Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_20. Kapitola

26.12.2009 (13:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3873×

Když jsem viděla, jak Jessica líbá Edwarda, bodlo mě u srdce. Je pravda, že on se od ní odtahoval, neoplácel jí polibky, ale i tak to byl podraz. Nechtěla jsem, aby poznal, jak moc to bolí, tam jsem se na něj usmála s jedním obočím nadzvedlým.

Edwarda zřejmě moje reakce zmátla, protože se na mě jen pořád vykuleně díval. Už jsem nesnesla jeho pohled a do očí se mi draly slzy.

„Hajzle.“ Řekla jsem tak, aby to slyšel, otočila jsem se a co nejrychleji šla k budově.

„Edwarde!“ slyšela jsem Jessičin hlas. Otočila jsem se a viděla Edwarda, jak jde směrem ke mně. Jessica stále stála u dveří jeho auta a naštvaně se za námi dívala.

„Bello, promiň.“ Začal Edward.

„To je to, co si mi chtěl říct? Že mě miluješ, ale při tom chodíš s Jessicou? Proč, Edwarde?“ řvala jsem přes celé parkoviště.

„Prosím, nech mě to v klidu vysvětlit.“

„Mluv. Času i místa máš dost.“

„Tady? Přede všema?“ zděsil se.

„Ano. Jen ať to každej ví!“ stále jsem si nemohla pomoct. Musela jsem na něj řvát.

„Fajn. Když jsme sem přijeli, vyspala si se se mnou, ale pak šla za Mikem. Byl to tvůj kluk a já začal chodit s Jessicou. Bylo to jenom z trucu.“

„Aha. Tak proč s ní chodiš pořád?“

„Protože jí nechci ublížit.“

„To sis měl rozmyslet dřív. Už mě nech na pokoji, Edwarde.“ Řekla jsem, otočila se a odcházela.

„Edwarde. Jestli za ní teď půjdeš, je mezi námi konec!“ slyšela jsem Jessičin hlas.

„Vzpamatuj se, Jessico! Já tě nechci a nikdy jsem nechtěl. Bylas pro mě jenom hračka!“ zařval na ni. Musela jsem se otočit. Jessica se na Edwarda vyjeveně dívala a i na tu dálku jsem viděla, jak se jí derou slzy do očí. Pak se rozběhla, proběhla kolem mě a pokračovala do školy. Podívala jsem na Edwarda.

„Bože.“ Zašeptala jsem, zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se za Jessicou. Bylo mi jí líto. Věděla jsem, jak se asi cítila.

Vběhla jsem do chodby a už jsem slyšela Jessičiny vzlyky. Došla jsem až k dívčím záchodům. Vešla jsem tam a zastavila se u kabinky, kde byla Jess.

„Jess? Prosím, otevři.“ Zavolala jsem.

„Vypadni! Za všechno můžeš jenom ty.“

„Já vím a moc se za to omlouvám! Prosím, otevři, chci s tebou mluvit.“

Na to neodpovídala, ale po chvíli otevřela dveře. Seděla opřená o stěnu, kolena měla skrčená a rukama si je objímala, okolí očí měla celé černé od řasenky. Sedla jsem si k ní a zavřela nás.

„Jess, moc se omlouvám. Ztratila jsem paměť, takže nevím, jak se to událo, ale jsem si jistá, že mi za to kamarádství s tebou nestojí.“

Pak mě to napadlo. Třeba kdybych se hodně soustředila, mohla bych přivolat nějakou tu vizi a pak bych viděla, co se vlastně stalo.

Nevypadalo to, že by Jessica nějak vnímala, tak jsem jí nic neřekla. Jen jsem zavřela oči a opatrně se jí dotkla.

Viděla jsem sebe s Edwardem. Byli jsme venku u nějakého klubu a milovali jsme se. Pak jsme šli dovnitř, kde jsem se pohádala s nějakým Mikem. Nechala jsem Edwarda a šla za ním. Pak jsem viděla Edwarda s Jessicou.

„Bells? Co to děláš?“ vytrhla mě Jessica.

„Promiň, jenom jsem se zamyslela. Tak co? Odpouštíš?“

„Já nevím, Bells.“ Řekla se sklopenou hlavou, ale já věděla, že mám vyhráno.

„Pamatuješ na všechno, co jsme spolu prožily? Teda já  ne, ale ty určitě ano. Vždyť mi kluky k životu nepotřebujeme. Edward je jako každej jinej. Je to děvkař a nějací takový nás přece nemůžou rozhádat.“ Říkala jsem jí s úsměvem a hladila ji přitom na zádech.

„Díky, Bells.“ Usmála se na mě a objala mě.

„Tak pojď. Ukážeme Edwardovi, že s námi si zahrávat nebude.“ Pomohla jsem jí vstát, ale když jsem viděla její černé oči, utrhla jsem kus toaleťáku a opatrně jí to utřela. Pak jsem z tašky vytáhla tužku na oči, světlé stíny a řasenku a rychle namalovala Jess.

„Děkuju. Takže kamarádky?“ zeptala se.

„Nejlepší… teda jestli ti to nevadí, tak i s Alicí a Rose. Ty by mě zabily.“ Řekla jsem se smíchem.

„Myslíš, že mě vezmou?“

„Určitě.“ Chytla jsem ji za ruku a táhla ze záchodů. Všichni studenti, co si vyslechli náč trojčlenný rozhovor, se po nás dívali. Chytla jsem Jessicu kolem pasu a ona mě kolem ramen. Obě dvě jsme se strašně smály všem, kteří po nás vrhali zvláštní pohledy.

Najednou zazvonilo a všichni zmizeli ve svých třídách. Já s Jessicou jsme se na místě zastavily.

„Bells, co je dneska?“

„Pondělí.“

„A co máme za hodinu?“

„Hmm… bilogii?“

„A co teda děláme v téhle budově?“ obě dvě jsme dostali šílený záchvat smíchu, když jsme si uvědomily, že biologii máme o dvě budovy dál.

„Swanová!“ zakřičela na mě profesorka ze dveří jedné ze tříd.

„Ano, paní profesorko?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit smích.

„Jestli ti to nevadí, rušíš tady výuku!“ stále řvala a přibližovala se ke mně. Na chodbu se nahrnuli studenti, které právě učila, aby se podívali.

„Samozřejmě je mi to velmi líto!“ řekla jsem ironicky.

„To ti mám věřit?“

„To je jenom na vás. Co teď máte za hodinu?“ moje otázka ji nejspíš zmátla.

„Dějepis. Proč?“

„Ou… to je velmi zajímavý a důležitý předmět! Určitě všichni vaši žáci netrpělivě čekají, než je opět obdaříte svými velmi, velmi záživnými keci!“ řekla jsem a do toho pokyvovala hlavou. Studenti, kteří stále stáli ve dveřích dostali záchvat smíchu, stejně jako Jessica, která mě stále držela.

„I když jsi ztratila paměť, vůbec ses nezměnila, Swanová!“ do tváře se jí hrnula krev, jak byla naštvaná. Konečně jsem se poznávala. Tohle mi strašně chybělo. Vždy jsem si utahovala z profesorů.

„Au, tak tohle bolelo.“ Chytla jsem se za srdce.

„To doufám,“ Řekla učitelka a otočila se ke třídě, „mimochodem, víš, že příští hodinu mámš dějepis spolu?“ zeptala se s pozdvihnutým obočím a úsměvem na tváři.

„Mám se bát?“

„Měla bys. A teď vypadni do třídy!“ S tímto nahnala svoje studenty zpět a zavřela dveře. Konečně jsem mohla vypustit svůj dlouho zadržovaný smích. Jessica se smála se mnou.

„Bells, pojď!“ řekla mezi přívaly smíchu a táhla mě. Obě jsme se rozběhly do správné budovy. Ještě před naší třídou jsme se pořádně nadechly a já vešla jako první.

„Swanová! Jaká čest, že jste se dostavila na hodinu!“ řekla můj učitel.

„To víte, co já bych se celej den nudila doma.“ Řekla jsem s úsměvem. Zamířila jsem si to do své lavice, ovšem učitel mě chytil za ruku.

„Kampak?“

„Sednout si?“

„Ne! Jste zkoušená.“ Tak to je v háji.

„Jess, sedni si do poslední lavice za mnou a Edwarda ignoruj. Za chvíli jsem u tebe.“ Pošeptala jsem jí. S úsměvem kývla hlavou a šla. Na Edwarda se ani nepodívala a i kdyby, bylo by jí to k ničemu. Díval se jenom na mě, ale já se na něj jen zašklebila.

„Tak, Swanová…“

„Prosím, říkejte mi Bello.“ Přerušila jsem učitele a třída se zasmála.

„Nechte toho.“ Rozkřikl se.

„Klidně mi tykejte.“ Nevzdávala jsem se.

„Tak dost! Řekni mi něco o virech.“ Učitel si sednul na židli a zhluboka dýchal.

„Ale pane profesore. Víte, že jsem ztratila paměť!“ hodila jsem na něj psí oči a svůdný úsměv. Hlasitě polkl a pak se podíval na třídu. Nevím jak, ale věděla jsem, že tímhle ho dostanu. Já tu svádím učitele!

„To vás neomlouvá.“ Taky jsem se podívala po třídě. Všem, kromě Edwrada, pohrával na tváři úsměv a v očích jsem viděla očekávání. Všichni se dívali na mě, a když jsem jen pozvedla obočí, všichni kývli hlavou. To mě posunulo vpřed.

„Ale no tak, to byste mi neudělal.“ Udělala jsem krok k němu. Vůbec si mě ale nevšímla.

„To víte, že udělal.“ Řekl jen.

Dostala jsem nápad. Trochu jsem se zapotácela.

„Pane profesore, promiňte, ale trochu víc se mi točí lava, můžu si vzít na zkoušení židli?“ zalhala jsem.

„Samozřejmě.“ Odpověděl hned.

S úsměvem jsem šla dozadu pro židli.

„Co chceš dělat? Svést učitele?“ zeptala se mě Jessica šeptem.

„Ne, jenom nechci pětku ze zkoušení.“ Odpověděla jsem, vzala si židli a šla zpět k tabuli. Židli jsem položila jen kousek od učitele. Sedla jsem si a nohu dala přes nohu. Ruce jsem si dala na kolena.

Jak jsem předpokládala, učitel si začal všímat mých odhalených nohou.

„Pane profesore?“ zeptala jsem se. Neodpovídal. To jsem chtěla. Podívala jsem se na třídu s vítězným úsměvem na tváři. Všichni se na mě dívali jak na blázna, ale jakmile viděli můj úsměv, rozezněl se třídou jejich potlesk.

„Vítej zpět, Bells.“ Zakřičel nějaký kluk a já si na všechno vzpomněla. Vzpomněla jsem si na své spolužáky, vzpomněla jsem si na své chování a hlavně co se týče učitelů. Tohle u mě bylo normální.

„Můžu se zeptat, proč tleskáte?“ zeptal se učitel, který byl vytržen ze svého tranzu.

„Protože vám právě Bella do podrobna vylíčila to, na co jste se jí ptal.“ Ozval se hlas Tima, kluka z naší party.

„Vážně?“ zeptal se učitel.

„Je to pravda, pane profesore.“ Vykřikl Edwrad, čemuž jsem se divila, ale věděla jsem, že tomu jedinému učitel uvěří. Není divu…. Je to premiant třídy.

„Tak dobře. Máte jedničku. Můžete si jít sednout.“ Vykoktal učitel. Já vstala, vzala židli a vrátila se na místo. Jakmile jsem dosedla, zaklepala jsem Edwardovi na rameno. S nadějí v očích se na mě otočil.

„Tímhle si nepomůžeš.“ Řekla jsem mu a věnovala Jessice úsměv.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_20. Kapitola: