Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neexistující slzy - 5.díl

07.02.2009 (15:00) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1831×

Rozhodnutí Iana bylo to nejlepší v mém životě. Rozhodl se, že smečku opustí. Se smečkou se rozešel ve zlém, ale já jsem doufala, že mu to vynahradím a že na to nebude myslet. Nevím, co přesně jim řekl. Nezačal o tom mluvit a já jsem se pro jistotu neptala. Až bude chtít, řekne mi to. Ale cítila jsem, že je z to ho smutný a já jsem přemýšlela, jak moc by byl smutný, kdyby se rozhodl jinak. Pomyšlení na to mi způsobilo ostré píchnutí, na místě, kde by se mělo nacházet moje srdce. Trhla jsem sebou. Otočil hlavu směrem ke mně a vystrašeně se na mě podíval. Nedíval se na mě dlouho, protože řídil.
„Co je? Děje se něco?“ ptal se. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. Chvíli jsem přemýšlela a on začal vypadat nervózně. Nejlepší bude o pravdě mlčet. Nechtěla jsem mu to dělat ještě horší. Znovu otočil hlavu ke mně a na malou chvíli přestal věnovat pozornost silnici před sebou a zahleděl se mi do očí. Kdybych byla schopná tak bych zrudla od hlavy až k patě.
„Nic“ vypálila jsem ze sebe poněkud opožděnou odpověď. Nevěřil tomu. Tvářil se dotčeně, že mu nechci říct pravdu.
„Řekni pravdu. Ať je to cokoliv.“ teď se ze široka usmíval i oči mu vesele jiskřily. Věděl, že tohle na mě bude platit. Moc se mi nechtělo svou odpovědí smazat z jeho tváře ten andělský úsměv. Řeknu mu to, ale nejdřív ho varuju.
„Mohlo by tě to rozrušit a já nechci, abys byl smutný z mých obav a myšlenek.“tohle bylo varování.
„Já to přežiju.“ řekl s šibalským úsměvem, kterému jsem už opravdu nechtěla vzdorovat.
„No dobře.“odmlčela jsem se a znervózněla. Povzbudivě se na mě podíval. „Vidím, že jsi smutný z toho, že si opustil svou rodinu a smečku…..kvůli mě. Jen mě napadlo, jestli nejsi smutný víc teď, než kdyby ses rozhodl jinak“ teď to věděl, z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Možná litoval, že mě prosil, ať mu to řeknu. „Přesně takové reakce jsem se bála.“ řekla jsem s povzdechem.
Mlčel dlouho, až už jsem si začínala myslet, že neodpoví. „Kdybych se rozhodl jinak, tak bych to nepřežil.“ řekl z ničeho nic. Teď jsem byla zvědavá. Proč mě teda tehdy poslal pryč? Napsal, abych zmizela. Dotkla jsem se vyřezávané figurky vlka, kterou jsem pověsila vedle jeho přívěšku a otřásla jsem se.
„Můžu se na něco zeptat?“ taky ho to rozruší to bylo jasné, ale já jsem to chtěla vědět. Připadala jsem si sobečtěji než kdy dřív, protože jsem věděla, že vzpomínka na tuhle situaci ho bude bolet stejně jako mě.
„Na cokoliv, lásko.“ zřejmě netušil na co se chci ptát.
„Proč jsi mi teda předtím nechal ten vzkaz? Abych zmizela?“ znovu jsem se otřásla. Nereagoval tak, jak jsem si myslela. Zasmál se.
„Protože jsem si myslel, že to zvládnu, ale nedalo se to vydržet. Byl jsem naivní. Rozhodl jsem se, že tě půjdu hledat. Začal jsem tedy tam, kde jsem tě viděl naposledy. U ,našeho, stromu.“ to bylo vše, co jsem potřebovala vědět. Už se ho nebudu na nic ptát. Trochu mě mrzelo, že se k našemu stromu nebudeme moct nikdy vrátit.
„Kde dneska přespíš?“ zeptala jsem se. Určitě už je unavený. Už je deset hodin večer, což znamenalo, že řídí už pět hodin v kuse. „Nebo můžu řídit já a ty se prospíš v autě? A kam vlastně jedeme?“ za těch pět hodin jsem nemyslela na nic jiného než na něj. A teď mi došlo, že vůbec nevím kam jedeme. Pohlédla jsem z okna a zjistila, že jedeme po krajní cestě a že je vidět moře.
„Za chvíli budeme na hlavní cestě. Tam najdeme nějaký motorest. Já se prospím a ty mezitím můžeš……zařídit si osobní věci nebo jak tomu chceš říkat.“ věděla jsem na co naráží a uvědomila jsem si, že mám žízeň. A to velkou. Asi týden jsem nelovila. Byl rudý až za ušima. Možná si myslel, že je to pro mě moc soukromé.
„Jo to by bylo fajn.“odpověděla jsem a usmála se na něj, aby pochopil, že neřekl nic, čím by mě rozhodil. Opětoval mi úsměv a dál se věnoval řízení.
Jeli jsem asi ještě hodinu a zastavili hned u prvního motorestu, který byl na hlavní cestě. Dali nám pokoj číslo 2 s jednou postelí a s pohovkou. Bylo zbytečné platit dvojlůžkový. Řekla jsem Ianovi, že se vrátím do hodiny a půl. Už mě nebavilo lovit srnky.
Nemusela jsem běžet daleko, abych se dostala do lesa. Byli jsme někde za kanadskou hranicí. Nevím, co měl Ian v plánu, ale věděla jsem, že určitě ví, že mi bude lépe na severu.
Když jsem se vrátila na pokoj (oknem) Ian hluboce spal. Oddechoval v pravidelném rytmu a mě to uklidňovalo. Lehla jsem si na pohovku a dívala se na něj. Skoro jsem zapomněla jak to vypadá, když někdo spí. Zavřela jsem oči a poslouchala jeho dech a tlukot srdce a přála si, aby to takhle bylo každou noc. Aby každá noc byla pro něj, hlavně pro něj šťastnou. Mrkla jsem na hodiny. Bylo krátce po jedné v noci a konečně jsem se na displeji budíku dozvěděla, že je 5. února 2009. Překvapilo mě to za sedm dní jsem měla mít své devatenácté narozeniny. Zase mě píchlo u srdce. Představila jsem si totiž oslavu mých narozenin na pláži v LaPush. Představa modrých plamenů ohně z naplaveného dříví lesknoucí se v Ianových černých očích ve mně vyvolal pocit zvláštního tepla.
Ian se převalil na posteli na bok a zamumlal cosi jako: „Bez tebe nebudu žít.“ slyšela jsem, jak se mu ve spánku na chvíli zastavilo srdce a trochu mě to polekalo, ale jeho dech i srdeční rytmus se vrátil do normálu a on znovu spal hlubokým spánkem, už bezesným.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Ráno jsem Ianovi donesla toasty přímo do postele. Vypadalo to, že je rád, že jsem nezapomněla na jeho oblíbenou snídani a na to, že do kávy nedává cukr, ale jenom mléko. Pamatovala jsem si to, protože jsem mu snídaně chystala mnohokrát. A když se usmál viděla jsem tam ještě něco, jako by věděl nějakou dobrou zprávu, kterou já ne. Probudilo to mou zvědavost.
„Co se tak směješ?“ zeptala jsem se zvědavostí v hlase a podezíravě jsem se na něj zamračila. Usmál se ještě víc.
„Jak, nelíbí se ti tenhle úsměv?“ znovu zablýskl svými bílými zuby a já jsem zapomněla, jak se dýchá, což mi nevadilo, ale necítila jsem jeho vůni a to mi vadilo.
„Ne, líbí se mi. Ale že se směješ, jako by ses bavil něčím, co já nevím.“Jeho úsměv byl nakažlivý a tentokrát jsem slyšela, že nedýchá on.
Odložil tác s prázdným talířem a hrnkem na noční stolek. Vylezl z postele jen v plátěných kalhotách. Přešel ke svým věcem a vytáhl něco, co jsem přes jeho nahá záda nemohla vidět a schoval to ve své velké dlani. Pak přešel místnost na druhou stranu až k pohovce, kde jsem seděla. Klekl si přede mě a chytil mě jemě za ruku. Došlo mi na co se teď zeptá. A kdybych byla člověk moje srdce by přestalo na chvíli tlouct.

6. díl http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/neexistujici-slzy-6-dil/

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neexistující slzy - 5.díl: