Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejtajnější sen 26. kapitola

28.12.2011 (18:45) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1328×

„Můžeme?" zeptal se pan Smith.

Bez odpovědi jsem vyšla ze dveří, které se samy otevřely. I když jsem neslyšela ani jeden jediný jeho krok, věděla jsem, že mě následuje. Došla jsem ke svému autu. Otočila jsem se a on jen pozvedl obočí a podíval se na mé auto. BMW. Kdo by si ho nevšiml, byl to výstavní kousek.

„Jediné, co mi po nich zůstalo, spolu s jejich domem a vzpomínkami," řekla jsem a byla jsem si jistá, že v mých očích viděl jen čirou bolest. Lítostivě se na mě podíval.

„Musel vás velice zasáhnout jejich odchod," vyjádřil se k mému pohledu pan Smith.

„Nestojím o lítost. Kde máte auto vy?" zeptala jsem se a už odemykala auto.

„Na druhé straně parkoviště, kdyby nevadilo, jeli bychom vaším. Pro mě není problém se dostat do nemocnice zítra jinak než autem," řekl a usmál se. Ovšem, krásný oslnivý úsměv s dlouhou řadou bílých zubů. Nijak mě to neoslnilo, jen jsem přikývla na souhlas a nastoupila. Oboje dveře se zabouchly a já probudila svého miláčka k životu. Zavrněl na pozdrav a já se rychle rozjela. Pro mě silniční pravidla neplatila. Soustředila jsem se na svou rychlou jízdu, která mě vždy uklidňovala, a cítila na sobě Smithův pohled.

„Měla byste se připoutat. Pokud se..." Nenechala jsem ho dopovědět.

„A myslíte, že mi záleží na tom, jestli se něco stane? O vás strach mít nemusím, tak proč se poutat?" řekla jsem a musela se zasmát. Dál už cesta probíhala v tichosti. Bylo už velice pozdě na to, aby nějaká restaurace nebo kavárna měla otevřeno, ale McDonald byl otevřený nonstop. Díky bohu! Dojeli jsme na parkoviště, kde stálo jen jedno auto. Rychle jsem vystoupila a zamkla. Byla už celkem zima a já měla jen bundu. Smith už stál dávno venku a čekal, aby mě mohl tiše následovat.

„Vidím, že nejste moc výřečná," řekl Smith.

„Trávím většinu času sama, nemám si s kým povídat a ani po tom nějak závratně netoužím. Zato vy jste na upíra celkem dost upovídaný," řekla jsem a zkoumavě se na něj podívala. Jen se zasmál.

„Dvoje hranolky, kečup, kuřecí nugetky a zmrzlinu s lentilkami," vychrlila jsem ze sebe a už vytahovala peníze. Smith začal dělat to samé. Vražedně jsem se na něj podívala a jen se uchechtl. Prodavačka z něj nemohla spustit oči. Musela jsem se tomu usmát. Jakmile mi podala jídlo, Smith ho vzal do rukou i s modrým tácem a vydal se k jednomu z volných stolů, co nejdál od kasy. Měla jsem ukrutný hlad, takže jakmile jsem se usadila a on přede mě předložil jídlo, začala jsem jíst. Mezi žvýkáním, mlaskáním a slastným mručením jsem mu stihla vypovědět celý svůj život. Se vším všudy. Vykuleně na mě koukal, jako bych právě snědla mamuta, a já jsem se tak vážně cítila. Dojedla jsem, spokojeně pohladila si bříško a on ohromeně vydechl.

„Nečekal jsem, že to bude až tak osobní. Ještě nikdy jsem neviděl, že by se upíři do takové míry sblížili s člověkem," pronesl zadumaně a pohlédl z okna. Přijeli jsme sem kolem jedenácté a teď bylo skoro dvanáct. Byla jsem celkem dost unavená, ale nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že s někým můžu být. Je to už dlouho, co jsem s někým jen tak seděla a povídala si. Smith byl celkem dobrý společník. Vybrané způsoby, krásný vzhled, tichá tajuplná mluva, rozvíjející samovolně konverzaci. Co by se dalo čekat od upírá žijícího možná už několik staletí.

„Přišla jsi někdy na to, proč na tebe Edwardův dar nepůsobil?" zeptal se, ale ani koutkem oka se na mě nepodíval. Samozřejmě jsem mu řekla o všech darech, která Cullenovic rodina měla, proč ne?

„Ne. Carlisleovy teorie se nikdy nepotvrdily. Možná jsem psychický štít, možná je to dar, který by se po mé přeměně v upíra ještě zvětšil. Můžu jen spekulovat," řekla jsem nezaujatě. Dívala jsem se na Smithe a představila jsem si, jaké by to bylo, kdyby tu se mnou seděl Carlisle. Vybavila se mi vzpomínka...

„Bell, nepozřela jsi ani sousto, zato to vypadá, že by sis spíš dala k obědu mě," řekl laškovně Carlisle a já se usmála. Seděla jsem na barové stoličce v jejich domě. Byli jsme tam jen my dva. Od jeho bílé, skoro průhledné kůže se odráželo světlo a světlé vlasy vrhaly zlatavý odlesk. Byl dokonalý, nádherný, můj...

„Vypadáš teda chutněji než tohle," řekla jsem a ukázala vidličkou na nádherně vypadající lívance, které mi připravil.

„V tom případě, bychom se měli odebrat úplně někam jinam..." řekl a za vteřinu jsem se ocitla v posteli s jeho rty přitisknutými na svých.

Nevím, proč se mi zrovna tahle vzpomínka vybavila, asi v souvisloti s jídlem. Bodlo mě u srdce. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala a začala zase vnímat. Smith mě se zájmem pozoroval.

„Promiň, na něco jsem si vzpomněla," řekla jsem a děkovala bohu, že se mi nezlomil hlas.

„Musíš to nést těžce. Je vidět, že ti pořád chybí, i po tak dlouhé době," řekl s lítostí v hlase. Neměla jsem sílu odporovat, a tak jsem jen přikývla.

„Chtěla bys je opět vidět?" zeptal se potichu Smith. Vytřeštěně jsem se na něj podívala.

„Co myslíš?  Copak to není snad jasné? Udělala bych snad všechno, jen abych zahlédla jeho tvář, zachytila jeho vůni, slyšela jeho hlas..."

Skoro jsem na něj křičela, ale můj hlas mě zradil a zlomil se. Okamžitě se mi do očí nahrnuly slzy, ale přece jen už nějakou praxi mám, a tak jsem je úspěšně zatlačila zpět.

„Víš, Bello. Je mi to strašně líto, vypadáš moc sympaticky a mile, ale nejsem tu jen kvůli tomu, abych uzdravoval lidi v téhle zapadlé nemocnici. Mám pro tebe zprávu. Od Volturiových."

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejtajnější sen 26. kapitola: