Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - prolog + 1. kapitola

16.04.2012 (21:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1811×

Prolog

„To nemůžeš myslet vážně!“ vyhrkla jsem, prudce vstala z pohovky a zrazeně se na Renée podívala.

„Je to tvůj otec, Bello. Má právo tě vidět,“ snažila se mě uklidnit má jindy trošku ztřeštěná matka. Hledala jsem v jejích očích jakýkoliv náznak žertu, ale tvářila se vážně. Až moc vážně.

„Proč bych za ním měla jet?! To on nás opustil, ne my jeho,“ odporovala jsem a cítila, jak se ve mně vzdouvá vlna vzteku.

„Bello,“ vydechla, přistoupila ke mně a chtěla pohladit mou ruku. Ucukla jsem a ona si povzdechla. „Kdybys mu aspoň odpovídala na dopisy, nebo mu zvedala telefony… Srdíčko, jsi stejně tak jeho dcera jako moje. Po té fyzické stránce. Úspěšně ho ignoruješ už sedm let. Prosím, dej mu šanci,“ žádala mě a já si zatvrzele založila ruce pod prsa.

„Ne!“ odsekla jsem. Jenomže Renée byla stejně vytrvalá jako já. Možná i víc.

„Jsou to jen dva měsíce. Víš, že Philovi začíná sezóna a já s ním teď budu jezdit po celých státech. Nemůžeme tě tu nechat samotnou,“ kladla na každé slovo zvláštní důraz.

„Nikam nejedu,“ řekla jsem své poslední slovo a pak se zabouchla v pokoji. Svým prohlášením jsem si byla jistá a hodlala si za ním stát. Jenomže jsem zapomněla, že té umanuté ženské Renée, mé matce, se nedá dlouho odporovat.

∞

„Určitě se ti ve Forks bude líbit,“ snažila se mě navnadit snad už po sté. Marně.

Protočila jsem oči, nechala se jí i Philem obejmout, vyslechla si pár jejich rad a byla si jistá, že jednou z nich se řídit nebudu.

‚Prosím, buď na Charlieho milá.‘

Jak můžu být milá na někoho, kdo od nás utekl na druhý konec států? Jak můžu být milá na někoho, kdo zničil mou iluzi o šťastné rodině už v tak raném věku? Odpověď je jednoduchá. Nemůžu.

 1. kapitola

Středa den 1.

Snadno jsem poznala, kdy jsme se ocitli ve státě Washington. Zatažená obloha, zelená krajina. Žádné slunce, žádné pláže, žádný písek, nic. Jen zelená a šedivá. Na celé dva měsíce… Zblázním se tu.

Zatemnila jsem okénko, opřela se do sedadla a snažila se s ním splynout.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mě letuška starostlivě a já k ní trhaně zvedla pohled. Kývla jsem hlavou na souhlas a víc si jí nevšímala. Zavřela jsem víčka a před očima jsem měla zase ten stejný obraz: ‚Vítejte ve Forks‘

Kdo ví, jestli tam ta cedule pořád je.

∞

Let mi přišel neuvěřitelně kraťoučký, i když trval téměř čtyři hodiny. A než jsem se nadála, stála jsem se svým kufrem a batohem v letištní hale a čekala na otce.

Nepatřila jsem sem. Cítila jsem to. Stála jsem tam ztracená ve svých myšlenkách, čekajíc na člověka, se kterým jsem už nikdy nechtěla mít nic co do činění.

Tohle budou ty nejhorší prázdniny mého života.

Volnou rukou jsem si promnula obličej a radši se snažila nemyslet.

Proces pročišťování mozku přerušila tmavě modrá barva policejní uniformy. Blížila se ke mně jistým, pevným krokem.

Podívala jsem se mu do obličeje. Byl to on. Jen o něco starší a ztrhanější. Vážený pan policajt… To zrovna!

Jakmile mě uviděl, jeho obličej se rozjasnil. Zářivě se usmál a přidal do kroku.

Nechtěla jsem, aby ke mně přišel, protože bych musela být protivná. A já neměla dost energie na to, být protivná. Potřebovala jsem si jen lehnout, zaspat ty dva měsíce a vrátit se domů.

„Bello, tak hrozně rád tě vidím.“ Vypadal opravdu potěšený.

Jestli pak byl taky tak potěšený, když od nás utíkal, ha?

„To určitě,“ odfrkla jsem téměř neslyšně, protáhla se kolem něj a šla ven z letištní haly.

Tu hroznou policejní rachotinu jsem našla na první kouknutí. Maják a velký nápis Policie. Jak by tohle mohl někdo přehlédnout? Věci jsem dala do kufru auta, sedla si na zadní sedadlo, připásala se a než si Charles stačil sednout na místo řidiče, do mých uší už ze sluchátek hrála rocková hudba. Opřela jsem se o opěrku a modlila se, abych to všechno přežila.

Oči jsem otevřela, zrovna když jsme míjeli ceduli, která nás vítala ve Forks. Byla pořád stejná, až na to, že číslo 2900, hlásající počet obyvatel dřív - což jsem si pamatovala jen díky fotce, kterou má doma Renée - vystřídalo číslo 3120. Páni, rozrostli jsme se o 220 lidí. Vlastně na dlouhé dva měsíce o 221.

Fíha! To by se mělo oslavit.

Neubránila jsem se uchechtnutí a pak si mou pozornost zabralo něco ve zpětném zrcátku. Charles se na mě skrze něj díval a otevíral ústa, jako by mluvil. Já ale slyšela jen písničku mé oblíbené kapely. Ignorovala jsem tedy jeho pokus o konverzaci, odvrátila pohled a pozorovala domky.

Bože! I ty jsou zelené. Každý z nich vypadal téměř totožně, jako ten následující s tím rozdílem, že některé měly garáž, jiné širší zahradu.

Po chvíli jsme se dostali do části, kde mezi domy byly čím dál větší prostoje se skupinkami stromů, tady začínal houstnout les. A my jeli dál do kopce. Neminuli jsme žádné centrum města, žádné obchody, jen obytné domy. Začínala jsem se bát.

Co tu budu celé dny dělat?!

Ten dům, u kterého jsme zastavili, jsem si pamatovala jen matně. Stejný jako ty předchozí, se zeleným nádechem, taškovou střechou a komínem. Přízemí a první patro, pravděpodobně jen jedna koupelna.

Otráveně jsem si povzdechla, vystoupila, vzala kufr a batoh z auta a šla k hlavnímu vchodu. Počkala jsem, až ke mně otec přijde a celou dobu zírala dopředu na strom.

„Vítej doma,“ hlesl Charles. Prošla jsem kolem něj a automaticky se vydala po schodech nahoru. Poté jsem se zarazila. Bezradně jsem kmitala pohledem ze dveří nalevo a napravo, neschopná si vzpomenout, které byly ty „moje“. Přespala jsem tu všeho všudy jednou za celý svůj život a rozhodně si nepamatovala dveře, které do „mého“ pokoje vedly. Nepřišlo mi důležité si je pamatovat. Podle mých plánů jsem se tu už nikdy neměla objevit.

„Ty nalevo,“ ozvalo se za mnou a já sebou cukla. Neotočila jsem se k němu. Zapadla jsem do dveří, které označil, a zabouchla za sebou.

Ta místnost byla… byla děsná! Všude fialová. Na povlečení, na nebesích, která patřila k posteli, na koberci, dokonce i stínítko na lampičce bylo fialové. A mezi tím vším, jako maják v temnotě, zářil obyčejný notebook s modemem.

Sláva! Aspoň se tu neunudím.

Zasunula jsem kufr pod postel, vybalováním se neobtěžovala. Batoh jsem hodila k nohám postele a přešla k oknu. Vzala jsem za kličku a okno se za strašného skřípání otevřelo.

„Pro Boha!“ zaklela jsem s protočením očí a nadechla se zhluboka vzduchu s vysokou vlhkostí. Mech, hlína, les. Tři nejvýraznější vůně, které mi nyní proudily do plic.

Po chvilce čištění dýchacího ústrojí jsem okno zavřela a seběhla schody dolů. Doufala jsem, že Charlese nepotkám, ale nebylo mi přáno.

„Jak se ti líbí pokoj?“ zeptal se, jakmile mě uviděl v chodbě. Pohlédla jsem na něj s pozvednutým obočím.

„Děláš si srandu?“ odfrkla jsem otázku a pořádně si zapnula lehkou jarní bundu, ignorujíc jeho najednou zachmuřený obličej.

„Udělal jsem veče… počkej, ty někam jdeš?“

Ale pozor! Docela mu to pálí.

 „Ne, to se ti jen zdá!“ zašeptala jsem si pro sebe popuzeně a rychle vypadla ven. Jakmile mě ovál čerstvý vzduch, cítila jsem se o něco líp. Pomohl mi aspoň trošku zkrotit mou podrážděnou a horkou hlavu.

Vydala jsem se po silnici a doufala, že narazím na civilizaci. Že narazím na někoho, komu nebudu mít chuť vyškrábat oči jen při pohledu na jeho osobu. Minula jsem čtyři baráky a nikde ani živáčka.

Skvělý, vážně skvělý!

Rozdrnčel se mi v kapse mobil. Zvedla jsem to ihned, jakmile jsem zjistila, kdo volá.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem zrádkyni Renée a kopla nohou do kamínku, který se mi připletl do cesty.

„Zlatíčko, hrozně ráda tě slyším,“ vydechla s úlevou. A tady máme Renée a její fobie z letadel. Díky bohu, že budou s Philem po státech cestovat autem.

„Já tebe taky,“ reagovala jsem klidně a dala se na křižovatce doprava, doufajíc, že se tudy dostanu k nějakým obchodům.

„Tak povídej. Jaké je Forks? A co Charlie?“ ptala se, zatímco já začínala pomalu zjišťovat, že nevím, kde jsem a odkud jsem přišla.

„K té první otázce. Hm… Forks je zelené, malé, mokré, zelené a počkej… jo, zase zelené.“ Reakcí mi byl její pobavený smích. „ K té druhé se vyjadřovat raději nebudu,“ odpověděla jsem tedy na její dotazy a čekala další.

Renée se uklidnila a já správně tušila, že na řadu přijde kázání.

„Bello, prosím, řekni mi, že na něj nejsi zlá,“ povzdechla si.

„Pravdu nebo lež?“ Na ledabylém tónu hlasu jsem si dala extra záležet.

„Bello!“ téměř mě okřikla.

„Dobře, dobře.“ Promnula jsem si unaveně oči. „Jakmile jsem ho uviděla v letištní hale, skočila jsem mu kolem krku. Doma jsme si pak dali pivko a pokecali o starých dobrých časech. Teď jsem venku a snažím se do sebe nasát tu euforii a život, který na mě dýchá z každého místečka. Spokojená?!“

„Bello!“ napomenula mě a já zafuněla.

„No vážně, mami. Je tu lidí jako na Time Square. Lepší prázdniny jsi mi zařídit nemohla.“ Z každého slůvka čišela ironie, což byl taky můj záměr. A pak jsem konečně došla na náměstí. „Páni! Nebudeš věřit, kde teď jsem.“

„Kde?“ zeptala se opravdu zvědavě.

„Na náměstí. No vážně! Forks. Má. Náměstí. Mě snad vomejou,“ pronesla jsem dramaticky a teatrálně si připlácla ruku k čelu.

„Teď jsi zlá, Bells,“ upozornila mě vážně a zachmuřeně.

„A co jsi čekala, mami? Že budu štěstím bez sebe? Moc dobře jsi věděla, jaký mám názor na tuhle „hurá akci“, tak po mně nežádej chování vzorné dcery,“ odsekávala jsem a byla opět vytočená.

„Bello, no tak. Jen mu dej šanci. Vždyť se tolik snaží,“ obhajovala ho neustále.

„Och, ano! On se tak moc snaží. Dokonce si zjistil mou nejoblíbenější barvu a zařídil mi v ní celý pokoj,“ odfrkla jsem si a sama sobě zněla hrozně protivně.

„No vidíš,“ pronesla optimisticky.

„Jo, jasně. Fialová, že? Já nesnáším fialovou a teď se v ní mám prakticky koupat celý den?“

„Belli, jenom dva měsíce,“ zašeptala konejšivě.

Nereagovala jsem. Přešla jsem k tabuli, kam se vylepovaly plakáty s kulturním děním, a hledala něco, čím bych zabila těch předem promarněných 62 dní. Přesněji řečeno plus mínus 1488 hodin.

„Bude lepší, když zavěsíme, viď?“ optala se opatrně a já si povzdechla.

„Už to zase dělám, že? Chovám se jako malej spratek,“ konstatovala jsem a zněla unaveně.

„To nevadí. Svým způsobem tě chápu,“ řekla a já měla chuť něco nepěkného odseknout. Včas jsem se zastavila a rozhodla se své a její nervy už víc netrápit.

„Dobrou, mami.“

„Dobrou, holčičko. Zase ti zavolám.“

Rozloučili jsme se a pak hovor típly. Mobil jsem schovala do kapsy a zírala na tabuli před sebou. Už se šeřilo, takže jsem musela pořádně zaostřit.

Program kina a divadla v Port Angeles a Seattlu, ještě sehnat ochotníka, který by mě tam odvezl. Čtenářský spolek v Seattlu, číst umím a jiné lidi k tomu vážně nepotřebuji. Taneční kurzy v Port, už takhle mám problémy se stabilitou, víc ji pokoušet nehodlám. Dětský tábor, nejsem na to trošku stará? Kurzy sebeobrany pod vedením Charlieho Swana? Jedině přes mou mrtvolu.

Pak jsem si všimla ještě jednoho plakátku, podle stavu papíru nejnovějšího. Počítačové kurzy.

No, to je teda výhra.

S otráveným povzdechem jsem se odvrátila od tabule a prošla celé náměstíčko. Výsledkem mého průzkumu bylo jedno knihkupectví; potraviny a papírnictví dohromady, obchod s oblečením, obchůdek s outdoorovými potřebami a cedule značící, že někde poblíž je větší market a knihovna.

S poznáním, že nic lepšího tu už nenajdu, jsem se vydala zpět k Charlesovu domu.

Že jsem se ztratila, mi došlo, až když jsem procházela kolem kavárny, kterou jsem po cestě do města rozhodně nepotkala. Místo toho, abych začala panikařit, jako to měla ve zvyku má matka, jsem zalezla dovnitř. Objednala jsem si Latté, na které jsem dostala opravdu chuť. Někoho to nakopne, někoho spíš uvolní a pomůže usnout. Patřím k těm druhým šťastlivcům.

Nakonec jsem si objednala ještě jedno, protože tak vynikající Maciatto jsem v životě nikdy nepila. A hned jsem věděla, co budu po večerech, až se Charles vrátí z práce, dělat.

Bylo deset hodin, když ke mně přišla servírka, že už budou zavírat. Zaplatila jsem, zeptala se na cestu k domu Charlese Swana, načež jsem si vysloužila zvědavé pohledy a až poté odpověď.

K domu jsem se dostala o třicet minut později – nebyla bych to já, kdybych zase nezabloudila.

V hlavě jsem si opakovala jednu větičku: „Nebuď zlá,“, zatímco jsem klepala na zamčené vchodové dveře. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se na něj trošku usměju, řeknu dobrou noc a zmizím nahoře. Jenomže jakmile se přede mnou objevil v rozepnuté košili, nátělníku, trenkách a s lahví piva v ruce, všechna ta předem připravená přetvářka se ve mně stavěla na zadní, až nakonec zmizela a zbyla jsem tam jen já. Upřímně řečeno, byl to teda sakra velkej průser.

„Nasáváme, nasáváme?“ zeptala jsem se s nadzvednutým obočím. No neříkala jsem to? Průser.

Protáhla jsem se kolem něj a rozepnula si bundu.

„Kde jsi byla, Isabello?“ zeptal se rozčileně a já si v klidu sundávala bundu, dávajíc mu tak najevo, že je mi jeho naštvanost absolutně ukradená.

„Venku,“ zněla má odpověď a hned jsem zamířila ke schodům.

„Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo? Já s tebou ještě neskončil,“ snažil se dál. Marně.

Zastavila jsem se na třetím schodě a podle se pro sebe usmála. K němu jsem se otočila už s neutrálním výrazem.

„Ale já s tebou ano, Charlesi. Přibližně před 11 lety, kdy jsem si začala uvědomovat, že jsi z mého života zmizel jako pára nad hrncem.“ Neplánovala jsem říct to s takovým klidem, ale povedlo se.

„Podívej, já vím, že jsem udělal chybu a… a omlouvám se. Teď jsi ale v mém domě, měla bys dodržovat u…“ Nehodlala jsem ho nechat domluvit.

„Ale já tu nechci být, otče! Copak ti to nedávám dost najevo?“ soptila jsem. Čekala jsem na jeho reakci, která nepřicházela. Jen tam stál a ublíženě se na mě díval.

Najednou jsem byla hrozně unavená. S povzdechem jsem si promnula oči a s tichým „Dobrou,“ zmizela v pokoji.

Ovšem, jakmile jsem do té místnosti vstoupila, vztek se ke mně vrátil v plné síle. Ta fialová barva mě bila do očí a já ji nehodlala dál trpět.

Prudkými pohyby jsem téměř strhávala povlečení z peřiny a polštáře. Stejně tak dopadlo stínítko na lampičce a nebesa. Všechno se to válelo na zemi u mých nohou a já se s funěním rozhlížela po pokoji. Koberec budu muset přetrpět.

Hromadu látek jsem vynesla vedle dveří na chodbu. K mé smůle se tam zrovna v tu chvíli objevil Charlie. Stál na schodech a zmateně kmital pohledem ze mě na mé dílo.

„Nesnáším fialovou. Odjakživa,“ objasnila jsem mu situaci příkře a pak opět zmizela v pokoji.

Podstoupila jsem rychlou sprchu, protože na nějaké čvachtání jsem neměla ani náladu, ani energii. Ze skříně jsem vytáhla čistě bílé povlečení.  Hned poté, co jsem nahradila tu fialovou hrůzu příjemnou bílou bavlnou, jsem se zachumlala do peřin, zhasla lampičku, která bez stínítka vydávala najednou moc světla, a s kručícím břichem se nechala unést do říše spánku.

Těm, kteří se prokousali až sem z celého srdce děkuju. Doufám, že Vás první kapitola nezklamala a že si počkáte na tu další. A prosím, berte chování mé Belly s rezervou. Je to jen další malá puberťačka, která potřebuje dostat lekci.

P.S. Nebude chybět ani Edward Cullen a Jacob Black

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - prolog + 1. kapitola: