Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejistá Budoucnost - část 7.

Nejistá Budoucnost - část 7.Pokračování mojí povídky :) Jenom pro informaci bych vám chtěla říct, že nemám moc zkušeností se psaním, takže gramatické chyby tam určitě jsou, ale jak říkám ... Stephenie Meyerová nejsem :) Časem se to určitě zlepší.

„Bello .. Bello .. slyšíš mě?“ Slyšela jsem jakýsi hlas, ale před očima jsem měla jenom tmu a nemohla se pohnout.
„Žije?“ zeptal se někdo nádherným sametovým hlasem.
Někdo se usmál „Edwarde, myslíš, že by Bella umřela, kdyby vyletěla z okna?“
„Ne“ řekl nejspíše Edward zastrašeným hlasem.
Po pár minutách jsem viděla dvě rozmazané siluety, které se nade mnou nakláněli. „Vidíš, nic ji není“ usmál se Carlslie.
Protřela jsem si oči a posadila se „C-co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně a prohlížela si ty dva. Alice stála kousek opodál a Emmett s Rosalie stáli za mnou.
„Někdo se nám proletěl“ řekl pobaveně Emmett a já si všimla, jak se na něho Edward rozzuřeně dívá „Mohla si něco udělat“ přitvrdil.
„Nic mi není. Ještě se mě nezbavujte“ ujistila jsem je a slyšela hlasitý smích, hlavně Alicin, která rychle přicupitala ke mně „Bello, jsem ráda že ti nic není“ usmála se a políbila mě na čelo.
„A co by mělo?“ zeptala jsem se. Snad jsem jenom proletěla oknem.
Všichni zmlkly „Když jsi vyletěla, auto začalo hořet. Byla si u něho tak blízko. Myslely jsme si, že to neřežiješ.“ Řekl potichu Edward „Je to moje chyba“
Vykulila jsem oči „Jak to může být tvá chyba? Já se začala hádat a já si odpoutala ten pás .. a jakto, že jsi ztratil kontrolu nad řízením? Já si myslela že – “
Smutně se na mě díval „Nemohl jsem od tebe odtrhnout oči. Je to má vina, promiň“ řekl bolestným hlasem. Nemohla jsem se na něho tak dívat.
Rozhlédla jsem se a zjistila, že všichni odešli. „Edwarde“ rozčílila jsem se „Není to tvoje vina!“vykřikla jsem tak, že to mohl slyšet jakýkoliv upír, který byl od nás pár kilometrů.
Sklopil hlavu a sedl si naproti mně do tureckého sedu.
Zamračila jsem se. „Co seděje?“ zeptala jsem se ho, když se mu na tváři objevil bolestný výraz.
„Mohly jsme tě ztratit Bello“ zamumlal.
Zvedla jsem mu hlavu ukazováčkem, tak aby mi viděl do očí a pokračovala „Nic se mi nestalo, a ani nestane, jasný?“ Přikývl.
Chvíli jsme se dívali do očí a potom se naše tváře přibližovali víc a víc k sobě. Nosy se dotýkali a naše rty splinuli. Přitáhla jsem se k němu blíž a zabořila se rukami do jeho vlasů. Polibky se stali čím dál vášnivější a oba jsme nechtěly přestat. Když v tom do dveří vtrhla Alice „Věděla jsem to!“ zakřičela na nás, my se rychle od sebe odtáhli a ona rychle zmizela ve dveřích.
„Promiň“ řekla jsem a okamžitě se postavila. „Měla bych už asi jít“ pokračovala jsem a svou upírskou rychlostí jsem se rozběhla k nejbližšímu lesíku, kde jsem začala přemýšlet.
Byla jsem zamilovaná do Edwarda až po uši, to ano, ale nemohla jsem riskovat už kvůli tomu co se stalo. Mohlo by se to opakovat a to já za žádnou cenu nechtěla.
Jedna rodina, kdysi uvěznila tu mojí, kvůli mně. Měla jsem schopnost o kterou mě bezmilosti připravili. Neměla jsem na výběr, buď to má schopnost, nebo život mé celé rodiny, kterou jsem milovala ze všeho nejvíc v mém upířím světě. A teď bych měla riskovat znova? Co by po mě chtěli teď? Buď rodina nebo moje smrt?
Jmenovali se Volturiovi, nebyli jako my – živili se lidskou krví a sídlili v Evropě v Itálii. Všichni upíři je znali, protože oni dohlíželi na upíří novorozence, tak aby nenakazili celý svět.
Uběhli už dvě hodiny od toho, co jsem tady seděla opřená o strom, který pomalu začal praskat a přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby se Volturiovi vrátili zpět pro mě. Ohrozili by i moji součastnou rodinu, která nemá ani o ničem tušení.
Když jsem tak přemýšlela, zjistila jsem dvě podstatné věci. Za prvé; Edward řídil až moc dobře na to, aby se naboural a za druhé; smrt mých zodpovědných, pravých rodičů nebyla jen náhoda.
Ve chvíli, kdy jsem přemýšlela nad mými skutečnými rodiči, popadl mě stres z toho všeho co se událo. Vždyť moji rodiče zemřeli a já nevědla proč. Jak jsem to mohla jen tak hodit za hlavu?
Začala jsem vzlykat, opřela jsem hlavu o strom a zavřela oči.
„Bello?“ uslyšela jsem ten nádherný sametový hlas. „Co se děje?“ ozvalo se něžně a zároveň zmateně. Neměla jsem odvahu otevřít oči a vše mu říct, co se stalo a proč tady ‚brečím‘.
„Nic“ otřela jsem si dlouhým hladkým rukávem oči a otevřela je. Edwardova tvář byla kousek od té mojí, cítila jsem jeho dech a dívala se do těch lesknoucích se jantarových očích.
„Brečíš, protože jsme se políbili.“ Neptal se.
„Tak to není“ vřískla jsem a začala ještě víc vzlykat. „Tak co se děje, Bells?“ zeptal se a vzal mě za bradu.
Znovu jsem zavřela oči, protože jsem se nechtěla dívat do těch očí, které mě zbavovali smyslů. „J-já.. nic“ Pokusela jsem se o úsměv, ale vznikl z toho spíše takový smutný úsklebek.
Vzdychl „Ty mi to asi neřekneš, že?“
Položila jsem mojí ruku na jeho, která se stále dotýkala mojí brady. „Asi bych měla jít…“
Přykývl. „Měli bychom jít zpátky“
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslela.“ Nechápal „Měla bych vás opustit“ upřesnila jsem. Nechtělo se mi nikam. Nebylo to kvůli němu ani ostatních, bylo to kvůli Volturiovým. Věděla jsem, že mě někdy najdou a udělají to stejné jako předtím, ale tentokrát to nemůžu dopustit.
Zamračil se „Bello, jestli to děláš kvůli mně..“ Zlomil se mu hlas.
Zatvářila jsem se přísně, ale bylo mi ho líto. Nenáviděla jsem sama sebe, že tohle dělám, ale bylo to, to nejlepší, co jsem pro ně mohla udělat, abych je nevystavila nebezpečí. „Nedělám. Nemůžu ti to říct“ A taky, že nemohla. Byla jsem příliš sobecká, abych přemýšlela o tom, jestli někomu ublížím.
Vzal svojí dlaň a uchopil ji do mé ruky. „Nepusím tě. Teď né Bello.“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby se s tím neuměl smířit.
Rozlepila jsem víčka od sebe a podívala se do jeho vážných očí. „Možná né teď, ale jednou budu muset“ Vzdychla jsem, něžně ho políbila a dál jsem o tom nemluvila i když Edward se tak snadno odbýt nedal. Musela jsem mu slíbit, že až bude čas, upozorním ho.
Urazil se. „Stejně tě nikam nepustím“
Zavrčela jsem. „Bude to tak nejlepší“ Chvíli si mě prohlížel a já sklopila hlavu.
„Měli bychom jít“ Ustrašeně se na mě podíval. „domů..“ dodala jsem a usmála se. Edward moc šťastný nebyl, ale já si byla jistá, že jednou mu vše vysvětlím. Teď na to nebyl čas.
Když jsme došli k domu, vevnitř už na nás pravděpodobně čekali všichni ‚Cullenovic‘ s roztaženým úsměvem na tvářích. Ustrašeně jsme se na sebe s Edwardem podívali a vyšli vztříc Emmettovým vtipným poznámkám, Aliciným budoucím švítořením o nás dvou a Carlslieovým blahopřáním.
Napřed jsem šla já a potom Edward, který mě po schodech strkal nahoru a přitom se smál.
Nahodila jsem tvrdý výraz „No to víš, že jo. Dámy mají přednost ve všem že?“ řekla jsem a popadla jsem kliku od dveří. Zakoulel očima a zachechtal se.
Emmett byl už u mě, jako splašený kůň a vzal mě do náručí „Tak a teď je řada na mě, Edwarde. Doufám, že ti nebude vadit, když si Bellu na chvíli půjčím“ řekl pobaveně, když si všiml jak na něho Edward vrhl vražedný pohled.
„Emmette pusť mě!“ řvala jsem dokola, když si ti dva vyměňovali nepříčetné pohledy.
Alice rychle přitančila ze zhora, když slyšela ten křik „Ááá tady jsou ti dva“ usmála se „Emmette, pusť ji!“
Zamumlala lhostejně Alice a v tu chvíly, když mě Emmett položil na zem mě vzala za rameno a táhla mě do mého pokoje, kde nasadila posmutnělí výraz, který se postupně měnil v něco horší.
Sedla si na postel a já si k ní přisedla „Co se děje Alice?“ zatvářila jsem se nechápavě.
Sklopila hlavu „Ty to víš moc dobře..“ řekla se strachem v hlase.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejistá Budoucnost - část 7.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!