Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 45. kapitola

15.10.2011 (07:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4055×

45. kapitola – Spřízněné duše

Bella:

„Vánoce?“ ptala jsem se pro jistotu ještě jednou, jako kdybych snad mohla špatně slyšet. Neměla jsem sice vůbec ponětí, co je za den, ale všichni se chovali pořád stejně. To proto mě ani nenapadlo, že by se blížil jejich čas nebo snad, že by je slavili i upíři…

„No tak, Bells. Neboj se, v téhle rodině se berou Vánoce trochu jinak. Ale takhle jít dolů rozhodně nemůžeš!“ kárala mě, když pohledem znovu přejela moje oblečení. Nechápala jsem předtím Edwardovu prosbu, abych vyskočila do svého pokoje oknem. O to víc mě zaráželo, jak u toho zněl. Ale ještě když Alice klepala na moje dveře, stále jsem v tom nic nehledala. Nebo se spíš snažila v tom nic víc nevidět.

„A nemohla bych se toho neúčastnit?“ snažila jsem se z toho vykroutit, zatímco se Alice prohrabovala hordami oblečení v šatníku.

„Ne, to bys tedy rozhodně nemohla. Bude to zábava, uvidíš.“ Otočila se na mě s úsměvem, v rukou už držela fialové nenásilné šaty. Vypadaly pohodlně, navíc ne nijak výjimečně – možná právě to byl důvod, že jsem se nakonec podvolila a vzdala snahu se z toho vykroutit…

Ten večer byl úžasný. Jak jsem se ho zprvu bála, už po prvních minutách ze mě všechen ten strach a napětí opadalo a já si začala užívat vánoční atmosféru, která byla cítit z každého místečka v domě. Brzo jsem pochopila, že berou tento svátek jinak. Celý večer jsme trávili společně a bavili se. Nebyla chvíle, kdy bych se nudila nebo si připadala nepříjemně. Alespoň ne kvůli tomu, že se slavily Vánoce…

Během těch několika dní, kdy jsem se Edwardovi vyhýbala, jsem pochopila, jak moc mi jeho přítomnost chyběla, jak moc pro mě znamenal. A tak jsem se nyní nebránila společně stráveným chvílím, byla jsem s ním ráda. Vlastně jsme spolu byli téměř pořád a já si to ani neuvědomovala. Ale byly okamžiky, kdy na mě dolehl ten tísnivý pocit, ta nejistota. Ten zmatek, který jsem se snažila celou tu dobu neúspěšně pochopit. A já pomalu ztrácela naději, že se ho díky znovunabytému přátelství zbavím…

Edward mě dokázal od těchto myšlenek vždycky odpoutat. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli si byl vědom toho, s čím se potýkám. Choval se ke mně, jako bychom byli opravdu jen přátelé – ani jednou jsem z jeho strany nezaznamenala náznak něčeho jiného. A já za to byla ráda, o to víc jsem však nechápala sebe. Zadupávala jsem očekávání v něco víc hned, jakmile se objevilo. A pokaždé mě to překvapilo. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem na to čekala! Vždyť přátelství bylo to, oč jsem jej žádala. To, co jsem si celou tu dobu přála…

Co chvíli jsem pohledem zavadila o jmelí visící ze stropu. Zbývala už jen Alice s Jasperem, kdo se pod ním ještě nepolíbili. A já znervózněla, když se i oni ocitli pod jeho drobnými bobulkami. Svým způsobem to bylo nenásilné a romantické, ale já to tak nedokázala vnímat. Ne tady a teď. Najednou jsem cítila potřebu jít se na chvíli projít. Užít si zasněženou krajinu…

„Nechceš jít ven?“ zeptal se mě Edward a já na moment znejistěla. Byla to jen náhoda, nebo už mě má tak dokonale přečtenou? To mu opravdu stačila taková chvíle, aby ve mně dokázal číst jako v otevřené knize?

„Jak to víš?“ Musela jsem se zeptat, i když na mě jedna část křičela opak. Přesto byla moje odpověď už teď jasná, ani navzdory pochybnostem jsem tady nechtěla dál zůstávat.

„Jen tak mě to napadlo,“ odpověděl mi, jeho úsměv se mi zdál ale až příliš vypočítavý na to, aby to byla pravda. Už jsem ale nestihla nijak reagovat, vyskočil z pohovky a mířil ke dveřím. Doufala jsem, že si našeho odchodu nikdo nevšimne. Už i jen proto, že se rodinná sešlost změnila v páry. Snad i to byl další důvod, proč jsem chtěla pryč…

Zarazila jsem se hned, jakmile jsem za sebou zavřela dveře. Nikde jsem ho neviděla, jako bych vyšla z domu sama. A přitom jsem věděla, že tady někde je. Zhluboka jsem se nadechla, abych ho našla, ale než jsem rozeznala místo, odkud vála nejintenzivnější vůně, o rameno se mi rozprskla sněhová koule.

„No počkej,“ zašeptala jsem si spíš jen pro sebe, když jsem zahlédla jeho vysmátý obličej mezi větvemi nejbližšího stromu. Udělala jsem pár rychlých kroků a vyskočila na strom co nejdál od jeho útočiště. A přesně jak jsem předpokládala, i on se přemístil.

Skákala jsem ze stromu na strom a snažila se ho trefit, stejně jako se o to snažil on. Ale mezi korunami stromů to bylo téměř nemožné. Toužila jsem po tom mu tu střelu vrátit, a právě to mě donutilo se k němu víc přiblížit, najít si lepší střeleckou pozici. A jakmile jsme od sebe byli jen na pár metrů, mohla jsem začít se zúčtováním…

Po chvíli jsem byla celá bílá – o to víc, že sníh ulpěný na mých šatech, díky mé tělesné teplotě většinou ani neroztál. Jedinou útěchou mi bylo, že na tom byl Edward podobně, ba možná ještě hůř. Bylo to úžasné. Připadala jsem si neskutečně volná, proplétala jsem se větvemi, jako bych to dělala už od malička. Užívala jsem si větrný poryv v průběhu skoku, jak mi cuchal vlasy a hladil po holé kůži. Nebyla mi zima, ačkoliv jsem na sobě měla stále jen ty lehoučké šaty na ramínka. Na okamžik jsem přivřela víčka a vdechla do sebe vůni lesa.

Ta chvilka nepozornosti a uvolněnosti se mi vymstila. Do hrudi mě udeřila hrouda sněhu s obrovskou silou, až jsem zavrávorala, protože jsem se ničeho nedržela. Snaha o udržení rovnováhy mě zaměstnala natolik, že jsem si nevšimla té další, která mě převážila. Mohla jsem se chytit větví nad sebou, ale mně přišlo jednodušší dopadnout dolů. Nebála jsem se, že bych nepřistála na nohách – to pro mě bylo jednoduché a samozřejmé.

Překvapením pro mě bylo, když se pod vrstvou sněhu ocitl led, který se vzápětí pod mou tíhou propadl a já tak skončila v potoce. Byla jsem tolik zabraná do hry, že jsem předtím nepostřehla šum vody.

„Tak to bylo podlé,“ zanadávala jsem naoko naštvaně, když jsem se rozhlížela kolem sebe. Ve skutečnosti jsem se ale úžasně bavila. Nevadil mi ani fakt, že jsem byla nyní promáčená od hlavy až k patě. A to ten potok nemusel být ani hluboký, stačilo mi spadnout na zadek.

„Připisuji si vítězství,“ jásal Edward, když ke mně přišel a podával mi pomocnou ruku.

„Hra ještě neskončila,“ řekla jsem polohlasem a ďábelsky se usmála, když jsem jeho ruku přijímala. Nedala jsem mu příležitost, aby to pochopil – v té samé chvíli, co jsem se ho chytila, jsem trhla rukou a užívala si ten okamžik, kdy se led bořil pod ním.

„Hej! Já ti chtěl pomoct, a ty se mi odplatíš takhle!“ stěžoval si, jakmile se trochu vzpamatoval. Úsměv mu však z tváře nezmizel.

„To ty sis začal,“ odvětila jsem mezi smíchem, který jsem při pohledu na něj nedokázala zastavit.

„No dobře, uznávám. Zasloužil jsem si to,“ přiznal a oba jsme se začali zvedat.

Smích mě okamžitě přešel, jakmile jsem vylezla z vody a zpozorovala Edwardův strnulý výraz, který ze mě jakoby nemohl odtrhnout. A mně to došlo až příliš rychle, protože jsem tím svým okamžitě sklouzla na jeho mokrou košili, která byla přilepená na jeho hrudi a kromě detailního obrysu jeho těla mi průsvitná látka dovolovala vidět ještě víc. Jakmile jsem si uvědomila, co asi vidí on, nebylo těžké pohled odtrhnout. Musela jsem se přesvědčit, i když jsem tu látku na sobě moc dobře cítila.

Prvotní pohled patřil tenoučkým vodopádům kapek padajících na zem z okraje šatů, které byly přilepené na mých stehnech. Už jsem ani nedoufala, že bych na tom se spodním prádlem byla jinak. A když se mé obavy potvrdily, podívala jsem se zpátky na Edwarda. Možná to bylo naivní, ale já doufala, že v jeho tváři nebude ani náznak po původních emocích…

Zarazilo mě, že byl ke mně otočený zády. Ruce zatínal v pěst a já měla pocit, že by se nejradši rozběhl pryč. Plíživé ticho proťal jeho trhaný hluboký nádech, a ačkoliv určitě znamenal něco jiného, mé myšlenky to dokázalo dokonale přesměrovat jinam. Od domu jsme byli hodně daleko a já nedokázala určit, jestli jsme se dostali hlouběji do lesa, a nebo blíž k civilizaci…

„Edwarde…“ zašeptala jsem, ale ani přesto jsem strach skrýt nedokázala. Byl Štědrý den a navíc pozdě v noci, protože jediné světlo vytvářel měsíc, když jej zrovna neokupovaly mraky. Neměla jsem důvod být neklidná, v této době jsou všichni doma. Ale já i přesto chtěla mít jistotu, neopatrnost se mi vymstila už příliš mockrát na to, abych ji podceňovala.

„Děje se něco?“ ptal se okamžitě starostlivě, když se ke mně otočil a přeběhl tu krátkou vzdálenost, která mezi námi doteď byla. Nemohla jsem však nepostřehnout, že se mi vyhýbal pohledem.

„Není tu… nikdo, že ne?“ Ani jsem si nevšimla, kdy se mé dýchání omezilo jen na to nejnutnější.

„Ne, není. Nemusíš se bát, hlídám to celou dobu,“ odpověděl mi klidně a snažil se o úsměv, byl ale příliš umělý. Díval se mi přitom do očí, ale já se nemohla zbavit pocitu, že se přemáhá.

„Děkuju.“ Ta úleva, které se rozlila do každé části mého těla, byla neskutečně osvobozující. Věřila jsem mu jako snad nikomu jinému z mojí nynější rodiny.

„Až ti úplně zmizí ty kruhy a až přestaneš být unavená, začnu tě učit ovládání.“ Něžně mi přejel palcem zbarvená místa pod očima.

„Nejsem unavená,“ snažila jsem se protestovat, i když měl pravdu. Nebyla jsem ještě úplně v pohodě, ale byla jsem si víc než jistá, že se to co nevidět vytratí. A oni to nemuseli vědět – nechtěla jsem, aby si kvůli tomu dělali starosti.

„Strávil jsem s tebou dost času na to, abych to poznal. Možná si toho ostatní nevšimli, ale já o tom moc dobře vím.“ Jeho pobavený, nyní už opravdový úsměv, mě donutil sklopit pohled. Vážně mě prokoukl? Nemohla jsem uvěřit tomu, že mě stačil doopravdy tak dobře poznat.

„I tak jsem ale pořád ještě silnější.“ Doufala jsem, že se má snaha to nějak zamluvit dočká úspěchu. Najednou jsem nedokázala zabrzdit ten šibalský úsměv a nadšení, když jsem si vzpomněla na bitku s Emmettem. Poprvé jsem přitom nebyla v opojení ze sladké vůně, a tak jsem se snažila pochytit něco z jeho pohybů. A kupodivu to ani nebylo moc složité, za chvíli jsem na tom byla spolu se svojí sílou líp jak on.

„Silnější možná, ale taky jsi příliš impulzivní a proto by ti ani síla nestačila na vítězství,“ chytil se okamžitě tématu a já za to byla neskutečně ráda. V očích mu zajiskřilo a pro mě to byl startovní povel. Nemohla jsem ho přece nechat ve špatném domnění…

„Proč myslíš?“ zeptala jsem se ho těsně předtím, než jsem na něho skočila a svalila ho tak do sněhu. Ten se po našem dopadu zvedl do obrovského bílého oblaku a pomalu padal zase zpět. Ale to už jsem ležela na zádech já s Edwardem nad sebou.

„Nikdo tě to nenaučil,“ odpověděl mi na předchozí otázku, když cítil vítězství. A to jsem mu rozhodně nehodlala přenechat.

„Možná jsem něco odkoukala.“ Použila jsem svoji sílu a odhodila ho od sebe, jak nejvíc jsem dokázala. Jeho let zastavil strom, ale i to mi stačilo k tomu, abych byla zase zpátky na nohách. Překvapeně se na mě díval, zatímco na něj dopadla sprška sněhových vloček z větví stromu, který se pod jeho nárazem silně otřásl. Ale ani překvapení nevymazalo z jeho tváře ten okouzlující úsměv.

„V tom případě můžeš doufat, že to bude stačit.“ Vrhl se na mě a já, ačkoliv mě instinkty nutily vystartovat proti němu, trpělivě čekala na vhodnou chvíli k úskoku. Boj s Emmettem byl lehčí, protože se choval víc impulzivně – stejně jako ze začátku já. A přestože jsem nestihla za tu krátkou chvíli nasbírat téměř žádné zkušenosti, snažila jsem se pochytit co nejvíce teoretických znalostí. A pokud možno se podle nich i řídit…

„Taky že v to doufám,“ řekla jsem rychle, zatímco jsem čekala na vhodnou příležitost. Když už byl téměř u mě, vyskočila jsem s jasným cílem chytit se větve nad sebou, se kterou jsem celou dobu počítala. Ale Edward to snad čekal, proto vyskočil zároveň se mnou a srazil mě zpátky na zem.

„Neměl bych tě učit bojovat, co když tě pak budu potřebovat zneškodnit?“ ptal se na oko vážně, když mě přitlačil pod sebou tak, abych se nemohla hýbat.

„A ty mě učíš?“ Nějakým zázrakem se mi ho podařilo přetočit. Možná to byla chvilka jeho nepozornosti, co mi nahrála do karet, možná mi chtěl dát ještě jednu šanci…

„Toto by se dalo považovat za trénink. A tím se učíš. Takže ano,“ vysvětloval mi své stanovisko mezitím, co jsme se váleli po zemi jako dvě neposlušné děti. Pomalu jsem si začínala připadat jako sněhulák. Sníh se nám lepil na mokré oblečení a zakrýval tak předtím neúmyslně viditelná místa.

„Tak to bys měl vyhrát, ať mám motivaci pro příště.“ Držela jsem ho příliš pevně na to, aby se mohl dostat zpátky nahoru. Nemohla jsem si odpustit nevyužívat svoji sílu.

„To mám taky v plánu.“ Tentokrát jsem to byla já, kdo letěl vzduchem. Když jsem dopadla na nohy, už byl téměř přede mnou. Uhnula jsem stranou a dřív než se stihl úplně otočit, jsem ho chytla pod krkem a přirazila ke kůře stromu, kde jsem bezpochyby měla skončit já.

Vítězný úsměv mi z tváře zmizel ve chvíli, kdy mezi našimi obličeji proletěla bílá kulička. Okamžitě mi došlo, co to je, ale bála jsem se podívat nahoru. Místo toho jsem svou ruku rychle stáhla a o krok ustoupila. Hypnotizovala jsem bobulku z větvičky jmelí, která si díky své lehkosti provrtala sotva viditelnou jamku ve vrstvě netknutého sněhu.

„Alice,“ ozvalo se sotva slyšitelně, ta zlost mi ale neunikla. Když jsem se na něj odvážila podívat, omluvu měl vepsanou ve tváři tak jasně, až jsem měla nutkání jakkoliv ho té provinilosti zbavit.

„Promiň, nevěděl jsem o tom,“ omlouval se do hrobového ticha. Zvedla jsem hlavu a chvilinku sledovala jmelí přidělané na stromě tak šikovně, aby jen tak nespadlo.

Nevím, co bylo tím zlomovým okamžikem, v jaké chvíli jsem se zbavila toho naprosto zbytečného strachu. Možná jsem si jen uvědomila spoustu věcí najednou a další průběh událostí nechala volně plynout…

„Je to jenom jmelí,“ řekla jsem s úsměvem, najednou mi připadalo hloupé stranit se právě jmelí. Najednou jsem nechápala, proč by nám mělo jmelí zkazit tak úžasný večer.

Jen nepatrnou chvíli zůstával jeho výraz neměnný - nejspíš se chtěl jenom ujistit, jestli byl můj úsměv skutečný. Atmosféra se uvolnila a on mi úsměv opětoval. Přiložil si ukazováček ke rtům a následně ho nejistě přesouval vzduchem k těm mým. Jakoby čekal, že jej zastavím, dával mi na výběr.

Zvedla jsem levou ruku a prsty obtočila ten jeho. Bez jakéhokoliv dalšího pohybu ruku sám spustil, provinile se usmál a sklopil pohled dřív, než jsem z něj dokázala cokoliv vyčíst.

Ale on si to nejspíš špatně vyložil. Byl jiný důvod, proč jsem jeho prst zastavila…

Udělala jsem krok k němu, abych mu byla blíž. On naopak zůstal stát na místě, nepohnul se ani o milimetr. Překvapeně se na mě podíval, a tak jsem se na něj usmála těsně předtím, než jsem se začala jen velmi nejistě přibližovat rty k těm jeho. Přivřela jsem víčka a letmo jej políbila na rty…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 45. kapitola: