Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 4. kapitola

18.03.2012 (20:45) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1732×

Drásavý zvuk týral mé uši. Musela jsem využít všechny zbytky vůle na to, abych rozkázala očním víčkům, aby se od sebe po nepříliš dlouhém spánku odlepila. Chtěla jsem zůstat ve své říši snů, říši odpočinku, ale zvonek u vchodu nepřestával zvonit a čím dál víc mě nutil vzbudit se.

Jako v mrákotách jsem odhodila bavlněnou přikrývku z mého těla a otřásla jsem se nenadálou zimou. Jedna noha, druhá noha, každý pohyb jednotlivého svalu či jednoduché prohnutí v zádech mě stálo neskonalé úsilí, tak moc se mi nechtělo… Vždyť jsem šla včera spát okolo druhé.

Jako omráčená jsem se dokolébala k vstupním dveřím od bytu. Skoro poslepu jsem nahmatala bezpečností uzávěr dveří, párkrát s ním zatočila, ještě otočila klíčem v zámku a stiskla kliku. Měla jsem připravený sakra dlouhý a nepříliš zdvořilý monolog pro toho, kdo si dovolí někoho vyrušit ráno na Nový rok. A ještě k tomu mě, která v těchto ranních hodinách obvykle vstává do práce a jediný den si chce vychutnat zachumlaná v posteli.

Rozrazila jsem dveře a snažila se vypadat přímo ďábelsky. Už jsem chtěla začít s plamenným projevem, když se mi při pohledu na osobu, stojící mi přede dveřmi, zadrhl dech a celý plán na ostré vypakování onoho narušitele z mého prahu se kamsi vytratil.

Skrz malé otvory – mé opuchlé oči – jsem uviděla vyšší mužskou postavu s blonďatými vlasy a čímsi rudým v rukou. Po chvíli jsem byla natolik vzhůru, abych mohla určit, o koho se jedná, ale dotyčný mi napověděl sám.

„Dobré ráno, Esmé.“ Carlisle. Protřela jsem si oči, párkrát zatřepala hlavou, ale i po těchto neúspěšných pokusem o odehnání tohoto podivného výplodu mé fantazie tam Carlisle pořád stál a usmíval se na mě jedním z jeho vyhlášených úsměvů. Božských úsměvů.

„Ehm, dobré,“ vykoktala jsem, při tom jsem si pročesávala rukou vlasy, prsty jsem projela po kůži pod očima, jestli tam nemám zbytky řasenky nebo stínů, přikrývku, kterou jsem okolo sebe měla obmotanou jako král hermelín, jsem si přitáhla těsněji k sobě a pokusila se předstírat, že už jsem vzhůru celé hodiny. Ale určitě jsem tak nevypadala, bohužel. Vypadala jsem jako mumie z hrobky – staře, vrásčitě, shnile, nevyspale… Příšerně!

Panikaříš, Esmé! nadávala jsem si v duchu.

Mám taky důvod, přede dveřmi mi stojí nejpěknější chlap pod sluncem a já nejsem schopna vydat ze sebe ani hlásku.

„Ehm, co tady děláš tak brzy, myslela jsem, že jsme se měli sejít v devět?“ prohlásila jsem, když si má mysl konečně ráčila vzpomenout, že jsme se měli dnes sejít.

„Ano, ale neřekl jsem v devět večer. Je devět ráno… Já se opravdu omlouvám, Esmé, nechtěl jsem tě vzbudit, ale sám jsem ti včera tvrdil, že mně se budeš líbit vždycky, i když právě vylezeš z postele.“ Kouzelně se na mě podíval a já se začervenala – teď už nemůžu předstírat, že jsem byla vzhůru.

„ A myslím, že Seattle je dost velký, a my máme celý den na to, abys mi ho ukázala. To bychom večer nic neviděli a ty sama jsi chtěla být mou průvodkyní po tomto městě, není to tak? Samozřejmě tě dovezu dřív domů, aby ses pořádně vyspala.“ Nahodil pokorný výraz a mně začal docházet jeho plán. Nemyslel devět večer, ale ráno. Budeme brouzdat Seattlem a poznávat jeho „krásy“ celý den. Celý Nový rok.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Tato věta mi zazněla v hlavě a musela jsem se pousmát.

„Promiň, já… Jsem překvapená. Pojď dál, já se rychle připravím a můžeme jít.“ Máchnutím ruky jsem ho pozvala dál a sama jsem v duchu proklínala za dřez plný špinavého nádobí a kupu oblečení přehozenou přes židli – v noci, když jsem se vrátila z toho večírku, jsem už opravdu neměla sílu nějak uklízet můj byt.

Ladně překročil práh mých dveří a já spěšně zavřela.

„Tohle je pro tebe,“ řekl a podal mi kytici rudých růží… Se smíšenými pocity jsem si je vzala a byla z toho pořád trochu vedle. Je Nový rok, devět ráno, já tady v pyžamu s Mickey Mousem, v bytě binec a nejlepší mužský v něm. Problémy čekají.

„Děkuju moc, jsou nádherné,“ poděkovala jsem upřímně a kochala se pohledem na ně. Kde seženu nějakou vázu, sakra? Když jsem si konečně uvědomila, jak neslušně se chovám, měla jsem chuť propadnout se do země.

„Můžeš se posadit třeba támhle na sedačku… Chovej se tady jako doma, prosím, toho nepořádku si nevšímej, hned budu u tebe, ano?“ koktala jsem zmateně, když jsem po skříňkách hledala vázu.

„O mě neměj starosti, klidně počkám i na chodbě, pokud chceš,“ nabízel mi galantně plné soukromí, ale já ho ihned zarazila.

„Nene, to rozhodně ne, já na sebe rychle něco hodím a můžeme vyrazit.“ Nechala jsem ho napospas mému neuklizenému bytu a sama pelášila do koupelny. A pak teprve začala ta pravá panika… Samozřejmě jsem začala rychlou sprchou, abych se osvěžila a probudila po tomto ranním šoku. Kapky vlažné vody mi skapávaly na holou kůži a smívaly ze mě nečistoty a stres.

Zabalila jsem se do ručníku a přešla k zrcadlu. Vypadala jsem děsivě, hned to musím změnit. Panebože, takový trapas! Co si o mně teď pomyslí? Vyšilovala jsem…

Rychle jsem si opláchla obličej, vydrhla pořádně zuby, nanesla krém proti chladu a začala s krášlením. Vlasy jsem si umývala včera, tudíž dnes jsem si je jenom pročísla, nějakými složitými účesy jsem se nezabývala.

Nanesla jsem vrstvu make - upu, oči pokryla stíny, párkrát projela řasenkou řasy a leskem přejela rty. V zrcadle se začala rýsovat docela ucházející bytost, na rychlé líčení to vypadalo dobře.

Jen v osušce jsem vyšla z koupelny a zamířila si to do mého pokoje - naštěstí naprosto separovaného od obýváku a kuchyně.

V šuplíčku jsem našla spodní prádlo a vrhla se do skříně najít něco vhodného. Je zima, tudíž jsem hmátla po teplých kalhotách. Teď nějaký vršek… Můj šatník byl dobře zásobený, ale teď jsem si nějak nemohla vybrat to nejvhodnější. Chtěla jsem před Carlislem vypadat dokonale, ale zdálo se mi, že žádný svršek ve skříni tomuto termínu neodpovídá.

Mezitím jsem na sebe nasoukala obepnuté kalhoty a svůj pohled měla stále přišpendlený ke skříni a rentgenovala jednotlivou halenku, tričko, svetřík…

Nakonec to vyhrál pruhovaný svetr v přírodních barvách, který ladil k černým kalhotům. Do uší jsem píchla decentní béžové kuličky, dala prstýnek a vydala se za Carlislem do obýváku.

Seděl na pohovce a rozhlížel se po pokoji, nejspíše stále v šoku z toho, jaká jsem bordelářka…

„Promiň, že je tady takový nepořádek,“ omlouvala jsem se, protože jsem nerada přijímala hosty do takového svinčíku. Sama jsem se za to cítila nepříjemně.

„Ale to je v pořádku, nevěděla jsi, že přijdu. Mně se tvůj byt líbí, má svoje kouzlo.“ Kouzlo smradlavých ponožek možná…

„Děkuju. Vyrazíme?“ Chtěla jsem konečně opustit byt, aby mi toto trapné ráno nepřipomínal.

„Samozřejmě, Esmé, sluší ti to. Ale i v tom pyžámku s Mickey Mousem jsi vypadala dobře.“ Kouzelně, skoro až laškovně se na mě usmál. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a raději jsem sklopila oči. Z tohoto chlapa mě brzy odvezou – a to se známe ani ne den. Způsoboval mi srdeční kolapsy, zadrhnutí dechu a spoustu dalších věcí.

Odebrali jsme se ke dveřím, já popadla kabelku, kozačky a vyrazili jsme do tichého provozu města… Kteří blázni taky chodí na Nový rok ven? 

Zlatíčka moje, já vám musím pořád děkovat. :) Vašimi komentáři mi rozjasňujete dny a těšíte mě! Stále se držíte na 17 komentech, což mě moc těší. Doufám, že se budete činit i dnes. Stanovila jsem termíny pro vydávání povídek: budou ve středu a v neděli - pokud se někde nezaseknu, informace jsou na mém shrnutí. :) 

Takže děkuju vám moc za vaši podporu, mí týmoví spoluhráči. :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 4. kapitola :