Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 28.

22.11.2010 (17:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2549×

Dny ubíhaly a dohromady splývaly. Ani já, ani Edward jsme se neodvážili toho druhého oslovit. Jen jsme na sebe fascinovaně zírali, když jsme se náhodou na chodbě potkali. A to se nedělo moc pravidelně.

Cosi mu nejspíš muselo dojít, ale já snad ani nechtěla vědět co konkrétně. Jen jsem doufala, že si nevšiml mé příbuznosti s ním. Když se to tak vezme, nejsem mu podobná, já jsem celá máma. Napadlo mě, jestli podle pachu něco poznal. Jacob mi vyprávěl, že každý má svůj osobitý pach. Tu nasládlou vůni v nemocnici i v obchodním domě jsem už dokázala přiřadit k němu. Jen mi vrtalo hlavou, co tam dělal. Je nesmrtelný a upír, tak co mohl pohledávat v nemocnici. A obchody? Ty už vůbec.

Jacob mi taky řekl, že Edward není sám. Má prý kolem sebe něco jako rodinu a s tou žije. Nikoho jsem s ním nepotkala. Zdál se mi sám.

Možná už mi celé tohle přehlížení lezlo krkem. Teď po čtrnácti dnech jsem se cítila připravenější na rozhovor, který mi mohl změnit život…

Bylo pondělí – nový týden a začala se psát nová kapitola.

Do školy jsem šla jako obvykle jen s tím rozdílem, že jsem nesnídala. Můj žaludek se nervózně vrtěl a protestoval. Bála jsem se, abych ho nevyklopila. Prošla jsem kolem školní brány a můj pohled zaujala parkovací místa, na kterých se mezi ostatními vyjímala tři luxusní auta. Ani jedno jsem nedokázala pojmenovat. Prostě se v tomhle neorientuju.

Za branou na mě čekal jako obvykle Tobias a kousek vedle něj stáli Trevor s Olivií. Mě s Tobym začali úplně přehlížet. Měli oči jen pro sebe. Za těch čtrnáct dní se toho u nich hodně změnilo. Začali spolu chodit. I teď ji Trevor svíral v náručí a líbal se s ní, jakoby se spolu neviděli snad sto let.

Jacob s Leah nechápali, jak se mohl podruhé otisknout. Byla to záhada.

Ne, nežárlila jsem. Byla jsem ráda, že se našli a mají se rádi. Slušelo jim to spolu a hodili se k sobě.

„Hoj, Lizzí,“ pozdravil mě Toby jako každé ráno. Lizzí byla moje přezdívka ve škole. Chytli se jí snad všichni.

„Ahoj. Děje se něco?“ zeptala jsem se ho narovinu, něco nesedělo na jeho výrazu.

„Táta,“ odpověděl prostě.

„Co s ním?“

„Přijel. Po šestnácti letech si usmyslel, že mě chce mít u sebe natrvalo,“ odpověděl a brada mi klesla.

„Co ty na to?“

„Sám nevim. Včera za mnou byl a přemlouval mě. Mám z toho divnej pocit. Jako koncerty s ním mě baví a všechno, ale bydlet s ním?“ řekl zkroušeně.

„Hele, já svýho tátu neznám. Odešel od mámy, než jsem se narodila a neví o mně. Nikdo neřiká, že musíš, prostě se s ním jenom vídej,“ navrhla jsem mu. Nezatvářil se na to nějak nadšeně.

„To je mi líto. Já jsem strašně rád, že o mě má takový zájem, ale nevim, jestli s ním mám žít. Je to dilema. Zase bych se vykašlal na mámu.“

„Já tě chápu,“ uzavřela jsem tohle nešťastné téma. Konečně mě to utvrdilo, že to musím udělat. Už kvůli němu, aby nežil ve lži.

Šli jsme parkovištěm. Jeho jsem bezpečně poznala v davu i zády. Z batohu jsem vytáhla propisku a kousek papírku. Bylo to dětinské, ale já neměla na vybranou. Po vyučování na parkovišti, sám! Lístek jsem mu nenápadně vhodila do kapsy od jeho šedého saka, když jsem kolem něj procházela. Všiml si toho okamžitě. Vzal papírek, přečetl si ho a kývl. Myšlenky všech mi byly opět otevřeny, ale jen na chvilku. Jeho jsem schválně zazdila a nevnímala.

Celý den se nehorázně vlekl. Po nekonečných šesti hodinách nadešel čas oběda. Vzala jsem si jen jablko a to pomalu chroustala. Když mi v ruce zbyl jen rozpadající se ohryzek, vyhodila jsem ho. Se všemi jsem se rozloučila a vyšla vstříc osudu. Před dveřmi jídelny jsem se nadechla a vyšla na školní pozemek. Už na tu dálku jsem ho viděla, jak netrpělivě stojí opřený o své auto. Když mě zmerčil, vyšel mi naproti.

Moje kroky se krátily a v krku se mi usadil knedlík. Jeho výraz byl nečitelný, ale vážný. Srdce mi splašeně bušilo v hrudi. Měla jsem strach. Byl snad z odmítnutí? Cizí myšlenky jsem silou vlastní vůle vyhnala z hlavy a mučila se jen těmi svými.

Došli jsme k sobě na vzdálenost dvou metrů. Zrychleně jsem dýchala a dívala se mu do očí. Jeho zlaté oči se snažily pochopit.

„Kdo jsi?“ pronesl tiše nádherně hlubokým hlasem. Jeho obočí se zkřivilo.

„Elizabeth Swanová,“ odpověděla jsem stroze a hlas se mi zlomil.

„Jak je to možné?“

„Jsem její dcera,“ hlesla jsem a sklopila oči. Dost dlouho nic neříkal.

„Nemůžeš být,“ hájil svou pravdu.

„Věř mi, že jsem.“

„Jak?“ A právě jsme se dostali k jádru problému.

„Nechceš jít raději někam stranou? Tady jsme moc na očích,“ navrhla jsem. Kývl hlavou a my šli kousek do lesa vedle školy.

„Jak teda?“ zeptal se znova, když jsme byli už dost daleko od lidí, co by nás mohli slyšet.

„Já nejsem člověk,“ řekla jsem narovinu. Sklopila jsem oči.

„Co bys jiného byla? Co to povídáš?“

„Pravdu.“

„Kdo je tvůj otec?“ zeptal se zlomeně. Konečně padla ta správná otázka. Nedokázala jsem mu odpovědět narovinu. Bylo to moc těžké a hlas mě sotva poslouchal.

Místo odpovědi jsem se podívala do jeho očí a snažila se mu to říct alespoň pohledem. Nejdříve se tvářil šokovaně a potom nevěřícně. Vykulil oči a zavrávoral. Opřel se o strom a sedl si pod něj. Stále se díval na mě. Snad doufal, že si dělám legraci. Jenže já na své tiché odpovědi trvala.

„Kde je? Moje Bella? Kde je ona?“ ptal se žalostně a zrychleně dýchal. Jeho pohled byl plný naděje.

„Je mrtvá,“ kníkla jsem a jeho obličej nabral ještě bělejší odstín. Opřel se hlavou o strom a semknul víčka. Něco si mumlal, ale mně přišlo jako šmíráctví ho poslouchat. Dlouho mlčel, hodně dlouho.

„Jak?“

„Kvůli mému narození. Nevydržela rány po porodu,“ odpověděla jsem mu popravdě. Zamračil se a naklonil hlavu. Bůhvíproč mě bolelo ho takhle vidět. Z oka mi ukápla slza a za ní si cestu prorážely další. Nohy mě přestaly poslouchat a já si musela sednout do mechu.

„Takže je to pravda,“ vydechl fascinovaně a vstal ze svého místa. Lekla jsem se jeho rychlosti, se kterou se přiblížil ke mně. Ledovou rukou se dotkl mé tváře a chvíli ji zkoumal. Musel poznat, že není lidská.

„Už mi věříš?“ zeptala jsem se ho. Kývl. Konečně. Nejvíce se podivoval nad mýma očima. Nespíše dumal, po kom je mám, stejně jako já.

„Když jsem byl člověk, měl jsem zelené oči… Přesně tyhle.“ Ukázal k mým a nepřestával se divit. Sedl si kousek vedle mě.

„Tys mi odpověděl na myšlenky!“ vyjekla jsem.

„Já je umím číst, to je pravda,“ přiznal. Byla jsem zmatená.

„Taky je občas slyším!“

„Jak to?“

„Copak já vím?“ odsekla jsem.

„Možná… Možná to máš po mně. Bellin štít nemáš,“ uvažoval nahlas.

„Jaký štít?“

„Máme si toho hodně co říct. Nechceš jet k nám domů a poznat i ostatní?“ zeptal se vřele.

„Já nevím… Radši ne,“ odpověděla jsem mu. Připadalo mi to hodně brzo. Sotva jsme se poznali my dva.

„Dobře, jak chceš… Štít byl její dar. Nemohl jsem se jí dostat do hlavy. Byla výjimečná a vždy mě dokázala překvapit,“ zasnil se na chvilku. On měl alespoň to štěstí, že ji poznal.

„Ale já je čtu jen někdy. Počkat, ty čteš moje myšlenky?“ zeptala jsem se hloupě.

„Ano. A kdy je slyšíš?“

„Hlavně hodně ve škole a pak párkrát ve městě. Jednou v obchodě jsem viděla před očima i nějaký obrázky a cítila podivný tlak na hrudi, jako bych byla nešťastná. Blbost, já vim, ale přišlo mi to tak,“ odpověděla jsem mu a on začal zase přemýšlet. Mnul si bradu a díval se do dálky na budovu školy.

„Tohle nemáš po mně. Já dovedu číst jenom ty myšlenky. Možná… To je hloupost. Budu se muset zeptat Carlislea.“ Jeho hlas se nádherně poslouchal. Docela dobře jsem si dovedla představit, jak čte malým dětem pohádky. V ten moment se mu obličej zkřivil skoro hmatatelnou bolestí a jeho hruď se nepatrně chvěla. Já pako zapomněla, že mi čte myšlenky.

„Promiň. Mimochodem, kdo je Carlisle?“ zeptala jsem se, abych odvedla jeho pozornost jinam.

„Něco jako můj otec. Ne biologický, ale on mě stvořil svým jedem. Ještě donedávna jsme si mysleli, že upíři mít děti nemůžou.“ Sjel mě pohledem.

„Musíš mi toho tolik říct!“ vydechla jsem fascinovaně. Jejich svět byl tak odlišný od toho, který jsem doposud žila. Chtěla jsem vědět všechno!

„Já to všechno řeknu, neboj,“ řekl mi a poprvé za celou tu dobu se usmál. „Nejdřív mi ale řekni všechno o sobě! Já tomu pořád nemohu uvěřit.“ Dotkl se mé tváře a přisunul se blíž.

„Já taky ne,“ hlesla jsem.

„Kdy ses narodila?“ zeptal se.

„Dvaadvacátého října před osmi lety.“

„Počkat, ale to nesedí početně…“

„Máma mě čekala něco málo přes měsíc. Šlo to rychle.“

„Ty jsi vážně moje,“ řekl potichu a srovnával se s tím.

„Jo.“

„A ty teď rosteš hrozně rychle?“

„Ne, já jsem už konečná verze. Nestárnu a neměním se,“ odpověděla jsem mu.

„Kdo tě vychoval? Nebo ty sama?“

„Jacob s Leah se o mě starali a ještě Clearwaterovi.“

„Oni? Vždyť jsou…“ zarazil se.

„Vlkodlaci? Já vím. Promiň, ale já už budu muset domů,“ řekla jsem mu.

„Ještě ne, počkej!“

„Jacob se po mně bude shánět.“

„Dobře, ale odvezu tě,“ nedal se.

„Raději ne. Měj se,“ rozloučila jsem se s ním stroze a vzala si batoh na záda.

„Ahoj, Elizabeth,“ křikl na mě a moje jméno řekl tak měkce a vlídně. Svižným krokem jsem si to mířila domů, aby mě nemohl následovat a případně ani nevěděl, kde bydlíme. Přece jenom jsem nevěděla, jestli nám neublíží. Zahrávala jsem si plamenem hodně horkého ohně.

Před domem už na mě netrpělivě čekal Jacob. V ruce svíral mobil. Když mě uviděl, úlevně se usmál.

„Já se tak bál! Lásko, to mi nedělej!“ zanaříkal a přišel ke mně, aby mě objal. Políbil mě.

„Promiň,“ kníkla jsem kajícně.

„Kde ses toulala?“ zeptal se.

„Já… Promluvila jsem si s ním,“ řekla jsem mu vážně a on se zarazil. Snad doufal, že si dělám legraci.

„Co-Cože?“ zakoktal.

„Jo. Po škole jsem se s ním sešla.“

„Tak proto páchneš. O čem jste se bavili?“ zeptal se mírným tónem.

„O mámě a o mně. A ty oči mám prý po něm.“

„Prevít!“ ulevil si Jacob. Nenapomenula jsem ho. Já sama ještě nevěděla, jaký cit k němu mám. Nenávidím nebo ho začínám mít jistým způsobem ráda?

„Já vím,“ hlesla jsem.

„Už na to nemysli. Je daleko,“ pošeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se.

„Už ani nevím, o kom jsem před chvilkou mluvila,“ odpověděla jsem mu a zavřela oči.

„Tak je to správně. Postarám se o to, abys nad tím nemohla přemýšlet.“ Políbil mě na ušní lalůček a směřoval dál ke krku. Vášnivě jsem na něj zavrčela.

Opustil rty můj krk a políbil mě na mé rty. Naše jazyky se proplétaly v dokonalé souhře. Hladila jsem ho po ramenou a druhou rukou ve vlasech. On svými dlaněmi přejížděl po mé siluetě až na zadek. Chytl mě za něj a vysadil výš. Nohy jsem mu omotala kolem pasu a rázem jsem k němu měla blíž. Jeho teplo mnou prostupovalo. Z nevinného líbání se najednou stávala milostná předehra.

Rukama mi zajížděl pod tričko. Vzdychla jsem a víc se k němu natiskla. Ucítila jsem jeho kroky. Položil mě na postel a svými polibky hýčkal mé bříško. Chvěla jsem se. Posadila jsem se a nadzvedla ruce, aby mi mohl tričko sundat. Nechápavě se na mě díval a ruce mi sklopil.

„Dneska ještě ne. Já nechci, aby to byla reakce na něj, promiň,“ řekl mi. Musela jsem mu neochotně dát zapravdu. Jediným problémem bylo mé chtíčem doutnající tělo. Potřebovala jsem zchladit. Ve filmech to potřebovali hlavně muži, ale já teď taky.

„Nevadí. Jdu si dát sprchu,“ vyhrkla jsem a vzala si noční košili se spodním prádlem. Vpadla jsem do koupelny a rychle se vysvlékla. Stoupla jsem si pod proud studené vody. Pomáhalo to, ale v moment, kdy mi začaly zuby drkotat, přidala jsem teplou.

Ještě před chvilkou jsem si myslela, že se to dnes v noci stane. Možná jsem už byla připravená. Skoro každou noc jsme se spolu mazlili u mě v posteli a pomalu překonávali mé zábrany.

V koupelně jsem se už víc nezdržovala a šla do kuchyně pro něco k jídlu. Leah stála opřená o kuchyňskou linku a koukala se ven z okna. Nevšimla si toho, že jsem přišla.

„Nějaká zasněná, ne?“ upozornila jsem na sebe. S trhnutím se na mě otočila a usmála se. Upila z hrnku.

„Maličko,“ přiznala.

„A kdopak za to může?“ vyzvídala jsem.

„Nikdo,“ odsekla a znovu se napila.

„Jen neříkej.“

„Dobře. Je to otec jednoho klučíka z mojí třídy. Chodí si pro něj a občas se spolu zapovídáme. Je milej a sympatickej. Pozval mě na večeři,“ rozplývala se nad panem božským. Neubránila jsem se uculování.

„Vidíš.“

„Já to hlavně nechci uspěchat nebo zakřiknout,“ svěřila se mi.

„Neboj se. Jo a jen tak mimochodem, ještě jsi žádný dítě nezastřelila v záchvatu zuřivosti?“ zeptala jsem se jí z legrace.

„Představ si, že ne, ale teď o tom docela uvažuju!“ Začala se se mnou prát. Nepoužila ryzí sílu, jen jsme tak laškovaly. Ječely jsme a to přivedlo do kuchyně Jacoba.

„Co tu provádíte?“

„Jen se mlátíme,“ řekla jsem mu se smíchem. Zvedl jedno obočí nahoru.

„Chybí vám tu bláto a fanoušci,“ upozornil nás se šibalským úsměvem.

„Ha, ha, ha, moc vtipný!“ řekla jsem mu uraženě a založila si ruce na prsou.

„Elis, víš, jak jsem to myslel…“

„Vím, dělám si srandu,“ zasmála jsem se. „Jdem spát?“

„Nechtěla ses najíst?“ zeptala se Leah.

„Už ani ne,“ odpověděla jsem jí a vzájemně jsme si popřály dobrou noc. Ruku v ruce jsme s Jacobem šli do ložnice. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy spal u sebe.

Od dob, co se Trevor otiskl do Olivie, za mnou v noci nechodil. Možná se mi ani nestýskalo. Jasně, je hnusný to takhle říct, ale byla to pravda.

„Dobrou,“ špitl Jacob do tmy, když jsme leželi v posteli k sobě natisknutí.

„Dobrou.“ Pomalu jsem se nechávala unášet říší snů.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 28.: