Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejtajnější sen 2. kapitola

Eclipse - Jacob


Nejtajnější sen 2. kapitolaDalší kapitolka věnované jedné z mých nejlepších kamarádek. Martince=) Doufám, že se vám i jí bude tahle kapitolka líbit. bellu už propuuštějí z nemocnice, tak uvidíte, jestli všechno půjde tak, jak má...=)

Najednou se však...

Otevřely dveře a dovnitř vtrhl můj splašený tatínek. Carlisle byl okamžitě několik kroků ode mě a jen lehoučce se na mě usmál. Oplatila jsem mu jeho sladký lehký úsměv a rychle jsem se otočila na svého otce, který se mě řítil obejmout. Vrhl se mi kolem krku a mě neuvěřitelně moc zabolelo v zádech.
„Bells jsem tak rád, že tě vidím. Jak se ti vede? Bolí tě něco hodně?" vychrlil na mě otázky, ale mou jedinou odpovědí bylo bolestivé syknutí. Peryferním viděním jsem si všimla, že Carlisle přiskočil k posteli a začal ode mě opatrně odtahovat tátu.

„Pane Swane, vaše dcera ještě není zcela zotavená a potřebuje klid. Myslím, že jí to obejmutí i bolí," řekl a podíval se na mě. Jen jsem se na něj trochu přes tu bolestvděčně usmála. Jak Charlie zjistil, že mě to bolí, tak mě pustil a začal se mi omlouvat.
„Dobrý Bell? Já nechtěl, já nevěděl..." Musela jsem ho uklidnit:
„Dobrý tati. Mám se dobře. Bolí mě ted celkem záda a noha, ale jinak už jsem v pohodě," řekla jsem a bylo vidět, že si celkem oddychl. Přišoupl si židli k posteli a chytl mě za ruku. Povídal mi co se mezitím stalo. Dozvěděla jsem se, že v nemocnici jsem už týden. byla jsem první dva dny v komatu a že se bál, že se neprobudím, ale jakmile prý zjistil, že už jsem se probudila tak okamžitě přijel.
Najednou Charlieho v jeho nekonečném povídání přerušil Carlisle.
„Pane Swane, já bych vás tu klidně nechal i přes noc, ale už je hodina po návštěvních hodinách a myslím, že Bells už taky unavená," řekl a já se divila. To už je tu tak dlouho? Vůbec mi to nepřišlo. Charlie pořád něco mluvil a tak jsem neměla pojem o čase, ale musela jsem dát Carliemu zapravdu, protože se mi už trochu padala víčka. Charlie se se mnou rozloučil a ještě dodal směrem k Carlislemu.
„Dávejte mi tu na ní pozor pane Cullene, prosím," řekl Charlie a já byla celkem překvapena. To bych do Charlieho nikdy neřekla, že bude prosit o takovou banální věc a ještě k tomu Carlisleho. Carlisle se na něj jen usmál a s úsměvem přivětil:
„To budu pane Swane, moc rád," řekl a při posledních dvouch slovech se s úsměvem podíval na mě. Nevěděla jsem co si myslet. Jeho úsměv ve mě zase rozvířil ty motýlky a já byla nucena mu úsměv oplatit. Charlie se ještě jednou rozloučil a pak už se jen za ním zaklaply dveře. Ještě pořád pak však stejnak byly slyšet jeho kroky na prázdné tiché chodbě. Carlisle se na mě usmál a sedl si na židli, tam kde před chvíli seděl Charlie. Hluboce hleděl do mých očí a já se začala utápět v těch jeho. Zvedl svou ruku a opět se blížil k mému obličeji. Najednou jsem si však uvědomila, že nechci, aby to byla jeho ruka, co se zachvilku dotne mé tváře, ale jeho rty. Nevěřila jsem svým pocitům a odmítala jsem je. To přeci nemůže být možné, to by nebylo fér vůči Edwardovi. Ale vždyt to přece Edward mě opustil, on mě nechtěl, ne já jeho. Ale co Esme. nechtěla jsem to řešit.

Ted mi to docvaklo. To moje chvání, myšlení vůči němu a krásné city k Edwardovi , které při pohledu na Carsliela úplně ochably. asi ho miluju. Ale já nesmím! Zastavila jsem jeho ruku pár milimetrů před svou tváří. Moje horká ruka se dotýkala té jeho a já jí pevně svírala. ustila jsem jí a on jí stáhl zpátky. Musela jsem přemýšlet. Sama.

„Carlisle měla bych jít spát," řekla jsem a on provinile a bolestně sklopil hlavu. Bylo mi toho líto, že tu bolest a provinilost jsem způsobila já, ale tohle bychom neměli. Kdybych aspon věděla, jak to cítí on. To se však nikdy nedozvím, a nebo ano. Vždyt je to přece jasné.

Miluje Esme a já mám milovat stáe a navždycky Edwarda, lae nic takového se nejděje. Místo toho jsem se asi zamilovala do mého druhého skoro otce. Do manžela mé druhé maminky Esme, která mě považovala skoro už za svou dceru. Nedovedla bych si představit, že bych jí ho přebrala, nebo tak něco. Ani by to nebylo možné, protože Carlisle miluje jen jí a tak to má být. Vyčerpáním z dnešního nabytého dne jsem usnula.

Ráno mě probudilo řpřímé sluneční paprsky proudící na můj obličej. krásně hřáli, ale jakmile jsem otevřela oči, proměnili se z hřání na bodání do očí. Musela jsem si první oči zakrýt, aby si mohla má očka přivyknout. Plně jsem je otevřela a můj pokoj byl úplně celý zbarvený do oranžova a žluta. Byl krásný slunečný den a z postele jsem viděla, že na nebi není ani jediný mráček, což bylo divné tady ve Forks. najednou jsem si to však uvědomila. Když je takhle krásně tak tu nebude Carlisle. najednou mě tu slunce začalo nauvěřitelně štvát a přála jsem si, aby bylo zataženo, pršelo, byla bouřka a hlavně aby tu byl Carlisle.

Sedla jsem si a najendou ke mně do pokoje vtrhla taková obtloustlejší paní v modré košili pro zdravotní sestřičky a začala žvanit o sto šest.
„Tak slečno Swanová, jak jste se vyspinkala? Těšíte se domů? Dneska je moc krásný den na odchod z nemocnice..." řekla poslední větu a já už nic jiného nevnímala. Jediné co mě zajímalo bylo, kde je Carlisle.
„Prosím vás, nevíte kde je doktor Cullen?" zeptala jsem se a ona se na mě tázavě podívala.
„Proč pak to chcete vědět?" zeptala se zvědavě a já jí odpověděla stejně tak.
„A proč vás to zajímá?" řekla jsem a ona se na mě uraženě podívala. Začala bez jiných dalších připomínek balit mé věci a já se musela převléknout z nemocničního do normálního civilního oblečení. Otevřela okno a já uslyšela, jak venku zpívají ptáci. Bylo to krásné, ale zároven to dralo uši. Najednou jsem v dálce uviděla hejno černých mraků a zaradovala jsem se. Do půl hodiny je to tady. určitě Carlisle nezůstane sám sedět doma a přijede sem. Moje nálada stoupla o sto čísel nahoru.

Převlékla jsem se a ta sestřička pořád balila. Uběhlo asi dvacet minut a ona ještě pořád balila, uklízela, vytírala. Lekhla jsem si a koukala jsem tupě do stropu. Nevím kolik času uběhlo, ale z mého transu mě vythlo hlasité zahřmění. Otočila jsem hlavu směrem k oknu a viděla jsem, jak blesky křižují skoro černou oblohu. Zaradovala jsem se a sednula si. Uviděla jsem dřevěné berle, která se opíraly o zed vedle mé postele a přehodila jsem nohy pře okraj postele. Měla jsem na své levé noze asi dláhu, ale vím jistě, že to nebyla sádra. bylo to tvrdé, ale na tak moc. Záda už mě skoro nebolela a tak jsem se v pohodě postavila a berle jsem si strčila pod paže. Posunula jsem je dopředu a po jedné noze se zhoupla a zase se na ní postavila. Myslím, že to zvládnu. takhle jsem si to ještě chvilinku zkoušela jen tak v pokoji a pak jsem se rozhodla navštívit Carlisla.

Doberlila jsem se až ke dveřím a opatrně je otevřela. Nebylo to nejjednoduší, ale přece se mi to podařilo. nechala jsem otevřené dveře, protože zavřít je, bych už nesvedla. Pomalým tempem jsem se berlila po prázné tiché chodbě a můj krok se rozléhal po ní celé. koukala jsem na všechny dveře, ale žádné s nápisem Dr. Cullen jsem nenašla. Najedné stěně byl však nalepen plánek celé nemocnice a tak jsem se v něm první snažila zorientovat a zjistila jsem, že Carlisle má kancelář o dvě patra nahoru. byla jsem zrovna u výtahu a tak jsem zmáčkla tlačítko, abych ho přivolala. Dveře se za několik málo okamžiků otevřeli a já se do toho malého výtahu doberlila. Zmáčkla jsem číslo o dvě patra výš a dveře se zavřely. Vyčerpaně jsem se opřela o stěnu výtahu a zhluboka jsem oddychovala. Výtah se pomalu zhoupl a deveře se ladným pohybem otevřely.

Chodba byla hodně tmavá a jen malé světlo nakonci jí celou osvětlovalo. Zandala jsem si berle pořádně pod paže a vydala se na další úmornou cestu. Vylezla jsem z výtahu a dveře se za mnou zavřely. Vydala jsem se pomalu hledat jeho kancelář Přešla jsem už asi dvoje dveře, ale pořád nic. Už mi začínali docházet síly, když se poslední dveře otevřely a já uviděla sněhově bílý plášt a stejnou pokožku. Carlisle za sebou zamkl a jakmile se otočil směrem ke mně stál jako přimrazený. Stála jsem tak stejně jako on. Stáli jsme naproti sobě jako dva solné sloupy a tupě jsme si koukali do očí. Nikdo v dohlednu nebyl a tak všude bylo ticho, nikde nikdo. Najednou stál přímo přede mnou. stál tak blízko, že jsem cítila jeho ledový dech na své tváři a neodolala jsem a musela jsem se nadechnout. Jeho vůně pohltila celé mé nitro. Zamotala se mi hlava, ale naštěstí jsem se na těch vratkých berlích udržela.
„Co tu děláš? Měla bys ležet a ne se takhle unavovat. A jakto, že tu ještě jsi, měla už jsi být doma," řekl a já se na něj usmála. má o mě starost, nebo se mi to jen zdá? nechápavě se na mě podíval, ale můj úsměv ani trochu nepolevil.

„Pojd si sednout do mé kanceláře, at si trochu odpočineš. Zavolám na sesternu, jestli už pro tebe někdo přijel," řekl a já se pomalu berlila ke kanceláři. Najednou jsem však neměla pevnou zem pod nohama, ale seděla jsem v křesle v jeho pracovně. On seděl naproti mě a omluvně se usmíval.
„Promin, trvalo by to jinak hrozně dlouho," řekl a už bral telefon, který doted ležel na stole, do ruky. Zmáčkl dlouze jedno tlačítko a už něco povídal do sluchátka.
„Dobrý den, už někdo přijel pro slečnu Swanovou?" řekl a zamyšleně koukal do desky stolu. Stále jen poslouchal a na jeho tváři se měnilo několik masek pocitů. Od zaražení po spokojenost. najednou mě z upřeného pozorování jeho výrazů vyrušil on sám.
„Samozřejmě. To není problém. Děkuji. Nashle," řekl a položil opatrně sluchátko. Upřeně se na mě podíval a spustil:
„Tvůj otec jede do seattlu na dva týdny. Mají tam nějaký vážný případ, a proto pro tebe nemůže přijet. Neměl by se o tebe kdo starat a tak mě prý prosí, abych tě vzal zatím k nám, jestli by to bylo možné. já s tím nemám žádný problém, je to jen na tobě," dořekl a já nemohla uvěřit svým uším.

To mám s ním bydlet dva týdny? Asi ano.
Co jiného mi zbývá," řekla jsem a usmála se na něj. On mi štastně úsměv oplatil a koukl se na mě svým pohledem. Pohledem pod kterým bych roztála. Pohledem, kterým se na mě koukal už od začátku. Přišel mi dřív takový otcovský, ale ted jsem si uvědomila, že je...




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejtajnější sen 2. kapitola:

 1
2. verča
01.02.2015 [16:44]

Nádhera Emoticon

04.08.2013 [10:10]

alicecullen105Miluju netradiční páry Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!