Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_27. Kapitola

18.01.2010 (16:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3498×

27. Kapitola

„Tanyo! Mobil!“ Zavolala na mě Irina, jako bych ten příšerně pisklavý zvuk sama neslyšela.

„Už letím!“ Řekla jsem jí nazpět a upíří rychlostí utíkala do mého pokoje.

„Jo?“ Ozvala jsem se do telefonu.

„Tanyo? Ahoj… Tady Alice.“

„Alice! Ahoj. Jak se máš? Co pořád děláte? Kde bydlíte? Kdy za námi zase přijedete?“ Chrlila jsem na ni otázky. Byla jsem tak ráda, žr ji slyším. Alice se do telefonu zasmála.

„Klid, Tanyo. Mám se skvěle, chodíme do školy ve Forks ve státě Washington a my nepřijedem. Spíš jsem tě chtěla požádat o laskavost.“

„Cokoliv, kdykoliv. Kdy mám přijet?“ Souhlasila bych s čímkoliv, co mi Alice navrhne. Mám ji srašně ráda a chci ji vidět.

„Co třeba zítra?“

„Tak pozdě? Proč ne už dnes?“

„Protože je skoro večer a letadlo ti letí už za hodinu. To nemůžeš stihnout.“

„Alice! Zapomínáš, co dokážu?“ zasmála jsem se.

„Aha. Tak jestli to stihneš, zavolej mi a já tě vyzvednu v Seattlu.“

„Těším se!“  Ukončila jsem rozhovor a zavěsila.

„Rodino! Jedu do Forks!“ zavolala jsem na celý dům a už vytahovala kufr zpod postele.

Jasně… Cullenovi bydlí na deštivém místě, takže si asi sukně a krátká trika asi nepůjdou. I když se to vždycky hodí! Takže jsem si zbalila dvě krátké sukně, jedny večerní šaty, několik hodně krátkých triček, rifle, mikinu a bundu. Ještě nějaký ten make-up a měla jsem sbaleno! Za čtyřicet minut mi letí letadlo. V rychlosti jsem se osprchovala a učesala.

„Tak já letím! Ahoj!“ Řekla jsem rodině, která seděla v obýváku.

„Kdy se vrátíš?“ Zeptala se Kate.

„Netuším.“

„Tak si to užij!“ Ozvali se všichni. Nasedla jsem do svého auta a plnou rychlostí vyjela na letiště.

Svou rodinu jsem milovala! Všichni jsme se měli strašně moc rádi, ale přitom jsme si dávali svobodu. Kdokoliv se kdykoliv mohl na několik dní vypařit bez jediného slova, a když se vrátil, nikdo nenadával. Byli jsme prostě svobodní a to se v naší rodině ctilo.

„Irino, nechám na letišti svý auto, mohla bys pro něj ráno zajet a odvést ho domů?“ Zeptala jsem se do telefonu, protože ztrátu mého auta bych nepřežila.

„Jistě, zlato.“  Řekla a zavěsila. To už jsem parkovala u letiště. Z kufru auta jsem vytáhla kufr a lidským krokem došla do haly.

„Mohla bych prosit jednu letenku do Seattlu?“ Usmála jsem se na pána kolem třicítky. Seděl za stolem a díval se do počítače, ale jakmile mě spatřil, zůstal na mě tupě zírat.

„Je-je mi líto, madam, ale tento let je plně obsazený.“ Vykoktal ze sebe.

„Ale no tak. Ještě jedno místečko se tam určitě najde.“ Mrkla jsem na něj jedním okem a nahodila sexy úsměv, který vždycky zabere. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a bylo vidět, jak se potí. Nechutné!

„Je mi líto.“ Sakra! Ale to se vyřeší. Peníze vždycky pomůžou.

„Vážně ne?“ Zeptala jsem se. Jednu ruku jsem natáhla přes stůl a uchopila jeho, do které jsem vtiskla balíček bankovek. Poté jsem ruku opět stáhla.

Muž se na peníze chvíli šokovaně díval, pak se rozhlédl kolem, a když viděl, že se nikdo nedívá, zastrčil si balíček do kapsy. Chvíli něco hledal v počítač a pak se na mě opět podíval.

„Bude vám vyhovovat první třída?“ Usmál se na mě. Vzala jsem si letenku a udělala vše, co je potřeba. Po půl hodině už jsem seděla v letadle.

Let nebyl dlouhý, ale jelikož se letělo v noci, předstírala jsem spánek. Konečně jsme přistáli a já vyšla z letadla jako první. Došla jsem do letištní haly, kde jsem si vyzvedla kufr a šla jsem na parkoviště. Chvíli jsem se rozhlížela kolem, když se mi okolo krku vrhl malý elfík. Pustila jsem kufr a rychle ji objala.

„Tanyo! Tak se mi stýskalo!“ Zašeptala Alice.

„Mě taky, Alice.“

„Jo… Teď jsme normální lidi, ano. Ony o upírech nic nevědí.“ Pošeptala mi ještě a pak mě pustila.

„Kdo?“ Zeptala jsem se, jenže než mi stačila odpovědět, objímala mě další osoba.

„Rosalie?“ Vykřikla jsem udiveně, když mě pustila.

„Ráda tě vidím.“ Usmála se a já ji musela obejmout ještě jednou. Pak mi zrak padl na dvou lidských dívkách. Obě byly moc krásné, ale bylo vidět, že jedna z nic je více sebevědomá.

„Ahoj. Já jsem Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bello. Tohle je Jessica, moje nejlepší kamarádka.“ Ujala se slova ta sebevědomější a podala mi ruku. Ve chvíli, kdy se mě dotkla, ztuhla a zahleděla se do dálky, čímž mi připomínala Alici, když měla vizi. Bella po chvíli svou ruku stáhla a začala se smát.

„Co je?“ Zeptala jsem se.

„To ti vysvětlíme doma.“ Oznámila mi Alice a odváděla mě k autu. Nasedla jsem do nádherného červeného auta značky Alfa Romeo a za volant si sedla Bella.

Celou cestu jsem jim povídala o mé rodině, ovšem dala jsem si pozor, abych neřekla nic o upírech. Bella jela velmi rychle, takže jsme do půl hodiny míjeli ceduli s nápise Vítejte ve Forks. Myslela jsem, že pojedeme někam do lesa, kde budou mít Cullenovi dům, ale my zastavily skoro v centru města před krásným, velkým domem.

„Tady bydlíte?“ Zeptala jsem se.

„Ne. To jen já. Holky tu jen na týden přespávají.“ Odpověděla mi Bella.

„Proč nespí doma?“

„To ti řeknem vevnitř.“ Řekla s úsměvem a vedla mě dovnitř. Zavedla mě do pokoje, kde  jsem si nechala kufr a převlékla jsem se. Pak jsem sešla dolů, kde seděly holky. Posadila jsem se na gauč.

„Tak co se děje?“ Zeptala jsem se.

„Dobře. Jenom… Bello, mohla bys?“ Řekla Alice a podívala se na Bellu. Ta jen přikývla a klekla si přede mě.

„Teď se neboj. Zařídím, aby ti Edward nemohl číst myšlenky. Jen se mi dívej do očí.“ Oznámila mi a já poslechla. Nechápala jsem, jak to chce zařídit, ale po chvíli dívání se do Belliných očí, se něco začalo dít. Jakobych jí viděla až na dno duše. Najednou jsem viděla jaká je a měla jsem potřebu ji ve všem poslechnout. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. Pak se mi začala točit hlava. Bylo to… zvláštní. Ani jsem to nepostřehla, ale Bella už přede mnou nebyla, avšak já stále viděla její oči před sebou. Jen zdálky jsem slyšela dívčí smích a následnovné lusknutí prstů, které mě probralo.

„Co to bylo?“ Zeptala jsem se vystrašeně. Bella se zasmála a Alice mi to vysvětlila.

„Bella je zvláštní člověk. Tak jako já JAKO ČLOVĚK mám schopnost vidět budoucnost, Edward číst myšlenky a Jasper ovládat emoce, Bella vidí minulost, a když se někomu zahledí do očí, přiměje ho udělat cokoliv. Na letišti, když se tě dotkla, viděla tvou minulost a teď po tobě chtěla, aby ti Edward nemohl číst myšlenky.“ Byla jsem z toho všeho zmatená. Bella o upírech nic neví. Je člověk, ale už má dvě schopnosti. Jak mocná by byla, kdyby byla upír?!

„Wow.“ Vydechla jsem.

„No a my potřebujem tvou pomoc. Nějak jsme se s klukama nepohodli a teď v podstatě válčíme. Naposledy se Edward vyspal s Bellou, nahrál její vzdechy a udělal fotky… pak to ukázal ve škole.“ Řekla mi Alice.

„Takže ty chodíš s Edíkem?“ Otočila jsem se na Bellu.

„No, ne tak docela. On se snaží, ale já ho nechci. Teda chci, ale ne potom, co mi udělal.“

„Chápu. Moment… Edward se doopravdy zamiloval?“ Zeptala jsem se zase Alice.

„Už to tak bude.“

„Náš Edward? Ten Edward, kterej si vždycky jenom užíval a nikdy se nezamiloval? Ten Edward s ledovým srdcem?“

„Proč se tak divíš?“ Zeptala se Bella.

„Víš, kdysi jsme spolu chodili. Já se do něj zamilovala, jenže pak mě nechal. Od té doby spolu taky tak nějak válčíme, i když jsme nejlepší kamarádi.“ Vysvětlila jsem jí to.

„Aha.“

„Takže, k čemu jste potřebovali mě?“

„Ty vždycky vymyslíš nejlepší pomstu.“ Řekla Rosalie.

„A taky máš věci, které on nerozbije.“ Pošeptala Alice tak, abych to slyšela jen já a Rosalie.

Ano, mám věci, z kterých se žádný upír nedostane. To víte…. Staletí nudy z některých udělají vědce. Já objevila velmi vzácný kov, který nepodlehne ani upírovi.

Chvíli jsem přemýšlela, co bychom mohli Edíkovi udělat, když mě to napadlo.

„Hm… pamatujete si, co mi Edward udělal naposledy?“ Usmála jsem se na holky a zaběhla si pro něco do pokoje. Když jsem se vrátila, všechny se na mě dívaly s očekáváním, tak jsem zpoza zad vytáhla pouta. Alice s Rose si okamžitě vzpomněly, Bella se mě dotkla, takže to viděla a Jessice jsme to řekly. Všechny horlivě souhlasily.

Protože už bylo pozdě, šly jsme spát. Tedy spíš Bella s Jess šly, já s Alicí a Rose jsme si ještě povídaly. Celou noc mi vyprávěly o Belle a Edwardovi a já pocítila nutnost dát ty dva dohromady, ať se děje cokoliv.

Ráno, když jsme slyšely, že se Bella probouzí, zavřely jsme oči a předstíraly spánek. Bella se potichu protáhla mezi námi a šla dolů. Šla jsem za ní a sedla si na gauč.

„Dobrý ráno.“ Pozdravila jsem ji.

„Ahoj. Jak ses vyspala?“

„Výborně, díky.“ Chtěla jsem se jí ještě zeptat na Edwarda, ale přišla Jessicu a v těsném závěsu za ní Alice s Rosalií. Všechny jsme se převlékly a vyjely do školy.

Když jsme dorazily na školní parkoviště, všimla jsem si Edwarda, Jaspera, Emmeta a Nicka, kterého jsme moc neznala. Vystoupila jsem z auta a usmála se na Edwarda. Vytřeštil na mě oči.

„Ahoj, Edwarde.“ Usmála jsem se na něj.

„Tanyo?“ Vydechla a už se ke mně lidským krokem rozběhl. Vzal mě do náruče a párkrát se se mnou otočil.

„Ráda tě vidím.“ Zašeptala jsem mu svůdně do ucha a začala tak svůj plán.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_27. Kapitola: