Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedokončený polibek! 16. kapitola

17.06.2012 (12:15) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2091×

16. kapitola

Seděla jsem u stolu a usmívala se na Renesmee, která už vypadala lépe. Po dvou týdnech se jí konečně ulevilo a záchvaty zvracení ustaly. Teď nedočkavě čekala na jídlo, které jí připravovali v kuchyni.

„Nesmysl!“ rozohnil se Caius.

Právě s Japerem probírali, jak nejlépe bojovat s novorozenými, a jejich názory se samozřejmě rozcházely. Už se přeli víc jak hodinu a stále to vypadalo, že nebude konec.

„Muži,“ povzdechla si Esme.

V tu chvíli vešel kuchař s podnosem přiklopeným stříbrným víkem. Renesmee nedočkavě nadsedla a kuchař před ni položil tu ohromnou věc.

„Pravé americké hranolky,“ prohlásil a odklopil víko.

Chuť smaženého jídla mě uhodila do nosu a můj žaludek udělal kotrmelec. Cítila jsem, jak mi vyprchává krev z tváří, a zděšeně se chytila za ústa.

Vstala jsem tak prudce, až se převrátila židle. Za běhu jsem si všimla, jak Caius překvapeně ztuhl a nechápavě na mě hleděl.

Na záchod jsem doběhla právě v čas. Zvracela jsem svou snídani i včerejší večeři a cítila, jak je mi čím dál hůř. Zatraceně, to mi chybělo, abych to chytila.

„Tiaro?“

Klepání na dveře bylo váhavé. Spláchla jsem a doplazila se k umyvadlu, abych si opláchla obličej a vyčistila si zuby.

Caius vešel bez vyzvání a starostlivě mi přejel rukou po zádech.

„Je ti zle, maličká?“ zeptal se a v hlase mu zazněl strach.

„Trochu,“ usmála jsem se na něj mdle do zrcadla.

„Co mám udělat, Tiaro? Jak ti pomůžu?“ objal mě lehce.

Otočila jsem se v jeho náruči a pohladila ho po tváři.

„Budu v pořádku, nebudeme z toho dělat tragédii,“ zazubila jsem se, ale v tu chvíli se mi udělalo znovu zle a já ho odstrčila.

„Odejdi,“ špitla jsem vysíleně.

Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Zelenou, jak zvracím a vypadám přímo obludně.

Caius namočil ručník a jemně mi s ním omyl obličej.

„V dobrém i zlém, pamatuješ?“ prohlásil vesele, ale já viděla, že to jen hraje.

Pousmála jsem se a pohled mi padl za něj. Na poličce ležela nenačatá krabička tamponů. Potřásla jsem hlavou a nevěřícně vykulila oči.

Počítej, Tiaro, počítej. Něco přes měsíc. To byla doba, kdy jsem naposledy pravidelně krvácela. Bože! Panebože!

Postavila jsem se na nohy a překvapeného Caia strkala ke dveřím.

„Musím být sama,“ vysvětlila jsem a otevřela dveře.

Stejně rychle jsem je zase zavřela a opřela se o ně, abych se mohla svézt do podřepu. Chytila jsem se za hlavu a nešťastně zavrtěla hlavou. Bože, prosím tě… Čtrnáct dní sexu. Čtrnáct dní ve společnosti Caiuse, to byla doba, která byla potřeba k tomu, abych otěhotněla. A pokud bych měla sázet, jsem si jistá, že to byla hned ta první noc. Vášnivá noc, která měla za následek početí dítěte.

Zaklonila jsem hlavu a rozesmála se. Osud měl zvláštní smysl pro humor. Mohla jsem otěhotnět s Nahuelem a nosit v sobě dítě, které by celá Volterra nenáviděla. Místo toho ve mně v tuhle chvíli klíčí život, život dítěte, které bude hýčkat celá upíří společnost.

Nosím v sobě dědice volterrského trůnu. Pod srdcem mi roste důkaz, že moje proměna nebyla stoprocentní. A že Caius není tak mrtvý, jak vypadá.

Pohladila jsem si ploché bříško a usmála se.

„Budu tě milovat, moje malé, a nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ zašeptala jsem a po tváři mi stekla jedna osamělá slza.

Caius mi dal něco, o čem se mi nikdy nesnilo. Dal mi domov, dal mi pocit bezpečí, lásku a v neposlední řádě mi dal důvod žít. A ten právě rostl v mém těle.

Caius

Seděl jsem u stolu a nepřítomně přikyvoval Alecovi. Trápila mě Tiara. Litoval jsem, že nebyla tak odolná jako já a její tělo propadlo bacilu stejně jako to Edwardovy dcery. Malá Renesmee teď sice běhala vesele kolem nás, ale nezapomněl jsem, jak se v křečích svíjela na posteli ještě před pár dny.

Otočil jsem hlavu ke dveřím a spatřil pobledlou Tiaru. Usmívala se sice, ale bylo jasné, že jí není dobře.

Okamžitě jsem vstal a šel ji přivítat. Koutkem oka jsem postřehl, jak se skupinka mladých upírů pošťuchuje, a všiml si, že Tiaře se blýsklo v očích.

Zarazil jsem se a čekal, až je srovná do latě. Ale ve chvíli, kdy se začali rvát, Tiara udělala něco, co šokovalo všechny přítomné. S vyplašeným pohledem udělala pár kroků a schovala se za má záda přesně ve chvíli, kdy jeden z nich spadl v místech, kde ona ještě před chvílí stála.

„Tiaro?“ oslovil jsem ji tiše.

Podívala se na mě a potom se rozesmála. Její smích byl plný uvolnění, jakoby se smála vtipu, který chápala jenom ona sama.

„Omlouvám se… Jsem nějak přecitlivělá,“ usmála se a oslnivý úsměv věnovala i ostatním.

„Přecitlivělá? To by královna Volterry být neměla,“ ozvala se kousavě Jane.

Tiara po ní mrskla pohledem a zavrčela.

„Můžu si dělat, co se mi zachce,“ odsekla popuzeně.

„Tvojí prioritou by mělo být chránit svůj lid a ne sebe!“ rozohnila se Jane.

„Táhni k čertu!“ odsekla Tiara.

„Jsi královna, kterou Volterra nepotřebuje!“

„Možná,“ zamračila se Tiara.

„Pokud nejsi ochotna chránit nás, potom nejsi k ničemu. Co ti brání pokračovat v tom, cos dělala vždycky? Co ti brání riskovat za nás život?“ snažila se ji Jane vyprovokovat a povedlo se jí to.

Tiara se napřímila a vztekle po ní mrskla pohledem.

„Moje dítě, Jane. Moje dítě mi brání v tom, abych riskovala svůj život a tím i jeho. Tvůj budoucí král!“ vykřikla a hned nato se zarazila.

Polekaně se na mě otočila a tentokrát jsem to byl já, kdo vypadal, že se zhroutí.

„Cože?“ vydal jsem ze sebe jediné slovo.

Tiara se lehce usmála a pohladila mě po paži.

„Takhle jsem ti to říct nechtěla,“ usmála se omluvně.

„Tiaro,“ vydechl jsem šokovaně.

„Právě jsem to zjistila,“ pokrčila rameny, jako by mi oznamovala, že bude pršet.

Chytil jsem ji za ramena a donutil, aby se na mě podívala.

„Řekni mi, že nežertuješ,“ zaprosil jsem.

„Vypadá to, že by ses měl naučit měnit plenky,“ usmála se a v očích jí pobaveně jiskřilo.

„Panebože,“ vydechl jsem. „Můj Bože.“

Padl jsem před ni na kolena a v posvátné úctě se dotkl jejího plochého bříška. Můj syn. Můj dědic. Nosila v sobě něco ze mě. Nosila v sobě moji krev.

„Caiusi,“ začala opatrně, ale já ji nevnímal.

Políbil jsem ji na tom křehkém místě a sklonil hlavu. Sklonil jsem hlavu před ženou, která nosila dědice Volterry. Která se stala mým životem dvojnásobně.

„Věděl jsem, že mě spasíš,“ zašeptal jsem ohromeně.

„Na královnu!“ ozval se výkřik a někdo pozvedl pohár.

Nevnímal jsem veselí a ohromení, které panovalo v sále. Soustředil jsem se jenom na ni. Zvedl jsem se ze země a uchopil ji do náruče.

Chtěl jsem s ní být sám. Chtěl jsem jí snést modré z nebe. A chtěl jsem ji ochránit. Třeba před celým světem.  

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedokončený polibek! 16. kapitola: