Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek - 3. kapitola

06.07.2010 (13:00) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5472×

Zhluboka jsem zívla a podívala se na dotyčného vedle sebe, byla jsem kolem Edwarda divně omotaná.

Jednu nohu jsem měla na jeho hrudi, druhou kolem jeho pasu a slintala jsem mu na rukáv.

„Promiň," pípla jsem a utřela mu rukávem od pyžama to oslintané místo. „To je dobré," usmál se.

„Kde jsou všichni?" vyzvídala jsem, přišlo mi divné, že je tu takový klid a ticho.

„Šli na lov," usmál se.

„Proč nejeli s Carmen a ostatními?" nechápala jsem.

„Nechtěli být na obtíž," uchichtl se.

„Udělám ti snídani," usmál se a vymotal se z mého sevření, zahrabala jsem se do peřin a snažila se usnout, „Bell, vstávej!" zaklepal někdo se mnou.

„Ještě chvíli, mami," zaskučela jsem.

„Ale Bello, já jsem Edward!" ozvalo se vedle mě, s trhnutím jsem otevřela oči.

„Je, je, došlo k omylu," nevinně jsem se usmála.

Bylo mi nějak divně.

„Něco na mě leze!" konstatovala jsem suše.

„No dovol!" ohradil se Edward.

„Ale o tobě nemluvím!" odbyla jsem ho.

„Tak co na tebe leze?" vyzvídal.

„Asi chřipka!" rozkašlala jsem se.

Edward se usmál a podal mi čaj.

„Nákupy!" Vlítla do pokoje Alice, ať už jde s těma nákupama někam, stejně s ní nepůjdu.

„Ne!" zavrčel Edward.

„Jo!" dupla si Alice.

„Já ti ji nedám!" zavrčel Edward.

„Nikam nepůjdu, něco mě leze!" ukončila jsem jejich debatu a konečně si snědla snídani, kterou mi udělal Edward.

Vypadalo to, jako když Alice něco říká Edwardovi, no jo, to její vidění do budoucnosti a to jeho čtění myšlenek.

Eleazar mi o nich vyprávěl, Edwardovi ze rtů unikl tichý povzdech, se zdviženým obočím jsem se podívala  na Alici.

„Eleazar a ostatní se vrátí večer a s nimi i Tanya s přítelem," informovala mě.

„A Edward se bojí Tanyi, nebo jejího přítele?" nechápala jsem. „Tanyi," řekla stroze.

„Mám nápad!" vypískla Alice.

„Bože, jakej. Mám se bát?" zhrozila jsem se.

„Ne!" ujistila mě.

„Alice, to nevyjde, Bella s tím nebude souhlasit!" povzdechl si Edward.

„Moment, s čím nebudu souhlasit?" vložila jsem se do toho.

„No, že bys na chvíli dělala Edwardovi holku!" usmála se Alice.

„Co?" vypadlo ze mě, se zblánila ne? By měla navštívit psychiatra, ale když to pomůže Edwardovi, proč ne.

Stejně nechápu, proč se jí bojí.

„Možná nejsem normální, ale pomůžu ti!" usmála jsem se.

„Počkat, já řekla, že nejsem normální, tu část beru zpět, možná to tak nevypadá, ale jsem docela normální!" zasmála jsem se.

„Edwarde, půjčíš mi Bellu na nákup?" ptala se zvědavě Alice, vyděšeně jsem se podívala na Edwarda.

„Já ti nevím Alice," uchechtl se Edward.

„Po cestě se můžeme stavit v Klubu, prosím, pojeďte oba!" prosila. „Copak, ségra, absťák?" smál se Edward, Alice na něj vyplázla jazyk a  se svěšenými rameny odešla.

„Edwarde?" ptala jsem se a otočila se na břicho.

„Ano?" krásně se usmál.

„Já bych na ty nákupy přece jen šla, nemám pomalu co na sebe, za chvíli budu chodit nahá!" smála jsem se.

„To by mi nevadilo!" usmál se a v očích mu tančily jiskřičky, vzala jsem polštář a chtěla ho začít dusit, jenže on byl rychlejší a začal mě lechtat.

Začala jsem se smát, no, spíš hýkat.

„Dost, dost!" smála jsem se, bolelo mě břicho a bránice, ležela jsem v křečích smíchu ještě pět minut, než se do pokoje přiřítila Alice s tím, že musíme nakupovat.

Edward se obětoval a šel s námi, Alice mě táhla za ruku do oddělení se spodním prádlem, zahlédla jsem Edwardův blažený usměv. Alice mi na hlavu házela prádlo, které odhalovalo víc, než bylo zdrávo, Edward doslova slintal blahem, když jsem vylezla ven v takovém extravagantním modýlku, tak mu dokonce zčernaly oči. Byla jsem na sebe pyšná, dokonce mě to nakupování začalo bavit, létala jsem s Alicí z obchodu do obchodu a Edward nosil tašky, docela mi ho bylo líto, umořená s puchýřema na nohou jsem ztěžka dopadla na zadní sedadlo auta.

„Já ti to říkal!" zasmál se Edward a sedl si vedle mě.

„Něco jsme ti koupily!" vypískla jsem a vrazila mu do ruky nákupní tašku, byla v ní krásná černá košile s krátkými rukávy.

„Je pěkná děkuju!" usmál se a políbil mě na tvář, naschvál jsem uhnula a on mě políbil na rty.

„Není zač!" usmála jsem se, Alice si sedla za volant a mi vyjeli domů.

Edward se na mě ještě chvíli zaraženě koukal, pak ho to asi přestalo bavit. Když jsme dorazili domů, byly tam všichni.

„Bello!" vypískla Tanya a skočila mi kolem krku.

„Ahoj!" usmála jsem se.

„Pořád si tak praštěná!" smála se, chtěla jsem odpovědět, ale Luk začal první.

„Den ode dne se to zhoršuje!" zasmál se.

„No, tak nějak!" zasmála jsem se. Tanya na nás překvapeně zírala. „To víš, chvilku tu nejsi a hrabe všem!" zasmála jsem se.

„Nás z toho vynechte!" zasmála se Carmen s Eleazarem.

„No jo no!" mávla jsem nad tím rukou, ti dva musí být pořád normální.

„Copak, Rosalie, ty se nebavíš?" ptal se Eleazar.,

„Ne!" odsekla a vražedně se na mě podívala, nebýt poloupír, docela se jí i bojím.

„Půjdu spát, zítra mažu do školy, tak ať nezaspím," usmála jsem se a vyrazila nahoru do  pokoje, dole bylo hrobové ticho.

„Rosalie, co si o sobě myslíš, si ji urazila!" šeptala Esme, Luk se začal příšerně smát.

„Bellu a urazit, ji to zejtra přejde, jde se do školy!" Ušklíbla jsem se, škola, otočila jsem se na bok a nechala se ukolébat k spánku.

Ráno jsem se probudila svěží, měla jsem dobrou náladu, zapla jsem si v pokoji CD přehrávač a zesílila ho na maximum, oblékala jsem se a přitom se snažila tancovat. Namalovala jsem se a seběhla schody do kuchyně.

„Koukám, že jsi vstala pravou nohou!" smál se Eleazar, když jsem s ním začala tancovat po kuchyni.

„Nevím, jaká noha to byla, ale byla dobrá!" smála jsem se a doběhla si sníst omeletu od Carmen, Cullenovi se na nás, spíše na mě divně dívali.

„Ségra, jaké si vezmeš auto?" ptal se Luk.

„Nevím, vezmeme si Jeep!" rozhodla jsem.

„Vezmeme?" nechápal.

„Jo, pojedeme spolu!" smála jsem se.

„Ale ty řídit nebudeš!" dupl si.

„No jo, tak nebudu!" smála jsem se.

„Vyrážíme!" zasmál se John.

„Počkejte na nás!" smála se Alice.

„Co?" vypadlo ze mě.

„Taky budeme chodit do školy!" usmál se Emm, pokrčila jsem rameny a vlezla do Jeepu, John zapl mp3 a hodně ji zesílil. Vyrazili jsme do školy, po cestě jsem si stoupla, vítr mi čechral vlasy. Před školou jsme tu mp trojku zeslabili, aby učitelé neměli kecy, všichni se na nás dívali, obvykle jsme jezdili ve dvou až třech autech, ale dneska jsem měla dobrou náladu, takže jsem se rozhodla jet s klukama.

Cullenovi tu ještě nebyli, po chvíli se ze zatáčky vynořilo Volvo, usmála jsem se a vydala se k Cullenovím, kluci šli za mnou, všichni se na nás dívali, že je to pořád baví. Dovedli jsme Cullenovi do přijmací kanceláře a rozešli se na hodiny, Edward měl se mnou biologii.

„Ahoj!" usmála jsem se hned, jak si ke mně přisedl.

„Ahoj!" usmál se, vypadal nesvůj.

„Co se děje?" ptala jsem se a dala mu ruku na rameno, což vyvolalo žárlivé pohledy holek a nenávistné zasyčení, ignorovala jsem to. „Chci se ti omluvit za Rose!" usmál se.

„Ježiši, to nic nebylo, jedna blondýna mě nerozhází!" smála jsme se. „To je dobře, nechtěl bych urážlivou holku!" zarazila jsem se, jak to myslel.

„Urážlivou holku?" nechápala jsem. „No jasně, domluvili jsme se, že budeš dělat moji holku," krásně se usmál a zdvihl jedno obočí.

„Jo, jasně, úplně sem na to zapomněla!" zasmála jsem se a dovnitř vešel učitel, dělala jsem, že poslouchám výklad, přitom jsem tajně pozorovala mého souseda. Zazvonilo, začala jsem se balit, někdo si za mě stoupnul, otočila jsem se a tam stál Jason, nechtěně jsem do něj praštila.

„Ježiši, promiň!" omlouvala jsem se. „Já nechtěla!" usmála jsem se.

„To je dobrý," usmál se, „nešla bys na večeři?" ptal se a narovnal se, chtěla jsem říct, že ráda, ale překazil mi to Edward.

„Lásko, jdeme!" usmál se, políbil mě do vlasů a dal mi ruku kolem pasu.

„J - jasně!" vykoktala jsem a usmála se, byla jsem jako omámená, chodila jsem za ním jako pes.

„Promiň, usmála jsem se na Jasona, Edward mě čapl za ruku a táhl ven ze třídy.

„Tohle mi nesmíš dělat!" trhla jsem rukou a přitáhla si ho k sobě. „Co?" tak on si bude dělat nechápavého.

„Takhle mě omamovat!" sykla jsem na něj.

„Já tě omamuju?" zněl překvapeně.

„Jo, omamuješ, nemůžu se vedle tebe na nic soustředit!" obviňovala jsem ho.

„Takže se nemůžeš soustředit?" usmál se a začal se přibližovat...

Líbilo se? XD

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek - 3. kapitola: