Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 16. kapitola

05.08.2015 (21:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1999×

Otřela jsem si jednu neposednou slzu, která mi stékala po tváři, a usoudila, že je čas vylézt ven. Tohle budu řešit, až to přijde. Teď je tady a snad tu ještě nějakou dobu bude po mém boku. Osušila jsem se, vyfoukala si vlasy a vydala se do pokoje s myšlenkou, že si něco přečtu…

Po mém rozhovoru s Jacobem jsem se cítila hůř, než kdy dřív. Tím, že jsem mu všechno řekla, jsem nad tím vším začala přemýšlet mnohem víc. Bylo mi z toho na nic. Takže jsem fungovala pouze na nějaký záložní systém v mém těle, díky kterému jsem fungovala jako robot. Do školy, ze školy, do školy, ze školy, na lov. Thomas ze mě byl nešťastný. Snažil se mě nějak rozmluvit, chtěl mě někam vytáhnout, ale já nechtěla. Nebyla jsem na to připravená. Nemohla jsem se jít bavit. Nešlo to.

Seděla jsem zrovna na posteli a sledovala stěnu, když se ozvalo zaklepání. Než jsem tam stihla dojít, rozlítly se dveře a já koukala na vysmátého Emmetta. Kdyby se nepohnul, ani bych si nevšimla, že za ním stojí i Alice.

„Překvápko!“

„Hele, já nic nechci. Ani nic nepotřebuju. Jen chci mít klid.“

„To víš, že jo! Vzpamatuj se, Bello. Trápíš tím Thomase. A nejen jeho. Mrzí nás, co se stalo, ale musíš přece dál žít. Nezapomeň, že máš ještě věčnost. Přece ji takhle nepromarníš.“ Usmívala se na mě Alice.

„Mám věčnost. Tím pádem můžu ještě nějakou dobu zůstat v tomhle stavu.“ Uvědomovala jsem si, že se nechovám jako vždycky. Ale nechtěla jsem se přetvařovat jen proto, aby měli ostatní radost.

„Bello, neblbni.“ Propaloval mě Emmett pohledem. „Stýská se nám.“

„Tobě tak budu věřit.“ Obrátila jsem oči v sloup a vydala se do obýváku, abych se posadila.

„Víš vůbec, co teď Thomas dělá? Jak je na tom se Samanthou? Víš, co se kolem tebe děje?“ Alice vypadala opravdu naštvaně. Jen jsem pokrčila rameny. Ona nafoukla vzduch do úst a nafoukla se jako nějaká bublina. Potom opět vyfoukla a prohrábla si vlasy.

„No nic. Tak tu s tebou nějakou dobu budeme. Ať nejsi tak sama.“ Rozvalila se na gauči a mně zatrnulo.

„Já vás tady ale opravdu nechci,“ přesvědčovala jsem. Ta malá potvora se jen zakřenila a založila si ruce na prsou. Emmett z toho byl očividně pobavený.

„Jasper a Rosalie dorazí taky. Chtějí se víc seznámit. Mrzí je, jak se chovali.“ Zvedla ke mně Alice pohled.

„Jestli to dělají jen kvůli tomuhle, tak opravdu nemusí.“

„Nedělají. Jen potřebovali čas, aby se vzpamatovali. Akorát Edward a Tina jsou na facku. Pořád ne, ne, ne. Přece se nebudeme zahazovat s cizíma, a bla bla,“ breptala dál a dál. Zarazil mě však ten fakt, že oni se nechtějí zahazovat s cizíma. Tak proč mě Edward už dvakrát ojel?! A podruhé mě k tomu vlastně donutil. To je bídák!

A tak přišel čas, kdy se mi Cullenových rodinka neustále věnovala. Dokonce mě přišli navštívit i Carlisle s Esmé. Nechápala jsem, proč to dělají, ale byla jsem jim vděčná. Z mého robotického stavu jsem se dostala jenom díky tomu, že tu pro mě byli. S Rosalie i s Jasperem jsem si začala rozumět. Nechtěli se zahazovat s někým, koho vůbec neznají. Chápala jsem je. Emmett s Thomasem se až moc skamarádili a začali vymýšlet blbosti, které všem lezly na nervy.

Jednou večer jsem zůstala sama. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že mám chvilku času jen pro sebe. Jelikož do této chvíle se mnou pořád někdo byl. Říkala jsem sice, že to není nutné, ale oni si stáli za svým, že nemůžu byt samotná. Že na to prostě musím zapomenout a takhle to půjde nejlépe.

Poskakovala jsem zrovna kolem plotny, protože jsem si chtěla udělat špagety. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a opět se zavřely. Myslela jsem si, že je to Thomas – i když měl být se Sam –, proto jsem tomu nedávala pozornost. Poskakovala jsem si do rytmu hudby a u toho se snažila mé jídlo nepodělat.

„Ahoj,“ ozvalo se od dveří. Otočila jsem se a uviděla Edwarda, jak se ležérně opírá o futra vedoucí do kuchyně.

„Co tu chceš?“ zavrčela jsem na něj. Naklonil hlavu na stranu a na chvíli se zamyslel.

„Víš, je strašně fajn nemít hlavu plnou cizích myšlenek.“

„Super. To si nemůžeš zajít někam do lesa?“ vztekala jsem se. Prostě si sem vleze, jako by se nic nestalo.

„Myslíš, že nevím o tom, že jsi to tehdy na louce byla ty?“ A sakra. Bello, zapírat, zapírat a zapírat! Budeš za šmíráka!

„O čem to mluvíš?“ Zahrála jsem nechápavý tón. Na chvíli se mu na čele objevila vráska z toho, jak začal přemýšlet. „Na jaké louce?“

„Nevíš? Mám ti to připomenout?“ Najednou stál u mě. Zadívala jsem se mu opět do očí a začala se ztrácet. Bello! Zamrkala jsem a vzpamatovala se – aspoň částečně.

„Co si myslíš, že děláš, Edwarde?“

„Nevím. Nemůžu se na tebe jenom dívat.“ Byl tak blízko.

„Ale pokud vím, máš přítelkyni.“

„Do téhle chvíle ti to nevadilo.“ Pohladil mě lehce po tváři. Jeho doteky mě rozpalovaly jako nic na světě. Nejraději bych si ho vzala hned teď a tady, ale svědomí mě nahlodávalo, že takhle to být nemá.

„Nevím, o co ti jde. Tohle nemůžeme.“ Ustoupila jsem o krok.

„Co nemůžeme?“ Přistoupil opět ke mně. Popadl mě kolem pasu a přitiskl si mě na své tělo. Jeho přítomnost způsobovala to, že se celé mé tělo třáslo vzrušením.

„Víš co?“ zašeptala jsem. Začal se svými rty přibližovat k těm mým. Jeho přítomnost mě úplně omračovala, takže i když jsem věděla, že to není správné, potřebovala jsem ho. Jenže on byl najednou pryč.

„Co to…“

„Ahoj!“ vyrušil mě od dveří Thomas. „Nepálíš to?“ zachechtal se. Chvíli jsem na něj hleděla – ještě vyvedená z míry kvůli tomu, co se tu odehrálo před pár vteřinami – a pak si uvědomila, že se mi pálí omáčka na špagety.

„To ne!“ povzdychla jsem si a pánvičku i s obsahem hodila do dřezu.

„Tak co provádíš?“ smál se mi Thomas dál. Vyplázla jsem na něj jazyk a šla pánvičku umýt, abych mohla uvařit novou omáčku.

„Co tu vlastně děláš? Neměl jsi být se Sam?“

„Jen jsem něco zapomněl. Skočím pro to a mizím.“ Upír si může něco zapomenout? Jen jsem zavrtěla hlavou a nechala to být. Láska asi dělá s člověkem – i upírem – divy.

„Tak já letím, čau!“ zaslechla jsem ještě, než se po domě opět rozhostilo ticho. Začala jsem být nervózní. Co když se Edward vrátí? Bude pokračovat tam, kde skončil? Ne! Zapřísáhla jsem se, že i kdyby přišel, prostě mu řeknu, ať jde do hajzlu a neotravuje mě. Naštěstí se nic nedělo, takže jsem si v klidu dovařila omáčku a mohla se pustit do špaget. Talíř jsem si přenesla do obýváku a zapnula televizi. Nechala jsem to na nějakém romantickém slaďáku a u toho si pochutnávala na té dobrotě.

„Je fakt fascinující, že ti to chutná.“ Jak se sem dostal tak potichu?!

„Tobě to může být úplně jedno.“ Opět se opíral o futra, ruce založené na prsou. Bože, je tak dokonalý! Pozvedl obočí a na tváři se mu objevil pokřivený úsměv. „Běž pryč!“ byla jsem rozčílená.

„Bello, já…“ zamlčel se. Soptila jsem. On mi vleze do baráku bez pozvání a myslí si, že se mu vrhnu kolem krku?

„Co to má být, Edwarde?“

„Já nevím. Chci tu být. Vím, že bych neměl, ale prostě…“ Prohrábl si vlasy.

„A co Tina? To tě vůbec nezajímá, jak se cítí ona?“ zajímala jsem se. Nechápala jsem, o co mu jde. Má Tinu, tak proč tu teď stojí naproti mně, uprostřed noci a snaží se, vlastně ani nevím o co?

„Tina,“ pronesl její jméno s povzdechem. „Byl jsem dlouho sám. To s někým, jako jsem já, dokáže udělat divy.“

„Aha, takže teď, když už sám nejsi, tak to chceš zahodit?“ Bože, za co?!

„Já už od začátku vím, že to není napořád.“ Tak tohle už opravdu nechápu.

„A ona co? Ona si myslí, že to napořád je? Víš, že takhle to nejde. Ona je taky upír, nezapomínej na to.“ Vrtěla jsem hlavou.

„Já vím, že mě nemiluje.“ Zadíval se mi do očí. Nechápala jsem, jak to může vědět. To mu to jako řekla? Edward si všimnul, že nad tím přemýšlím. „Jasper,“ dodal.

„Měl bys jít,“ zašeptala jsem. On na mě upřel pohled, ale potom se otočil a odešel. Byla jsem tak zmatená, že se mi málem rozskočila hlava.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 16. kapitola: