Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem mrcha, ale andílek! 12. kapitola

17.09.2010 (17:45) • xxx, Misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3962×

„Proč mu to nemůžu říct?“ vyjekla a mračila se na mě.

„Řeknu mu to sama…“ Povzdychla jsem si a svěsila ramena.

„Kdy, až budeš mít břicho jak balón?“ zasyčela.

„Já ani nevím, jak je to možné,“ zašeptala jsem vyděšeně a objala si břicho.

„Logické vysvětlení je, že Edward je upír a ty jsi poloupír, z toho vyplývá, že spolu můžete mít děti,“ vysvětlovala šeptem a usmívala se.

„A dítě bude co?“ ptala jsem se vyděšeně.

„To nevím,“ špitla Alice, byla smutná, asi proto, že nevěděla, jestli dítě bude upír?

„Bell, že můžu zařídit pokojík!“ vypískla z ničeho nic  začala poskakovat na místě.

„Vždyť ani nevíš, co to bude,“ smála jsem se, ze srdce mi spadl veliký kámen, moje tajemství není jen moje.

Na Alici jsem se mohla spolehnout, uměla držet jazyk za zuby, ale co když si to Edward přečte v jejích myšlenkách?

Další starost na moji hlavu, doufám, že si Alice bude ty myšlenky hlídat!

Nasedla jsem do auta, Edward seděl ve předu a řídil, sice protestoval, že řídit nechce, že chce být se mnou, ale když jsem se do toho vložila a řekla mu, že Emmett by byl schopnej čumět na Rose a nedával by bacha na cestu a že  by to mohl napálit do stromu, tak okamžitě změnil názor.

V autě jsem byla já, Edward, Emm a Esmé, v druhém autě byla Rose, Jasper, Alice a Carlisle.

Ve třetím autě byla Carmen, bráškové a Eleazar.

Jeli jsme skoro už půl dne, nudila jsem se a bylo mi špatně, Edwardovi zazvonil telefon – Alice volala s tím, že jestli nezastaví, tak hodím tyčku.

Naštěstí jsme zastavily u benzínové pumpy, prudce jsem otevřela dveře a běžela najít nějaké roští, zaběhla jsem za benzínku a vyklopila jsem tam dnešní snídani.

Opřela jsem se zády o zeď a sjela dolů, přitiskla jsem si ruce na břicho a ucítila jemné šťouchnutí.

„Miláčku, tohle mamince nemůžeš dělat,“ zašeptala jsem s úsměvem na rtech.

Cítila jsem, jakoby se moje srdce probudilo a já měla pro co žít – pro to malé.

Vyškrábala jsme se na nohy a šla k autu, Edward na mě čekal u auta, Alice stála vedle něj a něco mu vysvětlovala.

„Bell, jsi v pořádku?!“ zeptal se Edward hned jak mě uviděl.

„Je mi dobře, jen mi nedělá dobře to, že je v autě moc málo prostoru,“ lhala jsem.

Alice se na mě naštvaně dívala.

„Vážně ti nic není?“ zašeptal a v očích měl strach.

„Ne, nic mi není,“ usmála jsem se a pohladila ho po jeho ustarané tváři.

Bál se o mě, staral se o mě a já se postarám o naše dítě.

„Pojď, koupím ti něco k jídlu,“ usmál se Edward, vzal mě za ruku, jeho dotyk ve mě vyvolal spoustu  pocitů – lásku, radost, touhu, oddanost.

Společně jsme vešli do prodejny, nebylo to tu nějak veliké a luxusní.

Spíše malé a ne moc hezké, v polici jsem zahlídla velkou láhev Coca-Coly, přišla jsem k regálu a natáhla se pro ni.

Bohužel tím se mi vyhrnulo triko nahoru a já obnažila své těhotenské bříško.

Vzala jsem Coca-Colu a vydala se za Edwardem k pokladně.

„Ještě něco k jídlu,“ usmál se na mě a vydal se k regálu s bagetamy.

Vzal od každého jednu a šel zpátky.

„Gratuluji, jste krásný pár, vypadáte šťastní, je hezké, že chcete dítě,“ usmívala se prodavačka a přitom nám dávala nákup do pytlíku.

Edward ztuhnul, na čele se mi vyrojil studený pot.

Edward se po chvíli usmál, nejspíš si myslel, že se ta paní zbláznila, ale pohled na mě ho utvrdil v tom, že má ta paní pravdu.

„Díky,“  řekl Edward, křečovitě se usmál a vzal tašku s nákupem.

Vzal mě za ruku a táhl někam pryč od auta.

„Je to pravda?“ zašeptal a volnou rukou si rozcuchal vlasy.

„Co?“ dělala jsem nechápavou, třeba to nechá plavat.

„Bell, nedělej, že to nevíš, je pravda, že jsi těhotná, Alice v mysli něco naznačovala, pořád myslela na dítě a jak budeme všichni šťastní,“ obličej měl stažený pod náporem emocí.

„Ty to dítě nechceš?“ neptala jsem se ho, já to tušila.

„Je to pravda?“ zakřičel, vypadal nešťastně, smutně a naštvaně, všechny tyto pocity měl vepsané ve tváři.

„Nech mě být!“ zakřičela jsem na zpět a běžela do auta k Alici a ostatním.

Rose si kvůli mně musela sednout za Emmem a Edwardem, nemyslím si, že jí to vadilo.

Esmé si sedla ke mně a Jasper odešel, jelikož mu moje pocity nedělaly dobře.

Alice mlela o tom, že je dobře, že to ví a že se Edward uklidní, ale mně byl Edward fuk.

„Alice. Pochop to, já s Edwardem nic mít nechci - zavrhl naše dítě a tím i mě!“ zakřičela jsem na ní.

„Ale Bell, on to tak určitě nemyslel, byl to pro něj šok,“ začala Alice a smutně se na mě dívala.

„Alice, nezačínej s tím zase, nezastávej se ho, nemáš to zapotřebí!“ šeptala jsem.

(…)

Konečně jsme dojeli do Volterry, byl večer, měsíc svítil a hvězdy doslova žhnuly jako stovatové žárovky. Vešli jsme do veliké místnosti, vypadalo to tu jako v recepci.

Za pultem stála dívka – živá, byla člověk.

„A Cullenovi.“ Usmála se a přišla blíže k nám.

„Aro na vás všechny už čeká,“ řekla a všechny si nás důkladně prohlédla, při pohledu na mě se trochu zarazila, zamračila se a zakroutila hlavou.

Krásně jsem se na ni usmála a ona zalapala po dechu.

„Pojď, prosím,“ vykoktala po chvíli a vedla nás k velkým dveřím.

Stáli u nich dva upíři, měla jsem pocit, že je znám, nebo že jsem je někdy viděla.

Carlisle šel jako první, vedle něj šla Esmé.

Autor: xxx (Shrnutí povídek), Misppule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem mrcha, ale andílek! 12. kapitola: