Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nehmotná pouta - prolog + 1. kapitola

01.08.2011 (16:00) • Serafim • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2238×

Prolog

Přemýšlet o tom, do koho se zamilujete, je nepodstatné. Protože jednoho dne se stane něco, co je více než zamilování. Něco, co vás k tomu druhému navždy připoutá.

Hleděla jsem do očí napřed jednomu klukovi, a potom druhému. Vybrat si je těžké.

Ale stalo se něco, co rozhodlo za mě. Byla to gravitační síla nebo co vlastně? Jako kdybych byla svázána provazy. Jako bychom byli navzájem svázáni a nikdo nás už nerozvázal. Nedokázala jsem se osvobodit.

Už mě nic nedrželo na zemi. Jen on. Jen on a nikdo jiný.

Navždy.

I. Pohledy do očí

Jela jsem na kole do nové školy. Byla v rezervaci La Push. Mí rodiče se tu narodili. Ale kvůli nějakému vážnému problému mě dali babičce do Kalifornie. Líbilo se mi tam, bylo tam krásně a slunečno – narozdíl od toho, jak to vypadalo tady; ale stejně jsem se chtěla vrátit - kvůli mamince. Zjistila jsem ale, že už je mrtvá. Nikdo mi nechtěl nic říct. Pořád se ale bavili o studených. Netuším, kdo jsou ti studení. Ale věřím, že jednoho dne na to přijdu. Zatím jsem se přestěhovala do domku na pláži. Bydlím s Leah Clearwaterovou. Je to fajn holka. Celkem si rozumíme.

Ještě víc jsem přidala na rychlosti. Přece nechci první den přijít pozdě. Zaparkovala jsem na držáku pro kola, nasadila zámek a vešla do dveří. Byla to škola jako každá jiná. Ale přišla mi víc přírodní. Nebyla tu žádná linolea, ale parkety. Byla tu cítit podivná vůně jehličí. Znovu jsem tu vůni nasála nosem a pozorovala lidi, jak se procházejí sem a tam. Vytáhla jsem rozvrh ze zadní kapsy a podívala se na den. Dneska je pondělí, což znamená, že mám jako první matematiku – můj neoblíbený předmět. Ale přežiju to.

Vydala jsem se do třídy. Očkem jsem koukla po plánku školy a přímo se rozběhla. Vešla jsem a hned zpozorovala partu kluků, která seděla na třech lavicích. Zabrali pěkný kus místa. Ihned jsem natáhla můj radar a poohlédla se po volném místu ve třídě. Jediné volné místo bylo vedle jednoho kluka. Ach jo. Doufala jsem, že budu sedět vedle holky, ale tak co už. To nevadí. Bude to jenom hodina matematiky.

Najednou do mě narazil nějaký další kluk. Byl černovlasý a měl hluboké černé oči. Okamžitě se mi omluvil, ale když se na mě podíval, ztuhl. Otevřel pusu a díval se na mě jako na střed vesmíru. Pořád se mi díval do očí a koukal s otevřenou pusou. Neřekl ani slovo. Stáhla jsem obočí.

„Je ti dobře? Vypadáš divně,“ zeptala jsem se téměř starostlivě.

Zavrtěl rychle hlavou a nervózně se zasmál. Bylo to až směšné. Měla jsem co dělat, abych udržela smích.

„Je mi fajn. Až moc dobře,“ odpověděl pomalu. Znovu jsem zmateně stáhla obočí a pomalým krokem odplula do lavice vedle kluka. Seděl tam a s někým se bavil. Posadila jsem se a očkem na něj pohlédla. Pohled mi nevěnoval. Ani si mě nevšiml. Potom, co jeho kamarád odešel mi ale věnoval pohled. Podíval se na mě stejně jako ten kluk před ním. Začala jsem se cítit divně. Co to se všemi je?

„Ahoj,“ začal. „Já jsem Paul,“ představil se a pořád na mě upíral oči.

Polkla jsem a nejistě mu odpověděla. „Jmenuju se Catalina, ale můžeš mi říkat Caty.“

Usmál se a najednou natáhl krk a podíval se za mě. Ohlédla jsem se taky. Vedle seděl ten první kluk a zasněně si mě prohlížel. Rychle jsem otočila zpátky. Paul mu naznačoval rukou na krku, že ho zabije. Poznala jsem to. Když jsem se ale otočila, rychle ruku stáhl zpátky.

Ušklíbla jsem se.

***

Konečně skončily všechny hodiny. Vydala jsem se chodbou do jídelny. Vešla jsem do dveří a našla si místečko u okna. Byly tam jenom dvě židle a hezký výhled na les. Vzdychla jsem a sedla si. Chvilku jsem si ten les zasněně prohlížela a potom šla pro jídlo. Okýnko bylo těsně u těch kluků, co seděli ve třídě. Byl tam Paul a ten první kluk. Znovu jsem vzdychla. Nechtěla jsem mezi nimi procházet. Už proto, že si mě pořád prohlíželi. Oba dva.

Pomalu jsem šla k okýnku, kde mi kuchařka vydala jídlo a mlčky jsem chtěla odejít. Nadávala jsem, že tu nemají nic vegetariánského. Ale co bych mohla od nich čekat.

Mezitím jsem slyšela rozhovor těch kluků.

„Jakto, že se to stalo? To se nestává. Vůbec.“

„Mě se neptej,“ zašeptal Paul. Vypadal zničeně. Užuž jsem k němu chtěla jít a utěšovat ho. Nakonec jsem se ovládla.

Když jsem šla, zeptal se Paul: „Myslíš, že nás slyšela?“

Ano, slyšela. Ale ne všechno. Jen to, co zašeptali trošku hlasitěji, a to, co téměř vykřikli.

Pomalu jsem šla. Najednou mě něčí ruce sevřeli na pasu a já ztuhla. Ani jsem se neohlédla. Nebyly to ani dvě vteřiny a já reflexivně vykopla nohu. Kopla jsem přímo do obličeje. To snad ne!

Chytla jsem se za hlavu a začala se mu omlouvat.

„Bože, promiň. Promiň. Promiň,“ opakovala jsem pořád. Kluci u stolu na mě zírali užaslými pohledy. Ani jsem si nevšimla, že jsem upustila tácek s jídlem. Sebrala jsem se a utekla.

Snažila jsem se rychle odemknout zámek od kola, abych mohla rychle utéct. Přede mnou už ale stál ten první kluk, co do mě narazil na hodině matematiky.

„Zdravím, jmenuju se Jacob. Tys mu teda prohnala zuby. Vsadím se, že mu do tejdne půlka vypadne,“ prohlašoval užasle.

Jen jsem zasténala.

„Mně to nepřijde bůhvíjak směšné,“ odsekla jsem naštvaně. Jacob se zarazil, ale zase se usmál. Měl hodně široký úsměv. Koutky úst mu sahaly až k uchu.

„No.. a jak se jmenuješ ty?“

„Catalina. Jinak Caty,“ odsekávala jsem jedno slovo za druhým. Byla jsem ze sebe znechucená. Když jsem konečně odemkla kolo, chtěla jsem rychle nasednout a ujet. Někdo mě ale chytil za zápěstí.

„Počkej,“ zarazil mě Paul. Hleděla jsem na oba kluky. Střelila jsem pohledem na Jacoba a na Paula, na Jacoba, na Paula a zase dokola.

„Už musím jít,“ prolomila jsem ticho.

„Půjdu s tebou,“ řekli oba současně. Potichu jsem se zachichotala. Špatná nálada byla tatam.

„Fajn. Máte kolo?“ zeptala jsem se nenuceně. Zavrtěli hlavou. Jacob se na mě upřeně podíval.

„Kvůli tobě poběžím,“ zašeptal. Pootevřela jsem pusu a zírala na něho. Ani on se mi nepřestával dívat do očí. Ze snění mě vytrhl Paul.

„Poběžím taky,“ oznámil rychle. Jacob potichu zasténal. Usmála jsem se nad myšlenkou, že chtějí spolu soupěřit. Kvůli mně.

„Dobře,“ řekla jsem s úsměvem. „Jestli mi budete stačit,“ dokončila jsem a rychle nasedla na kolo. Rozjela jsem se a nechala ty dva kluky za sebou. Když jsem se ale ohlédla znovu, už tam nebyli. Stáhla jsem obočí.

Oba dva se objevili vedle mě, každý z jedné strany. Vesele jsem se zasmála. Byl to dobrý pocit. Přidala jsem na rychlosti. I oni přidali. Nechápala jsem, jak mohli tak rychle běžet. Oba dva se na mě šťastně usmívali a Jacob se mi pořád díval do očí. Koutky úst se mi začaly stahovat do širokého úsměvu. Nepřestávala jsem se na něj usmívat. Potom do mě Paul šťouchl a i jemu jsem věnovala dlouhý pohled. Jela jsem a dva krásní kluci běželi po mém boku.

Autor: Serafim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nehmotná pouta - prolog + 1. kapitola: