Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedokončený polibek! 4. kapitola

15.04.2012 (12:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1906×

   4. kapitola

Sevřela jsem satén mezi stehny a neklidně se převalila. Látka sice chladila mé tělo, ale ne natolik, abych si nevšimla, že v domě je na umření. Jelikož teď vilu obývaly hned tři osoby, které byly citlivé na chlad, upíři se rozhodli, že nás usmaží. Prostě jejich přehnaná péče šla na nervy. A nejen mně.

Nahuel se znepokojeně otočil na břicho a skopl ze sebe i poslední zbytky peřiny. Ležel na gauči a jeho dlouhé tělo se na něm nemohlo pořádně natáhnout. Což ale nebyl můj problém.

„Achr!“ Mělo to být něco mezi povzdechem a vrčením, ale z mého hrdla se vyznělo něco, co Nahuela rozesmálo. A rozhodně nepomohlo, že se smích snažil dusit do polštáře.

„Umřu!“ ulevila jsem si nahlas.

Nahuel se narovnal a nejistě si sáhl na spodní okraj trenek. Sjela jsem po jeho snědém těle a zastavila se na místě, kde právě měl prsty.

„Ani na to nemysli!“ Hodila jsem po něm sošku, která zdobila můj noční stolek.

„Je mi vedro,“ pokrčil rameny.

„Mně taky, ale rozhodně se nesvlékám,“ zamračila jsem se.

Když jsem uviděla jeho rozmrzelý obličej, slitovala jsem se. „Už to topení vypnuli. Nebude to trvat dlouho.“

No, netrvalo. Po dvou hodinách mi bylo pořád ještě horko a nepomohl ani fakt, že okna zela dokořán. Zatraceně, to se může stát jenom mně, že když se tu objevím, je nejteplejší noc v roce.

„Jdu pod sprchu!“ Nápad skvělý. Kdybychom ho ovšem neřekli oba dva naráz. Kompromis? Jistě, perfektní vynález. Kdybychom tu nebyli my dva a naše tvrdohlavost.

„Smůla, lásko,“ usmál se na mě Nahuel a vykročil ke koupelně.

Rychle jsem přelezla postel a skočila do sprchového koutu před ním. Nahuel ale jenom pokrčil rameny, vlezl za mnou a pustil tak studenou vodu, že jsem vypískla jako malá holka.

„Nekřič,“ zacpal mi ústa a nastavil teplotu vody.

Shodila jsem mu paži a podívala se na své promáčené pyžamo. No dobře, tak jenom tričko.

„Proč? Myslíš, že někoho vzbudíme?“ ušklíbla jsem se a nastavila tvář chladným kapkám.

Měla jsem zavřené oči, ale jeho pohled jsem na sobě cítila, jako by se mě dotýkal. Opřela jsem se o chladné dlaždičky a povzdychla si.

„Tiaro?“ oslovil mě tiše.

Lenivě jsem pootevřela oči a zpod řas si ho prohlédla. Byl nádherný. Vlasy mu teď splývaly kolem tváře, zelené oči jiskřily a jeho mokré, hladké tělo se lesklo. Byl opálený. Moje bledá pleť proti té jeho ostře kontrastovala. Stejně jako moje vlasy a oči. Kde on byl tmavý, tam já světlá a naopak. Věděla jsem, že ve Volteře by se mu upírky plazily u nohou a žebraly o jedinou noc v jeho posteli.

„Hm?“

„Zabilas toho upíra, který tě proměnil?“ zeptal se zničehonic.

Překvapeně jsem se na něj podívala. Jeho oči neodsuzovaly, ani nesoudily. Byl jenom zvědavý.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Hledalas ho?“ pokračoval ve vyptávání.

„Ne,“ odpověděla jsem znovu záporně. „Jde o to, že některé věci patří minulosti. Cullenovi mají pravdu. Měla bych ji nechat spát, ale jsou věci, které pohřbí jenom utrpení ostatních.“

„Nemáš toho zabíjení někdy dost?“

„Je to jediná věc, která mě drží naživu. Kdybych přestala zabíjet, nezbylo by nic, kvůli čemu stojí za to žít.“

Nahuel se na mě podíval tak překvapeně, až jsem se musela usmát. On zřejmě nikdy nezabil. Nezná chuť a vůni lovené kořisti, on nikdy nebojoval o vlastní přežití. Nemohl pochopit, co všechno jsem musela obětovat, abych se dostala tak daleko.

„To nic,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Proč si nenajdeš nějakého druha?“

Tak teď to vážně rozmázl. Druha? Koho asi? Upíři přede mnou s hrůzou utíkali, vlkodlaci mi nevoněli, a to doslova, no a člověk? Vypila bych ho při první příležitosti. Krom toho moje tělo bylo silné a krotit své emoce jenom proto, aby přežil lidský tvor? Ne, to jsem nemohla.

„Děláš si srandu?“ zasmála jsem se. „Až najdeš někoho, koho nezabiju, nebo se nebude bát, že bych to udělala, dej mi vědět.“

Nahuel se mírně pousmál a udělal něco nečekaného. Přitiskl se na mé tělo a ruce si položil vedle mé hlavy, takže mě uvěznil. I přes studenou vodu jsem jasně cítila žár jeho těla a těžce polkla.

„Já se tě nebojím,“ zapředl tiše a tělem se otřel o to mé.

Cítila jsem, jak mi splašeně běží krev, a bylo to, jako by mě volala. Přejela jsem si jazykem po ostrých zubech a potlačila zasténání. Bože!

„Ustup, Nahueli,“ vydechla jsem přiškrceně. 

Udělal, o co jsem ho žádala, a ustoupil. Ale jenom proto, aby mohl vypnout vodu a dostrkat mě k pultu s umyvadly.

„Opři se,“ zapředl mi do ucha smyslně a já cítila, jak mi po stehnech kloužou mokré kalhotky.

„Co-o?“ zakoktala jsem se paralizovaně.

Nahuel vzal mé dlaně a přiložil je na hranu umyvadla. Ten manévr způsobil, že jsem se lehce předklonila. Sám si jednu nohu položil na nízkou stoličku, aby si mohl mé stehno přehodit přes svoje. Podívala jsem se do zrcadla a střetla se s jeho očima.

„Poslední možnost říct ne,“ prohlásil se zaťatými zuby.

Dívala jsem se na něj a neudělala to. Nezastavila jsem ho. Roztřeseně jsem se chytila za kraj desky, a když do mě zezadu prudce pronikl, vykřikla jsem. Ani se nesnažil být něžný. Musel cítit překážku, ale to ho nezastavilo. A já to ani nechtěla.

Pohybovala jsem se v souladu s ním a sledovala jeho horečnatý zelený pohled, který se v zrcadle mísil s mým hnědým. Škubnutím mi rozerval tričko a dotkl se odhalené pokožky na břiše.

„Křič pro mě, maličká.“ Ta slova ke mně přicházela z velké dálky, ale když do mě znovu pronikl, tentokrát s intenzitou, která až hraničila s bolestí, vykřikla jsem. Poslušně jsem sténala a nemohla zastavit chraplavé prosby, které mi drásaly hrdlo.

„Nahueli!“ křičela jsem jako smyslů zbavená a cítila, jak mé tělo stahuje křeč. Ve chvíli, kdy jsem se vznesla ke hvězdám, Nahuel proťal pokožku na mém krku a napil se. To mě vyneslo ještě víc. Cítila jsem nárazy, které naznačovaly, že on ještě neskončil, a moje tělo se znovu přizpůsobilo jeho rytmu.

Otočil mi hlavu a políbil mě. Na jazyku mu ulpěla chuť mé krve a já blaženě zavzlykala.

Nahuel se odtáhl a otočil mě k sobě čelem. Na protest jsem zanaříkala, ale on mě posadil na linku a vtlačil se mezi má stehna znovu.

„Ano!“ vykřikla jsem.

Nahuel chytil má stehna a přidržel si mě tak, abych se od něj při nárazech našich těl neoddalovala. Zahákla jsem kotníky do sebe za jeho zády a nadzvedla pánev, aby do mě mohl vstoupit hlouběji.

Z hrdla mu vyšel chraplavý sten ve chvíli, kdy já jsem dosáhla dalšího vrcholu. Vyčerpaně jsem se opřela o jeho zpocené tělo a chvěla se námahou. Cítila jsem každý sval a bylo mi, jako bych právě zdolala nejvyšší horu světa.

„Příště budu něžný,“ zašeptal mi do ucha a v hlase mu rezonoval smích.

„Napil ses ze mě,“ obvinila jsem ho unaveně.

„Taky se napiješ, slibuju,“ políbil mě na spánek a naše těla, stále ještě spojená, odnesl do ložnice. Přitulila jsem se k němu a usnula s pocitem, že mě čekají problémy. Spát se svěřencem, to bylo něco, co mi Volterra tolerovat nebude.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedokončený polibek! 4. kapitola: