Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdy je prostě lehčí nenávidět - 10. kapitola

15.08.2012 (18:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1818×

Pondělí den 34.

Blažená, veselá, volná, omámená, povznesená, bezstarostná. Přesně takhle jsem se cítila, když jsem se další den ráno probudila. Hlavou se mi honily vzpomínky na včerejší večer, a i když se žádná pusa nekonala, ani pořádné obětí, byla jsem víc než spokojená a šťastná.

S širokým úsměvem jsem bez velkých problémů vylezla z postele, oblékla se do kraťasů, bílého trička, vlasy stáhla do culíku, pořádně si vyčistila zuby a ještě stále s růžovým pohledem na svět seběhla schody dolů.

Charles byl už v práci, což mé dobré náladě jen přidalo, a já se rozhodla udělat si trošku slavnostnější snídani, než obvykle. Nechala jsem na pánvi rozehřát olej, nakrájela slaninu a nechala ji na oleji osmažit. Následně jsem k tomu přidala dvě vajíčka, přidala trošku ostřejšího koření a po pár minutách se už můj výtvor skvěl na bílém talíři na stole. Snědla jsem všechno a zapila to sklenicí pomerančového džusu.

S pobrukováním a pohupováním v bocích jsem umyla a sklidila nádobí, a pak vykoukla ven. Nesvítilo sice sluníčko, ale bylo příjemně a teplo. Popadla jsem tedy deku, knížku a vyšla zadním vchodem na zahradu, dveře jsem nechala otevřené do kořán, abych slyšela zvonek, kdyby někdo přišel. Rozprostřela jsem deku, lehla si na břicho a začetla se do příběhu. Ze začátku bylo opravdu těžké soustředit se na jednotlivé věty a jejich smysl, jelikož se mi do hlavy neustále vkrádaly vzpomínky na Edwarda. Po chvíli snažení jsem ho však dokázala vypudit a přiměla se k absolutnímu soustředění.

Romeo zrovna vyznával Julii lásku pod balkonem, když mé periferní vidění zaznamenalo něco, co na Charlesovu zahradu určitě nepatřilo. Chvilku jsem jen zamračeně hleděla do knížky, ale když mi tam to „něco“ pořád nesedělo, zvedla jsem pohled a okamžitě ztuhla, srdce se mi rozbušilo obrovskou rychlostí a ruce mírně roztřásly.

U rohu baráku stál Edward opřený o zdivo, ruce založené na hrudníku, nohu překříženou přes druhou, na tváři pobavený úsměv a v očích jiskřičky. Neskutečně mu to v těch černých kalhotách a světle modré košili slušelo.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě, když jsem se k ničemu neměla. Pořád jsem byla překvapená a vykulená.

Kde se tu vzal?

„Zvonil jsem, ale nikdo mi nepřišel otevřít, tak jsem se vydal hledat zadní vchod. A našel tebe,“ osvětlil mi situaci, narovnal se, pomalými kroky ke mně přicházel a já si ho mohla v klidu prohlédnout. Jeho chůze byla elegantní, svým způsobem plíživá, skoro jako by byl šelma na lovu. Kdybych k němu stála zády, bez problémů by se ke mně přiblížil a já bych o něm neměla ani tušení. Nakonec jsem se zahleděla do jeho obličeje a zjistila, že se nezměnil, pořád to je Edward.

Zastavil se metr přede mnou a sedl si do dřepu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho nakonec a on mě hřbetem ruky pohladil po tváři. Neubránila jsem se slastnému přivření očí, prostě to nešlo. Po chvíli pozorování jeden druhého jsem se posadila do tureckého sedu na konec deky a poklepala na druhý.

„Sedni si,“ vybídla jsem ho, zavřela knížku a položila si ji do klína. Edward napodobil můj styl sedu, položil si ruce na stehna a při tom se na mě nepřestával dívat.

„Jak ses měla?“ zeptal se zdvořile a z jeho hlasu byla cítit kapička nervozity.

„Dobře. Co ty?“ optala jsem se na oplátku a on se mile uculil, sklopil pohled a pak se na mě podíval z pod jeho hustých řas. V tu ránu bilo mé srdce snad rychleji, než před tím, ač jsem si myslela, že je to nemožné. Poťouchle se usmál.

„Mám se přímo skvěle,“ odpověděl až po chvíli a já se blaženě usmála. Ten kluk byl vážně jako droga. S ním bylo všechno hned hezčí, příjemnější a skoro snové.

„Čteš Shakespeara?“ zeptal se, jakmile zakotvil pohledem na knížce, která stále ležela v mém klíně. Vzala jsem ji do ruky.

„Rome a Julii. Je to hezký příběh,“ řekla jsem a nespouštěla z obalu knihy pohled. „Někomu se to možná může zdát přeslazené a přehnané, ale mně se to líbí. Pravdou ale je, že já bych se kvůli klukovi nezabila,“ pronesla jsem víc než přesvědčeně. Podívala jsem se na něj, tvářil se zamračeně, nesouhlasně.

„Ale on byl mrtvý,“ namítl.

„Já vím a chápu, že v té době to mohlo být jiné, ale i přes to… nevím, já bych prostě nedokázala vzít dýku do ruky a vrazit si ji do břicha.“ Ošila jsem se nad tou myšlenkou, a pak se na něj usmála. „Vždyť na tom nezáleží,“ řekla jsem smířlivě, protože bylo jasné, že oba na to máme úplně jiný názor.

„Máš pravdu, nezáleží,“ pronesl šeptem pořád zamračeně a zahleděl se někam přes moje rameno. Nechápala jsem, čím se ho mohla tahle konverzace dotknout. Je mi jasné, že i v dnešní době by se našlo pár jedinců, kteří by se zabili kvůli tomu, že by jim třeba přítelkyně nebo přítel dali kopačky. Takoví lidé jsou podle mě duševně narušení, nebo mají problémy se svou osobností anebo jim prostě hrabe. Edward mi nepřipadal jako ani jeden z nich.

„A když se na to podíváš z jiného úhlu pohledu, Romeo byl taky pořádný sígr,“ pronesla jsem ledabyle veselým tónem, snažíc se ho trošku povzbudit. Docílila jsem akorát ještě jeho většího zamračení a měla chuť si nafackovat.

Proč já radši nedržím hubu?!

Povzdechla jsem si a tentokrát se zahleděla do dálky já, snažíc se nevšímat si husté atmosféry, která okolo nás panovala. Věděla jsem, že jsem dnešek tak nějak zničila, i když neúmyslně a taky jsem věděla, že čím víc se budu snažit, tím horší to bude a tím víc to podělám. A tak jsem jen mlčela a čekala, až se zvedne a odejde. Místo toho však udělal něco jiného.

S tichým: „Pojď sem,“ si mě jednoduchým pohybem přitáhl k sobě na klín a pevně mě zmáčkl v objetí, jako by to byla ta nejsamozřejmější a nejpřirozenější věc. Chvilku jsem byla vykulená a připadala si zvláštně, jak ve mně ještě doznívaly dojmy z našeho rozhovoru, pak se ale vše obrátilo o sto osmdesát stupňů. Začalo se mi u něj líbit a tak jsem se k němu víc přitiskla, vdechovala jeho vůni a konečky prstů ho hladila po krku.

„Co máš na dnešek v plánu?“ zeptal se šeptem a já ucítila, jak mě něžně políbil do vlasů. Skoro jsem zavrněla blahem, ale vážně jen skoro.

„Nic, co by stálo za řeč,“ odpověděla jsem a čekala, co z něj vyleze.

„V seattleském muzeu mají celý tento týden expozici zabývající se životem faraona Tutanchamona a já mám dvě volné vstupenky a místo v autě. Co ty na to?“ Po minulém tématu konverzace nebylo ani stopy. Byl tu zpět ten veselý Edward a já tedy přistoupila na jeho hru.

„Musím se podívat do diáře,“ řekla jsem po chvilce hraného přemýšlení. Otevřela jsem knížku a na oko v ní četla.

„Ve dvě mám rande s Dustinem, ve čtyři s Ronaldem a v šest s Ericem. Obávám se, že na dnešek jsem již zadaná,“ řekla jsem smutně a podívala se na něj. Měřil si mě přimhouřenýma očima a pak se na mě ďábelsky usmál.

„To znamená, že…“ podíval se na hodinky, „od jedenácti až do dvou jsi moje,“ prohlásil spokojeně. Vykulila jsem oči a uvědomila si, že je chvilka před jedenáctou.

„Jeje! Já zapomněla, že ve dva…“ Chladný prst přitisknutý k mým ústům mě dokonale a úplně umlčel.

„Kdepak! Jak jsem řekl, tak bude,“ skoro rozkázal a já už se nevydržela radostně neusmívat. „A buď si jistá, že udělám všechno proto, abys na ty tři otrapy zapomněla,“ vyhrožoval a vypadal u toho hrozně roztomile.

Musela jsem ho ještě trošku popíchnout, protože tahle hra se mi líbila čím dál víc.

„A kdo řekl, že jsou jen tihle tři,“ zamumlala jsem, protože jsem na rtech pořád měla přitisknutý jeho ukazováček.

Povytáhl jedno obočí a jen díky tomu, že jsem mu seděla na klíně, jsem cítila, jak se mu zvláštně chvěje a bublá hruď, jakoby vrčel. Divit jsem se nestačila, protože během chvilky nás oba postavil.

„Dávám ti možnost se dojít převléknout, protože pak už tě nepustím.“ Podívala jsem se mu pozorně do obličeje. Na tváři mu hrál pokřivený úsměv, přesně ten, který mi způsoboval zástavu srdce a třas kolen. Ani tato chvíle nebyla výjimkou.

Donutila jsem se pohnout a jít kupředu k baráku, snažíc se při tom nespadnout.

„Budu čekat v autě,“ ozvalo se za mnou, chtěla jsem se k němu otočit, jenomže ten hajzlík udělal něco, co mě odzbrojilo. Bylo to úplně normální gesto, normální od kluka, ale jakmile to udělal, byla jsem v koncích. Procházel kolem mě, poťouchle se usmíval a já jen tupě stála a pozorovala ho, dokud mi nezmizel za rohem.

Ten hajzlík mě plácnul přes zadek.

•

„Ta expozice byla opravdu zajímavá, že?“ zeptal se, když jsme po hodině a půl vyšli ruku v ruce z muzea ven.

„Škoda, že si z ní skoro nic nepamatuju,“ řekla jsem s kapkou lítosti v hlase a probodávala ho pohledem.

„Jak to?“ Vypadal jako nevinnost sama.

„Ty se ještě ptáš?!“ vyjela jsem a naštvaně na něj kulila oči, založila jsem si ruce v bok a podupávala nohou.

„Takhle ti to moc sluší,“ pochválil můj rozezlený zjev a já, ač nerada, se zatetelila blahem.

Popravdě, co jsem mu na tohle taky mohla říct?

A tak jsem splaskla, uvolnila ruce a šla pomalým krokem k autu. Dohnal mě během dvou vteřin a už držel mou ruku v zajetí.

„Už chceš jet domů?“ zeptal se poměrně zklamaně. Vřele jsem se na něj usmála a zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu. „Zvu tě na oběd,“ oznámil mi hotovou věc a já se zamračila.

„Který platím já,“ doplnila jsem ho zamračeně a on se na mě podíval s povytaženým obočím.

„Proč?“ divil se.

„Protože ty jsi platil vstupné, i když jsi mi před tím tvrdil, že máš vstupenky zadarmo,“ obvinila jsem ho a on se na mě shovívavě usmál, jako kdybych kecala nesmysly.

„Bello, tohle pro mě není problém. Mám peněz víc než dost a je pro mě radostí investovat je do něčeho, čeho jsi ty součástí.“ Jeho slova mě zahřála u srdce, ale i přes to jsem se na něj nesouhlasně podívala. „Ale pro klid v duši, tě nechám zaplatit parkovné,“ řekl smířlivě.

„Které je na prvních pět hodin zdarma,“ zaúpěla jsem a pohledem pozorovala cokoliv, jen ne jeho.

„O důvod víc zůstat tu co nejdéle,“ řekl mile, jemně a trošku svůdně, čímž mi způsobil srdeční kolaps - který rozhodně nebyl za dnešní den první - a to jsem se na něj ani nemusela podívat.

„Víš, že jsi hrozně roztomilá, když se takhle tváříš?“ Zastoupil mi cestu, vzal můj obličej něžně do dlaní a sklonil se, abych nemusela hlavu tolik zaklánět. V tu chvíli jsem měla knedlík v krku, srdce mi sprintovalo tak rychle, jako by mělo za prdelí žhavou koudel a jasně jsem cítila, jak se mi do tváří nalévá krev.

„Takhle?“ dostala jsem ze sebe s mírnými obtížemi, nepřestávajíc hledět do jeho očí.

„Takhle ztraceně, zároveň spokojeně a trošku vyděšeně, vypadáš jako malé nevinné káčátko,“ šeptal a pohledem kmital po mém obličeji.

Odpusťte mi to vyjádření, ale v tu chvíli jsem byla totálně v prdeli! Byl takhle blízko, téměř jsem cítila jeho dech, jak ovívá můj obličej, a říkal takováhle slova… přesně jak řekl, byla jsem ztracená, spokojená a vyděšená, protože jsem netušila, co přijde dál.

„Bello,“ vydechl a já se přinutila dát se trošku do kupy, nenechat se rozptylovat svými pocity a věnovat mu plnou pozornost. Jenomže ten pohled, kterým kmital z mých očí na mé rty, mě přivedl k další srdeční příhodě a tentokrát se k tomu přidalo i pobolívání břicha nervozitou a zrychlený dech. Tušila jsem, co má asi za lubem.

Rychlost, kterou se ke mně svými rty přibližovat, byla skoro vražedně pomalá. Chtěla jsem ho cítit, chtěla jsem vědět, jak chutná.

V ten moment mi zakručelo v břiše. Doufala jsem, že to neslyšel, že si toho nevšimne, ale pravděpodobně byl všímavější. Roztřeseně se pousmál a opřel své čelo o to mé s očima zavřenýma.

„Půjdeme se najíst,“ zašeptal tak, že jsem ho skoro neslyšela. Měla jsem chuť si nafackovat.

Žaludek jeden blbej! To si to nemohl nechat na dýl?!

Na cestu do restaurace a ten oběd jsem se prostě nedokázala soustředit, neustále jsem musela vzpomínat, jaké to bylo mít ho takhle blízko u sebe. Cítit jeho dech na obličeji, jeho něžné chladné prsty na tvářích.

„Bello, už mě zase nevnímáš,“ řekl pobaveně a já sebou cukla a pak zakroutila hlavou, abych se dala do kupy.

Beztak za tenhle můj stav může on. Nejdřív mě navnadí, a pak to utne. Neříkám, že na tom nemám svou vinu, ale mohl prostě předstírat, že kručení v mém břiše přeslechl, a pokračovat v tom, co měl v plánu a po čem jsem nyní tak prahla.

Po několikáté za celý oběd mi padl pohled na jeho rty a já už po několikáté se zamračením odvrátila pohled a snažila se myslet na něco normálního, na něco, co nemá nic co dočinění s Edwardem.

„Máš vůbec tušení, jak působíš na lidi?“ zeptala jsem se ho s pohledem upřeným do talíře, protože jedině tak jsem s ním dokázala normálně mluvit. Napíchla jsem na vidličku další kousek kuřecího masa, strčila do úst a plně se soustředila na žvýkání, abych nějakým nedopatřením nezvedla pohled k jeho osobě.

Opovědí mi bylo uchechtnutí.

„Ani netušíš,“ řekl najednou podrážděně a já k němu zvedla překvapený pohled. Ten jeho byl zamračený.

„To si o sobě tolik myslíš, nebo si ze mě děláš srandu?“ vyhrkla jsem naprosto racionálně a čekala, co odpoví, protože tohle mě vážně zajímalo.

Chvilku se na mě nechápavě díval, pak si asi dal dvě a dvě dohromady a došlo mu to, protože se začal smát. Obdarovala jsem ho zamračeným pohledem a nechápavým pokroucením hlavy.

„Nemyslel jsem to nijak zle. Nejsem nafoukaný,“ obhajoval se stále rozesmátě. Jeho odpověď mě ale nijak neuspokojila.

„Ale vyznělo to tak,“ namítla jsem, kratičce se mu podívala do obličeje a pak zase pokračovala v pohrávání si s hráškem.

„Vím, jak na lidi působím, to ano, ale rozhodně mi to nedělá dobře. Tedy, někdy dělá, ale normálně ne. Třeba teď s tebou mi to vyhovuje, ale s někým jiným, by mi to bylo nepříjemné,“ začal se do toho zamotávat.

„Takže se chováš nafoukaně jen k ostatním lidem?“ položila jsem mu další otázku a opravdu mě zajímalo, jak se z tohohle dostane.

„Ne, nechovám se k ostatním lidem nafoukaně. Nesmíš mě hned chytat za slova.“

„Dobře,“ odpověděla jsem, a pak mě napadla ještě jedna věc. „Takže teď využíváš toho, jak na ostatní lidi, tudíž i na mě, působíš?“

„Bello!“ zaúpěl a složil bezradně hlavu do dlaní.

„Promiň, omlouvám se. Ale opravdu by mě to zajímalo, protože bych chtěla vědět, jestli…“ nechápala jsem, jak dokázal tak rychle a bez problémů odsunout celý stůl na stranu, ale jakmile se jeho rty zapily do těch mých a náruživě si je přivlastňovaly, bylo mi to už i vcelku jedno.

Na tenhle okamžik jsem čekala takovou dobu a teď, když jsem se ho konečně dočkala, připadala jsem si hrozně zaskočeně a nepatřičně. Jako by mě líbal jen kvůli tomu, aby mě umlčel. I tak se mi to neskonale líbilo a tak jsem se nechala do polibku víc vtáhnout a během chvilky už si na nějaké nesmyslné blekotání ani nevzpomněla. Byla jsem si vědoma jen jeho rtů, jeho dlaní, z nichž jedna držela mou tvář a druhá ležela vysoko na mém stehnu, hřejivého pocitu v mém podbříšku a mého splašeně letícího srdce, které se pravděpodobně toužilo probít z hrudě ven a splynout s tím Edwardovým.

„Budeš moje smrt, Edwarde,“ zašeptala jsem lapajíc po dechu, když oddělil naše rty. Opřel si své čelo o mé a spokojeně se usmál.

„Bude mi potěšením,“ zašeptal nazpět a opět si mě přitáhl k polibku.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdy je prostě lehčí nenávidět - 10. kapitola: