Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (20 + Epilog)

03.01.2013 (21:45) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1694×

20. kapitola – The end

Na kraji města, v jeho teritoriu, se mezi stromy skrýval obrovský dům. Podél příjezdové cesty se táhla auta různých značek a barev, ale přímo před ním na obrovském parkovišti nestálo skoro žádné. Dnešním dnem tu bylo vcelku prázdno, při jiných příležitostech by museli parkovat mnohem, mnohem dál.

Štěrk jim křupal pod nohama, když procházeli branou a přicházeli k domu. Hudba zevnitř se ozývala stále hlasitěji, ale nikdo z nich ji nevnímal. Došli ke dveřím, které byly otevřené, a bez žádných okolků vešli dovnitř.

Nemuseli ho dlouho hledat. Prošli několika místnostmi a Jacob jim sám vpadl do rány. Nejdříve na ně pohlížel s překvapením míseným s pohrdavostí, ale když si pořádně prohlédl všechny obličeje, šok a nenávist přehlušily všechny ostatní emoce.

„Co tu chcete?“ prskl po nich a trochu zavrávoral. Ruka s pitím mu vylétla k ústům a jeho oči se mu během těch několika loků nenávistně blýskaly.

„Sethe?“ Edward měl sto chutí si pod svůj nos strčit ruku, jak to tu kolem páchlo alkoholem. Několikero flašek se válelo po zemi otevřených a povětšinou prázdných, přesto u některých byly malé kaluže.

„Do půl hodiny to vyprchá všechno, to je prozatím maximální doba, co jsme ožralí,“ odvětil tázaný a se znechuceným výrazem vyrazil sklenici Jacobovi z ruky.

„Co děláš?“ vyjel na něj a už se napřahoval, ale to ho Emmett rychle zpacifikoval a táhl ho do nějaké z místností.

Pohled Isabelly:

Rozhlížela jsem se po místnosti a otřásala se znechucením. Nemohla jsem pochopit, jak jsem tu mohla žít, přebývat. Když mé oči zkoumaly tu spoušť kolem, v duchu jsem si ťukala na čelo. A pak ten smrad… Vydýcháno, alkoholické výpary kolem… Měla jsem dojem, že z toho padnu. Ani si nedokážu představit, jak to vnímají bytosti jako upíři či vlkodlaci…

Nakonec jsme se vrátili do jednoho z obývacích pokojů, který vypadal oproti té předchozí místnosti neporušeně. Otevřenými okny sem vál svěží větřík a ani uši jsem si už nemusela zakrývat kvůli hlasité hudbě, kterou Alice právě ztlumila.

Edwardovy ruce jsem měla omotané kolem pasu a zády se opírala o jeho pevnou hruď. Se zavřenýma očima jsem si užívala pocit jeho blízkosti. Uvnitř sebe jsem se neuvěřitelně radovala. Konečně ho mám znova u sebe… Jakoby mé myšlenky vyčetl, líbl mě do vlasů.

Náhlý šramot mě probral z letargie, když sem Emmett Jacoba přitáhl. V rychlosti jsem se otočila, aby mi neuniklo nic z toho, co se děje, ale neměla jsem šanci toho moc zahlédnout. Svalnatý upír se s vůdcem smečky vůbec nemazlil, v rychlosti ho hodil na pohovku a stál nad ním skloněný, dokud v jeho výrazu neviděl náznak rezignace.

Když jsem ho viděla teď, odpor zalil celou mou bytost. Ta tmavohnědá hrouda svalů mě za ty čtyři roky stačila sbalit, využít, zneužít a nakonec si mě udržet jakýmikoliv prostředky, jen abych nešla za Edwardem. Lži, nadávky, usmiřování… Nic jiného jsem neslyšela, hlavně za poslední rok, co se vrátil můj upír. Ale teď jsem tu nebyla z toho důvodu, abych se litovala.

„Co tu všichni děláte?“ ptal se zaraženě. Přestože ještě před chvílí na něj alkohol působil velmi silně, teď už z něj zřejmě vyprchal. Zmateně se rozhlížel z jednoho na druhého, až mu pohled padl na mě a Edwarda.  Jedno obočí mu vyjelo tázavě nahoru, zatímco se mu na tváři tvořil zlomyslný škleb.

„Zřejmě ti to už došlo. No, nečekal jsem, že na to přijdeš. Snažil jsem se nenechávat nikde žádné indicie…“ začal Jacob mluvit, ale Edward ho velmi rychle přerušil. Mě mezitím pustil a vydal se pomalu k němu.

„Víš, Jacobe, že vše šlo snadnější cestou. Mohl ses jen přiznat a já bych ti život neotravoval. Tvá hrdost to však nedovolila. Jsi chronický lhář, který si kolikrát nevidí do vlastní tlamy. Ale co bych se s tebou nadále otravoval, že? Stejně víš, že většina je věrná mně. Což znamená, že tenhle barák…“ Rozpřáhnul ruce. „… patří mně. Jako vše ostatní, co jako bossu města náleželo tobě.“

Jacobovi se rozšířily oči. Rychle vstal a svým tělem se natěsno přiblížil k tomu Edwardovu. Oba na sebe házeli vražené pohledy, jakási vnitřní bitva se odehrávala v jejich myšlenkách.

Pak Edward náhle silně zavrčel a odstoupil od něj.

„To ti šlo jen o tohle? Tak o to sis mohl říct!“ Pochodoval po pokoji a z očí mu skoro šlehaly blesky.

„Víš, peněz bylo dost. Co se týká reputace… Tu si každý musel a musí vytvořit sám. Že jsi byl už tehdy parchant, vědělo celkem dost lidí. Že by za tebou nešli… To jsem zas věděl já. Být oblíbený… No, prostě si to musíš vypracovat, ne vyhrožovat. Ale nemusím tě poučovat o něčem, čemu stejně neporozumíš.

Což mi říká… Tvá přítomnost mi vadit nebude. Když nebudeš narušovat chod mého území, nemá smysl tě vyhazovat. Nastaví se tu nový pořádek, ať se lidé více vracejí do ulic a…“ Tentokrát se otočil na nás s širokým úsměvem. „… užívají si života.“

Epilog

Navracení mého pořádku sice dalo dost práce, ale rozhodně jsem nečekal, že se zapojí vcelku všichni. Ač se dostaveníčko mezi mnou a Jacobem odehrálo vcelku v soukromí, mnoho lidí o tom vědělo vcelku dost na to, že i já jako upír byl neuvěřitelně překvapen z jejich vcelku přesných informací.

Isabella se ode mě nehnula. Od rána do večera, než šla spát, neustále vyžadovala mou přítomnost. Těšilo mě to. Měl jsem ji rád ve svém náručí, rád jsem ji poslouchal, rád jsem já sám vyprávěl… Chyběli jsme si navzájem. A hlavně… Vše jsme si vysvětlili.

Přestože můj hlavní cíl byl splněn – dozvěděl jsem se svou pravdu, i když jsem pro to musel obětovat tolik času, a získal zpět mou Bellu – ale ještě tu byla jedna nedořešená záležitost.

Má rodina. I když jsem vídal Alici, Emma i Rosalii, přesto… Zbytek rodiny mi neuvěřitelně moc chyběl. A čím méně práce a úprav se nacházelo, tím větší touha je vidět mě skoro překonala.

Jednoho dne jsme jeli ze sousedního města. První jela Alice, já jel v autě s Bellou. A obě auta byla narvaná věcmi z nakupování.

Moc jsem okolí nevnímal, ale až teď jsem si všiml povědomých stromů, lesní cesty… Chtěl jsem zastavit, ale bylo pozdě. Obrovský dům, z této strany prosklený, se vyloupl z hustého porostu.

Pevně jsem svíral volant rukama. Bella mě hladila po paži a plaše se usmívala. Věděla, kde jsme, ale také je dlouho neviděla. Avšak, alespoň dle mého, měla více šancí…

Alice vylétla jak splašená střela a už byla v náručí svého druha, Jaspera. Pevně se k sobě tiskli, ale to mi vůbec nepomáhalo se uklidnit. Teď bych potřeboval trochu jeho daru…

Ze dveří vyšly dvě osoby, které odjakživa nazývám svými rodiči. Oba hned pohlédli přes přední sklo na mě. Chvíli se nehnuli, avšak v té další už jsem byl z auta venku v náruči mé matky, Esmé.

„Vítej doma, vítej doma, synku… Ani nevíš, jaké obavy jsem o tebe měla, ani netušíš, jak jsi tu chyběl…“ mumlala mi tiše do hrudi. Dlouhou chvíli mě nepouštěla. A věřím, že kdyby měla slzy, už bych svou košili muset asi ždímat.

Když pak pomalu odstoupila pryč, Carlisle se ke mně přiblížil. Nejdříve nic neříkal, ale pak pronesl tu nekrásnější větu, kterou jsem si přál tak slyšet…

„Vítej doma, synu.“

Konečně... Další z mých povídek dokončená. No, ještě neplánuji končit se psaním, takže asi takhle...

Děkuji za komentáře všem, kteří se k tomuhle jen dostali. Děkuji těm, co vydrželi do konce - i když vás moc není. A... Uvidíme se třeba u další mé tvorby. Pa, zuzinecckaa.

P. S.: Máte za sebou zhruba třicet tisíc slov, pokud jste četli od začátku až sem... No vím, moc slavné to není, ale mohlo to být i horší. Děkuju opravdu moc všem. :)

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (20 + Epilog):