Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 40. kapitola

Nedobrovolně novorozená - 40. kapitolaEdwardův pohled. Snad nevadí, že se trochu vrátíme v ději, ale chtěla jsem to dát do větších souvislostí. A pak tedy přijde na řadu vypořádání Lilith s Edwardem.
Jak to nakonec skončí? Je Edwardova prozatím neopětovaná láska natolik silná, aby mohla zabránit Lilithinu daru?
Snad se Vám bude kapitola líbit. Přeji příjemné čtení. :))

 

40. kapitola – Poslední zkouška

 

Edward:

„Myslela jsem si to. Nestalo se vůbec nic. Zatím…“ Ta slova nepřinášela nic dobrého. A já se děsil této situace čím dál víc. Tušil jsem, že se rozhodla. Odejde. Na to jsem ji znal dost dobře. Otázkou ovšem bylo, jak to skončí a jestli půjde sama…

Sledoval jsem, jak se Belliny oči s každou další vteřinou zbarvovaly do černa, jak ty kruhy kolem nich začaly vystupovat skrz Alicin dokonalý make-up. Nejdřív mi to nedocházelo. Nechápal jsem, proč jí tmavnou tak rychle. I to málo z té krve, co vypila, by jí mělo vystačit minimálně na hodinu, a kdyby nedržela štít, tak i na mnohem…

Ne! Ona mě chrání? I teď?

Panebože, Bello, pusť ho, pusť ten štít! Ona mě neovlivní! Miluju tě! křičel jsem na ni. Jenomže jen v myšlenkách, nemohl jsem dopustit, aby se Lilith dozvěděla o jejím daru…

„Nějak se mi ta vaše láska nezdá. Víš, nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby tu nebyla ona, neubránil by ses mi. Že ti nějakým způsobem pomáhá,“ mluvila ke mně výsměšně a já jen pozoroval, jak Belle zkroutila ruce do naprosto šílené pozice a surově ji srazila na kolena. Viděl jsem její utrpením zkroucenou tvář, věděl jsem, že přemáhala bolestný výkřik. Nejhorší na tom bylo, že jsem s tím nemohl nic dělat. A že trpěla kvůli mně.

„Takže jestli je to, milá zlatá, tak, okamžitě toho nech, nebo přijdeš k úrazu.“ Skláněla se nad ní a v očích jí nebezpečně plálo. Tohle bylo zlé. Tohle bylo hodně zlé…

Kdyby ji nedržela pod krkem, neváhal bych už ani vteřinu a rozběhl se k nim. Jenomže jsem si byl vědom toho, že by jí stihla oddělit hlavu od těla dřív, než bych se k nim dostal. A k tomu jsem jí nesměl dát příležitost…

Nemohl jsem se nenávidět víc. Nemohl jsem pochopit, proč pro mě předtím bylo tolik důležité, abychom zůstali přátelé, aby se mi nestranila. Teď jsem měl úplně jiné, mnohem důležitější priority. Přál jsem si, aby se jí nic nestalo, aby nepykala za moje chyby.

Nenáviděl jsem se za to, že jsem ji nepřemluvil, netrval na tom, aby mě přestala chránit. Za to, že jsem jí tak lehce ustoupil, že jsem se tak málo snažil a nedokázal jí, že ji opravdu miluju…

Všechno teď mohlo být úplně jinak…

Urputně jsem se snažil něco vymyslet, musel jsem ji dostat z jejího sevření! Ten pohled mě děsil, polila mě hrůza a nekonečný strach mi utahoval smyčku kolem krku tak pevně, až jsem nemohl dýchat.

„Promiň,“ naznačila mi němě ústy. Ale já neměl tušení proč…

Dovádělo mě k šílenství být hluchý. Vždycky jsem si na svůj dar stěžoval. Ale nyní mám před sebou dívku, kterou miluju a nenáviděnou osobu, která ji drží pod krkem, a neslyším vůbec nic, ačkoliv bych za to dal úplně všechno. Přál jsem si vědět, co se jim honí v hlavě, vědět, co má Lilith v plánu a proč se mi Bella omlouvala.

„Nic nedělá! Nikdy nic nedělala! A ty moc dobře víš, že mě neovlivníš, jestli ji doopravdy miluju. Možná je načase, abys to konečně pochopila!“ Bezmyšlenkovitě jsem udělal krok k nim a okamžitě toho silně litoval. Hluboké hrdelní vrčení mířené na mě mi mělo jasně dát najevo, co si nemůžu dovolit. Ani to by mě ale nezastavilo, kdyby si nepřitáhla Bellu zpátky k sobě a nezpůsobila jí další bolest. Příliš jasně jsem slyšel ten kamenný zvuk ničeného těla, viděl její zničenou tvář. Musela neskutečně trpět…

„Mám pocit, že si se mnou jenom zahráváte!“ vypouštěla ta slova zlostně z úst. Když se pak naklonila k Belle, strnul jsem hrůzou. „A že dokud tu budeš s námi, pravdu se nedozvím!“ Nepotřeboval jsem ani půl vteřiny na to, abych si uvědomil význam těch slov. Vystartoval jsem okamžitě.

„Ne!“ zařval jsem jako zvíře popoháněné šílenstvím. Byl jsem však příliš pomalý na to, abych zabránil jejímu letu. Ta stvůra ji odhodila tak rychle a silně, až jsem se bál o její vědomí. A když pak můj pohled zalétl na místo, kde končila její dráha, uvnitř jsem pocítil bolest jako ještě nikdy předtím.

Musela to mít naplánované. Nyní mi ten kámen připadal jako nejnebezpečnější místo na světě. A já nebyl schopný tomu zabránit.

Se zuřivou šíleností jsem byl rozhodnutý zabít ji. Ovládala mě neskutečná bolest, kterou jsem cítil. Jedinou mou nadějí byla myšlenka na to, že ještě není konec. Že se jí nic nestane, že bude v pořádku. Nedokázal jsem si ani představit, co bych cítil, kdyby tomu tak nebylo…

Střetl jsem se s ní za polovinou vzdálenosti, která nás od sebe předtím dělila. Běžela proti mně hned poté, co Bellu odhodila. Slyšel jsem praskot kamene a ránu, která mi sevřela nitro, ale nemohl jsem se tam ani podívat.

Těsně před Lilith jsem uhnul nalevo a chtěl ji napadnout zezadu, ale ona jakoby to čekala, udělala ten samý pohyb a odhodila mě několik metrů dozadu. Než jsem se stihl postavit, už byla téměř u mě. Došlo mi, že bych při útoku moc dlouho nevydržel. Otočil jsem se a skočil na strom, který stál jen kousek opodál. Neměl jsem v plánu na něm zůstat, potřeboval jsem se jen odrazit. Přeskočil jsem ji a slyšel tiché zasyčení, než se otočila zpátky mým směrem. Nyní jsem byl v pozici, ve které jsem chtěl být. Za zády jsem měl Bellu a byl jsem odhodlaný nedovolit jí, aby se k ní dostala.

Přesto jsme měli mezi sebou poměrně malou vzdálenost. Udělal jsem jen pár rychlých kroků vpravo a přitom se snažil co nejvíce vzdálit. Můj pohyb následovala, jen ona se zase zpátky přibližovala. Změnil jsem směr a připadalo mi, že jej snad změnila ještě o chviličku dřív, než jsem tak učinil já sám. Jako kdybych byl já ten, kdo opakuje pohyby, ne ona. A přesto jsem nedokázal jejich směr změnit, přesto šla ona podle mě.

Zdálo se to nekonečné, jen ona mi byla s každým dalším krokem o něco blíž. Měla výcvik, který mi chyběl. Cítil jsem to z každého jejího pohybu. Dokázala předpovídat moje pohyby bez větších obtíží, zatímco já ty její téměř vůbec. A bez pomoci svého daru to bylo ještě těžší. Příliš brzy jsem pochopil, že před ní nemám šanci, že je jen otázka času, než nade mnou zvítězí.

Ale i když jsem si to uvědomoval, snažil jsem se tu skutečnost nepřipouštět a vyhrát nad ní. Tím, že jsem prohrával, mé smysly jakoby ještě více ožily, mé pohyby byly rychlejší, nevyzpytatelnější. A já ucítil jen slabý závan naděje, když jsem se od ní v té změti šíleně prudkých pohybů zase pomalinku vzdaloval.

V tu chvíli jí ale nejspíš došly nervy, jako by už neměla náladu na to si tady se mnou hrát. Divoce, jako ta nejnebezpečnější šelma, zavrčela a jedním rychlým pohybem se rozletěla přímo proti mně. Neměl jsem na výběr, musel jsem se vzdát své pozice před Bellou. Uskočil jsem stranou a dostal se za ni. A v tu chvíli, jen na jeden jediný mizivý okamžik, jsem ji uviděl…

Ten obraz vyřadil všechny mé smysly, celá má pozornost se nyní stáčela jenom k ní. Mým tělem se rozlil nekonečný strach, který se mi obmotával jako mrazivá chapadla kolem mého mrtvého srdce. Viděl jsem ji ležet mezi úlomky z kamene, který svým nárazem rozdrtila. Neviděl jsem jí do tváře, její tělo však bylo podivně zkroucené, zavalené sutinami. Vypadala, jako by už nikdy neměla vstát. Nebyl jsem si ani jistý, jestli ji ten náraz nepotrhal. Nešlo to poznat.

„Bells,“ ozvalo se mým hlasem zmučeně, aniž bych si to uvědomil.

Nebyla to snad ani vteřina, přesto jí tento můj malý výpadek pozornosti stačil k tomu, aby mě surově srazila zády k zemi a celé tělo zabezpečila tak, že jsem se neměl šanci pohnout. Z úst mi unikl tichý sten, který si vyžádalo mé tělo díky nelidskému zacházení. Sám bych před ní bolest nikdy nepřiznal, stále jsem však šokovaně pozoroval Bellu. Nemohl jsem jinak. Ten obraz mě tolik ničil, přesto jsem se potřeboval ujistit, že je v pořádku. Teď už jsem na ni ale neviděl skoro vůbec…

„Tohle bylo snazší, než jsem čekala. Měl ses víc snažit, Edí,“ slyšel jsem u ucha tím jedovatým zákeřným hlasem a přenesl svou pozornost zpátky na ni. Musel jsem nás z téhle situace dostat!

„Nemůžeš mě odvést násilím,“ procedil jsem skrz silně zaťaté zuby, až jsem cítil mírné chvění díky té nashromážděné zlosti, kterou jsem v sobě cítil a ventiloval pomocí těch slov.

Měl jsem pocit, že mírně ztuhla, možná měla nutkání přesně to udělat.

„Máš pravdu, to nemůžu,“ začala pomalu a nečekaným prudkým pohybem si mě přehodila na záda. Byl to stejný pohyb, jaký jsem používal na Bellu, jen nyní jsem byl já ten slabý a nezkušený. „Můžu tě ale přimět milovat mě.“ Její hlas mi zněl v uších jako ta nejsilnější směs jedu, její obličej jasně prozařovala vidina vítězství.

„Tvůj dar nebude fungovat, miluju Bellu!“ stál jsem si tvrdě za svým. Najednou se ale objevila nejistota. Co když mě opravdu ovlivní? Co když Bellu nemiluju natolik, aby mě to uchránilo před jejím darem? Doposud mě vždycky chránila, neměl jsem možnost čelit mu.

Ne, to byla hloupost. Moc dobře jsem věděl, jak moc ji miluju. Sám Jasper byl tou intenzitou překvapený a neustále mi připomínal, že ona mé city neopětuje. Že jde z její strany jen o příjemné pocity, které se ale s láskou nedají srovnávat. Snažil se mi to vysvětlit, nechtěl, abych zbytečně trpěl. Dával mi jasně najevo, že to potom skončí, že je to z její strany jenom hra. A já si to moc dobře uvědomoval. Nedokázal jsem si ale poručit, nedokázal jsem tomu citu, který mě naplňoval, zabránit.

Nedokázal a ani nechtěl…

Ale i když byla ta láska jakkoliv neopětovaná, bolestná nebo špatná, stačila k tomu, aby porazila její dar.

„A nebo to byla celou tu dobu jenom nějaká divná hra. Možná ne. Přesto bych se ráda přesvědčila sama,“ pokračovala a já to poprvé ucítil. Ten neviditelný opar, se kterým Bella tak dlouho bojovala. Díky kterému došla do vyčerpání, jaké snad u upíra není ani možné.

Cítil jsem, jak se něco snažilo dostat do mě. Ten pocit byl zvláštní. Jako nějaká vábivá mlha, která se mě pokoušela strhnout do svého víru plného falše. Ale bylo to tak neskutečně slabé, jen jako lehoulinký vánek, který se snaží prorazit skrz pevnou skálu.

Jakmile jsem to pochopil, v mžiku mnou prostoupila slabá vlna štěstí a malinkatá, droboulinká naděje. Vánek přeci nikdy nepronikne skrz skálu, je na to příliš slabý, bezmocný…

„Takže?“ zeptal jsem se možná až příliš pohrdavě se zvednutým obočím. Vztek, který ji postupně naplňoval, jsem nemohl přehlédnout. Přesto jsem na ní poznal, že to nehodlala vzdát. Její tváří na okamžik prolétlo očekávání a nová, i když velmi slabá, naděje.

Téměř jsem ani nestihl postřehnout její přibližující se obličej, najednou se její rty něžně dotýkaly těch mých. Ten dotek mi byl odporný, nemohl jsem její rty vystát. Proto jsem ty své co nejpevněji sevřel do tenké linky a tím je vytlačil. Výhružně na mě zavrčela, přesto se však neodtáhla.

„Nechej se,“ zašeptala svůdně u mého ucha a skousla mi ušní lalůček. Ty pohyby mě kdysi dávno neskutečně vzrušovaly, nyní jsem ale necítil nic víc než neskutečný odpor. Prudce jsem cukl hlavou na stranu, ale jen jsem jí tím ulehčil cestu. Pokračovala přes můj krk, tvořila si cestičku polibky a jazykem.

Nevydržel jsem to napětí, z hrudi se mi dralo vrčení, kterému jsem nedokázal zabránit. A ona snad čekala právě na tuto chvíli, vrhla se mi znovu na ústa, tentokrát surově a vášnivě. Už jsem nebyl schopný její rty vytlačit, sebevíc jsem se snažil a chtěl. Uvěznila mě pod svojí tíhou, nemohl jsem se nijak bránit.

A konečně mi došel význam té snahy…

Její dar, který se mi předtím snažil dostat do hlavy, byl nyní mnohem blíž, cítil jsem jej mnohem jasněji. Jako by její polibky umocňovaly jeho sílu. Dravě mě líbala a já se nebránil, byl jsem příliš fascinovaný tím, jak to na mě působí.

Ani na chvíli jsem nepocítil strach, že by mě to snad mohlo ovládnout. Spíš jsem se marně snažil potlačit ten úžas, když jsem si uvědomil, že cítím její dar, který na mě nepůsobí. Ne tak, jak by měl, jak působil před desítkami let. Bylo to jiné, než když na to vzpomínal Carlisle. Silnější. A přesto šíleně slabé…

Ucítil jsem její jazyk v mých ústech a okamžitě zareagoval. Nečekal jsem to, a tak jsem jednal reflexivně, když jsem silně scvakl zuby. Skřípot byl doprovázený vrčením, přesto jsem jej nemohl přeslechnout. Užíval jsem si tu kratičkou chvíli, kdy jsem nad ní měl převahu, kdy jsem vyhrál. Ta opojná mlha se okamžitě rozplynula a já se cítil lehčeji, svobodněji…

Uvolnil jsem sevření zubů a opětoval jsem jí její vražedný pohled. Ten se ale pomalu uvolňoval, což jsem nechápal. Neovlivnila mě, tak proč? Má snad v plánu ještě další triky?

Bez jakéhokoliv dalšího náznaku nebo varování jsem byl najednou volný. Zmateně jsem vyskočil na nohy, byla to přirozená reakce. Nemusel jsem dlouho pátrat, abych ji našel. Stála přímo přede mnou, naprosto klidně. Jako by se předtím nic nestalo, jako by na tomto okamžiku vůbec nezáleželo.

Nechápal jsem to. Mé tělo chtělo udělat několik kroků dozadu, já však zůstal nehybně stát. Ani nevím, co mě k tak šílenému rozhodnutí vedlo. Možná fakt, že kdyby mě chtěla zpacifikovat, dlouho by jí to netrvalo, ať už bych byl od ní jakkoliv daleko.

„Nemůžeš mě odvést násilím,“ zopakoval jsem už podruhé. Byl to fakt, na který jsem nyní spoléhal. Fakt, do něhož jsem vkládal všechny svoje naděje.

Uvnitř mě to všechno vřelo, chtěl jsem ji zabít. Odtrhnout hlavu od těla a spálit. Ta touha byla neskutečná. Přesto jsem věděl, že nemůžu, všechno bych tím zničil. Nemohl jsem to udělat, pokud ona nezabije někoho z nás. A ona nezabila, Bella bude v pořádku, i přes to všechno. Alespoň po fyzické stránce…

Ach, Bella…

Pohledem jsem střelil k ní, přesto jsem neviděl o nic víc než předtím. Ten obraz mě ničil, potřeboval jsem se ujistit, že je v pořádku, že jenom omdlela vyčerpáním. I když to bylo přeci tak nepravděpodobné! Ale já v to i přesto doufal, už předtím na tom byla hodně zle. Nechtěl jsem si ani připustit, že by snad byla rozbitá.

„Já vím,“ odpověděla poměrně klidně, z jejího hlasu ale čišel obrovský odpor a nevole. Chtěla mě dostat za každou cenu. Na chvíli mi hlavou proletěla myšlenka, kvůli čemu mě asi Aro potřebuje, když se nechce vzdát. „Věřila jsem ale, že to byla z vaší strany jenom hra. Ta Emmettova poznámka mě ponoukla k tomu, abych si vás víc všímala. A s každým dnem mi to připadalo jasnější…“ Stáli jsme tam a ona se mi bez okolků svěřovala, jako bychom snad byli přátelé a seděli spolu někde v kavárně. A já se snažil ze všech sil udržet ten vztek, který se hrnul do mého těla v přívalových vlnách. Snažil jsem se nedát na sobě jediným pohybem znát, jak rád bych nyní zakroutil Emmettovi krkem.

„Hm,“ uniklo jí ze rtů, když se ke mně začala pomalu přibližovat. Ne jako lovec, proto jsem zůstal stát na místě a nechal na sebe působit další příval té mlhy.

„Lilith, neovlivníš mě,“ mlel jsem dokola pořád tu samou písničku. Zněl jsem přesvědčivěji než kdykoliv předtím. Připadalo mi to, jako bych se snažil přesvědčit malé dítě, že konec duhy nikdy nenajde. Chtěl jsem, aby si to už konečně uvědomila.

Přišla ke mně a hranou ukazováčku mi přejela pod bradou. Neuhnul jsem pohledem, propaloval jsem ji stejně jako ona mě.

Z ničeho nic se ale její výraz změnil. Najednou byl výsměšný, uvolněný. „Stejně mě už Aro dávno odvolal.“ Zkameněl jsem. A zatímco mně se ve tváři prohlubovalo překvapení a nechápavost, jí se zvětšoval úsměv.

„Cože? Tak proč?“ Nedokázal jsem ze sebe dostat ani srozumitelnou otázku. Byl jsem tím zjištěním naprosto paralyzován. Stáhla ruku zpátky k tělu.

„Chtěla jsem to dokázat,“ začala vysvětlovat, její slova ve mně opět probouzela nevraživost. „Ach, Edí, pochop. Nechtěla jsem přiznat porážku. Jen málokdy mi někdo, koho opravdu chci, dokáže vzdorovat. A tebou jsem si byla tak jistá. Jednou už jsi mi podlehl, myslela jsem, že to nebude problém. Podruhé je to vždycky lehčí.“ Začalo mi pomalu docházet, jak velká je to mrcha. Mnohem větší, než jsem si kdy myslel, bez kousku citu a pochopení.

„Měla bys jít.“ Už jsem to nedokázal říct klidně, sebevíc jsem se o to snažil. Ta zlost začínala být nezvladatelná.

„Nechce se mi.“ Nechápal jsem, kde se v ní bere všechna ta drzost. Provokovala mě a očividně si to značně užívala. Nebylo pochyb, že se baví pohledem na to, jak se snažím z posledních sil ovládat, jak zatínám křečovitě pěsti a snažím se udržet na místě.

„Ale už mě to tu nebaví. To neustálé předstírání, nemít ani možnost pořádného lovu. Nechápu, jak tak můžete žít. Není to přirozené.“ Její pobavení přešlo ve znechucení. Doufal jsem, že to znamená konec.

„Sbohem, Edí.“ Ta slova jsem si vždy spojoval s odchodem, ona se však naklonila k mému uchu, jako by mě snad chtěla ještě více dráždit. „Na ty zážitky s tebou však nikdy nezapomenu,“ zašeptala nakonec a já už sledoval jen její rychle mizící záda mezi stromy…

 

 

 


 

Moje milé čtenářky, opravdu doufám, že nejste jejím odchodem zklamaní. Vážně jsem se snažila... :D

Začíná škola, takže budu přidávat zase jednou týdně - pokud to půjde. Taky budou o něco málo kratší. Ale škola bude zase o něco těžší, takže opravdu nevím, jak to budu zvládat. Navíc mám přístup k počítači jen o víkendu a o to je to těžší. Snad mě tedy chápete. Jedno Vám ale slíbím - budu se snažit. ;)

Další kapitola by tedy měla být v neděli. Snad... :)

 

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 40. kapitola:

 1 2 3   Další »
23.09.2011 [9:53]

kajka007Juuu, tak mám za sebou další skvělou, užasnou, nádhernou, napínavou kapitolku! Já jsem tak neskutečně ráda, že ta kráva(velmi slušně řečeno) Lilith už odešla. Emoticon Zase jsi mě do děje neskutečně vtáhla a já to všechno viděla naprosto živě před sebou. To se málokomu podaří, věř mi. Emoticon Je úžasné, že jsme se dozvěděly víc o Edwardově lásce. Jen je mi velmi líto, že Bella to tak necítí. Normálně bych si myslela, že si to jenom neuvědomuje, ale... Když to řekl i Jasper. To se mi moc nelíbí. Emoticon Jinak moooc doufám, že bude Bells v pořádku, a že se tak celkově dá nějak do kopy.
Parádní kapitolka plná zvratů! Tleskám! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.09.2011 [19:59]

dcvstwilightxD Tak tohle bylo hustý!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. Verulka
05.09.2011 [22:02]

a je pryč Emoticon No konečně!! Emoticon
Chudák Bella, doufám, že jí teď dopřeješ pár klidních dní! :)
Emoticon Emoticon

26. ..
04.09.2011 [19:51]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. Jane
03.09.2011 [19:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. LadySadness
01.09.2011 [23:24]

konečne tá mrcha zmizla, ale tomu hlupákovi Emmettovi by som aj tak rozbila hubu, a teraz ešte presvedčiť Bellu, že ju Edward naozaj miluje, s ich minulosťou to nebude žiadna sranda, ale napriek všetkému ho má aspoň trochu rada

23. Nosska
01.09.2011 [23:22]

NosskaTááák teď ještě přivést Bellu "k životu"... Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Faninka
01.09.2011 [22:07]

koooooooooooooonečně je pryč Emoticon mrcha jedna Emoticon ona si s nima oprvdu jen hrála Emoticon , já být Edwardem tak to nevidržim a tu hlavu ji utrhnu Emoticon A co chudáček Bell's Emoticon Emoticon no prožila si toho už dost, no a taky si bude muset uvědomit že ji Edward opravdu miluje a že by ho mohla milovat taky, já vím pomaloučku Emoticon
Tak už se těším na další kapču Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. Lola
01.09.2011 [20:34]

Konečně je fuč!! Emoticon

20. Brigita
01.09.2011 [19:29]

Jsem moc ráda, že konečně odešla. Lituji Bellu, že se tak dlouho a zbytečně trápila se štítem, když jí Edward nakonec zvládl odolat sám. Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!