Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 41. kapitola

07.09.2011 (14:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4988×

41. kapitola – Procitnutí

Edward:

Jedna moje část šíleně prahla po tom vybít si ten neskutečný vztek na okolních stromech. Byla to téměř nutnost, každá buňka v mém těle po tom neskutečně toužila.

Té druhé však stačilo k mému přesvědčení jen jedno jediné slovo.

Bella…

Všechny mé dosavadní zmatené a vzteklé myšlenky se rázem rozplynuly, už pro ně nebylo místo. V momentě jsem byl u ní a začal odhazovat úlomky kamení, které pokrývaly její tělo, někam do lesa. V těch zběsilých pohybech jsem jí co nejněžněji oddělal vlasy, které mi bránily ve výhledu na její tvář…

Okamžitě jsem strnul. Ne! Ne, to nemůže být pravda! Ne, ne, ne!

Klečel jsem tam nad ní bez pohnutí, bez jediného nádechu. Trnul jsem hrůzou a čekal. Sledoval jsem každou částečku její tváře, jak nejpozorněji jsem uměl. A děs rostl, strach se s každou další nekonečnou vteřinou prohluboval a nedovoloval mi cokoliv dělat, jakkoliv reagovat.

Němě jsem pozoroval ty dlouhé rozvětvené trhliny, které hyzdily celý její obličej. Stěží jsem sledoval tmavé okolí kolem očí, u něhož jsem si nedokázal představit, jak děsivě by vypadalo bez té vrstvy make-upu, která se nijak nezničila. A její obličej šíleně strhaný… Nebylo místo, které by ta naše hra nepoznamenala. Jenomže toho jsem se nebál – byly to přece jenom jen trhliny. Šrámy, které po zacelení nepůjdou už nikdy vidět.

Po zacelení, které ale nepřicházelo…

Nejopatrněji, jak jen to bylo možné, jsem se nad ni naklonil a dlaně přiložil na její tváře, které se těm prasklinám taktéž nevyhnuly. Teď, když jsem je cítil, mi připadaly ještě větší a hlubší, doslova mě to trhalo na kusy. Ta bolest byla příliš velká, nesnesitelná…

V duchu jsem prosil Boha, aby se stahovaly. Aby její tělo začalo přirozeně reagovat a obnovilo se. Jenomže ony byly stále stejné, nezměnily se za celou tu dobu ani trošičku.

„Bello,“ vyšlo z mých úst šeptem, ta bolest v hlase byla téměř hmatatelná.

Ze všech sil jsem se snažil přemýšlet. Donutit svou mysl oprostit se na pár vteřin od těch ničících emocí, které mě s každou další promrhanou chvílí stahovaly hlouběji do svého víru beznadějného zoufalství. Jenomže jakkoliv jsem se snažil, nedokázal jsem uvažovat. Ten obraz před sebou mě ničil, nebyl jsem schopný ničeho.

„Bello,“ zasténal jsem znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Hlas se mi pod tou tíhou pocitů zlomil.

Opatrně jsem přejel bříšky prstů přes ty rány, snažíc se tak pomoct jim v ucelení. Začal jsem překotně opakovat její jméno, můj hlas nabíral na intenzitě.

„Edwarde,“ ozvalo se kousek opodál a já sebou vylekaně škubnul. Nepodíval jsem se tím směrem, nebyl jsem schopný zvednout pohled od Belly, i kdyby to mělo být byť jen na sekundu. Stále jsem pohledem hypnotizoval její tvář a marně doufal, že to nějak pomůže. Navíc jsem moc dobře věděl, kdo to je…

„Alice,“ zasténal jsem, mou hlavou však vířily myšlenky jen na ni. Nedokázal jsem pochopit, proč se ty pukliny nestahují. „Proč?“ vyřinul se mi z úst bolestný skřek.

„Je příliš slabá,“ odpověděla mi, jakoby se nic nedělo. Položila mi ruku na rameno v uklidňujícím gestu. Tu tmu bezedného zoufalství prosvítil paprsek drobounké naděje. Musela něco vidět! „Na, tohle jí pomůže.“ Před obličejem se mi objevila láhev s krví, ta, kterých jsme měli v pokoji hromady.

„Děkuju,“ zašeptal jsem a v rychlosti si stoupl a objal ji, zatímco mi ukazovala svoji vizi. Ta úleva, která se prohnala mým tělem jako blesk za noční oblohy, byla neskutečná. I přesto jsem však nedokázal potlačit zasténání, když vize skončila zrovna ve chvíli, kdy se Bella probrala.

„Ještě se nerozhodla. Neví o tomto dění, momentálně neví ani o světě. To proto,“ snažila se mě uchlácholit, já však cítil novou vlnu strachu – tentokrát tolik odlišnou...

Alice vycítila moje obavy – na to jsme se znali příliš dobře. S povzbudivým úsměvem mi předala krev a znovu mě rychle objala. „Neboj se, dopadne to dobře,“ zašeptala mi u ucha a s úsměvem se odtáhla. Viděla snad něco jiného? „Ještě se vrátím, budete mou pomoc potřebovat,“ dodala a zmizela mezi stromy. Nechápal jsem to. A vůbec mi nepomáhalo, že si přede mnou chránila myšlenky! Proč zrovna teď? Copak jí nestačí, že i tak už z toho všeho šílím?!

Vypudil jsem myšlenky na Alici z hlavy a zaměřil se na Bellu. Okamžitě jsem si k ní kleknul a otevřel láhev. Opatrně jsem jí vsunul jednu ruku pod hlavu a malinko ji nadzvedl. Bál jsem se, abych jí ještě víc neublížil, proto byl každý můj pohyb uvážený a pomalý. Kdyby se jí stalo něco kvůli mně, neodpustil bych si to. A ona by mi nejspíš taky neodpustila. Ne po tom všem…

Přiložil jsem jí otvor láhve k ústům a bedlivě sledoval každou část jejího obličeje. Jemně jsem nadzvedl láhev a čekal, co se bude dít. Nepolykala, přesto krev protékala jejím tělem. Nepřestával jsem ji pozorovat, nepochyboval jsem o tom, že by mi neunikl byť jen sebemenší náznak čehokoliv.

Krev stále tekla v mírném pramínku a já začínal mít strach, když se po třetině vypité láhve stále nic nedělo. Uklidňoval jsem se Alicinou vizí, přesto jsem až příliš jasně cítil tu nervozitu, se kterou jsem se potýkal.

Připadalo mi to jako nekonečná doba, než jsem spatřil první mizivé stáhnutí její kůže k sobě na tom nejmenším a nejtenčím prasknutí. A pak už jsem jen s úlevou sledoval, jak se pomaloučku stahují i ty ostatní pukliny…

Když v ní zmizela poslední kapka, její tvář byla osvobozená pouze od několika menších prasklinek. Přesto se ostatní pomalu stahovaly, což mě uklidňovalo. Odhodil jsem láhev a dával na ni pozor. Mohl jsem jenom čekat…

Byla nádherná. I když se v její tváři jasně zračilo vyčerpání a bolest, byla překrásná. Mahagonové vlasy rozházené kolem jejího srdcovitého obličeje, široké čelo, výrazné lícní kosti a oči, jejíž momentální barva neubírala na jejich kráse a hloubce – to všechno jsem na ní miloval. Pohledem jsem zabloudil na její plné rty, kde se na levé straně toho spodního ztrácela jedna slabá puklinka. Prstem jsem po tom místě přejel a mým tělem projelo zvláštní elektrické zachvění. Byl to úžasný pocit, bylo to úplně jiné než všechno, co jsem doposud zažil. Na okamžik jsem ji zatoužil políbit…

Ihned jsem tu myšlenku zaplašil, věděl jsem, že by ona nechtěla. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem si poprvé uvědomil, že už nehraju, že je to z mojí strany skutečné. Kdy vylezla ze sprchy a na sobě měla jen ten krátký župan, který odhaloval bezpochyby víc, než si ona sama přála. Mokré vlasy jenom podtrhovaly její krásu, vypadala úchvatně. A já ji zatoužil políbit. Musel jsem to vyzkoušet, nedokázal jsem té příležitosti odolat. Věděl jsem, že nás Lilith vyruší. Ale byla to chvíle, kdy jsem to mohl alespoň zkusit. A pokud by chtěla, tak i uskutečnit…

Viděl jsem jí ten strach v očích, cítil jsem, jak její tělo v mé náruči ztuhlo. A okamžitě jsem věděl, že to nesmím udělat, že popřípadě sklouznu na její krk nebo kamkoliv jinam. Nemohl bych to udělat, to by mi neodpustila…

Poslední trhlina se stáhla a ona zalapala po vzduchu. Bylo to spíše zachrčení, při kterém se její hlava mírně nadzvedla, než zase celou svou tíhou dopadla do mojí dlaně, kterou jsem ji stále držel. Její oči se ale neotevřely, víčka se jí naopak zkrabatila pod snahou přitlačit je co nejvíce k sobě.

„Bells,“ oslovil jsem ji okamžitě, potřeboval jsem ujištění, že je v pořádku.

Neodpověděla mi, i když se její rty pootevřely. Uniklo z nich pouze jakési zašramocení, které okamžitě utichlo. Prostoupila mnou panika, toto nebylo dobře. Až po chvíli mi došlo, proč k sobě tak urputně tlačí víčka, proč nedokáže promluvit, proč se nedokáže pohnout. Ta trocha krve jí přece nemohla stačit, i ty rány se hojily mnohem pomaleji, než měly.

Alice! Tak kde jsi? Konečně jsem pochopil význam jejích předchozích slov. A dokonce jsem i tušil, proč si přede mnou své úmysly chránila. Nechtěla, abych to věděl dopředu, abych se tím užíral. Ale stejně to nepomohlo, vidět Bellu takto mě ubíjelo, přál jsem si trpět místo ní…

„Bello, vydrž, už to bude jenom dobré,“ mluvil jsem na ni, zatímco jsem opatrně položil její hlavu a co nejrychleji odházel i poslední zbytky kamení, které na ní byly. Musela být neskutečně vyčerpaná a žíznivá, už jen ty kruhy pod očima to prozrazovaly. Nedokázal jsem si ani představit, jakým peklem si nyní prochází…

S veškerou jemností jsem si ji podebral rukama a opatrně ji nadzvedl. Snažil jsem se přitom ignorovat bolestivé steny, které jí, nejspíš nevědomky, vycházely z úst. Přitiskl jsem si ji k sobě a během chvilinky už jsem s ní stál před zvířetem, které předtím nestačila dopít. Posadil jsem ji a opřel o svoji hruď. Natáhl jsem se pro to zvíře a tu ránu, která za tu dobu stačila mírně zaschnout, rozdrápal tak, aby z ní šla cítit jasně krev, která v něm ještě zbyla. Přiložil jsem jí ránu k ústům a doufal, že se v ní nasbírá dostatek sil, aby mohla zvíře vysát.

Jakmile potáhla a polka, pocítil jsem úlevu. Dlouze jsem nasál vůni jejích vlasů, možná to bylo naposledy, co jsem měl možnost být jí takto blízko. Sledoval jsem, jak stěží zvedla ruce, aby si mohla svou kořist přitáhnout blíž. Jen stěží jsem snášel pohled na ni, na její bolest…

Mezi stromy se vynořila Alice a mně se na tváři objevil mírný úsměv, který prozrazoval jak úlevu, tak i pobavení. Vidět ji, jak nese v náručí dva mohutné jeleny, bylo vážně zvláštní. Téměř za jejich těly nebyla vidět, přesto pro ni nebyly žádnou zátěží. Těsně od nás je položila na zem.

„Toto by jí mělo pro začátek stačit, pak už by měla být schopná bez problémů lovit. Nechám vás tady o samotě, jistě si budete chtít promluvit,“ poslala mi v myšlenkách a zmizela mezi stromy. Pochyboval jsem, že ji Bella vůbec zaregistrovala. I předtím jí díky vyčerpanosti spousta věcí unikala, ale teď to bylo beze sporu ze všeho nejhorší. Mnohem horší než kdykoliv předtím…

„Potřebuju…“ zachraptěla jenom, když se odtáhla od vysátého zvířete. Nebylo jí téměř rozumět, stále na tom byla hodně špatně…

„Nadechni se.“ Poslechla a všechny síly, které načerpala před chvílí, vložila do překonání té krátké vzdálenosti. Když se pak sesypala na zem vyčerpáním, dokázala ještě prokousnout hrdlo jednomu z jelenů.

Zůstal jsem sedět na místě a sledoval, jak hltavě polyká a jak se její prsty noří hlouběji do srsti toho zvířete. Konečně začínala nabírat sílu, kterou potřebovala. Pomalu, ale jistě. A už nikdy nezažije to, čím si teď prochází. Byl jsem rád, že už to skončilo. Kvůli ní…

Začal jsem si ale uvědomovat i jiné věci. Skutečnost, že už to skončilo - právě teď, na mě začínala doléhat. A pak taky obavy z toho, jak zareaguje na pravdu. Jak přijme fakt, že jsem se do ní zamiloval a že mě chránila zbytečně? Že to kvůli mně nyní tolik trpí? Bude mě za to nenávidět?

Odtrhla se od zvířete a já měl pocit, že jej chtěla odhodit, protože jeho tělo spočívalo na těle toho druhého. Nepodařilo se jí to, přesto ji to nepřinutilo přestat. Zahryzla se mu do nohy, která byla volná, i když tam neměla zdaleka tak dobrý přísun krve.

Došel jsem k ní a vysáté tělo sebral ze země. Odnesl jsem jej do lesa a nechal ležet u nedalekého stromu, aby se o tělo mohla postarat ostatní zvířata. Když jsem se vrátil, Bella už se vpíjela do krku. Posadil jsem se na kraj mýtinky, odkud jsem vyšel z lesa, a opřel se o kmen stromu za mými zády. Ruce jsem si opřel o pokrčená kolena a v tichosti ji pozoroval. Prověřoval jsem okolní vzduch, hledal další zvěř a zároveň dával pozor na vůni, které by neodolala…

Když dopila i krev z druhého jelena, prudce zvedla hlavu a chvíli jí trvalo, než mě zahlédla. Její oči byly černější než uhel, kruhy stále stejně tmavé a obrovské. Ihned jsem byl u ní a pomohl jí zvednout se na nohy.

„Potřebuješ další lov,“ řekl jsem okamžitě, zatímco jsem ji podpíral.

„Prosím,“ zaskučela a já to bral jako souhlas. Mírně se jí podlomila kolena, a i když by nejspíš nespadla, využil jsem příležitosti a vyhoupl si ji do náruče.

„Ponesu tě,“ oznámil jsem jí, přesto jsem byl připravený i na nesouhlas. Ona se mi ale jen bezmocně zhroutila v náručí a opřela si hlavu o moji hruď. A mně tím dala naději. Třeba mi dá šanci…

„Děkuju,“ zašeptala neslyšně, když už jsme letěli lesem…

***

Zdálo se mi až neskutečné, kolik toho vypila. A věděl jsem, že už na tom byla dobře. Možná to bylo dokonce poslední zvíře – její oči už měly zase tu původní, světle červenou barvu. Co mi ale dělalo starosti, byly ty kruhy, které nezmizely. Doufal jsem, že je to jen otázka času. Nic jiného mi ani nezbývalo, mohl jsem jen doufat. A ne jenom v tomto…

Tušil jsem, že už jí bylo dost dobře na to, aby mohla přemýšlet. Všiml jsem si, že jí každé další zvíře trvá o něco déle, jakoby už to nebylo to jediné, co ji zaneprázdňovalo. A stejně tak jsem se nemohl zbavit pocitu, že se přemáhala, aby se nezeptala už předtím.

A já se čím dál víc děsil okamžiku, kdy jí budu muset odpovědět. Co jí řeknu? Pochyboval jsem, že by mi prošla lež. Dozví se to. Stoprocentně. Ale jak zareaguje? Ta otázka visela ve vzduchu a byla s každou další vteřinou nesnesitelnější.

Když pak zvedla hlavu, pohledem těkala z místa na místo. Pochopil jsem, že se zeptá. Jí samotné to nebylo příjemné, ale já předpokládal, že už to nedokáže dál odkládat. Sžíralo ji to stejně jako mě.

„Edwarde…“ oslovila mě nakonec šeptem a podívala se na mě vyplašenýma očima. Na chvíli se odmlčela, ale já věděl, že ta otázka přijde. Ta nevědomost byla nesnesitelná pro oba. Přesto se bála zeptat a já odpovědět…

„Nechápu to. Kde je Lilith? Co se stalo?“

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 41. kapitola: