Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 8. kapitola

01.04.2012 (20:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2020×

Vyrazila jsem z bytu svěží a odpočatá. Byla jsem jak v pohodě fyzické, tak psychické. Psychiku mi včera pozvedl Carlisle. Co pozvedl, vyvezl do výšin a způsobil to, že jsem si zpívala zaláskované odrhovačky a na očích mi určitě byla vidět zamilovanost. V hlavě jsem si neustále přehrávala náš večerní polibek, který mi vážně připadal jako z lovestory.  Jeho hebké rty, obličej tak blízko toho mého, pramínky vlasů šimrající mě na tváři…

„Opatrně, slečno,“ zaskuhrala na mě nějaká babička, která se belhala k panelovým bytům o pár bloků dál.

„Omlouvám se, neviděla jsem vás.“ Něco zahudrovala nazpět, ale já ji nevnímala. Byla jsem mimo, v mém vlastním světě… V našem světě. Ve světě lásky a růžových brýlí na nose.

Nasedla jsem do auta, které jsem si ještě včera vyzvedla z nemocnice, jelikož tam zůstalo od silvestrovské párty jeho paničky, a vydala se po silnici do nemocnice. Nevím proč, měla jsem chuť používat zdrobněliny, krásná slůvka a všechno pozitivní…

Za pár minut a pár zelených průjezdů na semaforech – dneska jsem neměla jen dobrou náladu, ale i štěstí – jsem se ocitla před budovou nemocnice. Najednou mi ty stromy kolem připadaly šťastnější, i když byly bez listů a pokryté tenkou vrstvou sněhu. Budova mi připadala útulná, ne studená a nepříjemná.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě u vchodu recepční a já se na ni mile usmála, dneska jsem chtěla jenom rozdávat úsměvy.

Myslela jsem na Carlislea. Dnes je jeho první den, první ordinační hodiny a my dva spolu budeme pracovat na jednom patře, na jednom oddělení. Ta představa se mi líbila.

I když musím se přiznat, že jsem nevěděla, jak se k němu mám chovat. Co když ten jeden polibek pro něj nic neznamenal? Co když to prostě bylo takové rozloučení? Co já vím, jak se loučí na Aljašce… I když jsem tam byla, všechno o tomto státě jsem nevěděla.

Ale já doufala v něco trvalejšího, protože jsem – možná naivně – doufala, že s ním konečně okusím to pravé štěstí. Že se konečně nějak usadím, budeme společně bydlet, chodit do stejné práce, jezdit do divadel…

Esmé, nespěcháš nějak? okřikla jsem se v duchu, když výtah zastavoval v podlaží chirurgie – dnes jsem necítila nějaký velký strach. Bylo to naše první rande – které ani randem být nemělo – a já už si tady maluju naše společné soužití.  

Neříkám, že by se mi to nelíbilo, já o tom přímo snila, ale nechtěla jsem si dávat falešné naděje. Nechtěla jsem věřit v něco, co nikdy nebude…

Byla jsem zmatená. Trpěla jsem k němu až chronickou zamilovaností, ale zároveň jsem se nechtěla spálit. On byl tak neodolatelný, hodný, pozorný, dokonalý a já průměrná ženská. Nechtěla jsem, aby si jednou uvědomil, že já jsem byla pro něj chyba…

Chtěla jsem tomu dát volný průběh, ať osud o nás rozhodne.

Vešla jsem do své ordinace, která byla hned vedle ředitele, a uvažovala, jak si asi teď vede Carlisle. Měl by někdy teď začínat svou první směnu tady, držela jsem mu palce, ať to zvládne. O polední pauze jsem měla v plánu ho překvapit…

Jak moc mě potom překvapilo to, že vyšel od Barnyho z ředitelny.

„Dobré ráno, Esmé,“ kouzelně se na mě usmál můj blonďatý bůh a já padala do kolen.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem se a cítila jsem červeň ve tvářích. Nejsem schopna ho ani normálně pozdravit, to je teda výhra…

„Já… Jenom chci, abys věděla, že včerejšek pro mě moc znamenal. Ty pro mě moc znamenáš.“ Srdce mi při jeho slovech dělalo salta tam a zpět, když se jeho rty přiblížily k těm mým, myslela jsem, že se na místě rozteču. Že by přece jenom pohádka měla šťastný konec?

„Esmé, můžeš na chvilku dál?“ Uslyšela jsem skrz pootevřené dveře a v tu chvíli jsem Barnyho posílala do horoucích pekel. Zkazil nám dokonalé přivítání, na které bych vzpomínala celý den – možná i celý týden.

„Určitě!“ zahulákala jsem nazpět a decentně se od Carlislea oddálila, ještě tady nechci šířit nějaké fámy o nás dvou, kterých se stejně potom nevyhneme. Ale ještě by náš vztah mohl alespoň den zůstat v utajení, což nevím, jestli se tady povede.

„Uvidíme se pak,“ zašeptala jsem do jeho košile, naposledy přivoněla k jeho krku a rozrazila ohromné dveře pracovny ředitele nemocnice.

„Dobré ráno, Esmé, posaď se,“ oznámil mi Barny s vážným výrazem ve tváři. Bála jsem se, co se děje, obvykle se tváří uvolněně, jinak…

Usedla jsem na židličku, na které jsem se ale cítila jako na trní – i když polstrování bylo pěkně měkoučké.

„Musím ti něco oznámit,“ začal a já ztrácela všechnu dobrou náladu, kterou jsem ráno měla. Něco se muselo stát…

„Co se děje?“ popohnala jsem ho otázkou a vyčkávala.

„Já si opravdu cením tvé skvělé práce, odhodlanosti a tebe jako lékařky, ale tvé křeslo primářky musím dát někomu jinému. Lepšímu a zkušenějšímu.“ Mně se zadrhl dech a slzy mi chtěly přetéct přes linku oka. On sám věděl, jak moc pro mě to místo znamenalo. Jak moc jsem si ho vážila a chtěla si ho udržet. Dělala jsem pro to maximum, snažila jsem se zdokonalovat, měla jsem skvělá doporučení, účasti na kongresech… Tak proč mě musí vyměnit? Ví, že jsem dobrá!

A hlavně… Za koho by mě chtěl vyměnit?

„A kdy ses o tom rozhodl? Já myslela, že svou prací odvádím dobře!“ Neodpustila jsem si rýpnutí.

„To samozřejmě ano, ale post primáře je pro toho nejlepšího, a to už ty, bohužel, nejsi,“ pronesl a mé sebevědomí dostalo pořádnou ránu. Bylo mi z toho smutno a byla jsem rozzuřená zároveň…

„A koho bys teda chtěl na místě primáře vidět, hm?“ Arogance a vztek byly z mého hlasu víc než znatelné. A i když jsem věděla, že se chovám jako fracek, nemohla jsem si pomoci.

„Já bych ho nechtěl na tvém místě jenom vidět, já ho tam uvidím. Je o tom rozhodnuto, Esmé, už to nejde změnit, promiň,“ hleděl na mě omluvnýma očima, ale já jeho tiché omluvy odmítla.

„Kdo to bude?“ zeptala jsem se okamžitě a chladně, najednou jsem Barnyho nenáviděla. Věděl, jak jsem z primářského křesla nadšená, a teď mi tento post chce vzít. Přišlo mi to nespravedlivé, i když jsem samozřejmě věděla, že na tomto místě by měl být ten nejlepší.

Asi nedokážu překousnout fakt, že je někdo lepší… Tvrdohlavá jako mezek.

„Bude to Carlisle Cullen. Neviděl jsem ho sice zatím pracovat, ale když se podíváš na jeho záznamy, uvidíš sama, že on je zkušenější než ty. A to potřebuju. Víc zkušeností… Požádal jsem ho o to a přijal to, i když se vyptával na tebe a nechtěl ti ublížit, to rozhodně ne, ale snad sama chápeš, že je to pro dobro nemocnice, “ ukázal mi nějaké složky, nejspíš Carlisleovy záznamy, kde jsem jenom zahlédla slova jako výborné doporučení, zlomové operace, celosvětové semináře, nejlepší školy…

A v tu chvíli mi to všechno docvaklo… On věděl, ten parchant jeden, že jsem primářka! A teď jsi jenom tak kývne na to, že bude primářem… Ten hajzl! Proto ta romantická procházka Seattlem, proto ten polibek, ta hraná náklonnost. To všechno proto, aby mě obelstil? Aby mě to pak tak nebolelo? Abych pak řekla To je v pořádku, miláčku, ty jsi lepší doktor, klidně buď primářem?

Tak to ať si nechá zajít chuť, nikdo se mnou nebude takto koketovat a přitom mi bodat dýky do zad. Jen se těš, primáři Cullene, bývalá primářka ti to pěkně osladí.

„Chápu to, do zítra vyklidím kancelář a přestěhuju se do Carlisleovi nynější ordinace,“ řekla jsem bez jakýchkoliv emocí a vycházela z Barnyho kanceláře. Není to jeho chyba, je to Carlisleova chyba…

„Jsem rád, že to chápeš. Je to pro dobro oddělení, samozřejmě jsi jeho zástupcem,“ houkl za mnou ještě Barny, ale už jsem ho moc nevnímala.

Takže zástupce… Krev mi vřela v žilách, měla jsem chuť začít nadávat, křičet, řvát, trhat, mlátit všechno a vším… Tohle jenom tak nenechám! 

Máme tady reakci Esmé - jak spousta z vás odhadovala, tak to dobré nebude. 

Chtěla bych vám poděkovat za komentáře k minulé kapitole, moc jste mě potěšily a doufám, že budete hojně komentovat i dneska, protože vy mě poháníte dopředu... Díky! :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 8. kapitola: