Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší krev 1. kapitola

14.04.2011 (18:00) • AminQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 996×

Venku foukal jemný vánek a výjimečně nepršelo, i když oblohu zaplňovaly mraky. Alice v tomto ohledu zastupovala místo přesné rosničky, každý den jsme dostávali čerstvé zprávy o počasí, což u nás hraje dost důležitou roli, kolik lidí ve dne září? Vyhýbat se sluníčku se ve Forks dalo velice snadno, kvůli tomu jsme se sem přestěhovali.

Zhluboka jsem se nadechl a po té vydechl, sice to pro mě bylo naprosto zbytečné, ale když už si hraju na člověka, alespoň pořádně.

„Ahoj,“ pozdravil mě zvonivý hlas mé sestry, právě kolem mě procházela s Jasperem v závěsu, posadili se do lavice za mnou, namačkaní těsně vedle sebe. Ostatně jako každý den, hodinu a minutu, ti dva se od sebe nehnuli ani na krok, to je to pořád baví? Kdo by chtěl trávit veškerý svůj čas s jedním člověkem? A ještě ke všemu navždy. Oni o sobě tvrdí, že jsou zamilovaní, ale jak dlouho jim to asi vydrží… Jednou je to určitě omrzí.

„Vedle Edwarda Cullena nikdo nesedí, to je moje šance! Šance, která se nabízí jednou za život!" uslyšel jsem hlasité Jessičiny myšlenky, zastavila se ve dveřích do třídy a skousla si spodní ret. Jak jí jen mám říct, že její zájem neopětuji, nechci jí ublížit.

V dálce za Jessicou jsem uviděl své další dva sourozence, Rosalii a Emmetta, drželi se za ruku a smáli se, nejspíš nějakému Emmettovu vtípku. V Emmettových myšlenkách jsem viděl pouze Rosalii v sexy prádelku a v Rosaliiných myšlenkách jsem našel jen moji znuděnou tvář. V tu chvíli jsem si to uvědomil, tvářím se jak na pohřbu. Zakroutil jsem hlavou a snažil se vše ignorovat, na nic nemyslet, být v transu. Ale někdo tu měl strašně hlasité myšlenky!

„No tak, Jess, to zvládneš! Určitě tě neodmítne, dnes vypadáš skvěle. Prostě nahoď úsměv a běž!" Jessica má silné sebevědomí, to musím uznat. Jen letmo jsem se na ni podíval, na sobě měla červenou mikinu, bílé tričko a tmavě modré džíny, nic extra.

„Edwarde," uslyšel jsem za sebou myšlenku Alice a lehce jsem k ní natočil hlavu, člověk by si mého pohybu možná ani nevšiml.

„Já… Nejsem si jistá, jestli bys měl Jessicu odmítnout, protože…" Dál jsem její myšlenku neposlouchal, moji pozornost upoutala drobná dívka vcházející do třídy. Už byl někdo někdy neohrabaný jako ona? Zakopla snad o všechno, co jí stálo v cestě. Musel jsem se pousmát.

„Edwarde!" uslyšel jsem naléhavou myšlenku Alice. Nevěnoval jsem jí pozornost, sledoval jsem to neohrabané stvoření, jak jde směrem k Jessice, která se nebezpečně rychle blížila ke mně.

„Ahoj, Jess!“ pozdravila ji rychle a naklonila se k ní, málem přepadla dopředu. Bylo evidentní, že si chtěla získat Jessičinu pozornost, ale ta byla zaměstnaná jinde.

„M-Můžu s-si sednout?“ vykoktala Jessica nejistě a křečovitě se usmála. Normálně bych se usmál také, ale prostě jsem to nedokázal. Aliciny myšlenky na mě křičely jako pominuté, ale já je prostě nevnímal, nebude mi říkat, co mám a nemám dělat.

„Promiň, ale někomu jsem slíbil, že mu tě přenechám,“ vymyslel jsem si narychlo a málem ohluchnul z myšlenek Alice, sice jsem nerozuměl vůbec ničemu, ale její křičící zvonivý hlas mi mohl přivodit ohluchnutí. Chtěl jsem si rukama zakrýt uši, ale asi by si o mně ostatní mysleli bůhví co.

„Jess!“ řekla důrazně dívka vedle ní a zamávala jí před obličejem.

„Co je?“ vyštěkla na ni Jessica a hodila po ní nasupený pohled, asi se rozzlobila kvůli mému odmítnutí. No, co jiného by ji za krátkou chvíli vytočilo? Ještě před chvílí vypadala při nejmenším spokojeně a teď všechno propalovala pohledem.

„Chtělas se mnou přece mluvit, ne?“ Hlas dívky mě docela překvapil, zněl klidně, ale zároveň trochu naštvaně. Vůbec jsem se v ní nevyznal. Čím víc jsem zkoumal její tvář, tím víc jsem se v ní nevyznal. A pak to přišlo. Za celých sto let mě poprvé popadla panika. Aspoň si myslím, že to byla panika. Nejen, že její tvář se nedala rozluštit, její myšlenky jsem vůbec, ale vůbec neslyšel. Ani kraťoulinké útržky, nebo slabý hlásek. Prostě nic.

Prudce, možná až příliš, jsem se otočil na Alice, abych zjistil, jestli jsem o svůj dar náhodou nepřišel. Ani bych se tomu nedivil, třeba jsem z Aliciných hlasitých myšlenek vážně ohluchnul.

„Příště si pořádně rozmysli, co budeš a co nebudeš ignorovat!" vypískla její mysl, překvapivě mě to neuklidnilo, stále ve mně převládala panika. Koho by kdy napadlo, že neuslyším člověčí mysl? Jelikož byl počet osob omezený na členy mé rodiny, řekl bych, že nikoho.

Otočil jsem se zpátky na dívku a v tu chvíli mě něco napadlo. Co když není člověk? Co když je nějaký ďábel a přišel ozkoušet moje nervy? Ještě, že myšlenky umím číst pouze já. Kdyby někdo slyšel mé myšlenky, hned by vytáčel číslo psychiatra.

Panika začala mizet, ale to neměla. Jakmile jsem dostal příležitost soustředit se na něco jiného než na dívčiny, mně neznámé, myšlenky, zasáhla mě jako přesně mířená střela její nádherná vůně krve. Naprosto nádherná a neodolatelná krev. Jaké by to asi bylo pít její krev?

„Sakra, Edwarde, vzpamatuj se!" křičely na mě zezadu Jasperovy myšlenky. Já jsem ale nebyl schopný se ovládat, všechnu mou pozornost si získala ta dívka. Lépe řečeno její krev. Tak snadno ukořistitelná krev, pulzovala jí v krční tepně jako o závod. Jako by mě přímo volala a žádala o to, abych ji ochutnal.Bylo mi úplně jedno, že v místnosti je dalších x lidí, já toužil pouze po jediném. Aniž bych si to uvědomoval, začal jsem vstávat, pohled stále upřený na dívčino hrdlo. Stála tak blízko. A já jsem blízko svého uspokojení. Už nikdy neublížím jedinému člověku, ale teď, teď nastala má chvíle. Buďto teď, anebo…

„Edwarde?“ Emmettova ruka mi pevně sevřela rameno a strčila zpátky na židli. No nevadí, počkám, až dívka půjde někam sama a mě nikdo nezastaví. Bude to jen chvilinka.

„Ano?“ řekl jsem a podivil jsem se, jak zní můj hlas. Roztoužený, tichý a chladný. Cítil jsem nahromaděný jed v mých ústech, nebude trvat dlouho a já brzy ukonejším svou žízeň. Život půjde dál, na světě bude o jednoho člověka méně, komu to ublíží?

„A dost!" okřikl jsem se v duchu. „Ovšem, že to někomu ublíží! Jak jen můžu být tak sobecký! Jak to, že jsem si jen dovolil pomyslet na pití lidské krve?! Jsem ten nejsobečtější netvor na světě!" zuřil můj rozumnější hlas, ale slyšel jsem ve své hlavě i něco jiného.

„Ale no tak! Nebuď takový neviňátko! Už jsi zabil spoustu lidí, jeden navíc neuškodí." Tenhle hlas zněl lákavěji, ale už jen kvůli mé rodině, té dívce a její rodině. Přece nezabiju člověka jen kvůli mé chvilkové slabosti.

„Už jsem v poho, dík,“ řekl jsem rychle, protože zazvonilo a Emmett už by asi rád šel na své místo. Když kolem mě prošla Rosalie, uslyšel jsem její myšlenky.

„Jestli se kvůli tobě budeme muset stěhovat, tak si mě nepřej!" Vůbec jí nezáleželo na té dívce, jediný její velký problém se týkal stěhování. Nechápu. Ale ať je její důvod jakýkoliv, stále jsem svoje nové rozhodnutí nezměnil. Ta dívka žít bude!

Do třídy vešel pan Banner, učitel biologie. Ve třídě vše utichlo a všichni se soustředili jen na jedno. Na hnědovlasou dívku, jako jediná stála v uličce vedle Jessičiny a Mikovy lavice a rozhlížela se, snažil jsem si jí nevšímat, a proto jsem pohledem probodával stůl a čekal, dokud se nezačneme věnovat biologii.

„Slečno Swanová, jediné volné místo je vedle pana Cullena, mohla byste se, prosím, už posadit?“ Málem jsem skočil z okna. Její vůně už takhle na mě působila dost intenzivně, a to stála na druhé straně třídy. Jak se přibližovala, zvyšovala se pravděpodobnost, že z toho okna opravdu skočím, nebo se tu nabízela ještě jedna možnost, hodně lákavá možnost.

Polkl jsem. Právě se posadila vedle mě a já zrovna myslel na to, jak ji… prokousnu krk. Vážně skvělý načasování. Pevně jsem rukou sevřel roh stolu a snažil se udržet na židli. Ta vůně. Moje hlava jí byla plná, možná i přeplněná. Jak jen může někdo tak krásně vonět?

„Edwarde, to zvládneš," slyšel jsem Alicinu myšlenku, ale jen co jsem ji uslyšel, v tu chvíli jsem ji zapomněl, jak už jsem říkal, v mojí hlavě došlo místo. Pan Banner něco vykládal, ani nevím, čeho se to týkalo, možná tasemnice. Všechna moje pozornost se točila okolo věcí jako krk slečny Swanové a někdy jsem se musel ovládnout, abych nerozdrtil stůl. V mojí hlavě se vyskytla zajímavá myšlenka, všechny upoutá stůl, jenž se znenadání promění v třísky, a já v klidu popadnu slečnu Swanovou, vyskočím z okna a zalezu někam do lesa, kde si ji vysaju.

Začaly se mi sbíhat sliny i jed. Zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu, abych tu myšlenku vyhnal a tím pádem ji neproměnil v realitu. Sice to bylo o něco těžší, ale povedlo se.

Zazvonilo a já se prudce zvedl ze židle, možná rozdrtil stůl, a bleskovou rychlostí jsem zmizel ze třídy. Hlavní úkol jsem splnil, nikoho jsem nevysál. Na ničem jiném mi nezáleželo. Jestli tu slečnu Swanovou ještě někdy uvidím, bude to smrt nás obou. Já zabiju ji a mě potom zabije Rosalie.

Hodně rychlou chůzí jsem mířil do kanceláře za paní Copeovou, další biologii bych nepřežil ani náhodou. Ta vůně.

„Ne! Ne! Ne!" okřikoval jsem v duchu na sebe. Nemůžu. Nesmím na tu dívku myslet, ať už jde o její… Prostě o cokoliv. Už jí nevěnuju ani jedinou svou myšlenku.

Vlítnul jsem do kanceláře a nahodil ten nejlepší úsměv, jaký jsem momentálně dokázal.

„Dobrý den, paní Copeová,“ pozdravil jsem slušně.

„Dobrý den, Edwarde, co pro tebe mohu udělat?“ zeptala se a její krev začala běhat jako o závod, bojí se mě?

„Tak krásný, ale mladý." Její myšlenky mi daly jasné vysvětlení a já málem zakroutil očima, ale udržet svoje oči mi po předchozích situacích připadalo jako hračka.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych místo biologie nemohl mít třeba fyziku, nebo cokoliv jiného,“ vychrlil jsem ze sebe nedočkavě a doufal, že mi rozuměla. Paní Copeová začala listovat malým sešitem, zatímco já nervózně přešlapoval.

„Je mi líto, všechny třídy jsou plné," řekla po chvíli a já nemohl uvěřit. Slyšel jsem správně? Nikde není místo, musím zůstat na biologii s…

Dveře se otevřely a místností se rozlehla překrásná vůně, sakra! Opět skvělé načasování! Nemohla chvíli počkat?! Křečovitě jsem se otočil, abych zjistil, jestli jsem se nezbláznil, ke vší smůle tam ona opravdu stála. V té dusné, teplé malé místnosti. Nikdo, kromě paní Copeové tu není, nikdo, kdo by mi můj čin překazil, nikdo, kdo by mě viděl a my se museli stěhovat, jenom já, paní Copeová a ona. Dívka s nejlahodnější krví na světě.

V hrdle mi hořelo, jed se hromadil, nohy připravovaly ke skoku. Jeden pohyb. Jeden jediný. Stačí se zakousnout, prostý pohyb, který už mám nacvičený. Nač čekat? Skvělá příležitost, slečna Swanová si umí vybrat. Teď to myslím vážně. Pootevřel jsem ústa, podíval se dívce do očí a… Nic. Nedokázal jsem ublížit nevinné křehké dívce. Prostě jsem nemohl.

„Srabe!" křičel netvor uvnitř mě. Pro mě to ale zhola nic neznamenalo. Zadržel jsem dech a vyběhl z místnosti. Ale jakmile jsem za sebou zavřel dveře, uvědomil jsem si, proč jsem šel za paní Copeovou. Nudný život ve Forks se mi začíná komplikovat. Proč jsem jen neposlechl Alice? Proč? Co jsem komu udělal? No dobře, to moc nepomohlo, zabil jsem spoustu lidí.

Autor: AminQa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší krev 1. kapitola: