Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 32.

04.12.2010 (15:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2867×

Vyšla jsem z pokoje, abych si došla do kuchyně pro něco k jídlu. Můj žaludek protestoval a svíral se. Z jisté části to bylo vyvolané hladem, ale podíl na tom měl i stres z téhle hádky.

V kuchyni stála na svém oblíbeném místě Leah. Jakmile mě zmerčila, pohledem uhnula k oknu.

„Jasně, i ty se nebav. Mně už je to všechno jedno,“ řekla jsem natruc a vzala si do ruky dvě housky a z lednice na ně plácla šunku. Nehodlala jsem trávit zbytečný čas v přítomnosti někoho, kdo o mě nestojí. Byla jsem už na odchodu, když mě Leah vzala za rameno a prudce se mnou otočila, aby mi viděla do tváře.

„Jsi sobecká!“ nařknula mě Leah.

„Cože? Proboha proč?“

„Nepamatuješ, co všechno pro tebe Jacob udělal?“

„To víš, že jo. Na to se zapomenout nedá.“

„A teď se na něj chceš vykašlat?“ Rozhazovala kolem sebe rukama. Vyzařoval z ní respekt a čirá zuřivost.

„Nechci! Kdes to sebrala?“ nechápala jsem.

„Přeci jseš teď zadobře s pijavicema!“

„Je to moje rodina, stejně jako ty a Jacob. Copak to nechápete?“ zoufala jsem. Z koutku oka mi ukápla slza beznaděje.

„Vždyť… Radši nic. Dobrou!“ řekla a zmizela ve dveřích. Zůstala jsem tu sama. Stejně sama, jako jsem si připadala uvnitř.

Copak nikdo nedokáže přijmout to, že chci být součástí i jejich upíří rodiny? Jasně, nedokázali se přenést přes to, že v podstatě on zabil mámu. To nemůžou udělat tlustou čáru a začít znovu? Jako jsem to udělala já?

Všechno to ve mně vřelo. Musela jsem všemu dát volný průchod. Se slzami v očích jsem s vervou vešla do Jacobova pokoje. Seděl na posteli a v ruce třímal něco červeného. Jakmile mě spatřil, dal to do kapsy od tepláků.

„To jsi tak sobeckej?“ zeptala jsem se ho.

„O čem to…“

„Chceš mi zakázat se s ním vídat?“ vybalila jsem na něj narovinu.

„Chtěl bych, ale ty máš svou palici a stejně za ním polezeš!“ Vstal z postele a přešel ke mně. Chvěly se mu ruce.

„To máš teda pravdu. Copak mu to nemůžeš přestat zazlívat?“

„Jak? Zabil moji nejlepší kamarádku!“ zakřičel burácivým hlasem.

„Ale díky tomu jsem se narodila já. To mu taky zazlíváš?“ Stál jako opařený, i třást se přestal. Jeho obličej se zachmuřil a následně bolestně zkřivil.

„Lásko, tak jsem to ale nemyslel,“ spustil, ale já ho nevnímala.

„Je mi z tebe nanic, pokrytče!“ utnula jsem ho a suveréně odešla z jeho pokoje.

„Elis,“ křikl za mnou, ale já se ani neotočila. Šla jsem k sobě do pokoje, abych udělala to nejnutnější. Musela jsem si sbalit nějaké věci, abych mohla odejít.

Vzala jsem si ze skříně cestovní batoh a začala do něj skládat nějaké věci na sebe. Do menšího batůžku jsem nastrkala všechno učení.

„Co to děláš?“ zeptal se Jacob, když viděl mě, jak scházím dolů po schodech s batohy přes ramena.

„Jsi slepej?“

„Lásko, to mi nedělej, prosím! Já se ti omlouvám, neodcházej!“ prosil mě na schodech. Klekl si přede mě a sepnul ruce. Jeho výraz byl zkřiven bolestí. Z oka mu ukápla slza. Snad nikdy jsem ho neviděla brečet. Sevřelo se mi srdce při pohledu na něj.

„Já musím,“ stála jsem si na svém. Vší duševní silou jsem kolem něj prošla.

„Lásko, prosím!“ nevzdával to.

„Nech mě!“ osočila jsem se. Až mě samotnou překvapil tón mého hlasu. Byl tak autoritativní a neoblomný.

Postavil se přímo přede mě a s odhodláním si kleknul. Ne tím způsobem, jakým prosil před chvílí. Klečel na jednom koleni. Ze svých vytahaných a otrhaných tepláků vyndal ten červený předmět, který jsem nemohla na dálku identifikovat. Teď byl necelý půlmetr ode mě a já mohla s jistotou říct, co to bylo. Měkké světlo naší chodby se tupě odráželo od sametové krabičky. Od takové krabičky, ve které bývají ve filmech ukryté prsteny pro hlavní hrdinky.

Nasucho jsem polkla, když mi pomalu docházelo, že se to vážně děje a dokonce mně. Klečel přede mnou s napřaženýma rukama směrem ke mně. S otevřenou pusou jsem čekala, co se bude dít dál. Nedokázala jsem si ani tipnout.

„Elizabeth Isabello Swanová, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou? A to navěky?“ odříkával Jacob klasickou formulku pro žádost o ruku. Žádost o ruku… Žádost o ruku… Ta slova se mi mlela neustále v hlavě bez nějakého ladu nebo skladu.

Stála jsem před ním jako trouba. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Vyšly ze mě jen nějaké výdechy. Takže znova… Žádost o ruku? Jeho obočí se starostlivě stáhlo do jedné linky. Nervózně se zavrtěl.

„Víš co? Nic neříkej, byl to blbej nápad,“ vysoukal ze sebe zahanbeně. Zavřel krabičku, ve které se nacházel prsten určený pro jeho snoubenku. Tou snoubenkou jsem měla být podle jeho slov já. Podvědomě jsem natáhla ruku po prstenu. Uvědomila jsem si, co dělám a rychle ji stáhla zpátky. On si toho nevšiml.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Už mě nechal projít. Nemohla jsem se otočit. S pláčem na krajíčku jsem vyšla před hlavní dveře. Došla jsem dál do lesa, aby mě neslyšel. V tu chvíli jsem dala volný průchod svým emocím. Rozbrečela jsem se jako malé dítě. Na hrudi mě tlačil neviditelný kámen.

Chvíli jsem jen seděla na místě jako hromádka neštěstí. Najednou jsem nevěděla, co se to v domě stalo. Věděla jsem ale jediné. K Jacobovi jsem se teď vrátit nemohla. Já ani nevěděla, co mu mám odpovědět! Vybafnul to na mě tak rychle.

Vstala jsem a nasála vzduch do plic. Byl prosycen sladkým pachem mých příbuzných. Pomalým klusem jsem následovala stopu až k nim domů. Překvapilo mě, jak blízko od nás bydlí. Proč jsem si toho nevšimla dřív?

Celá udýchaná a ubrečená jsem se zastavila na schodech před hlavními dveřmi. Sedla jsem si. Věděla jsem, že mě uslyší alespoň někdo a přijde si pro mě.

Během pár vteřinek u mě byl Edward. Díval se na mě celý starostlivý a čekal, co ze mě vypadne. Mlčela jsem.

„Co se stalo?“ zeptal se nakonec sám a objal mě kolem ramen. Snažila jsem se ze sebe vydat hlásku, ale byla jsem příliš uřícená. Raději jsem mu to řekla v myšlenkách. Pohádali jsme se s Jacobem. Utekla jsem.

„Proč?“ hlesl, jakoby ho to opravdu mrzelo. „To si piš, že mě to mrzí!“ ujistil mě.

„Nenávidí tě.“ Rozhazovala jsem rukama a hlas mi přeskakoval mezi oktávami.

„Já ho chápu.“

„Můžu k vám?“ zeptala jsem se nejistě.

„To je samozřejmost,“ odpověděl mi vřele a pomohl mi vstát. Dovedl mě do obýváku, kde seděl Emmett s Rose na pohovce. Starostlivě se na mě dívali. Jejich pohledy mi byly nepříjemné.

„Kam si mám jít lehnout?“ zeptala jsem se ho. Potřebovala jsem si zalézt někam, kde na mě nikdo neuvidí a nebude mi vyčítat, co jsem to udělala.

„Běž ke mně do pokoje. Tam, co jsi byla minule. Postel jsme tam nechali,“ poslal mě nahoru. Vzala jsem si batoh a vyšla po schodech. Jakmile jsem vešla do jeho pokoje, zhroutila jsem se na postel. Nebrečela jsem, nic takového, jen jsem v mysli viděla obrázek Jacoba, jak přede mnou klečí na jednom koleni a v rukou má krabičku s prstýnkem.

Prstýnek! Prstýnek pro mě! Vstala jsem z postele a začala přecházet po místnosti. Rukou jsem si projížděla ve vlasech. Vždycky mě to uklidňovalo, jenže teď to fungovalo spíš naopak. Ještě víc mě to rozlítilo. Kroužila jsem po místnosti jako lev v kleci.

Najednou mě napadla sprcha. Všichni říkali, jak sprcha uklidňuje. Netušila jsem, kde tu kouzelnou místnost se sprchou a umyvadlem hledat. U Edwarda v pokoji byly dvoje dveře. Otevřela jsem první dveře. S povzdechem jsem je zase zavřela – šatník. Ty další to už musely být.

Shodila jsem ze sebe všechno oblečení a šoupla se pod sprchu. Pustila jsem na sebe nejdřív proud studené vody, ale po chvilce byl krásně vlažný. Svaly se mi uvolňovaly a má mysl jakoby utekla od reality a hrála si někde na louce s motýly.

Vlažná voda byla stále teplejší a najednou horká. Nalila jsem si do dlaně sprchový gel s vůní manga. Nádherně voněl a uvolnil mě ještě víc. Možná mě ta sprcha ukolébala trochu i ke spánku. Vylezla jsem z ní celá rozehřátá a malátná. Na věšáčku  visel světle modrý župan. Vzala jsem si ho na sebe.

Lehla jsem si na postel a tupě koukala do stropu. V mé hlavě bylo prázdno, ale tak to bylo nejpříjemnější. Nic mě netížilo. Rozjímání o něčem podstatném jsem odložila na pozdější chvíli.

Ani nevím proč, ale vstala jsem a šla dolů do obývacího pokoje. Na křesle seděla Esmé a četla si v nějakém časopise. Jakmile mě uviděla, pozvala mě, abych si sedla vedle ní na pohovku.

„Jak ti je?“ zeptala se a pohladila mě po vlasech.

„Docela fajn. Dala jsem si sprchu, snad to nevadí?“ znejistěla jsem.

„Chovej se tu jako doma. Dáš si něco k jídlu?“

„Ani hlad nemám, jenom…“

„Copak?“ vyzvídala.

„Dala bych si horkou čokoládu,“ řekla jsem. Neměla jsem tušení, zda v domě někoho, kdo nejí jídlo z ledničky, se najde taková specialitka jako čokoláda.

„Hnedka to bude.“ Vstala a svou rychlostí došla - doběhla do kuchyně. Odtamtud se začala linout během chvilky nádherná vůně mléka a čokolády.

„Děkuji.“ Podala mi do rukou hrníček. Pomalounku jsem se ho snažila foukáním ochladit a napít se.

„Možná to není moje věc, ale co se stalo?“ optala se.

„Pohádali jsme se. Pořád si stojí na svém a nechce mě sem pouštět. A taky ta věc s…“ nedořekla jsem to. To by znamenalo si znovu vybavit Jacobův pohled a to jsem nemohla.

„S čím?“ Mlčela jsem. Hleděla jsem si svého hrnku a pomalounku z něj usrkávala. „Promiň,“ hlesla a vstala. Bylo mi to líto, ale já o tom nechtěla mluvit.

„Ale když si o tom s někým promluvíš, bude ti líp a v mém případě ti ještě můžu i poradit.“ Edward přicházel po schodech do obýváku. Na tváři měl úsměv.

„Víš, že nesnáším, když mi čteš myšlenky!“ osočila jsem se.

„Promiň, ale ty tvoje na mě moc žalostně křičí. Nejde je přeslechnout,“ hájil se Edward. Nechala jsem to být a znovu se soustředila na čokoládu.

„Víš, já snad ani nevim, co se stalo. Všechno se mi to slilo dohromady.“

„Myslím, že si to jen namlouváš. Víš, co se stalo.“ Očima mě probodával a nějak mě nutil, abych se nad tím zamyslela. Měl pravdu, přesně jsem věděla, co se stalo. Pamatovala jsem si každičkou vteřinu, která se stala.

„Hádali jsme se. Dost jsme se poštěkali kvůli tobě. To vlastně víš. A pak…“

„A pak?“

„Najednou si klekl a požádal mě o ruku,“ řekla jsem s takovým údivem a překvapením, jako bych si to právě v ten moment plně uvědomila.

„Cože on?“ Vykulil oči a brada mu spadla. Kdyby upíři mohli mít infarkt, právě by ho měl za sebou.

„Jo, měl krabičku a prstýnek, prostě všechno!“ uvědomovala jsem si znovu.

„Co jsi mu řekla?“

„Já nevím, asi nic. Vlastně určitě nic, utekla jsem,“ řekla jsem mu. Svraštil obočí.

„Nic?“

„Co jsem měla dělat? Já prostě měla duto.“

„Měla jsi ho odmítnout,“ pronesl.

„Nemohla! Já ho miluju!“

„Tak proč jsi mu neřekla ano?“

„Nemám tušení,“ odpověděla jsem narovinu.

„Víš, nejsem moc nadšený, že to řeknu. Myslím, že lepšího manžela, než je Jacob, nenajdeš. Muž má být tvou oporou a to on určitě je, byl a bude. Má ti pomoct ve zlých časech a on pomohl. Hlavní je, aby tě miloval navěky a v Jacobově podání je to navěky v pravém slova smyslu,“ řekl mi Edward. Měl pravdu. Měl naprostou pravdu! Jestli byl někdo na světě pro mě dokonalý, tak to byl právě on, Jacob. On byl muž, který se o mě staral po mém narození. To on se postavil proti smečce jen proto, aby mě ochránil. On si toho kvůli mně dost vytrpěl, ale i přes to všechno stále stál po mém boku a neopouštěl mě.

Najednou jsem nechápala své chování a zbabělý úprk z domova. Nafackovala bych si. Byla jsem příkladný exemplář zbabělce.

„Musím domů!“ vyhrkla jsem a kvapně vstala z pohovky. Pelášila jsem do pokoje, abych se oblékla. Seběhla jsem zase zpátky dolů. Edward se na mě nechápavě díval.

„Alespoň tě odvezu,“ křikl na mě, když jsem šla k domovním dveřím a brala za kliku. Do domu jsem křikla rozloučení.

Konečně jsem věděla, co chci. Měla jsem v tom dokonale jasno. Jacob byl moje budoucnost, on byl celý můj život. Jenom já to slepě neviděla.

„Děkuju,“ kníkla jsem k Edwardovi.

„Nemáš za co.“ Zabouchla jsem dveře od auta. Byli jsme u mě doma. Edward autem odjel. Podívala jsem se na dům, který osvětloval už jen měsíc na obloze. Najednou se mi líbil o mnoho víc, když jsem věděla, že skrývá ve svých místnostech mého budoucího manžela.

Tedy doufala jsem, že budoucího manžela, snad si to nerozmyslel. Nedivila bych se mu.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 32.: