Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nel tempo 16. kapitola

04.06.2012 (21:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3576×

Edit: Článek neprošel korekcí.

„Tohle jsou Josh a Henry,“ pověděl jako by nic směrem ke svému synovi. „Dostali tě na starost. A dokud se neumoudříš, z tohohle domu se nedostaneš!“ oznámil mu chladně a Edward jen němě otvíral a zavíral ústa. Ničeho jiného momentálně ani nebyl schopný…

V srdci mu vybouchnul ohňostroj nepříčetné bolesti. „A na to vezmi jed!“ pohrozil mu ještě s ukazováčkem výhružně napřímeným jeho otec a chystal se k odchodu. Dneska mu měla přijít zásilka od té prokleté rodiny Swanů. Nenáviděl je. A ačkoliv byl Charles nejen jeho dlouhodobým kamarádem, ale i obchodním partnerem, veškeré sympatie, které k téhle rodině kdy choval, zmizely společně s tou jejich poběhlicí.

A teď mu chtěl zmizet i jeho jediný syn?

Tak to ne!

To nikdy nedovolí!

Edward seděl zamlkle u snídaně a občas po očku pozoroval jeho matku, která pro změnu nekoukala nikam jinam, než do talíře před sebou. Oči měla zarudlé od pláče, jak zaznamenal hned po příchodu do jídelny, kdy k němu pozvedla stále ještě vlhký pohled. Tak nějak tušil, že za to mohl on. Ano, to kvůli němu celou noc proplakala. Kdo ví, co jí otec napovídal, ačkoliv… Stačila vlastně jen pravda, aby to jeho matku bolelo.

Za tu dobu, co tu s ní byl, se jí ani jednou jedinkrát nezmínil, že má v plánu je opustit. Možná tušila, že její syn na okamžik odjede, ale to jen proto, aby vzápětí přivezl i Isabell. Tak to však vůbec nebylo.

„Máti,“ oslovil ji už podruhé tichounce, ale ani tentokrát mu neodpověděla. A tak si jen zdrceně povzdechnul a strčil do úst další kousek slaniny. Původně měl v plánu vyjet už za půl hodiny, ale s těmi dvěma idioty za zadkem by se mu z domu nepodařilo proklouznout ani v případě, že by se z něj stal mrňavý mravenec. Ti dva svalovci ho všude následovali, nalepení na jeho paty, jako jeho vlastní stín. Bez milosti omezovali jeho pohyb. Sám mohl být tak leda ve svém pokoji, který se teď stal jeho vězením.

Nešlo se jich zbavit, proklouznout jim ani uniknout.

Pomalu ztrácel veškeré naděje, že se mu podaří vyjet včas. Pokud se vůbec kdy ven dostane…

≈

Bella seděla v ložnici na čerstvě ustlané posteli, která už byla i zakrytá ohromnou bílou plachtou. V jejím pokoji už byly jen dvě věci, které doposud nebyly přikryty, a to dvě dřevěné, ručně vyřezávané kolébky. Všechno ostatní už bylo pečlivě zahaleno tak, aby na to nesedal zbytečný prach.

Její drobečci prozatím pokojně spinkali a ona za to byla nesmírně ráda, protože zhruba před čtvrt hodinou na ni padla podivná tíseň. Jako by jí nitro chtělo sdělit něco důležitého, ale ona nechápala co. Samozřejmě tím nechtěla zatěžovat ostatní, kteří pilně pracovali, přesto…

Dům už byl téměř prázdný, když scházela tichounce po schodech. Rose, Emmett a Carlisle zabalili jen to nejnutnější a samozřejmě i to nejcennější, jako stovky svazků knih, které měl ten nejstarší upír ve svojí knihovně. Bella tam občas zašla, aby si zkrátila dlouhou chvíli nebo vyhnala z hlavy přebytečné bolavé myšlenky a pokaždé ji tahle návštěva duševně posílila. Teď to tam však zelo prázdnotou.

V domě už zůstaly jen samé bezcenné věci, na které ale ona měla bezpočet vzpomínek, ať už hezkých nebo ne. Většinou však byly vskutku příjemné. To zde se narodily její děti, a třebaže začátky jejího nového života byly nejen těžké, ba přímo děsivé, všechno se obrátilo k lepšímu tak rychle, jak nezastavitelní upíři sami o sobě byli.

Na prsou ji však bez přestání tížil neviditelný balvan. Dýchalo se jí těžko a měla pocit, že něco není tak, jak by mělo. Avšak uklidňovala se myšlenkami na to, že je pouze přecitlivělá, vystrašená ženská, která právě nedávno odpustila svému nevěrnému muži, který je teď kdo ví kde. Měla pocit, že se bojí hlavně toho, že si její Edward právě teď užívá s tou jeho služebnou a… Zatřepala hlavou.

‚Ne, to by neudělal!‘ napomínalo ji její důvěřivé podvědomí. Jenomže ona byla rozpolcená. Netušila čemu, nebo spíš komu věřit. Intuici, srdci nebo rozumu? Přesto se po chvíli donutila vypnout přebytečné myšlenky a vydala se na průzkum domu, který byl najednou zvláštně pustý.

Emmett s Rose v Carlisleově pracovně skládali poslední starožitné kousky do dřevěných krabic plných slámy. Bella sledovala, jak je pak Emmett jedním prstem pomocí hřebíků uzavírá. Stačilo mu zatlačit a měl to hotové. Žádné nářadí…

Beden tu ještě včera večer bylo skutečně požehnaně. Teď však už jen pár. A kdo to všechno do Southamptonu dopravil? Oni… došlo jí hned vzápětí. A dokonce v rukou. Carlisle už několikrát přiběhl domů, aby nabral další várku a přes lesy ji přenesl až k dokům. Měl tam pronajatý větší povoz, který ho měl dnes večer dopravit až k lodi, aby na ni pak naložili veškerý náklad dřív, než zítra ráno vyplují.

Carlisle si samozřejmě za těch několik beden musel draze připlatit, ale vyhovovalo mu to. Byly to všechno věci, na kterých jemu a Esmé skutečně záleželo, kusy z minulosti.

„Bello, děje se něco?“ promluvila na ni Rose, když si po chvilce všimla napětí v jejích ramenou.

„Nevím, něco mi… nesedí,“ pověděla rozrušeně a Emmett se na svoji manželku vystrašeně podíval.

„Myslíš, že by nás mohl prozradit?“

„Ne, to by… Já myslím, že by to už kvůli jeho dětem neudělal,“ obhajovala Edwarda Rose.

„Zlato, však víš, jací lidé jsou,“ stál si za svým. „Možná si jel pro pomoc, aby tak všechno to, co chce, dostal zpátky do jeho domu. Měl jsem toho neřáda sledovat a…“

„Třeba to vůbec nic neznamená,“ vložila se do hovoru Bella celá vystrašená tím, kam se to začalo ubírat. Emmetta takhle rozzuřeného snad ještě nikdy neviděla. „Asi se mi jen stýská,“ pípla nesměle a tváře jí nabraly lehký ruměnec. A tak úplně nelhala…

„To doufám,“ zakončil smírně Emmett a vrátil se k jeho předchozí práci, třebaže nálada značně povadla. Cítila to, když je teď neměla možnost při práci vidět. Pohybovali se jejich normální rychlostí a Bella je vnímala jen jako rozmazané šmouhy. A kdyby byla pouze lidská, neviděla by vůbec nic. Cítila by tak leda průvan a zaznamenala by věci, které samy zázračně mizí, aby se pak objevily úplně někde jinde.

Takhle si jen v duchu povzdechla a vydala se ven. Ačkoliv bylo pořád pod mrakem, přesto jí čerstvý ranní vzduch udělal dobře. Bylo teprve osm a Carlisle se měl vrátit pro poslední bedny, aby pak už zůstal v docích a čekal na naložení, a samozřejmě i na jejího Edwarda.

Dřepla si, aby dlaní mohla pohladit tu nádherně zelenou trávu. Byla tolik svěží, a tak se i zhluboka nadechla. Chtěla si to tu pamatovat naprosto všechno. To, jak to tady vypadalo, vonělo… Prostě, tohle byl její domov. Teď dokonce víc opravdový než ten povrchní, jakým žila kdysi s jejími skutečnými rodiči, a třebaže jí budou chybět, nemínila jim psát nebo se jakkoliv ozývat. Chtěla pro ně navždy zůstat mrtvá. Beztak neznamenala víc, než prostředek ke zlepšení obchodních vztahů…

Další tichý povzdech opustil její ústa, když se vracela do stoje.

„Máš hlad, Bell?“ promluvila na ni za jejími zády Rose. Bella sebou téměř nepatrně škubla, ale tohle se stávalo tak často, že už se naštěstí tolik nelekala. Nakonec tohle byla rodina upírů…

„Ani ne,“ odvětila potěšeně. Rose jí úsměv opětovala, ale oči zůstávaly vážné.

„Bojíš se o něj?“

„Doufám, že neudělá nic neuváženého,“ prozradila nakonec. Věřila, že Edward přeci jen nebyl až tak zlý, aby ohrozil jak ji a děti, tak její novou rodinu. To by si nikdy neodpustila. Oni jí tak moc pomohli a ona by měla být jejich záhuba? Jako obyčejná kukačka, kterou jim do hnízda nasadil ošklivý osud?

Ne, to se nesmělo stát!

„Možná tedy něco opravdu zakousnu,“ dodala po chvíli tíživého ticha, když se otočila čelem ke svojí nové sestře. Rose ji jen chytila za paži a hned nato ji jemně táhla zpátky do domu. Tentokrát byly obě nervózní a ani jedna neměla náladu zbytečně mluvit.

Bella se v tichosti nasnídala a pak se i postarala o svoje prcky, kteří se jeden po druhém probudili chvíli poté, co dojedla. Když jí pak Rose navrhla, že před domem roztáhne deku, aby nabrala ještě trochu těch slunečních paprsků, které se kolem jedenácté dopolední prokousaly skrze šedivou oblohu, souhlasila. A teď, když ve společnosti jejích dětí a svojí nové sestřičky seděla před domem a rozmazlovala svoji maličkou holčičku šitou panenkou, po které se její dcerka nedočkavě natahovala, pořád se tak jaksi nedokázala zbavit toho nepříjemného tlaku na prsou.

Něco nebylo v pořádku…

Emmett je občas zkontroloval, ale jinak pomohl ten zbytek beden Carlisleovi odnést. A vypadali přitom opravdu komicky. Kdyby je uviděl nějaký člověk, asi by dotyčného trefila mrtvice. Oba měli v rukou dvě ohromné bedny a Bella věděla, že i na jednu z nich by bylo potřeba dvou lidských mužů. Zato upír by jich svedl přenést i víc, ale jelikož utíkali přes lesy, nebylo až tak jednoduché přenášet jich víc jak dvě. S vyšším počtem by totiž tak jednoduše skrze hustý porost neprošli…

V podvečer, kdy Bella dobalila zbytek věcí a Rose jí se vším nezbytným vypomohla, se obě dvě s jedním malým nákladem usadily vzadu do vozu. Emmett ještě oběhl dům, zkontroloval jej i uvnitř a zamknul, než usedl za volant a rozjel se směr Southampton. Ford sice na silnicích poskakoval jako nezkrotný kůň, ale bylo to jediné pohodlné cestování. Tedy alespoň pro napůl lidskou Bellu a její dvě ratolesti.

Pro ni se nyní uzavírala jedna kapitola jejího života a nová se měla co nevidět otevřít, nebo v tohle si alespoň dovolila doufat. Snad už toho vytrpěla dost za to, jak pošetile se provinila, když od Edwarda utekla. Teď ji možná budou čekat lepší zítřky, jak si pořád dokola namlouvala, uvnitř však stále ustrašená.

Muselo to tak být!

≈

Bylo už kolem druhé odpoledne. On ležel na svojí posteli a zničeně civěl do stropu. Tohle nemohla být pravda. Nemůže nechat odjet svoji ženu a děti samotné. Patřil k nim a oni k němu. Nemůže bez nich existovat… Museli zůstat pospolu! Kéž by býval svoje drzé Ego zkrotil daleko dřív. V době, kdy ještě nebylo moc pozdě.

Jedním prudkým pohybem se posadil a nakonec i vstal. Přešel ke dveřím a prudce je otevřel. Byli tam. Stáli a tvrdě na něj shlíželi. Nečekal, že by se mu kolem těchto hlídacích psů povedlo proklouznout, to už dávno vzdal. Poslední pokus stejně taky odhalili…

„Chci mluvit s matkou, zavolejte ji,“ rozkázal s nosem vzhůru a nezajímalo ho, že oni jsou tam jen proto, aby ho hlídali.

„Ale -“

„Nezajímá mě žádné ale, chci s ní okamžitě mluvit,“ rozkřičel se na celou chodbu vzteklý Edward. Docházel mu nejen čas, ale i nervy a on nakonec přece nechtěl udělat nic nepatřičného. Zabouchl za sebou prudce dveře, až i rám jemně zavibroval a nechal tam ty dva postávat s jejich překvapenými výrazy.

Netrvalo to ani nijak dlouho a ozvalo se jemné zaklepání.

„Dále,“ pověděl mírně naštvaně, ale všechny ty pocity beznaděje v sobě prostě udusit nedokázal. Nenáviděl svého otce. To on za všechno mohl. To on byl takovým neviditelným strůjcem jeho dřívějších a nynějších problémů… A teď by mu i zakazoval se rozhodovat podle vlastní hlavy?

„Edwarde,“ promluvila na něj matka. Její odměřený hlas mu nepříjemně přeběhl po páteři jako ledový průvan.

„Mami,“ vydechl zničeně a rozešel se jejím směrem. Ani se nehnula, přesto v její tváři bylo jasně patrné, jak moc trpí. A pak otevřela ústa.

„Jak jsi mi to mohl udělat?!“ začala s obviňováním v okamžiku, kdy mu nedočkavě rozevřela náruč, aby toho mezka mohla zase obejmout. Byl to její syn a vždycky jím zůstane, ať už vykoná cokoliv.

„Já jsem nechtěl, ale musel… Musím. Mami, musím se odsud dostat,“ naléhavě ji prosil o pomoc. Teď už by to do doků stejně do určené hodiny nestihnul, ale loď vyplouvá až zítra ráno, takže nějakou naději pořád měl.

„Ne, nenechám tě, abys mi znovu zmizel, rozumíš, Edwarde?“ nadávala dotčeně. „Nemůžu tě nechat zmizet až do Ameriky, copak to nechápeš, synu?“

„Jenomže- Nejsem sám! Bella jede se mnou a…“ Málem prozradil to největší tajemství. Ačkoliv, měl ještě na vybranou? „A společně s námi jede i jedna velmi vlivná rodina, co se o Isabell starala, jako by byla vlastní, když já jsem nemohl… Jsem jim za to nesmírně zavázán, hlavně proto, že ji zachránili a spolu s ní i…“ opět se odmlčel. Slova mu odumřela na jazyku. Netušil totiž, zda se může jeho matce svěřit, aniž by to pak pověděla otci. Nechtěl, aby pak vyburcoval policii a oni sem Bellu společně s dětmi přivedli násilím. Vlastně… dost pochyboval o tom, že by se jim to povedlo. Měla kolem sebe tři upíry, kteří ji zbožňovali a nenechali by ji ve štychu. A to by znamenalo, že by v jejich srdcích a hlavně v jednom, které patřilo ženě, kterou tolik miloval, zemřel. Brali by to jako zradu.

A toho si byl velmi jasně vědom.

„A?“ optala se zvědavě jeho máti a přitom z něj nespouštěla ten její pronikavě zelený pohled. Stejný, jaký měl i on.

Edward si bezděčně zajel rukou do vlasů a srdce mu zrychlilo. Má? Nemá? Ale jaká jiná naděje mu vlastně ještě zůstala? Buď se mu odtud podaří co nejdříve zmizet, nebo už jeho rodinu nikdy neuvidí.

„Máti, je velmi důležité, řekl bych i životně důležité, abyste si to, co se vám tu právě chystám povědět, nechala jen pro sebe. Za žádných okolností se to nesmí dozvědět otec,“ smlouval.

„Edwarde, děsíš mě. Co takového to může být, aby to nesměl znát i tvůj otec?“ Neodpověděl, ale zato ji dál hypnotizoval svým prosícím pohledem.

„Slibujete?“ vyhrkl po chvíli, aniž by odpověděl na její otázku. Jeho matka jen zdráhavě přikývla. Edwardovi tak podivně odlehlo a oddechnul si. Doufal, že ho matka skutečně nezradí.

„Já, vyjel jsem hledat Bellu jen z jednoho jediného důvodu. Napsala totiž Moyře, která s tím psaním přišla za mnou. Z jakých důvodů, tak to vám zde nebudu vysvětlovat, ale nakonec jsem z ní dostal alespoň přibližné místo, kde Isabella bydlela a…“ umlkl, přešel ke svému kufru a otevřel ho. Chvíli se v něm přehraboval, než našel to, co hledal. „Tohle,“ šeptnul a napřáhl k ní ruku s obrázkem, který nakreslila Rose.

„Ona -“ Přiložila si dlaň na hrdlo jeho překvapená matka, když vyjeveně pozorovala dokonalý obrázek Isabelly s dvěma malými přírůstky v náručí. „Má děti,“ dodala po chvilce celá rozhozená.

„Ne, ona, ale my máme,“ opravil ji pohotově Edward. Hrdě přitom vypnul hruď a cítil se právě tak šíleně moc pyšný, až to bylo nezdravé.

„Jsou tvoje?“

„Ano,“ doplnil prostě. „Mohl bych pochybovat, to ano, zvláště poté, co ode mě Isabell utekla, ale nejenže měsíce sedí, ale i z toho obyčejného obrázku, který držíte v rukou, je jasně zřejmé, že zvláště můj syn se mi dost podobá. Nemyslíte?“

„Máš pravdu, Edwarde,“ pípla celá rozrušená, když skončila se studováním a porovnáváním svého syna s tím mrňavým chlapečkem na obrázku. Tělo se jí jemně třáslo pod návalem vzlyků. Tak ona už je babička, a ani o tom neví! „Jsou nádherní,“ vysoukala ze sebe skrze pevně stažené hrdlo. „Jak- Jak že se vlastně jmenují?“

„Anthony a Sophie,“ pověděl hrdě.

„Dokonalé,“ zaševelila a prsty jemně přejížděla po konturách těch drobných tělíček.

„Nyní jistě chápete, proč odtud musím zmizet. Pokud se včas nedostanu do Southamptonu, už je taky nemusím nikdy spatřit. A já bez nich nemohu žít, to vám snad nemusím vysvětlovat, máti,“ naléhal zničeně Edward.

„Ale jak ti mám pomoct, chlapče? Oni tě tu bez ustání hlídají a potom, pokud ti skutečně pomohu, ty zmizíš a už tě nikdy neuvidím. Tak mi poraď, co mám dělat.“

„Mami,“ vydechl zdrceně a klekl si k jejím nohám. Do svých rukou sevřel ty její drobné a lehce je třel. „Budu psát a až se to všechno malinko uklidní, přijedeme vás navštívit. Nebo byste mohli přijet vy,“ navrhoval plný optimismu, který však jeho matka moc nesdílela. Nechtěla být tak daleko od syna nebo svých vnoučat, které ještě ani neviděla. Copak to bylo správné?

Ovšem taky naprosto jasně věděla, že správnější by bylo Edwardovi pomoct. Ona už si svoje dítě vychovala, a bylo by od ní nanejvýš sobecké, kdyby teď svému synovi překazila plány a omítla mu vyhovět jen proto, že o něj nechce přijít. A pak její jediné dítě teď samo bylo rodičem. A bylo správné, aby i on poznal slasti a strasti výchovy vlastní krve. Svým způsobem byl na řadě. Edward byl dospělý a nyní i otec. Nemohla se dál koukat na to, jak ho tu násilím drží pod kontrolou, zatímco jeho jediná naděje na shledání s jeho ženou a dětmi umírá…

„Dobrá, synu, pomůžu ti, ale nevím jak,“ dodala krátce. To ho však nezajímalo, byl šťastný, že je tu alespoň někdo, kdo drží při něm a chápe ho. Objal ji okolo pasu a položil jí hlavu do klína. Ano, tahle bytost mu bude opravdu neskutečně chybět. Tak moc ji miloval, ačkoliv úplně jiným způsobem jak jeho Isabellu.

„Děkuji vám, matko,“ vypadlo z něj téměř vzlykavě, ale byl nesmírně šťastný, že je na jeho straně. Pomalu zvedl hlavu, aby vyhledal její láskyplný pohled. „Potřeboval bych, abyste mi dole pod okno přistavila osedlaného koně. Já už se odsud nějak dostanu, vylezu oknem, ale až do stájí… To bych nezvládl. Ostatní by mě okamžitě zaznamenali, takže bych nedostal čas k osedlání Beavera, ale takhle…“

„Rozumím, jdu to zařídit. Ty se připrav,“ vykládala klidně, ačkoliv si byla jasně vědoma toho, co se stane, až na tohle všechno přijde její muž. To teď ale bylo naprosto nepodstatné, pokud ji bude chtít vytrestat jakkoliv, ona to vydrží. Pro svého syna, aby byl šťastný, udělá cokoliv. Na něm a jeho budoucnosti záleželo, ona si tu svoji už z poloviny užila… Vlastně spíše přežila.

U dveří se ještě zastavila a podívala se po otevřeném kufru. „Tohle asi budeš muset nechat tady,“ dodala tiše. Edward jen souhlasně přikývl a pak ho zavřel, aby ti venku nepojali zbytečné podezření.

Jeho matka mu skutečně pomohla. Kolem páté odpolední měl pod okny osedlaného hřebce. Jeho milovaného Beavera, přesto… Rychle okno zavřel a vylezl přede dveře svého pokoje.

„Musím si odskočit,“ pověděl klidně a svižným krokem se vydal k toaletě. Tohle divadlo mu sice zabralo drahocenné minuty, ale taky to snad později pomůže. Jeho věznitelé se přesvědčili, že je doma, v pokoji, nechal se dokonce vidět venku, takže když teď opět zavíral dveře svého pokoje, doufal, že ho nikdo nebude dlouho rušit.

Matka mu ještě chvíli poté, co od něj odešla zařídit jeho prosbu, donesla malé zavazadélko skryté v záhybech sukně, do kterého se sotva vešly doklady s penězi, ale nakonec to bylo vše, co potřeboval. Zastrčil si za opasek kalhot a pak už se pomalu spustil z okna na svázaných prostěradlech. Sice tohle improvizované lano nedosáhlo až na zem, přesto to bohatě stačilo. Dva metry volným pádem přežije snadněji jak čtyři…

Jakmile už stál pod okny na svých, přešel k jeho matce, která přidržovala uzdu roztěkanému Beaverovi. Edward si ji od ní převzal a přitom ji ještě políbil na čelo.

„Mám tě rád, mámi,“ vypadlo z něj skrze zauzlovaný krk a jednou rukou ji objal okolo ramen.

„Miluju tě, Edwarde,“ pověděla uboleně a slzy, které se jí hojně kutálely po obličeji, nechala nerušeně dál stékat. Ruce se jí obtočily okolo jeho pasu a ona na okamžik zabořila hlavu do jeho košile. Chtěla si ještě naposledy vrýt do paměti všechno, co se jejího syna týkalo.

Byl to nádherný, dospělý muž. Ženatý a se svou vlastní rodinou. A ona ho musela nechat jít, ačkoliv by se ho nejraději držela do konce věků.

„Nezapomeň na mě, synu,“ špitla a s jasnou nechutí se od něj odtáhla, ale byl čas, aby odešel. Za vlastním štěstím. A z celé hloubi svojí duše doufala, že nikdy neskončí tak nešťastný jako ona sama. Mohla litovat, čeho chtěla, ale jedné jediné věci ne.

Edwarda.

Vždycky z ní bude dělat šťastnou a hrdou matku. A snad i on se jednou bude cítit stejně jako ona v tento okamžik.

„Nikdy,“ promluvil tiše a políbil ji ještě na tvář. Beaver zařehtal a pohodil hřívou, jako by sám naznačoval, že už je čas, a on mu dal za pravdu. Edward se energicky vyhoupl do sedla, naposledy se podíval na jeho matku, na jedinou bytost, která mu kdy bude chybět, a pak se tryskem rozjel pryč.

Ona za ním jen mávala bílým kapesníčkem.

≈

„Bello, je mi to líto,“ pověděl smutně Carlisle, když se později objevil v hotelu na jejím pokoji. Bylo už pozdě v noci a ona se cítila, jako by ji někdo ledovým stiskem svíral útroby. Její fantazie na společnou budoucnost s Edwardem vzala v momentě za své.

„Mám se po něm jít podívat?“ optal se rozezleně Emmett.

„Já- Nevím.“

„Nemyslím si, že by to byla past nebo léčka, nikde nikdo nebyl a pokud by ti Edward chtěl jakkoliv ublížit, v docích by se to hemžilo policií,“ hodnotil tuhle podivnou situaci Carlisle. Samotnému mu to nedávalo smysl. Proč by se neukázal, když… Nemusel by se taky dostavit z toho důvodu, že se mu něco stalo. To bylo snad jediné rozumné odůvodnění. „Sám se po něm půjdu podívat,“ navrhl po chvíli. „Veškeré naše věci, kromě osobních kufrů, jsou už naloženy na lodi, takže mám ještě nějaký čas, než vypulujeme.“

Bella se po něm děkovně podívala, ale samotné jí to také nedávalo žádný smysl. Proč by se tu Edward neukázal, když na ně nikoho neposlal? Nikdo je nehledá. A pak jí to došlo. Možná s ní skutečně nechce být. Vrátil se domů, mezi obyčejné lidi a k monstrům už ho to znovu netáhlo.

Ale copak svoje děti nemiloval?

„Calisle!?“ zastavila ho ještě mezi dveřmi Bella. „Pokud bude doma v klidu spát, nech ho tam. Nemůžu ho nutit do něčeho, co on sám nechce.“

„Dobrá, Bells,“ dodal Carlisle a pak už ho nikde nebylo. Zmizel.

Bella zavřela dveře a vrátila se za Rose a Emmettem, kteří se prozatím starali o Sofí a Tonyho. Ten malý spal, zato její dcera se na svého strýce neuvěřitelně pošklebovala. Tedy spíš se snažila dělat stejné opičky jako Emmett. Rose na něj tichounce zavrčela, ale její muž dělal, že to neslyší a dál nevzrušeně pokračoval v předchozí činnosti, což velmi ocenila právě Sofí. Usmívala se na něj tou svojí bezzubou pusinkou.

„Ach, Rose,“ vzdychla si Bella, když si sedala vedle ní na postel.

„Dobře to dopadne, uvidíš,“ ubezpečoval ji Emmett, když konečně dokázal odtrhnout pohled od té malé nezbedy. Pak se přesunul až k jeho nové sestře, podal jí její dítě, aby se hned vzápětí mohl vydat na lov. Bella tušila, že to pro ně bude velmi těžké. Týden na lodi s tolika lidmi, někteří jistě budou nešikovní a bez zvířecí krve… Ano, bude to velmi těžké, ale pokud to zvládnul i Jasper, tak by to měli vydržet i ostatní.

Položila se na postel, na bok a malou si vtiskla do náručí. Nespala, nedokázala to. Ne teď, když byl Emmett a Carlisle pryč a ona nevěděla, co je s jejím Edwardem. Najde ho? Bude chtít odejít? Nebo to vzdal a zůstane už napořád s jeho rodinou v Londýně? Možná má dost manželského života a raději by byl opět volný… Užíval si.

Ano, to musí být ono.

Kolem třetí ráno se Rose vyměnila s Emmettem. Ona utíkala na lov a on tu s nimi čekal a chránil je. Bella napůl podřimovala, takže všechno okolo vnímala jen okrajově. Avšak v pět ráno se vrátil Carlisle, a to ji probralo úplně. Vyděšeně, přesto opatrně, aby nevzbudila svoje děti, se na posteli posadila a nedočkavě vyčkávala, co jí poví.

„Bello,“ začal opatrně. „ Byl jsem tam, ale Edward nikde není. Pátrají po něm i oni. Přišel jsem tam právě v momentě, kdy jeho otec…“ odmlčel se a netušil jak nejlépe to podat. Když tam jen tak stál a pozoroval, jak Edwardův otec mlátí jeho matku, která se mu oddaně krčila u nohou, měl nehoráznou chuť zasáhnout. Jenomže nemohl… „On, vyřizoval si účty s jeho matkou, která mu prý pomohla utéct,“ pověděl nakonec jeho značně poupravené vydání. „Edward, myslím, míří sem, ale nikde jsem ho nenašel…“

Bella ho s napětím pozorovala, občas ani nedýchala. Takže její muž chtěl opravdu přijet, vlastně… On je asi teď na cestě a ona mu jako ta nejhorší nána vůbec nevěří. Ach, jak hloupá je.

„A kde je?“

„Já vážně nevím,“ dokončil Carlisle smutně. Bylo mu líto, že to takhle dopadlo, ale víc udělat nemohl. Ačkoliv, zřejmě asi ano. „Ale můžu na něj dál čekat v docích, jestli se ukáže…“

„Děkuji ti,“ usmála se na něj vděčně. Pak jí však došlo, že Carlisle možná ani nelovil… „Byls na lovu?“ optala se víceméně nezdvořile, ale nebyl čas dodržovat dekorum, navíc v téhle rodině se vlastně žádné ani nedodržovalo, což jí naprosto vyhovovalo.

„Ano, cestou jsem se stihl… najíst,“ řekl s lehce stydlivým úsměvem, ale on byl jediný, který se o jídle bavil nejméně rád.

„Tak dobrá,“ zhodnotila celou situaci Bella. „Loď vyplouvá za tři a půl hodiny.“

„Vy tam buďte už v osm, ať se nalodíte co nejdříve, Emmett má vše potřebné. Já na něj budu čekat v docích tak dlouho, jak jen to půjde,“ zhodnotil Carlisle a pak už utíkal na místo určení, které měli s Edwardem smluvené. A celou svou neexistující duší doufal, že se tam ten mladý chlapec opravdu ukáže. Věděl, jak moc by to jeho novou dceru ranilo, kdyby to nestihl. Nebo se mu nedej bože něco strašného přihodilo…

≈

Uháněl jak smyslů zbavený, ale úsvit se neúprosně blížil a on byl doposud dost daleko, ačkoliv tušil, že do deváté ranní to tam zvládne. Musí! Tvrdě se patami opřel do Beaverových slabin a kůň ještě zrychlil. Už teď se kupředu řítili ohromnou rychlostí, avšak Edward měl pocit, že ať je seberychlejší, pořád to není dost.

Jako první vjem, který na něj po dlouhé době zaútočil, byla vůně moře. Sůl a vlhko. Byl blízko a věděl to. Srdcem se mu rozlila teplá naděje.

Když se pak tryskem blížil k Southamptonu, už z dálky na něj majestátně zaútočil obrys ohromné lodě. Stihl to. Ten kolos ještě nevyplul a on už tu byl. Od radosti se mu chtělo nahlas zasmát. Na okamžik se ještě zastavil, aby se jednoho postaršího pána zeptal na čas. Muž si ze saka vytáhl pozlacený ovál, který se jedním cvaknutím otevřel.

„Tři čtvrtě na devět, synku,“ pověděl mile, ačkoliv Edward ani nesesedl z koně, což by však bylo správné. Jenže měl napilno.

„Děkuji,“ křikl ještě, když už rychle klusal dál. Měl pouhých patnáct minut, aby se dostal na loď. Ten upír, který na něj měl čekat venku, už tam jistě není, ale to by bylo, aby se nedostal na palubu, když někoho podplatí. Stále mu zbývalo dobrých pět minut, když se dostal až k dokům. Bylo tu tolik lidu, že jeho kůň měl problémy se dostat dále, a tak ho přivázal k prvnímu sloupu, co našel, a rozběhl se k místu určení.

Prodíral se davem jásajících a loučící se lidí. I na palubě to vřelo. Všichni stáli v pozoru a mávali. Na pár sekund mu ujel pohled výš, jestli třeba mezi tou masou nezahlédne svoji ženu, ale ne. Dál se brodil tím lidským mraveništěm, když už z dálky zahlédl postavu Carlislea.

Ano, ten upír tam na něj vážně čekal.

Jejich oči se setkaly a oba se na sebe spokojeně usmáli. Edward byl v tuto chvíli opravdu šťastný. Za okamžik ji znovu uvidí, a to jen díky jeho obětavé matce. Jak jen ji miloval! Nebyli od sebe daleko, když se to kolem Edwarda značně vylidnilo. Vtom Carlisleovy koutky divně povadly, ale neřešil to. Loď zatroubila podruhé, když mu na rameno dopadla těžká ruka. Zasekl se, aby se podíval, kdo se opovážil…

Tři policejní důstojníci mu byli v patách.

„Edward Masen?“ optali se. A aniž by si dal dva a dva dohromady, souhlasně kývl. „Půjdete s námi. Volal nám váš otec, že…“ To už však Edward vůbec nevnímal a snažil se od nich osvobodit. Řval a nadával, ale jejich stisk nepovoloval. Loď zatroubila potřetí a on koutkem oka zaznamenal, že Carlisle už není tam, co dřív. Už nebyl vůbec nikde. Nejspíš utekl na loď, která právě vyplouvala.

„Ne!“ zaječel zdrceně a silně sebou škubal v naději, že se osvobodí. Marně. Byli na něj tři a všude okolo navíc nestál nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Lidé kolem nich utvořili prázdné kolečko, jako by snad měl lepru…

„Pusťte mě! Já tam musím!“ řval jak smyslů zbaveným stále dokola, když pozoroval zadek už vzdalující se lodi. Odplouvalo na ní všechno, co měl, a bez čeho nemohl žít. Jeho žena a děti. Teď už mu bylo jasné, že je nadobro ztratil, ale taky s jistotou věděl, že se nevzdá, dokud je znovu nenajde. Musí je najít! Ochabl v pažích dvou policistů, kteří jej následně položili na zem.

Špinavá a studená dlažba, která nesmrděla pouze rybinou, ale naprosto vším, co tudy kdy prošlo, mu však příliš nevadila. Alespoň příjemně chladila. Pokoušel se zůstat klidný, aby mohl přemoct tu ničivou bolest, která ho uvnitř spalovala a sžírala zaživa, ale nešlo to. On měl být s ní, na té proklaté lodi společně s jejich dětmi!

Z očí se mu začínaly samovolně kutálet slzy zoufalství.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nel tempo 16. kapitola: