Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neexistující slzy- 14.díl

21.04.2009 (13:38) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1121×

Nikdy bych si nemyslela, že život dokáže být tak stereotypní. Pořád dokola.. ničit a ničit toho, na koho si Aro a jeho bratři ukážou. Ale musím říct, že za těch několik desítek let, co jsem u Volturiových, jsem toho zažila hodně. Poznala jsem nesmrtelné děti. Tak krásné, že se mi je nechtělo zabíjet, ale zákon je zákon… zažila jsem válku o území. Ale pořád to nebylo dost, abych na něj přestala myslet.

Když jsem zabíjela jedno nesmrtelné dítě, uvědomila jsem si, že nic víc jsem jako člověk nechtěla. Rodinu. Trápila jsem se každou minutu, každou setinu svého života bez něj. Když jsem si svůj vztek všemožně vybíjela, moji bolest to netišilo. Nepomáhalo nic vůbec nic… A já jsem každou tu hroznou setinu dodržovala svůj slib. Slib, který je tak těžké dodržet, zvláště když víte, že bude trvat věčnost.

Bylo mi jasné, jak působím na ostatní, byla jsem jako omámená, pořád jako v transu. Jako nějaká loutka, která dělá jenom to, co jí ty šňůry, za které někdo tahá přikážou. Aro se na mě díval nešťastně. Myslel to upřímně, ale nedokázal to pochopit. Volturiovi neuměli milovat. Jediný, kdo kdy lásku ochutnal byl Marcus. On jediný mě chápal a možná se mnou i soucítil. U ostatních to byla velice silná fyzická přitažlivost. Nechápala jsem, jak bezcitní můžou být. Jak dokonale chladní a bez citů jako nějaká zvířata.

Další věc, kterou jsem nesnášela. Moje potrava, i když chutnala dobře a určitě lépe než krev zvířecí. Hnusilo se mi to.

Jednoho dne jsem se zase krmila v té odporné síni, kterou se už neobtěžovali ani vymalovat. Když jsem si vybírala někoho, kdo dobře voněl se mi pohled zasekl na jednom muži, který se vyděšeně rozhlížel kolem. Nekřičel, jen si k sobě víc a víc tiskl svou ženu. Kdyby Ian zestárnul, vypadal by přesně jako ten muž. To mi opět zasadilo prudkou ránu do mého ledového srdce. Jeho žena se mu choulila po boku a vypadalo to, že co nevidět omdlí. Pozorovala jsem je tak dlouho, dokud na ně neskočil Demetri.

Když jsem se nakrmila a vycházela z místnosti přemýšlela jsem nad tím, kdy nebo jestli vůbec mě opustí ta bolest.

Sedla jsem si ve svém pokoji na zem a zády se opřela o zeď. Hlavu jsem složila do dlaní. Ani jsem si to neuvědomila, ale vzlykala jsem tam docela dlouho, než se to někomu zhnusilo poslouchat. Nevšimla jsem si těch myšlenek, které na mou adresu za tu dobu neprozradily nic hezkého. Vypínala jsem to, většinou. Přestala jsem vzlykat a zaslechla jsem šustění pláště. Byl to Aro a šel sám ke mně do pokoje. Neobtěžoval se zaklepat a vstoupil.

„Rebecco…“ oslovil mě tím svým otcovským hlasem, na který už jsem si i docela zvykla. „Nemůžeš se pořád takhle trápit.“ kdo by řekl, že mu na mě záleží. Záleží, ale jako na dobrém a cvičeném vojákovi.

„Snažím se.“ odvětila jsem potichu.

„Mám pro tebe takový návrh.“ odmlčel se, asi čekal, že mě to zaujme, ale já jsem se pořád tvářila stejně, nikdy od té doby, co jsem tady, jsem svůj výraz nezměnila. „Víš přemýšlel jsem, jak ti pomoct. Napadlo mě, že kdybys na chvíli od nás odešla, možná to bude lepší…“ usmíval se na mě a právě mi dával návrh, kterého sám litoval. Už mě snad ani nenapadlo, že se může stát něco, co mi udělá radost.

Poprvé za ty léta jsem se lehce pousmála. Postavila jsem se a uklonila, jak bylo zvykem na vyjádření díků. „Děkuju.“

Aro ustoupil od dveří a pokynul mi rukou ke dveřím. „Prosím,vrať se.“ to byla poslední slova, která jsem od něj slyšela.

Tyhle vzpomínky byly dokonale jasné, za to ty lidské skoro vyprchaly. Teď jsem volná. Jsem nomád, který hledá někoho, kdo by mně zbavil vzpomínek. Možná existuje někdo s tímto darem, možná ho jednou najdu. Když mi nepřipadalo fér ne něj zapomenout přála jsem si to. Jsem sobec…..

Prošla jsem snad celý svět, bavila jsem se snad se všemi upíry, kteří existují. Šla jsem i tam, kde bych si nikdy nemyslela, že bude žít nějaký upír. Ale k mému překvapení i v Egyptě jsem narazila na pár upírů. Nejvíc informací jsem ale získala ve Švédsku od vegetariánských upírů Carlislea a Esme. Proto jsem se vydala do Amazonie hledat další upíry.

Roky mého hledání plynuly rychleji než pro člověka a já jsem teď mohla přísahat, že jsem prošla celý svět. Stejně jsem nenašla co jsem hledala. A bolest byla už nesnesitelná. Snaha se možná taky cení.

Jedno jediné místo jsem si nechávala nakonec. Stála jsem přesně na hranici LaPush a Forks. Les, kde se odehrávala nejdůležitější vzpomínka na Iana. Přesně ten strom, kde mi Ian řekl, že se do mě otiskl a že se mnou odjíždí. Zhroutila jsem se ve vzpomínkách na zem. Strom mě už neutěšil jako předtím a bez Iana ztrácel své kouzlo. Opřela jsem se o něj zády a snažila se naplnit si hlavu iluzí jeho vůně.

Nevím opravdu nevím jak mě napadlo zajít na hřbitov. Zvedla jsem se a nohy mě nesly oním směrem. Cestou jsem myslela na to, jak se dostanu za Ianem. Jediný způsob jak zničit upíra je ho spálit. Tak tedy skočím do ohně. Právě jsem přemýšlela o vlastní smrti a usmívala se.

Vzpomněla jsem si a na Ara a kladla si otázku, jestli mě bude hledat a co udělá až zjistí, že o mě nikdo nic neví. Vzpomněla jsem si na všechny, které jsem poznala a v duchu jsem jim děkovala, omlouvala se nebo nadávala.

Přeskočila jsem hřbitovní zeď, jelikož byla noc, nemusela jsem se bát, že mě někdo uvidí. Nadechla jsem se nočního vzduchu a ucítila neznámou vůni… upíra. Zahleděla jsem se do tmy a hledala původce té podivně sladké upíří vůně. Našla jsem ho. Seděl před jedním hrobem, ruce v dlaních a z jeho myšlenek bylo znát, že je hrozně nešťastný. Stejně jako já plaval v moři bolesti setinu za setinou. Zvláštní bylo, že se ani neotočil, když mě musel slyšet dopadnout na zem. Prostě tam tak seděl a asi nic nevnímal. Pomalu jsem šla blíž k němu. Schválně jsem šlápla na malou větvičku, která křupla dost nahlas, že to mohl slyšet kterýkoliv člověk, který by šel kolem hřbitova.

Prudce se otočil a pohlédl mi do tváře. Jeho černé oči byly jako noc a naháněly celkem strach, protože byly šílené bolestí. Oblečení měl roztrhané a špinavé, asi stejně jako já. Bronzové vlasy slepené blátem. Jako každý upír byl nadpřirozeně krásný. Než jsem stačila něco říct zmizel. Prostě se zvedl a odešel.

Byla jsem zvědavá pro koho tak truchlí a komu dal slib možná on. Přišla jsem k tomu hrobu blíž, ani mé upíří oči nemohly přečíst jméno, protože bylo zarostlé mechem. O ten hrob se nikdo nestaral.. Odstranila jsem mech a zůstala jsem tam stát jako socha. Isabella Marie Blacková-Swanová. Zírala jsem na to jméno hodnou chvíli, než mi došlo, že vedle bude nejspíš pohřben Ianův otec. Odstranila jsem mech z vedlejšího hrobu a odhalila jméno Jacob Black. Sundala jsem mech z dalšího hrobu a našla jsem přesně to, co jsem hledala. Ian Jacob Black. Stejně jako ten, co tu byl přede mnou jsem si sedla před hrob a složila hlavu do dlaní. Nezadržitelné vzlyky se draly z mojí hrudi a já jsem jim nedokázala vzdorovat. Měla jsem zvláštní pocit, že je tu se mnou. Že stojí přímo za mnou.

Otočila jsem se. Nic a nikdo, jenom tma. Ale ten pocit tu pořád byl a bolest byla úděsnější než předtím. „Netrap mně, Iane. Nech toho.“ šeptala jsem do tmy. Poslední slovo mi z úst ukradl silný vítr, který ohýbal stromy a trhla jim listí. Vítr ustal. Ten pocit ale neodcházel. „Proč jsi mi to udělal? Proč nemůžu jít za tebou? Proč nechceš, abychom byli spolu?“ teď jsem to přímo křičela, ale žádná odpověď. Pokud teda nepočítám vítr, který byl teď lehký a nevinný. „Iane promiň, snažila jsem se, ale půjdu za tebou. Snaha se doufám cení.“

Rozbila jsem skříňku na jednom hrobu, který byl na opačné straně hřbitova a jak jsem doufala, našla jsem tam sirky.

Vítr teď doslova zuřil skoro mi znemožnil zapálit dřevěnou hranici, kterou jsem zapálila dost daleko od lesa.

Hleděla jsem do modrého ohně z naplaveného dříví. Bylo to tak nádherné. Přesně u takového jsem vždycky seděla s Ianem.

Iane ještě chvíli a budeme spolu. Budeme…Ať už v nebi nebo v pekle. Chci být s tebou. Promiň, že jsem nebyla schopná dodržet svůj slib. Omlouvám se za to, že jsi kvůli mně umřel. A děkuju ti za to, že jsem s tebou byla šťastná.

Vykročila jsem přímo k ohni, ale když jsem byla potopená do vlastních myšlenek nevšimla jsem si nového příchozího. Někdo mi položil ruku na rameno. Proč nemůžu aspoň v klidu umřít, proč nemůžu být šťastná aspoň tak….

„Dodrž svůj slib, zlobí se na tebe, neslyšíš ten vítr?“ byl to ten, kdo tam tak seděl a trápil se, byl to ten, kdo na tom byl stejně jako já… a nechtěl mi dovolit, abych se toho zbavila. „ Poslechni ho.“

„Není koho poslouchat…. je mrtvý.“ odsekla jsem mu a otočila se k němu čelem.

„To ano, ale poslouchej vítr.“ zašeptal a stejně jako předtím zmizel.

Možná bych měla vítr poslouchat, možná….. ale já nechci. Hořím, umírám… jdu za tebou, Iane.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neexistující slzy- 14.díl: