Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 8. kapitola

04.06.2012 (22:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1779×

Neděle den 12

To ráno bylo pro mě hodně těžké. Hlava mi třeštila, jako bych v ní měla milion ostrých střípků. Myslela jsem, že když jsem přišla domů jakžtakž probraná z alkoholového opojení, kocovině se vyhnu.

Chyba lávky!

Kocovina mě zasáhla v plném rozsahu, žaludek jsem měla jako na vodě a to radši nepočítám pocity, které mě zasáhly, když jsem si vzpomněla, co všechno jsem včera provedla. Nepamatovala jsem si sice úplně a doslova všechno, ale ta část, kdy jsem Edwardovi poblila auto, se mi vybavovala až moc jasně.

Celý den jsem tedy proležela v posteli a nadávala si do krav a blbek a při tom popíjela čaj, který mi Charlie přinesl. Samozřejmě mu došlo, že jsem na tom včera nebyla zrovna nejlíp, jen díky tomu, že našel mé boty z druhé strany kulturního domu.

Ne nadarmo je policajtem. A pravdou je, že mu některé věci dochází až moc rychle.

Vylézt z postele jsem se donutila až večer, kvůli sprše. Převlékla jsem se do pyžama, ignorovala volání od Renée a nechala se unést do říše spánku.

Pondělí den 13

Pondělí oproti neděli bylo milionkrát lepší. Mohla jsem jíst, aniž by hrozilo riziko zvracení, bolest hlavy zmizela a já zase mohla normálně fungovat. Tentokrát mě víc než dřív doprovázely myšlenky na Edwarda a trapasy, které s ním mám spojené. Musela jsem se celý den opravdu činit, abych je omezila alespoň na minimum.

Dala jsem se do cídění celého domu. Nevynechala jsem ani okna, dokonce i schody u verandy jsem zametla. Na konec jsem si nechala sekání trávníku.

S uklízecím maratonem jsem skončila přibližně okolo třetí hodiny, s kručícím žaludkem a splavená potem. Rychle jsem se osprchovala a poté dala vařit vodu na těstoviny. Neměla jsem energii na přípravu nějakého složitého pokrmu. Charliemu budou muset stačit špagety.

Najíst se a zdekovat se do pokoje ještě než se otec vrátil z práce, jsem stihla jen tak tak. Usnula jsem dřív, než jsem stihla zaregistrovat, že by šel Charlie spát.

•

Dalšími dny jsem se vrátila do obvyklého stereotypu, který se stával k uzoufání nudný, pokud nepočítám sny, které mě v posledních dnech často navštěvovaly. Figurovala jsem v nich já, Edward a – kupodivu žádný trapas – doteky a polibky. Pokaždé, než jsme se stačili dostat někam dál než ke stažení triček, jsem se probudila.

Charlie pomalu ale jistě vzdával pokusy o komunikaci s mou osobou, z čehož jsem měla nevýslovnou radost. Aspoň moje věčně vraždící, chladné a pichlavé pohledy nepřicházely vniveč. S Billym Blackem jsem se díky bohu nesetkala a doufala jsem, že ani nesetkám. A k smůle mého rozpolceného pubertálního já jsem nepotkala ani Edwarda a hrozně mě to mrzelo, i když jsem si každý den opakovala, že by o mě stejně neměl zájem.

Pomalu přicházel přelom července a srpna a já se začínala těšit domů. Byla jsem si na sto procent jistá, že těch zbylých jednatřicet dní proběhne stejně, jako dny předchozí.

Hloupá! Hloupá, naivní holko!

Sobota den 32

„Už zase!“ povzdechla jsem si otráveně a snad po sté za celou dobu svého pobytu tady naplnila Charliemu sklenici vody, aby se mu ulevilo od kašle. Netušila jsem, jestli s chlapama na stanici vykuřuje každý den nebo tajně po nocích fajčí jednu za druhou, ale jeho záchvaty kašle se stávaly téměř každodenní ranní rutinou. A mě to začínalo pěkně štvát, jako všechno, co mělo co dočinění s ním.

„V pohodě?“ zeptala jsem se ho nezaujatým tónem hlasu, zatímco jsem kontrolovala obsah kabely.

„Už ano. Děkuju,“ vydechl, když se mu ulevilo. Kývla jsem hlavou a popadla letní bundičku. Venku nesvítilo sluníčko, ale bylo tam pěkně jasno a i teplo a já měla v plánu velké nákupy.

„Jdu koupit potraviny,“ oznámila jsem chladně a přepočítávala peníze, které byly v pixle pro rodinné potřeby.

„Dobře,“ řekl a pak už jsme si jeden druhého nevšímali.

Cestou k obchodu jsem si pročítala seznam potřebných věcí a přemýšlela, na co jsem zapomněla. Seznam jsem pročítala asi po třetí, když se vedle mě ozvalo kraťoučké zatroubení. I to mě však dokázalo vylekat takovým způsobem, až jsem upustila papírek a prudce sebou cukla.

Stačil jediný pohled na to stříbrného Volvo a mé srdce se okamžitě pokoušelo probít z hrudě ven. Sehnula jsem se pro papírek a snažila se co nejdéle nepodívat k okénku u řidiče, které bylo úplně stažené.

„Špatné svědomí?“ ozval se hřejivý, melodický hlas a já se už dál nedokázala nedívat. Pohledem jsem vyhledala ten jeho a nechala se pohltit tou zlatavě hnědou záplavou.

Po chvilce zírání do jeho obličeje jsem se trhaně nadechla, abych se přivedla k rozumu. Párkrát jsem zamrkala a kmitla pohledem od něj k chodníku.

„Ne.“ Nic chytřejšího jsem v tu chvíli ze sebe vážně vypravit nedokázala. Mermomocí jsem si snažila nevybavovat všechny ty sny, které se mi o něm zdály.

„Nepotřebuješ někam svést?“ zeptal se zdvořile a já se už chystala dychtivě přikývnout, když mě zalily vzpomínky. Mé nadšení pohaslo a já o krok ustoupila.

„Myslím, že raději půjdu pěšky,“ odmítla jsem zdvořile, dál se nezdržovala a šla kupředu rychlým, svižným krokem. Periferním viděním jsem pozorovala, jak se jeho auto pohybuje stejnou rychlostí jako já, a jak mě jeho majitel beze studu sleduje.

„Přeci se nenecháš prosit,“ pokračoval v konverzaci, kterou jsem já uzavřela. Povzdechla jsem si a podívala jsem se na něj, nepřestávajíc v chůzi.

„Copak si nepamatuješ, jak to dopadlo minule?“ připomněla jsem mu, ale jeho pobavený obličej mi dával jasně najevo, že si vše pamatuje velice dobře. Možná líp než já.

„Ale to jsi v sobě měla láhev vodky,“ poznamenal a já shrbila ramena, on zastavil. Tolik jsem se styděla.

„Nastup si,“ řekl podmanivým hlasem, který mi způsobil husí kůži na pažích a neumožnil jinak, než ho poslechnout.

Nasedla jsem na místo spolujezdce, připásala se a zakázala si pohled na řadicí páku.

„Kam to bude?“ zeptal se vesele, jakmile nastartoval.

„K potravinám,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným z okénka a s dlaněmi pevně stisknutými v pěst.

„Nemusíš mít strach, tentokrát už pojedu pomalu,“ ujistil mě mile a jemně zároveň, jako by věděl, kvůli čemu jsem v takové křeči.

Nedůvěřivě jsem se na něj podívala, pohled mi automaticky kmitnul k řadicí páce, která byla úplně čistá… zatím.

Nakonec jsem jízdu s Edwardem zvládla bez větších problémů. Nezvracela jsem, ani nekřičela strachy. Celou cestu si se mnou povídal, vyptával se mě, vyprávěl a nedovolil mi vzpomínat. Za což jsem mu byla víc než vděčná.

Když jsme zastavovali na parkovišti u marketu, poděkovala jsem a čekala, že odjede. Opravdu mě překvapilo, když vystoupil a zamknul auto. S vysvětlením, že mě přeci nemůže nechat se tahat přes celé město s taškami plnými nákupu, jsme šli tedy nakupovat spolu. A že to stálo za to. Neustále si ze mě dělal žerty, pokračoval s vyptáváním, pomáhal mi hledat věci a občas, když jsem pohledem vzhlédla od papírku se seznamem, načapala jsem ho, jak mě upřeně pozoruje. Vždycky mi to dokázalo dokonale rozechvět kolena a přinutit srdce k rychlému sprintu.

„Nákup jako pro armádu spásy,“ zabrblal pobaveně, když jsme vykládali tašky z kufru auta.

„Nediv se, musím vykrmovat náročného strávníka,“ reagovala jsem. Odpovědí mi byl kyselý ksicht, i když jsem netušila, z jakého důvodu ho udělal, dokázal mě jím pobavit.

Edward přinesl poslední tašku a já začala dávat potraviny na patřičná místa a celou dobu si byla jasně vědoma pohledu, kterým mi do zad vypaloval díru.

„Tak, máme hotovo,“ vydechla jsem úlevně, srovnala poslední igelitku do úhledného čtverečku a dala ji k ostatním taškám do šuplíku. Podívala jsem se na Edwarda, který se na mě díval zvláštním pohledem. A byli jsme zpět u toho zírání, jako už po několikáté za dnešní dopoledne.

„Děkuju za pomoc,“ pronesla jsem sotva slyšitelně, stále ještě zhypnotizovaná jeho kouzelnýma očima. Jeden koutek úst mu povyskočil nahoru a vytvořil tak na jeho tváři pokřivený úsměv, který by dokázal dostat do kolen snad každou ženu, natož malou, pubertální holku.

Díky bohu, že je tu ta linka!

Pevněji jsem sevřela prsty za zády okraj linky a ujistila se, že nespadnu.

„Budu muset jít… Doufám, že tě ještě někdy potkám, Bello.“ Moje jméno vyslovil jako pohlazení a já se trhaně nadechla.

„Já taky,“ odpověděla jsem a nespouštěla z něj oči. Netušila jsem, jestli cítí to samé, co já. To zvláštní pnutí v celém těle. Bolest břicha nervozitou. Divoké bušení srdce.

A pak byl pryč. Vypařil se jako pára nad hrncem. Zaraženě jsem zůstala stát na místě a probodávala pohledem místo, kde ještě před chvilkou stál, a nic nechápala. Jakmile zmizel, uvědomila jsem si tupou bolest kloubů prstů, jak pevně jsem svírala okraj linky. Okamžitě jsem sevření uvolnila.

Možná jsem byla prostě tak moc v rauši z jeho přítomnosti, že jsem si ani nevšimla, jak odchází, a probrala jsem se, až když byl pryč. To bude určitě ono.

S jistotou, že tohle je správná teorie, jsem se dopotácela k dřezu a napila se přímo z kohoutku ledově studené vody, snažíc se úplně si pročistit hlavu.

„Bello?“ ozvalo se za mnou z ničeho nic, když jsem si otírala dlaní chladem zkřehlá ústa. Úlekem jsem sebou cukla a prudce se otočila. Stál tam, na stejném místě, jako předtím a opět se na mě díval.

„Edwarde...,“ vydechla jsem překvapeně. „Vždyť jsi… Co tu děláš?“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi a on se jen mile, skoro stydlivě usmál. Zírala jsem na tu změnu v jeho obličeji a nemohla se na ni vynadívat. Byl nejistý.

„Nechtěla bys jít zítra ven? Se mnou?“ vysoukal ze sebe otázku a mně se málem zastavilo srdce. V žilách mi koloval adrenalin a břicho se mi svíralo nervozitou tak silně, jako snad ještě nikdy předtím.

„A-ano,“ odpověděla jsem po chvilce nevěřícného zírání do jeho zlatých netrpělivých a nejistých očí. Potěšeně se usmál, a kdybych se na něj pořádně nesoustředila, určitě bych přehlédla to úlevné oddechnutí.

„Vyzvednu tě zítra ve tři odpoledne. Co ty na to?“ zeptal se a já se zmohla jen na kývnutí. Pořád jsem nemohla uvěřit, že půjdu s Edwardem Cullenem ven. Nemohla jsem uvěřit, že mě Edward Cullen pozval ven. A taky jsem nemohla uvěřit, že jsem byla tak zabedněná a nedala mu nějakou kloudnou odpověď.

Kývnutí hlavou, kývnutí hlavou, kdo dnes odpovídá na pozvání na schůzku kývnutím hlavou?

Když jsem se probrala ze svého „rauše“, byl už pryč. A tentokrát se nevrátil.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 8. kapitola: