Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 14

Někdo se dívá 14Slavnosti jsou tu a tak i tradiční zápas. Bella prožije s Edwardem první takzvané rande, ale taky začne pochybovat o svém rozhodnutí. Není si jistá, že konala správně, když se rozhodovala, s kým na ples vlastně půjde. A teď má strach z toho, co ji čeká. A taky se bojí, jestli tím nezavřela dveře mezi ní a Edwardem... Příjemné čtení přejí Mmoník a TorencCullen.

„Jampampidam pam,“ prozpěvovala jsem si a přitom rovnala výzdobu u mámina stánku s koláčky. Nemohla jsem uvěřit, že slavnosti byly tady. Tak strašně rychle to uteklo. Ale byl to krásný čas. Především proto, že jsem ho z větší části trávila s Edwardem. A taky proto, že tohle období jsem zbožňovala. Celé město pěkně pohromadě. Všude byl slyšet samý smích a radost z téhle události.

Letošní rok pro mě a moji rodinu neměl být veselý. Ale z mnoha důvodů, a nebudu zapírat, že jedním z nich byl i Edward, nakonec slavnosti opět do naší rodiny zanesly trochu toho normálního života.

„Bello?“ Ještě tady to upravit… „Bello?!“ zaslechla jsem volání svého jména. Rozhlédla jsem se a uviděla zběsile mávající Jessicu, jak mi míhala dlaněmi před obličejem.

„Jdeš s námi na zápas? Už všichni pomalu jdeme,“ upozornila mě a při tom si mě měřila ostřížím pohledem. Jasně že jsem tam chtěla jít. Nikdy bych si zápas našich kluků nenechala ujít.

„Držte mi místo, ano? Přijdu za vámi,“ pronesla jsem a ona jen souhlasně přikývla.

„Mami, máš tedy vše, co potřebuješ?“ zeptala jsem se, protože jsem nechtěla odejít beze slova.

„Jasně, jdi a bav se. Budu tady,“ usmála se a dál pokračovala s aranžováním koláčků na tácy.

Místo, abych šla rovnou k hlavnímu vstupu, vzala jsem to zadem kolem školy. Nebylo to nic divného. Nikdy jsem nechodila přímo na tribunu. Tam jsem šla až na úplný začátek. Když jsem přešla k východu ze školního dvora, kde byly umístěné stánky a náš každoroční pokus o jarmark, zahlédla jsem dost povědomou osobu.

„Tati?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. O to víc, když jsem ho viděla, jakým směrem měl namířeno.

„Ahoj Bells, kam jdeš? Jak to, že už nejsi na hřišti?“ spustil na mě.

„Já jdu…“ nedořekla jsem to, ale ukázala směr prstem.

„Vlastně jo. Ten váš zvyk. Málem bych zapomněl,“ řekl rádoby v pohodě, ale já z něho cítila neklid.

„Tati? Ty jsi měl vážně namířeno k hřišti nebo se mi to jen zdálo?“ zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že táta na Tommyho zápasy nechodil. Nikdy.

„Vlastně jo.“ Zhluboka se nadechl a vydechl. Pousmála jsem se. Potěšilo mě to. A zároveň mě v té chvíli strašně zamrzelo, že Tommy to už neuvidí.

„Tak se hezky bav,“ pronesla jsem, jako by se nic nedělo. Nechtěla jsem ho dál znervózňovat a trápit. Utrápený vypadal sám od sebe dost.

„Ty taky,“ řekl a nerozhodným krokem se vydal na svou původní cestu.

Chvilku jsem se za ním dívala a pak pohled stočila k máminu stánku. Sledovala nás i náš rozhovor. Když si všimla, že ji vidím, pousmála se. Oplatila jsem jí úsměv a pokračovala svou cestou.

Byl to náš zvyk a to, že tu Tommy už nebyl, neznamenalo, že ho poruším. Vždycky jsem před úplným zahájením zápasu chodila na druhou stranu hřiště. Stála jsem na tom samém místě jako dnes a úplně stejně jako pokaždé se dívala přes drátěný plot. Dívala jsem se na zavlažené hřiště, ze kterého se uvolňovala ta tolik známá vůně vlhké trávy. Aspoň do té doby, než se udusá pod nohama hráčů, kteří v téhle chvíli už seděli připraveni na svých lavičkách. Sledovala jsem trenéra, jak mluví ke svým svěřencům a dává jim poslední rady před začátkem. Očima jsem projela zaplněnou tribunu a sama se divila, kolik lidí dnes přišlo.

Prsty jsem propletla s pletivem a zlehka se k němu přitáhla. Znovu jsem projížděla obličeje obou týmů. Což jsem z hlediště nikdy neviděla. Jejich lavičky byly totiž divákům skryty.

Když jsem dojela na úplný konec lavičky, na místě, kde sedával Tommy, bylo volno. Nikdo si tam nesedl. Najednou jsem měla pocit, že jsem ho tam uviděla. Jako vždycky si promnul vlasy pod kšiltovkou a pak si ji znovu nasadil. Nikdy jsem nepochopila, proč ji nosil. Vždyť ve Forks svítilo sluníčko opravdu ojediněle. Do levé ruky si vzal pálku a třikrát si s ní bouchnul o patu pravé nohy. Vždycky říkal, že to bylo pro štěstí. Aby se ho drželo. A pak to přišlo. Podíval se přesně na to místo, kde jsem stála i teď. Protože věděl, že tu budu čekat. Usmál se a namířil na mě ukazováček. Vždycky jako by mi tím chtěl říct, že to vyhraje pro mě. V ten moment jsem zvedla ruku s tím, že na něj taky ukážu prstem a řeknu mu to své: „Jsi to ty.“

Nikdy jsem to neřekla nahlas a vždycky jsem to jen naznačila rty. On věděl, co říkám a co tím myslím. On byl ten, co držel hru v rukách, on byl ten, co měl dovést svůj tým k vítězství. On byl ten, na kom to stálo a padalo a já mu to takhle chtěla vždycky připomenout.

I dnes jsem to zašeptala, a i dnes jsem viděla ten jeho úsměv, který mi na to vždy věnoval. Nebyl tam a já přesto viděla ten den, kdy mě vzal poprvé na hřiště. Viděla jsem ho, jak se vztekal, když jsem mu při tělocviku vzala mou první metu. Nebo jak mě hecoval, když jsem stála na pálce.

„Pozor, přichází Babe Ruth v sukni,“ dělal si ze mě legraci. Ale potom, co jsem dala svůj první homerun, to pak chodil a všem říkal, že ten talent mám po něm. Že ho máme v rodině. A že kdyby v týmu mohly být holky, byla bych určitě první na seznamu.

Mě baseball vlastně nikdy ani nebavil. Ale když jste viděli Tomymho nadšení a lásku pro tuhle hru, museli jste ji zákonitě zbožňovat. On vás nikdy nenechal v klidu a vždycky dokázal všechny kolem sebe pobláznit.

Pomalu se všichni začali zvedat z laviček a rozhodovalo se o tom, kdo půjde první na pálku. To byla doba, kdy jsem se sebrala a šla za ostatními na tribunu.

Jen tak tak jsem se prodrala skrz nabité hlediště ke spolužákům, co mi drželi místo. Když jsem se podívala na Jessicu, zarazil mě její výraz. Byla bledá a očima mi naznačovala, abych se podívala za ni. Když mi došlo, co po mně chtěla, zašilhala jsem očima na místo, které mi naznačovala. Neseděl tam nikdo jiný než sám Edward Cullen. A držel mi místo...

Usmála jsem se nad absurditou tohohle všeho a bez jediné výčitky svědomí, nebo snad špatného pocitu, jsem si k němu přisedla.

„Díky za místo,“ usmála jsem se a vzala si od něj coca colu, kterou mi nabízel.

„Rádo se stalo,“ usmál se a přidal k tomu ještě popcorn. Když mi ho strčil pod nos, zachmuřele jsem se na něj podívala.

„Má být tohle snad rande?“ zeptala jsem se nejistě.

„Možná?“ vykrucoval se.

„Možná?“ zopakovala jsem o oktávu vyšším hlasem.

„Možná jen proto, jestli to přijmeš, pokud ne, tak to rande není a vrať mi popcorn.“ Uličnicky se usmál přesně tím úsměvem, kdy měl jeden koutek úst výš. Oněmělá úžasem jsem na něm zůstala viset pohledem, že jsem ani nezaregistrovala, že hra už začala.

„Bello? Hřiště je támhle,“ usmál se a prstem ukázal jiným směrem, než seděl on.

„Příště by bylo fajn, kdybys mi oznámil, že máme rande. Připravila bych se na to,“ odvětila jsem a konečně se podívala před sebe na hřiště.

„Ty se nepotřebuješ připravovat, Bello. Jsi dokonalá sama o sobě,“ pošeptal mi do ucha. Skoro jsem se začervenala, ale v ten moment jsem uviděla jeho ruku, jak se blížila k mému popcornu.

„Brzdi, Cullene! Rande? Fajn. Ale popcorn je můj,“ uhnula jsem s ním, než se ho stačil dotknout a nabrat. S úsměvem zvedl ruce v obraném gestu.

„Dobře. Pak si ale já vyhrazuji právo na tohle,“ řekl a než jsem stačila něco namítnout, jednou rukou mě objal okolo ramen a přisedl si blíž ke mně.

Ostřížím zrakem jsem zkontrolovala jeho ruku na mém rameni. A sama se podivila nad tím, jak příjemné mi to bylo. Ještě jsem zkontrolovala všechny okolo, jestli vidí, že mě objímá Edward Cullen. Chtěla jsem znát jejich reakci. K mé smůle to nikoho nezajímalo. Důležitější byla hra před námi. A tak jsem se uvelebila do jeho objetí a s pusou plnou popcornu jsem se zadívala do hry.

Stoupla jsem si bokem a sledovala se v zrcadle. Vlastně, prohlížela jsem se ze všech světových stran. A z každé strany mi ty šaty přišly prostě… moc… Moc dlouhé, moc na tělo, moc zlaté, moc zdobené, moc velký výstřih, moc… viditelné. Já v nich byla viditelná a to se mi nelíbilo. Stáhla jsem si vlasy nahoru, abych viděla, jak to bude vypadat s vyčesanými vlasy. Vypadalo to stejně. Moc…

Zula jsem si lodičky a rezignovaně se v těch šatech posadila na postel. Byla jsem zoufalá. Nejenže celé zahájení plesu mělo být v mojí a Edwardově režii, zároveň jsem měla jít na ples v šatech, které byly příliš vyzývavé, příliš úzké, ale také příliš krásné. Korunu jsem tomu všemu nasadila tím, že jsem měla jít s člověkem, kterého jsem měla sice ráda, ale jít jsem s ním vlastně nechtěla.

Očima jsem bloudila po pokoji a přemýšlela, jestli by v úvahu nepřipadaly nějaké jiné šaty, které bych mohla doma mít. Znovu jsem si stoupla a po milionté se na sebe podívala. Tušila jsem, že můj problém nebyl v šatech, ani jejich barvě, střihu či zdobení. Problém byl, že se mi na ten ples nechtělo… Vtom jsem se podívala na pootevřené dveře do koupelny a vzpomněla jsem si na přesně stejný den, jen v jiné době. V době, kdy tu byl ještě Tommy…

***

Doupravovala jsem si vlasy, když jsem zaslechla Tommyho nespokojený sykot. S úsměvem na rtech jsem přešla ke dveřím koupelny a s pobaveným pohledem na něj se opřela o futro.

Stál před zrcadlem v koupelně a jednou rukou si zapínal knoflíček na ruce druhé. Evidentně s tím měl náš kapitán velký problém…

„Co?“ zeptal se naštvaně, když mě tam uviděl stát a smát se.

„Nic,“ zvážněla jsem se a dál ho sledovala, jak se u toho kroutil a stejně nemohl ten knoflíček zapnout.

„Mohla bys…?“ zeptal se, ale jen velmi nerad, a natáhl ke mně onu ruku.

S úsměvem jsem svěsila ruce a došla mu ten knoflík zapnout.

„Nesnáším košile. A obleky vůbec,“ vztekal se.

„Já vím,“ zasmála jsem se, „ty raději tepláky a triko.“ Nebyla jsem daleko od pravdy.

„Díky,“ řekl, když jsem mu zapnula i knoflík na druhé ruce.

„Kde máš kravatu?“ zeptala jsem se a očima prolítla koupelnu.

„Do kravaty mě nedostaneš!“ protestoval okamžitě. „Zbláznila ses?! Ani náhodou. Žádná kravata,“ řekl rozhodně.

„Ale Tommy –“

„Ne, Bells. V kravatě vypadám jako debil. A navíc, to nevíš, že se kravaty už nenosí? Prostě, nechám ty dva knoflíky rozepnuté. Takhle, vidíš?“ Rukou si to rozhalil u krku a tam mu lehce vykukoval jeho zlatý řetízek, na kterém měl přívěsek kříže. Měl ho už léta. Dostal ho od babičky o Vánocích. Byly to poslední Vánoce, co jsme s ní slavili. Já tehdy dostala podobný. Ale ten můj měl přívěsek ve tvaru nekonečna. Tommy si ze mě často dělal srandu, že mě to naprosto vystihuje. Že nikde nezačínám ani nikde nekončím. Takové malé nekonečno…

„Já myslím, že ti kravata sluší,“ bránila jsem se, ale nehodlala jsem ho přemlouvat. Beztak jsem věděla, že to nemělo cenu.

„A já myslím...“ zarazil se, když mě sjel pohledem. „Já myslím, že ty vypadáš dokonale, Bello,“ řekl a myslel to tak. Usmála jsem se.

„Dík,“ hlesla jsem.

„Jestli se Black o něco pokusí, zabiju ho! To si buď jistá,“ mrknul na mě a naposledy si upravil svoje nagelované vlasy.

„Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě,“ řekl, čímž mě odrovnal.

„Slyším dobře? Tommy Swan nikam nechodí včas,“ rýpla jsem si s pozvednutým obočím.

„To je pravda, vždyť taky nejedeme rovnou na ples,“ mrknul na mě spiklenecky.

„A kam teda jedeme?“ ptala jsem se zmateně.

„Vezmi si kabelku a boty, sestřičko. A nevyzvídej,“ usmál se tím svým širokým úsměvem, který nevěstil nikdy nic dobrého.

***

„Moc ti to sluší,“ zašeptala mamka ode dveří, čímž mě vytrhla z mé vzpomínky.

„Myslíš?“ zeptala jsem se váhavě a znovu se na sebe podívala.

„Vypadáš...“ zhluboka se nadechla. „Vypadáš úžasně,“ řekla nakonec a přešla ke mně.

„Vlasy bych si nechala rozpuštěné a jen je tady takhle stáhla,“ rukama mi naznačila jak. „A bude to perfektní,“ usmála se na mě. Dívala jsem se na ni skrz zrcadlo a na chvíli si přála, aby všechno mezi námi bylo tak jako před tím. Smutně jsem se pousmála, když jsem si uvědomila, že nic takového už nikdy nebude. Nemůže být.

„Máš ještě spoustu času. Udělala jsem čaj, nechceš se ke mně přidat?“ zeptala se a poznala jsem na ní, že by o to opravdu moc stála. Poprvé za celou tu dobu stála o mou přítomnost. Na chvilku jsem zaváhala.

„Jen se převléknu a hned jsem dole,“ pousmála jsem se.

***

 

„Vypadáš nádherně,“ pronesl okouzleně Denny, když jsem sešla po schodech.

„Díky,“ řekla jsem s lehkým úsměvem. Snažila jsem se moc nečervenat, protože by se to nehodilo k mé zlaté róbě. Ale neuměla jsem přijímat lichotky.

„Tak, k sobě, děti, ať si vás můžu vyfotit,“ pronesla mamka na můj vkus až moc optimisticky.

„Mami, to není potř –“

„Ale no tak, Bells… Ať má radost,“ skočil mi do toho Denny. S protočením očí jsem si stoupla vedle něho a on mě objal okolo pasu. Pokusila jsem se vyloudit lehké zvlnění rtů a zadívala se na mamku, která nás bleskově vyfotila.

„No tak, to tolik nepřeháněj, Renée,“ uklidňoval ji táta. S vděčným výrazem jsem se k němu natáhla a dala mu pusu na tvář.

„Díky,“ zašeptala jsem.

„Hezky se bavte,“ popřál mi a přidržel mi dveře od našeho domu. Pak už jen zbývalo nasednout do Dennyho auta a vydržet tu cestu na ples.

Byla jsem nedočkavá. Nejen ze samotného plesu, ale i z Edwarda. Bála jsem se výrazu v jeho tváři. Bála jsem se výrazu v mé tváři, až ho tam uvidím s jinou. Předpokládala jsem, že taky bude mít doprovod. Najednou jsem si uvědomila, že se mi celá tahle situace nás dvou nezamlouvala. Dokonce jsem ji nemohla vystát…

„Jsi v pořádku?“ prolomil ticho v autě Denny.

„Jo,“ špitla jsem polohlasem.

„Bello, jestli se ti tam nechce, nemusíme tam jezdit,“ pokračoval a rukou mě pohladil po stehně. V hlavě mi začala blikat výstražná světýlka. Taky Edward takhle osahává svůj doprovod? A proč mě to vlastně zajímá? Vždyť já ho vlastně podvádím s neznámým. Ne, vlastně ne. Protože on a neznámý jsou jeden. Teda, aspoň jsem v to doufala...

„Já tam musím,“ řekla jsem rozhodně.

„Skoro jsem zapomněl.“

Zaparkoval dál, než by mi bylo milé. Chtěla jsem to už mít za sebou. Byla jsem rozhodnutá odejít okamžitě potom, co zkontroluji, že je vše v pořádku a odbydu si své povinnosti. Nehodlala jsem se tam zdržet dýl, než bylo nezbytně nutné. Aspoň to jsem si na začátku myslela.

Zavěsila jsem se do Dennyho nastaveného rámě a zhluboka se nadechla. Druhou rukou jsem si přizvedla svou zlatou vlečku, kterou měly mé šaty, a pak se pomalu rozešla do školního sálu. Přísahala bych, že v momentu, kdy jsme vstoupili do dveří, všichni se na nás na nepatrnou chviličku podívali. Očima jsem okamžitě prolétla celý sál a hledala jeho. Jako ve snu jsem odpovídala na pozdravy od všech spolužáků a kamarádů. Většina se zastavila, aby se bratrsky poplácala s Dennym. Byla jsem na to zvyklá, ale teď mě to rušilo. Potřebovala jsem ho najít. A zatím jsem byla neúspěšná. Začínala mě chytat panika. Že jsem to nakonec přece jen celé podělala…


 

Tak, už víme, že Bella je až po uši zamilovaná do Edwarda Cullena. Ale co on? Pořád ho baví na ni čekat? Jak se Bella nakonec rozhodne? Půjde vstříc novému životu nebo zůstane? A jak celá naše povídka vlastně skončí? Potká se Bella ještě s naším neznámým, aby ho mohla konfrontovat?

To vše si přečtete v naší poslední kapitole, která tu bude cobydup. :-)

Děkujeme za přízeň a Vaše komentáře. Moc nás těší.

M&T


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 14:

 1
7. emam
25.01.2015 [22:45]

emamNová kapitola mě upozornila, že mám rozečteno. Tak honem dočítám a letím dál Emoticon

6. E.C.M.
25.01.2015 [11:57]

Ahoj holky, jsem trošku zmatená. Ne, z tohoto dílku povídky, protože ten je super, ale z celé povídky jako takové, protože ji máte v dokončených povídkách a vzhledem k tomu, že jste dlouho nepřidaly pokráčko se mi naskytla otázka, zda tento dílek je poslední, ale podle děje samotného dílku a vašich reakcí nejspíše ne, ovšem, pak bych se ráda zeptala, zda bude pokračování ... a jestli je 15 kapitolka, tak se omlouvám, ale zřejmě se mi to tady nezobrazuje, takže bych ráda dostala nějaké informace, protože bych si tuhle prima povídku chtěla dočíst. Díky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.11.2014 [13:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Seb
27.11.2014 [13:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Clothylda
27.11.2014 [9:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.11.2014 [19:36]

kiki11Krásná kapitolka. Těším se na tu příští, i když bude, bohužel, poslední. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. evelsten
26.11.2014 [19:02]

Neviem čo viac k tejto poviedke napísať ako to, že je úžastná... Emoticon Zbožňujem túto poviedku a táto kapitola bola excelentná, ako vždy. Píšete proste dokonale Emoticon Emoticon
nedočkavo sa teším na ďalšiu kapitolu Emoticon, ale keď ste spomenuli, že bude posledná... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!