložená moje dcera, než jsem usnula. Byla to naprosto instinktivní reakce. Zatočila se mi hlava, když mi do pohledu padla prázdná sedačka. Ruce se mi roztřásly.

„Vedle tebe,“ ozvalo se šeptem ze sedadla spolujezdce. Pomalým pohybem jsem se otočila za hlasem svého milence. Na klíně držel naši dceru, krmil ji příkrmem a malá mlaskavě a nedočkavě otvírala pusinku nad dalším soustem. Zavřela jsem oči a znovu je otevřela. To je jen sen! Nebyl. Nečekala jsem, že se mu budu muset postavit už tak brzo, prostě jsem chtěla utéct a ne se jím nechat konfrontovat.

Žaludek se mi zhoupnul a já se sotva stačila otočit na druhou stranu, otevřít dveře a ještě přikurtovaná jsem zvracela na zaprášenou zem vedle auta. Jednou rukou jsem se držela sedačky a druhou dveří.

„Bello!“

V hlavě mi začalo hučet, mírně jsem se dusila, polila mě zimnice. Ani jsem se nemusela ptát, co mi je. Moje tělo bylo prostě vyčerpané, jak psychicky, tak fyzicky a dávalo to znát. Trvalo sotva pár minut, než jsem se dala do pořádku, přesto mi to přišlo strašně dlouho. Edward mě přidržoval a snažil se mi ze všech sil pomoci. Otřel mi ústa a snažil se do mě dostat, alespoň trochu vody, ale mě v tu chvíli ta čirá tekutina připadala jako hutný olej, který bych měla vypít. Všechno kolem mě se motalo v jednom mohutném víru. Točilo se to tak rychle, auta projíždějící okolo, stromy, i ta šmouha na skle… Přibližující se tma.

 „Nahnala jsi mi strach. Omdlela jsi,“ zašeptal někdo v dáli, ale jeho hlas se stále přibližoval a já poslední slova slyšela zřetelněji, než ta první. „Tlak už máš v pořádku. To je dobře. Dvojčata jsou na tom také dobře. Zkus něco vypít. Až ti bude lépe, pojedeme domů…“ Silná paže mi podepřela hlavu. O rty se mi něco otřelo a já poznala sklenici. Nechtěla jsem, ale jakmile jsem na rtech ucítila krev, nemohla jsem přestat, doslova jsem tu hustou tekutinu hltala, až jsem se mírně dávila. Vypila jsem všechno do poslední kapky.

 „Už ti bude lépe. Prospi se.“ Jemné hlazení mě donutilo znovu ulehnout do pohodlných polštářů a neptat se na otázky… Kde jsem? Kde je moje dcera? Proč jsi tu? Ale únava byla silnější než já a já se jí nechala ukolébat k tvrdému spánku.

Další probuzení už pro mě nebylo tolik stresující, věděla jsem, že i když už nejsem na cestě do neznáma, v Cullenovic sídle se také nenacházím a to pro mě bylo to hlavní. Pořád tu byla šance… Ale v co? V co jsem doufala? To za co jsem bojovala? Propána, Bello, vzpamatuj se!

Cítila jsem jeho pohled na své tváři. Čekal, až otevřu své oči. Věděla jsem to. To, že jsem už nespala, musel poznat už jenom z tlukotu mého srdce. Co bude pak? Vynadá mi, pohádáme se a odvede si mě i s naší dcerou zpět pod svou střechu? Do očí se mi nahrnuly nové slzy.

„Pláčeš?“ zeptal se mě něžným šeptem můj ochránce. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj. Pomalu jsem otevřela víčka, jeho tvář byla pro mě zakalená pod náporem slz. Stál u mé postele s Renesmé v náručí, jakmile zaznamenal moji reakci  posadil se ke mně s Nessie na klíně a vzal mě za dlaň. Nechtěla jsem přijmout jeho dotek, ale on mi nedal na vybranou.

„To, cos udělala, byla čistá nezodpovědnost, Bello,“ teď už jeho hlas zněl o poznání ostřeji, ne jako výčitka, ale jako jistá obava. „Takhle utéct a navíc ve tvém stavu. Naprosto jsi zkolabovala!“

„Jdi pryč,“ vyhrkla jsem na něho.

„Nepůjdu a ty to víš, tak proč se s tím nesmíříš?!“

„Nemiluju tě!“

„Lžeš! A i kdybys mě nemilovala… Co naše děti? Nechala bys je vyrůstat bez otce, který je nadevše miluje a stejně tak i tebe? Co jsi to za matku?!“ Jeho slova mě rozplakala ještě více. „Promiň, nechtěl jsem tě ještě víc rozrušit.“

„Co – co chceš dělat?“

„Vzít tě domů.“

„Do Forks?“ Naivní otázka.

„Víš, že to nejde.“

„Kam tedy?“

„Tam, kde budeme moci být spolu. Ty, já, naše dcera a ti dva malí, co se teprve narodí.“ Sevřel o poznání pevněji moji dlaň. Natáhla jsem volnou ruku po své dcerce a pohladila ji po růžové a naprosto spokojené tvářičce. Milovala svého otce a dávala to znát jeho škádlením, kdy se po něm plazila a oslintávala mu košili a on si to nechával se vší láskou líbit.

V hlavě se mi promítl obrázek té obrovské vily, ze které jsem se snažila utéct. Nádherný dům, který pro mě byl vězení. Ale co ona? Ta tam byla všemi milována a chráněna. Zasloužila si ode mě takovou sobeckost, abych ji od rodiny jejího otce oddělila a i od něj?

Položila jsem si dlaň na své vystouplé břicho a zhluboka se nadechla. Bylo mi z toho všeho těžko. A co ti nenarození? Panebože, co mi to děláš?

„Cítíš je?“ zeptal se můj věznitel s něžnou nadějí v hlase při pohledu na mou roztřesenou dlaň na mém lůně.

„Jako by mi tam plavali dva pulci, už teď mi dávají zabrat. Nevím, co budu dělat, až ti dva začnou kopat a mačkat se tam.“ Pohladila jsem je dokola a hlasitě vydechla.

„Všechno dobře dopadne.“

„Doufám. Jsem unavená.“ Zavrtěla jsem se na prostěradle a snažila se mu dát najevo, že naše debata je u konce.

„Mám ti objednat nějaké jídlo na pokoj? Ve zdejší motelové restauraci prý dobře vaří anebo si chceš raději ještě odpočinout?“

„Prospala bych se.“

„Dobře.“ Naklonil se ke mně v polibku. Odvrátila jsem hlavu, tak se mě jeho chladné rty rezignovaně dotkly jen na spánku. Přesto po sobě zanechaly hořící místo.

Další dva dny jsem strávila v posteli a skoro celé je téměř prospala. Spánek mi pomáhal od toho všeho utéct, nemyslet na to, co se v mém životě odehrává a co se stane. Edward okolo mě chodil doslova po špičkách, snažil se mi zajistit určitý klid, ale já nemohla být klidná, ať jsem chtěla sebevíc. Prostě to nešlo, bylo tu moc otázek a žádná vyhovující odpověď. 

Edwardova vlídnost mě chvílemi doháněla k nepříčetnosti. Toužila jsem, aby na mě zakřičel a pořádně mi vynadal, abychom se mohli do krve pohádat a já si mohla vylít všechnu tu zlost, co se mi nahromadila v těle.

Hrála jsem si s Nessie v posteli, když se mezi dveřmi mé hotelové ložnice objevil Edward s vydatnou snídaní na podnose. Ignorovala jsem ho a raději se věnovala naší dceři, i když mi jeho přítomnost nebyla lhostejná.

„Jestli je ti už lépe, měli bychom už odtud odjet,“ promluvil, jakoby se nic nedělo.

„Necítím se na cestu, jsem unavená,“ zalhala jsem, aniž bych se na něj podívala.

„Můžeme tu ještě den zůstat, ale zbytečně jen oddaluješ nevyhnutelné.“ Jeho hlas byl klidný, dalo se říct i příjemný, ba skoro až pobavený.

„Směješ se mi?“

„To bych si nedovolil, lásko. Dráždit tvoje rozbouřené hormony si ani upír nedovolí. Jen vidím, jak se v té posteli začínáš nudit. Už ani nevíš, jak by ses v ní uvelebila.“

„To lůžko je nepohodlné.“

„Nechceš se jít projít?“ Položil jídlo na stolek a nabídl mu ruku, aby mi pomohl vstát.

„Ne.“ Otočila jsem se k němu zády a dál se věnovala malé, jenže ta malá potvůrka si už nechtěla hrát. Jakmile zbystřila svého tatínka, už ji nic jiného nezajímalo. Snažila se přese mě přelézt k němu a já jako zlá matka jí to nechtěla dovolit. Nessie se rozplakala a já se vzdala a nechala Edwarda, ať si ji vezme. Jakmile ji sevřel v náručí, všechen pláč ustal.

„Kdy vyjedeme?“ zeptala jsem se ho. Ozvala se ve mně matka. Chtěla jsem, aby moje dítě bylo šťastné. Dala jsem přednost své dceři před sebou samotnou. Bylo to nepředstavitelně těžké rozhodnutí, ale já nemohla jinak. Mimo to, malá potřebovala jeho jed. Upadala jsem z toho do deprese.

Edward se na mě překvapeně podíval s jedním pozdvihnutým obočím. „Až se nasytíš. Není kam pospíchat.“

Cesta ubíhala a okolní krajina se okolo nás posouvala jako nějaký film. Hned mi to nedošlo, až když jsme najeli na dálnici a slunce se schovávalo za mraky po naší pravé straně.

„Ale tudy se nejede -“

„Kam, Bello?“ otočil se po mně Edward.

„Za tvou rodinou.“

„Je to i tvá rodina. A ano, máš pravdu, tudy se tam nejede.“

„Nechápu… To už jste se zase přestěhovali?“ prskla jsem po něm s jistou nechutí a ironií. Mohlo mi to dojít, potom, jak zřídili jádro domu a kdo ví co ještě.

„Ne, jen my - ty, já a naše malá. Bello, já chci, abys byla šťastná. Rodinu a Forks už ti nevrátím. Byla chyba tě o to připravit, ale dej mi šanci. Začneme znovu, někde, kde se nám bude líbit. Vybereš si vlastní dům i kraj, kde budeme žít, hlavně že tam budeme spolu.“

„Jen my dva?“ zalapala jsem překvapeně po dechu. Nechápala jsem. Na moment mě přepadl pocit, že špatně slyším či mě šálí sluch. Kde je on a ta jeho věčná rodina?

„Vlastě… jen my tři a tvoje bříško,“ potvrdil mi s úsměvem a já na něho nevěřícně hleděla. Chvíli jsem o jeho slovech pochybovala a hledala v nich nějaké „ale“, ale pak jsem mu naprosto věřila, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Jeho slova zněla naprosto přesvědčivě a jistě jako nikdy předtím.

„Odešla jsi ode mě. Utekla mi z domu. Zasloužil jsem si to. Už nikdy tě nechci ztratit a udělám pro to všechno.“

„Asi jsem trochu přecitlivělá,“ podotkla jsem, když jsem si stírala nové slzy z tváře.

„Nechtěl jsem tě rozbrečet,“ omluvil se mi.

„To je v pořádku, už dlouho jsem nebrečela štěstím. Je to příjemná změna,“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval přesně s tím škádlivým výrazem koutků, který jsem na něm milovala.

Zadívala jsem se na krajinu okolo sebe a hned mi bylo lehčeji, vlastně jsem měla chuť si pískat. Zaplavil mě pocit klidu a harmonie. Ať jsme jeli kamkoliv, věděla jsem, že teď už bude dobře. Podívala jsem se po Nessie tiše si hrající se svou panenkou na zadní sedačce auta a pohladila si vzdouvající se břicho. Ano, teď už bude dobře a plně jsem tomu věřila.

„Miluju tě, Bello.“

Možná jsem mu měla jeho vyznání oplatit, ale ještě nějaký čas mi bude trvat, než mu zase začnu naplno věřit a vyslovím ta slova lásky. Přesto mě polapil pocit nesmírné euforie. Teď už jsem se nebála života po jeho boku; chvil, kdy budeme spolu vychovávat naše děti, strážit je a opatrovat. Kdo ví? Třeba jednou budeme šťastní…

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 23. kapitola: