Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejistá Budoucnost - Kapitola 1.

Nejistá Budoucnost - Kapitola 1. První kapitola příběhu Nejistá budoucnost "Starý-nový domov", je tady :) Příjemné počtení. Děkuju za všechny chvály i kritiky. :)
PS. Tak jsem to stihla napsat :)

Utíkala jsem na letiště. Nevím jak dlouho mě spalovala bezmoc, která mě popadla, jakmile jsem utekla od mé rodiny, ale věděla jsem,že mi to patří.
Nelitovala jsem toho, byla jsem až moc sobecká na to, abych si uvědomovala jak moc jim ubližuji. Ale věděla jsem, že je to tak správné. Radši bych trpěla, než abych svou rodinu ohrozila.
Znala jsem Ara moc dobře, takže moje představy, jak by jim mohl ublížit byli vystihující, ale děsivé.
Letištní hala byla velká. Řekla bych, že větší než Forks, ze kterého jsem utíkala.
Postavila jsem se před tabuli a hledala let do Itálie, který mi jel – jak jsem zjistila, za necelou půlhodinu.
V duchu jsem se modlila, aby on nepřečetl dopis dříve, než odletím, protože jak jsem ho znala, nikdy by mě nepustil.
Bolelo mě to. Bolelo mě myslet na ně. Nemohla jsem si odpustit, jak jsem se vytratila a zanechala jen bezcenný dopis, ve kterém se ani nedali popsat nebo vysvětlit ty všechny city, které jsem k nim cítila a ty se nikdy nezmění.
Vždy budu vzpomínat jen v dobrém.
Když jsem konečně usedla do letadla, které mělo půlhodinové zpoždění, veškeré ty hezké vzpomínky se vytratili v jedné vteřině a ve mně zbyla jen zášť k Voltuirrovým.
Seděla jsem na sedadle s číslem dvaadvacet, které bylo mé oblíbené – už z důvodu, že tohle číslo měl můj oblíbený song, vedle jednoho muže, který měl obličej zabořený do novin a rozhořčeně si je četl.
Kupodivu jsem necítila žádný lidský pach, který měl z něho vycházet a to mě vyděsilo.
Ovšem za pár minut jsem na to úplně zapomněla. Dala jsem si do uší sluchátka od mého volkmana a stiskla dvě dvojky.
Rázem začala hrát ta uklidňující píseň a ještě než jsem se ponořila do světa fantazie, uvelebila jsem se tak, abych mohla předstírat spánek a zároveň nerušit toho pána vedle mě.
Chvíli jsem přemýšlelo o Volteře, ale potom jsem se rozhodla užívat svobody, která mi pomalu mizela před mýma jantarovýma očima.
Věděla jsem, že se nikdy nesmířím s představou, že se mne bude netvor jako dřív, ale nic jiného mi nezbývalo.
Hlavu jsem si opřela o sedadlo a zaposlouchala se do cizích rozhovorů.
Slyšela jsem jednu dámu, která si stěžovala na svou dnešní kombinací oblečení, malé děti, které pořád mluvili o své vysněné dovolené v Itálii, nebo jednoho pána, který laškoval s letuškou.
Povzdychla jsem si.
Chtěla jsem taky takový jednoduchý lidský život, ve kterém bych se nestarala o to, jestli vejdu na slunce celá zahalená a nikdo nepozná, že jsem upír.
Příliš jsem po tom toužila, abych si uvědomila, že je to nemožné. Byla jsem zamyšlená, když se vedle mě ozval tichá, známý hlas.
„Ahoj.. Isabello“ Pozdravil mě kdosi a já svou hlavu natočila na pána vedle mě.
Z hrůzou jsem vykulila oči. Byl to Marcus. Celou dobu seděl vedle mě a já si ho nevšimla. To by vysvětlovala to, jak jsem nevšímavá. Chladně se uchechtl.
Zamračila jsem se. „Marcusi?“ Zeptala jsem se nejistě.
„Takže, ty jsi na mě pamatuješ?“ řekl sarkasticky a mračil se mnou. Pamatovala jsem si ho až moc dobře.
„No vlastně tady na tebe čekám. Prvně jsem si myslel, že jsi mi utekla, ale ono to tak není. Ty jsi se dokonce sama nabídla.“ Nevěřícně kýval hlavou. Zanechala jsem klidnou hlavu.
„Vidíš, jak umím překvapit?“ Snažila jsem se o ten nejpřátelštější tón, na který jsem se zmohla, ale vyznělo to jako opak.
„Ještě nikdy jsem neviděl, tak nepředvídatelného upíra“ Řekl naoko naštvaně. „Doufám, že počítáš se vším. Víš, že Ara nezajímá tvůj názor, natož nějaké podmínky“ Pokračoval.
Můj obličej ztvrdl. „Vím“ Ujistila jsem ho, ale ve skutečnosti jsem přemýšlela jak bych Ara, přesvědčila i když jsem věděla, že se to nestane. Ale naděje umírá poslední.
Po chvilce nahodil jiné téma.
„A co tě přivedlo zpátky k nám?“
Sakra. Nemohla jsem mu povědět o Cull .. o nich.
Musela jsem lhát. „Čistá zvědavost“ Odbyla jsem ho a snažila se netvářit nervózně. Nevěřil mi.
„Ale no tak. Isabello“ Pobízel mě a smál se.
„Nic ti do toho není““ Vřískla jsem na něho. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomila, že v letadle nastalo nějaké ticho a všechny pohledy byli natočené směrem k nám.
Minutu jsme vyčkala a pokračovala dál.
„Už jedu za Arem. To snad stačí ne?“ Zavrčela jsem.
Uchechtl se. „Ani zdaleka.“ Řekl a dál mě ignoroval.
I když jsem se pokoušela na něco se zeptat, jen mě odbyl tím, že na to máme celou věčnost a potom se začal smát.
Jeho nálada byla tak děsivá. Kdyby nebyla v letadle tolik svědku, ihned bych si to s ním vyřídila i když jsem věděla, že by to nedopadlo pro mě dobře.
Nebyla jsem pyšná na svou minulost, která mě doprovázela – a ještě bude, mým celým upírským životem, ale smířit jsem se s tím nedokázala.
A teď se to bude všechno opakovat. Zpátky do Volteirry..
Jakmile jsme přistáli, postavila jsem se do uličky a protlačovala se davem hrnoucím se k východu s Marcusem.
Tem mě celou dobu držel za loket, aby se ujistil jestli neuteču.
„Hele, je tohle nutné?“ Zeptala jsem se zoufale.
Přikývl. Hystericky jsem se zasmála.
„Myslím, že ti teď uteču, když jsem jela přes půlku světa a zbavila se své svobody?“
Přesvědčila jsem ho. Rezignovaně pustil můj loket, ale jeho oči byli neustále upřené na mně. Ušklíbla jsem se.
Auto měl zaparkované na parkovišti ihned vedle letiště.
„Nasedni“ Přikázal mi a já uposlechla. Nechtěla jsem si to dělat horší, protože jsem věděla, že vše řekne Arovi, který by s toho vyvodil potíže. Velké potíže.
Jeli jsme asi deset minut, když zase začal mluvit.
„Už se na tebe všichni těší.“ Řekl a zasmál se. Mě to vtipné nepřišlo.
„Bohužel nemůžu tvrdit to samé.“ Vyznělo to překvapivě až moc klidně na to, jak jsem doopravdy cítila. Byla jsem úplně vyřízená, nemohla jsem na ně přestat myslet. Hlavně na mou lásku.
„To taky po tobě ani nechceme. Stačí, když bude plnit rozkazy, které ti Aro dá a nebudeš nám dělat potíže, a my se k tobě budeme chovat, jako kdybys mezi nás patřila“ Nepustil oči ze silnice, na které jsme se řítili stopadesátkou.
Natočila jsem hlavu k oknu tak, abych viděla ty šmouhy domů, kolem kterých projíždíme a nemusela se dívat do jeho krvavých očí.
„Nechci být jedna z vás.“ Odfrkla jsem si.
Zachechtal se. Lezlo mi to na mozek. Nemohl se alespoň chovat trochu nespokojeně, nebo třeba na mě řvát? Přišlo mi, jako kdyby všechno bral na lehkou váhu.
„To sis měla promyslet dřív. Teď jsi a budeš jedna z nás.“
„To víš že jo..“ Zamumlala jsem si pro sebe. Byla jsem si jistá, že to slyšel, protože se na jeho tváři objevil, ještě větší úsměv.
Zastavili jsme se u semaforu, který právě ukazoval červenou. Otočil hlavu ke mně.
„Isabello, Isabello“ Naříkával. Teď jsem už měla opravdu chuť ho nakopnout. Zavrčela jsem. „Copak se ti nelíbí, když ti tak říkám?“ Zatvářil se.
„Jmenuju se tak. Nic s tím nenadělám.“ Zalhala jsem. Nebyla jsem nadšená, že mě tak oslovuje, ale pořád lepší, než aby mi říkal Bella, protože Bella už neexistovala.
„A co tak Bella?“ Píchlo mě u srdce, které mi přestalo tlouct před několika desíti lety.
„Ne. Bella je takové lidské. Nemám to ráda.“ Znovu jsem zalhala, ale jen polovičně. Lidské bylo, a to jsem na tom milovala.
„Takže budeš Isabella Volturi.“ Vzdychl rozkoší, jakmile to jméno vyslovil.
„Isabella Volturi“ Opakovala jsem. Tohle jsem nebyla já. Tohle byla má minulost, a teď i budoucnost…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejistá Budoucnost - Kapitola 1. :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!