Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_16. Kapitola

15.12.2009 (21:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4092×

„Jak si to představuješ?“ začala na mě křičet Esme, jakmile jsem přišel z nemocnice. Čekal bych to od všech ostatních, ale od ní ne.

„Promiň, ale může za to Nick.“

„Vzpamatuj se! Chtěl si přátelství! Ona si může užívat s kýmkoliv se jí zlíbí. Panebože, vždyť si ji mohl zabít!“

„Já vím, Esme. Nemusíš mi to připomínat.“ Odsekl jsem.

„Ale musím! Vážně si myslíš, že jen kvůli vašemu přátelství bude bez sexu? Udělá to znovu a co když jí tentokrát vážně ublížíš???“ v obýváku se sešla celá rodina a pobaveně nás sledovala.

„Tohle bych už nikdy neudělal! Je pravda, že mě to ničí, ale nikdy bych jí víc neublížil. Ne po dnešku.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se s dávkou ironie.

„Ano.“ Už jsem chtěl jít do pokoje, když na mě opět začala řvát.

„A uvědomuješ si vůbec, že nás Bella zachránila?“

„Cože?“

„Mohl si nás prozradit!“

„To bych neudělal!“

„Edwarde, vždyť si chtěl zaútočit na Nicka! Pochybuju, že by ses udržel u lidského praní!“

„To je taky pravda.“ Připustil jsem. „Podívejte, všem se moc omlouvám za to, co jsem udělal. Víckrát se to nestane.“ Řekl jsem rychle a odcházel do svého pokoje.

„Jak jsme ho to proboha vychovali? Ten je tak drzej!“ řvala ještě Esme.

Takhle vyvádět jsem ji dlouho neviděl. Tedy vlastně nikdy. Bál jsem se. Věděl jsem, že jsem ji zklamal, ale že až tak moc? Ani jsem si nevšiml, jak má Bellu ráda. Jak ji mají všichni rádi.

Povzdechl jsem si a vyskočil z pokoje. Rozběhl jsem se upírskou rychlostí směrem k nemocnici. Vyskočil jsem na strom a sedl si na větev. Až dosvítání jsem pozoroval spící Bellu přes okno. Pak jsem musel do školy. Jakž takž jsem vnímal mé okolí. Jen zhruba jsem vnímal nadávající myšlenky všech studentů, kteří vidělu, jak jsem strčil do Belly. Jediné, co jsem vnímal, byl Nick a ten jeho nechutný úsměv na tváři. Jakou já měl chuť ho zabít!!!

Bella se velmi dlouho neprobouzela. Byla v bezvědomí už dva dny. Byla připojená na nějaký přístroj a do žil měla napíchnutou kapačku. Tohle jsem jí zpsobil já! Ale vždyť si ‚jen‘ zlomila nohu. Nebo ne? Panebože co jsem to za zrůdu?

Carlisle byl tak hodný, že mi dovolil být u ní přes den. Po škole jsem běžel do nemocnice, kde jsem byl až do večera. Vždy jsem seděl u její postele, držel ji za ruku a hladil po vlasech. Občas jsem jí řekl nějakou blbost, jen abych zjistil, jestli aspoň vnímá. Nic. Její myšlenky byly stále nepřehledné. K večeru mě Carlisle vyhodil z nemocnice. Tak půl hodiny jsem pobyl s rodinou. Dobrá zpráva pro mě byla, že už mi nikdo nenadával. Špatná zpráva pro Nicka… nadávali jemu. Hned, když se naskytla příležitost, utekl jsem do nemocnice. K Belle jsem skočil oknem, které jsem si vždy pootevřel. K ránu jsem běžel domů a pak do školy. Takhle to šlo dva dny.

„Carlisle? Proč se pořád neprobouzí?“ zeptal jsem se.

„No… ten náraz byl větší, než jsem si myslel. Neřekl jsem ti to, protože by sis to vyčítal. Udělali jsme jí EEG, ale nic jsme nenašli. Můžeme jen doufat.“ Řekl smutně.

„Může mít nějaké následky?“

„Zadní část jejího mozku narazila do lebky a může být lehce porušený, ale myslím, že i kdyby se něco objevilo, bude to dočasné.“

„Díky.“ Zašeptal jsem.

„Pojď. Končí mi služba tak tě zavezu domů.“ Jen jsem přikývl a políbil Bellu na čelo. Domů jsme jeli mlčky.

„Za pár minut se probere! Jedeme zpět!“ vyběhla z domu Alice, sotva jsme přijeli. Okamžitě se celá rodina včetně Nicka naskládala do auta a vyjeli jsem. Do nemocnice jsme dorazili v rekordním čase. Rychlým krokem jsme se proplétali chodbami a vycházeli schody, dokud jsme nenarazili na dveře od Bellina pokoje. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel je. Opatrně jsem nakoukl a všiml si Belly, která seděla na své posteli a dívala se z okna. Do pokoje potichu vlezla celá rodina.

„Bello.“ Zašeptala Esme a objala Bellu. Ta se lekla a vyjeveně nás pozorovala. Každého z nás si měřila zvláštním pohledem a my čekali, co z ní vypadne.

„Bello, moc se omlouvám! Nechtěl jsem.“ Zašeptal jsem a vydal se k její posteli. Jakmile to postřehla, skrčila nohy a se strachem v očích se na mě podívala.

„Co se děje, Bello?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Promiňte ale… kdo jste?“

Bella:

Probrala jsem se. Nevím, jak dlouho jsem spala a… proboha já nevím vůbec nic!!! Podívala jsem se po pokoji. Nejspíš jsem v nemocnici, ale co tu dělám? Nemohla jsem si vzpomenout, co se stalo, jak se jmenuju, kdo jou moji rodiče, kde bydlím. Nemohla jsem si vzpomenout na nic! Snažila jsem se, ale vždy bylo jen černo. Co se to stalo?

Sedla jsem si na postel a těkala očima po místnosti. Pak jsem se podívala z okna a snažila se vzpomenout.

„Bello.“ Zaslechla jsem ode dveří. Rychle jsem se otočila a uviděla nádhernou ženu s medovými vlasy, která mě objala. Nevěřícně jsem se na ni dívala. Pak se přidala k dalším lidem. Byli vážně nádherní! I když velmi bledí. Bylo jich osm. Tři ženy a pět mužů. Mě se ovšem nejvíc zalíbila dva. Mohlo jim být tak sedmnáct. Jeden měl nádherné bronzové vlasy, ostře řezané rysy a plná ústa. Byl nádherný! Vedle něj stál blonďatý kluk s melírem. Vypadal moc roztomile. Měl takový dětský obličej.

„Bello, moc se omlouvám! Nechtěl jsem.“ Zašeptal ten s bronzovými vlasy a moje se srdce se rozbušilo. Měl nádherný hlas. Až pak jsem postřehla, že jde k mé posteli, ale moje reakce ho zarazila.

„Co se děje, Bello?“ zeptal se nevěřícně.

„Promiňte ale… kdo jste?“ nemohla jsem se nezeptat.

Všem zároveň spadla čelist. Dívali se na mě s vykulenýma očima.

„Já jsem tvůj doktor. Carlisle Cullen.“ Přišel ke mně jeden z nich. „Ty si nás nepamatuješ?“

„Teší mě, já jsem…“ sakra, já ani nevím, kdo jsem já!

„Isabella Swanová.“ Dořekl za mě Carlisle.

„Jo, asi jo. Ne, nepamatuju si vůbec nic.“

„A bolí tě hlava?“

„Ne.“

„Hm… zítra uděláme nějaké testy. Teď bys měla odpočívat.“ Řekl zamyšleně Carlisle.

„Dobře. A můžu se zeptat, kdo jsou ti ostatní?“ zeptala jsem se, než otevřel dveře.

„Jistě. Tohle je má žena Esme, děti Emmet, Rosalie, Jasper, Alice a Edward a synovec Nick.“

„Ach, Bello, vážně si mě nepamatuješ? Chodíme spolu.“ Vrhl se ke mně Nick. V tom ho ale chytil Edward.

„Co to děláš?“ procedil skrz zuby.

„Zařizuju si něco, co ty nechceš. Já ji na rozdíl od tebe chci.“

„Ale vždyť jí lžeš. Nechodíte spolu.“

„To ona neví a navíc, nevíš, co by bylo, kdybys jí tohle neudělal.“ Usmíval se na něj Nick a dělal, jako bych tam nebyla.

„Tak fajn, myslím, že byste měli jít.“ Řekla jsem. Jestli byl tohle můj život… no, to bude zábava.

„Jo, omlouváme se.“ Řekl Edward. Všichni se se mnou rozloučili a Edward se na mě naposledy podíval s bolestí v očích.

Jakmile se dveře zavřeli, zadívala jsem se z okna. Byla tma. Snažila jsem si vzpomenout, ale nešlo to. Navíc jsem stále nechápala Edwardovo a Nickovo chování. Se slzami v očích jsem si opět lehla a snažila se usnout.

„Promiň, že ruším, ale mohla bych tu s tebou zůstat? Prosím.“ Ozvalo se po chvilce u mé postele. Rychle jsem se otočila a viděla Alici s pohledem smutného štěněte. Nejdřív jsem ji chtěla vyhodit, ale pak mi došlo, že by mi mohla říct něco o mém životě.

„Dobře.“

Alice:

Ty dva dny, co byla v bezvědomí, byli strašné. Edward nebýval vůbec doma, nikoho nic nebavilo, já nebyla nakupovat, Emmet s Rose si neužívali, jako vždy a Esme byla naštvaná. Prvně na Edwarda, ale její vztek se pak přenesl hlavně na Nicka. Koneckonců ho nikdo neměl rád. Za všechno mohl on.

Po dvou dnech jsem konečně dostala vizi. Bella se probudí. Jeli jsme do nemocnice. A tam… jsme se dozvěděli, že Bells ztratila paměť! Bylo divné, že si nepamatoval nic z toho, co jsme prožili. Musím jí to připomenout! Byla moje nejlepší kamarádka!

A Nick se taky vážně vyznamenal! Řekl Belle, že spolu chodí. Lhář jeden… tohle tak taky nenechám. Byla jsem si jistá, že jakmile dojedeme domů, Edward zabije Nicka. Strašně jsem mu chtěla pomoct, ale přednější byla Bella.

Jakmile jsme odešli z jejího pokoje, řekla jsem ostatním, že se jdu proběhnout. Jasper chtěl jít se mnou, ale já nechtěla. Uvěřili mi to, takže jsem se mohl vrátit zpět za Bellou. Zrovna ležela zády ke mně a slyšela jsem její vzlyky. Muselo to být strašné.

„Promiň, že ruším, ale mohla bych tu s tebou zůstat? Prosím.“ Řekla jsem. Nejspíš se lekla, protože se urychleně otočila a dívala se na mě s vykulenýma očima. Chvíli váhala, ale nakonec souhlasila. Usmála jsem se na ni a čekala, než se zeptá.

„Řekneš mi něco o mě?“

„Ráda. Jmenuješ se Isabella Swanová. Bydlíš tady ve Forks se svým otcem Charliem. Chodíš do třetího ročníku na zdejší střední. Jsi nejoblíbenější holka na škole. Máš svou partu, do které by chtěl patřit každý, ale to nejde. Jsi známá pařmenka, nemáš skoro žádné starosti, nebo spíš je nedáváš znát. Ráda si užíváš, máš pořád spoustu energie a elánu. Všem ve škole strašně chybíš.“

„Páni. To se asi mám moc dobře, že? A jakto, že toho o mě víš tak moc?“ zeptala se s úsměvem.

„Byly… jsme nejlepší kamarádky. Obě šíleně milujeme nákupy! I když se známe jen přes měsíc, hodně jsme se zkamarádily.“

„To bych si tě asi měla pamatovat, co?“ zašeptala a do očí se jí nahrnuly slzy.

„To nevadí, Bells.“ Řekla jsem ji a objala. Kupodivu se nechala. „Věřím, že si časem vzpomeneš na všechno. Chce to čas.“

„Díky. A co to bylo s Nickem a Edwardem? Chodím s Nickem, nebo ne?“

„Ne. To je právě to. Oba se do tebe šíleně zamilovali. Tys chtěla Edwarda, ale on se o tebe bojí, tak ti nabídl jen přátelství. Teď, když je v podstatě poznáš znovu, si můžeš vybrat.“ Řekla jsem. Bála jsem se, že si Bella vybere špatně. Bála jsem se, že si vybere Nicka.

Bella chvíli váhala a pak… se má vize o Edwardovi, Belle a jejich dítěti změnila.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_16. Kapitola: