Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejasné proroctví 3. kapitola

26.05.2015 (18:00) • kacenka1409 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1088×

3. kapitola

Slyšela jsem zvuky. Hlasy. Byly cizí a přesto tak známé. Zprvu jsem nedokázala rozpoznat jejich obsah. Má mysl jako by byla od těla oddělena tlustou hraniční čárou, kterou zdolávala jen pomaličku, kousek po kousku.

Po chvíli jsem si konečně začala uvědomovat své tělo. Připadala jsem si jako hadrová panenka. Stále jsem ho nemohla ovládat, ale cítila jsem, že ležím. Hlava mi spočívala na něčem tvrdém, ale pohodlném. Kolem mě se rozléhalo tiché broukání.

„Jaspere, zastav, probouzí se.“

Hlas patřil dívce. Byl jemný jako zvonkohra, s kterou si pohrává lehký vánek. Prostor kolem mě sebou zacukal. Došlo mi, že ležím v autě na zadním sedadle. Vůz právě zastavil. Asi jsem usnula cestou z kina. Zdál se mi zvláštní sen, hodně zvláštní, a nemohla jsem si vybavit jeho obsah. Ale kdo je Jasper? A komu patří ten zvláštní hlas?

Konečně se mi podařilo přimět víčka, aby se rozpojila. Nade mnou se někdo skláněl, avšak jeho tvář byl rozmazaná. Párkrát jsem zamrkala a obraz se začal pomaličku vyjasňovat. Anděl. Byt to anděl z mého snu a má hlava mu spočívala na klíně. Hleděl na mě se smutným úsměvem. Chtěla jsem mu položit ruku na tvář a zeptat se ho, co ho trápí. Ale místo toho se mi začala vybavovat noční můra. Tři zahalené nehybné osoby, nepřirozená ztuhlost přátel, zrůda s očima jako krev. Útěk, les, můj anděl. Bitva. Ta bitva, ve které se všichni zúčastnění pohybovali tak rychle, že je nebylo možné lidským okem zahlédnout. A její tragický konec. Rozsápali tu zrůdu jako zvířata. A můj anděl patřil k té zvěři.

Odtrhla jsem se od jeho útrpného pohledu a zjistila, že v autě nejsme sami. Na místě řidiče seděl chlapec s vlasy jako lví hříva a ze sedačky spolujezdce se na mne přívětivě usmívala drobná dívenka, která mi zprvu připomínala elfa z pohádky. Teď jsem však měla před očima výjev, jak trhá hlavu Demetrimu. A vtom mě zasáhla ta nejhorší skutečnost. Nebyl to sen. Vše se to opravdu stalo. Jsou to vrazi a jestli neuteču, zabijí mě také.

Na nic jsem nečekala a vystřelila ke dveřím vozu. Páčku jsem našla v rekordním čase. Následoval úprk z auta, které stálo na krajnici silnice. Přede mnou se rozprostíral hluboký a černý les. Ignorovala jsem bolest hlavy a rozeběhla se do tmy. Po pár krocích mě strach donutil zkontrolovat, jak velký mám náskok. Kolik mě dělí od jisté smrti. Ale nikdo mě nepronásledoval. Třeba mi dávají jen náskok, napadlo mě. Aby to pro ně bylo zajímavější.

Najednou jsem v plné rychlosti narazila do něčeho tvrdého jako skála. Ta rána mě posadila na zadek do mokrého jehličí. Jenomže to nebyla skála. Byl to ten svalovec, kterého by se bál i Rambo.

„Promiň, holka, nechtěl jsem tě sejmout.“ Pronesl to uvolněným žertovným hlasem, který vůbec neseděl k jeho vzezření.

Mou paniku to však nezmírnilo. Zajímalo mě jediné. A to dostat se od něj co nejdál.

Na to, abych se zvedala ze země, nebyl čas. Proto jsem začala couvat. Mé nohy rozrývaly tlející jehličí a deštěm nasáklou hlínu. Kořeny stromů a kameny vykukující ze země mi drásaly ruce do krve. Po několika příliš pomalých metrech jsem narazila zády na mohutný strom. Opustila mě síla pokračovat. Nezmohla jsem se na nic víc než se schoulit do klubíčka a vyčkat, jak se mnou osud naloží.

Po chvíli jsem vzhlédla. Všichni stáli rozestoupení v půlkruhu asi pět metrů ode mě. Zase mi připadali tak krásní, v ponurých barvách lesa až nadpřirození. Jako by do všednosti světa nepatřili. No, ne že by na této noci bylo něco všedního.

Očima jsem vyhledala svého anděla. Stál o krok dál než všichni ostatní a upíral na mě útrpný pohled. Ve mně sváděly válku lítost se strachem. Ale než stihl někdo vyhrát, musela jsem zaměřit pozornost jinam.

Ten starší blonďák udělal krok dopředu. Celé mé tělo sebou škublo v návalu paniky. On se hned zastavil a pozvedl ruce před sebe v uklidňujícím gestu.

„Uklidni se, prosím, a poslouchej mě.“ Pronesl to velmi tiše a klidně. Kdybych neviděla, jak před chvílí rozsápal člověka, snad bych ho i poslechla.

Seděla jsem v mokrém jehličí vyděšená k smrti, celé mé tělo se třáslo strachy a po tvářích se mi řinuly slzy proudem. Byla jsem na pokraji šílenství. Nechtěla jsem zemřít, ale už jsem chtěla, aby to skončilo. A to rychle.

„Já už nemůžu. Tak už mě sakra zabijte.“ Původně to měl být řev, ale z hrdla mi vyšlo pouze chraptění.

Na mou prosbu odpověděl ten svalovec:

„Hele, holka, jestli sis nevšimla, zachránili jsme ti život.“

„Emmette, nepomáháš. Nech to, prosím, na mně,“ pokáral ho opět ten blonďák.

Svalovec, tedy Emmett zamával rukama v omluvném gestu a ukázal, jako že si zapíná pusu na zip. Poté se pozornost opět zaměřila na mě.

„Bello, neublížíme ti,“ pokračoval blonďák. „Já vím, že to tak nevypadá, ale snažíme se tě zachránit.“

„Zabili jste člověka!“ Musela jsem protestovat. Hlas se mi pořád nevyrovnaně třásl.

„Nebyl to člověk a nezabili jsme ho.“

Dřív než jsem stačila odporovat, pokračoval:

„Nemáme moc času, takže ti to musím sdělit na rovinu. Vím, že se tomu dá těžko uvěřit, ale Demetri je upír. Tak jako ti dva, co byli s ním.“

Zmohla jsem se pouze na uchechtnutí. Dělají si ze mě srandu? Tak teď nevím, kdo se tady zbláznil. O co jim sakra jde?

„Bello, musíš mi věřit,“ pokračoval. „Jsi chytrá holka a víš, že mám pravdu. Viděla jsi jeho oči. Síla a rychlost, kterou vládne. Jak jinak bys to vysvětlila?“

Tak na tom něco bylo. Viděla jsem to přeci na vlastní oči. Ale oni se pohybovali stejně jako on.

„V tom případě jste také...“ To slovo mi nešlo z úst. Stále jsem se třásla. Nevím, jestli více strachy nebo zimou, která se mi zakusovala do každé části těla.

„Teď mi vysajete krev? Proč mi to vůbec vysvětlujete?“ Ta představa byla úděsná.

„Ano, jsme také upíři. Ale neživíme se lidmi. Naší potravou je zvířecí krev. Proto máme zlaté oči a ne rudé. Opravdu ti neublížíme.“

Teď se do toho vložil ten malý elfík:

„Opravdu nemáme moc času. Demetri už je zase v celku a vydali se nás hledat. Jestli chceš žít, musíš nám věřit a jet s námi.“

Je v celku? Viděla jsem, jak ho zabili. Ale než jsem stačila něco říct, pokračovala.

„Upíra nezabiješ roztrháním, jen jsme tím získali trošku času. Museli bychom ho spálit a na to jsme neměli čas zase my. Chtějí tě a my tě ochráníme, ale musíš nám věřit.“

Jít s nimi? Ale kam? Chci domů. Zpět ke své rodině. Sakra, Angela. Žije ještě? Opustila jsem svou sestru a nechala ji krvelačným zrůdám.

„A to je ta nejhorší část. Domů se vrátit nemůžeš. Nepamatují si tě. Upíři mají spoustu různých vlastností. Darů. Ten Demetriho je přetváření paměti. Když jsi byla v kině, navštívil tvůj domov a vymazal tě z podvědomí všech známých. Teď to samé udělal i tvé sestře. Díky tomu je pořád naživu.“

Ne. Ne, ne, ne. Tak to už je příliš. Musím se odsud dostat. Musím zkontrolovat rodinu. To je lež. Musí to být lež. Nemohli na mě zapomenout.

Nedokázala jsem přimět mysl rozumně uvažovat. Jediné východisko byl útěk. A to teď hned.

„Bello, na to ani nemysli,“ zarazila mě dívka. „Už se tam nesmíš vrátit. Odsoudila bys je k smrti. Jakmile se tam objevíš, vběhneš jim přímo do pasti a svou rodinu stejně neuvidíš.“

„Ty mi čteš myšlenky, nebo co?“ vyprskla jsem.

„Ne, ne, od toho je tu Edward,“ usmála se a pohlédla na mého anděla. „Já vidím alternativy budoucnosti. Jakmile učiníš nějaké rozhodnutí, vím o něm. Jako před chvílí tvůj útěk. To nám dovolilo tě zachránit. A díky tomu vím, že máme jen málo času, než nás vystopují. Musíš s námi teď hned nastoupit do auta a věřit nám. Je to jediný způsob, jak zachráníš sebe i svou rodinu.“

Stále jsem nevěděla, čemu věřit. Bylo to jako z nějakého filmu, jehož scénárista překypuje fantazií. Nevěděla jsem, co jsou zač, ale jedno bylo jasné. Nebyli to lidé. Ale na druhou stranu už mě mohli několikrát zabít a stále dýchám. Co když říkali pravdu? Co když s nimi nepůjdu a ohrozím své blízké? To nedopustím. Jestli je to jediný způsob, jak ochránit rodinu, udělám to. I když při tom nejspíš zemřu.

„Rozhodla ses správně, Bello,“ vypískla nadšeně, aniž bych stačila něco říct.

Ten její dar je strašně otravný. Všichni se pomalinku uvolnili, jako by vlna napětí odezněla.

„Vím, že máš spoustu otázek,“ pokračoval elfík. „Ale teď musíme do auta, tam ti to pořádně vysvětlíme.“

Přitančila blíž ke mně. Chtěla mi pomoci na nohy, na mě to bylo příliš. Škubla jsem sebou tak moc, že jsem zády opět tvrdě narazila na strom. Všichni zase ztuhli. Dívka se však mým panickým úskokem nenechala vykolejit. O krok ustoupila, ale pokračovala v radostném štěbetání.

„Pojedeme jen pár minut. Je tam benzínka. Tam se dáš dohromady a budeme pokračovat. Vážně si musíme pospíšit. Víš, že se z nás stanou kamarádky? Chvíli to potrvá, ale zvykneš si na nás…“

Poskakoval kousek ode mě a brebentila tak rychle, že to nešlo stíhat. Mně se zatím podařilo vstát, ale nechtěla jsem mít nikoho z nich za zády. Asi jim to došlo, protože se všichni pomalu vydali k autům. Zkusila jsem se pohnout. Jeden krok, za ním druhý. Nohy se mi stále třásly, ale šlo to. Pomalu ale jistě. Došourala jsem se k vozu, ze kterého jsem tak zděšeně uprchla. Všichni už čekali uvnitř. Já zaplula na zadní sedadlo. Na jeho protějším konci seděl elfík. Můj anděl řídil a vedle něj byl ten s vlasy jako lví hříva.

Auto se okamžitě rozjelo a unášelo nás po klikatě opuštěné silnici. Čas na palubní desce ukazoval půl třetí ráno. Skvělé. Uprostřed noci nasednu do vozu s cizími lidmi, kteří o sobě tvrdí, že jsou upíři, a jedeme bůhví kam. Ani nevím, jak daleko jsem od domova. Jo, a ještě je tu šance, že na mě má rodina zapomněla. Je to vůbec možné?

„Jak na mě mohli zapomenout? A i kdyby, ve městě mě přece zná skoro každý. Vůbec to nedává smysl.“

„Vím, že se tomu dá těžko uvěřit,“ ujal se vysvětlování opět elfík, „ale je to tak. Skupina upírů tě sleduje již měsíce. Už několik týdnů systematicky ničí záznamy o tvé existenci. Mažou paměť každému, s kým ses kdy setkala. Dnes v noci zahájili dovršení akce. Zatímco jsi byla v kině, zbavili se všech tvých věcí a vyčistili paměť tvým nejbližším. Je to smutné, ale jsme jediní, komu můžeš věřit. Jediní, kdo ti zbyl.“ 

Autor: kacenka1409 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejasné proroctví 3. kapitola: