Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekané přátelství - 2. kapitola

21.02.2009 (17:19) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2421×

2. kapitola Nevítaná návštěva

Z ničeho nic zhasla světla, ale ne na dlouho. Dříve než si kdokoliv stihl uvědomit, co se děje, se na pódiu objevila nějaká osoba. Byl to středně vysoký muž v černém oblečení. Toho jsem si ale nevšímala, více mě zaujala jeho tvář. Nevypadala vůbec lidsky, spíše jako by mu ji někdo polil kyselinou. Byla jsem vyděšená, protože zatímco jsem si prohlížela postavu na jevišti, Alice se stále neobjevila. Začínala jsem mít strach, jestli se jí něco nestalo. Jediné světlo teď mířilo na jeviště, kde začala osoba v černém mluvit. 
„Dámy a pánové, není důvod k panice. Vlastně je velký důvod k panice, ale to vám vůbec nepomůže.“
A pak, pak mu někdo přivedl nějakého člověka, v němž jsem poznala venkovního hlídače. Osoba v černém se nahnula a
zakousla se mu do krku. Tak takhle vypadá nevegetariánský upír. Ale myslela jsem si, že se skrývají, ne že se tím chlubí
v klubu plném lidí! A to už přiváděli další dívku, myslím, že jsem ji viděla ve škole. Vtom se ozval čísi hlas.
„Promiň, vyrušila jsem tě z něčeho?“ To mluvila asi sedmnáctiletá blondýnka v zadní části místnost. Proboha, co to dělá?
Vždyť ji zabije!
„Ty?“ odpověděla osoba. Takže se znají, Odkud?
„Tohle si přece nemůžu nechat ujít!“ odpověděla ta blondýnka.
„Doufal jsem, že přijdeš!“
Ta holka šla pomalu dopředu, blíž k pódiu. Ta holka je blázen! Co to dělá?
„Chceš krev? zeptala se.
„Chci tu tvoji.“
„Dobře, to mi vyhovuje.“řekla s klidným hlasem. To už stála necelých pět metrů od osoby v černém. Nevěřícně jsem
sledovala to, co se dělo přede mnou, opět jsem si uvědomovala problém mých zpomalených reakcí. Pokoušela jsem si to
dát nějak dohromady, takže: blondýnka vylezla na jeviště a vtom se ji nějaký upír pokusil napadnout zezadu. Ona se otočila
a až po chvíli jsem si uvědomila, že má v ruce tágo od kulečníku. Ten upír se na něj nabodl… a zmizel v oblaku dýmu. Zmizel!
Já si dosud myslela, že upíra jde zabít pouze v ohni roztrhaného na cucky. Někdo se dotkl mého ramene a já leknutím
nadskočila. Byla to Alice.
„Proboha, Alice, Kde si byla? Víš, jaký jsem měla strach?“ řekla jsem jí tiše s výtkou v hlase.
„Promiň, volala jsem Edwardovi a ostatním. Přijedou sem, vypadá to, že budou menší komplikace. Jé, všimla sis tamté
holky?“ a ukázala na blondýnku, která se právě prala se zakuklencem. „Kde si myslíš, že koupila ty boty?“ pokračovala
v konverzaci nezaujatým hlasem, jako kdyby se kolem nic nedělo.
„ Boty? Ty se zajímáš o boty? Vždyť ona může umřít!“ byla jsem hodně zděšená.
„Může, ale neumře. Jsem si tím jistá.“ dodala, když viděla můj nevěřící výraz.
„ No jo, tak na ty boty se jí můžeš zeptat sama.“
„to mám v plánu. A…“ nevím, co chtěla dodat, protože nám někdo položil své ruce na ramena. Byl to jakýsi mladý kluk, bylo
mu asi 16.
„Nerad vás ruším, slečny, ale…“ a údivem mu klesla čelist, když se na něj Alice mile usmála.
„Ahoj. Ne, nerušíš, ale my tu ještě chvíli zůstaneme.“
„ Aaale to…“ začal se zakoktávat a ztichl, když se ozval řinkot rozbitého skla. Když jsem se otočila za zdrojem tohoto zvuku,
viděla jsem jen, jak blondýnka zapíchla kolík i do posledního upíra. Ten se zaúpěním zmizel.
Náhle se otevřely hlavní dveře a do klubu vpluly čtyři postavy. Čtyři postavy, které jsem viděla ze všeho na světě
nejradši.
„Ale ne, už zase jsme přišli pozdě!“ zvolal zklamaný Emmettův hlas.
„Buď rád, v pondělí ve škole bych nesnesla, kdybys byl na pět kousků.“ ozvala se Rosalie.
Dívka na podiu si přichystala další kolík, seskočila na parket a připravila se k útoku. Vedle ní se postavil muž, který se
taktéž bojovně nahrbil.
„Myslím, že na další střetnutí nebudu muset dlouho čekat.“ dodal Emmet spokojeně.
„Nemáme v plánu bojovat.“ odpověděl na to Edward, který už byl v uvolněném postoji a naznačil ostatním, aby udělali
totéž.
„Kdo jste?“ zeptala se blonďatá dívka, stále připravená na souboj.
„Já jsem Edward a tohle jsou moji sourozenci: Rosalie,“ ukázal na nejkrásnější upírku z celé skupiny, „Emmet,“ při zvuku
svého jména se Emmett trošku usmál, „Jasper,“ ten sebou mírně trhl, když ho Edward představil a nadále si prohlížel
blondýnku a jejího přítele, „Támhle je Alice a moje přítelkyně Bella.“ a ukázal do nejtmavší části místnosti, kde jsme s Alicí
stály.
„Bello, můžu se tě na něco zeptat?“ a aniž by čekal na odpověď, dodal „Můžeš být jen jeden den sama, aniž bys při tom
skoro přišla o život?“ Všimla jsem si, jak po něm Edward střelil pohledem.
„ Já jsem Buffy, tohle je Angel,“ ukázala na upíra vedle sebe, „a támhle jsou mí kamarádi Alex, Willow a můj pozorovatel
Giles.“
„Ty jsi přemožitelka?“ zeptala se Rosalie zaujatým hlasem. „Upíři, těší nás.“ dodala s ironickým hlasem.
„ Vás jde opravdu zabít dřevěným kolíkem?“ zeptala jsem se směrem k Edwardovi. Než jsem se nadála, stál vedle mě. Po
tváři přemožitelky přelétl vyděšený výraz. 
„Nás ne.“ Odpověděl Edward s úsměvem. Přemožitelka byla čím dál vyděšenější.
„Jak, vás ne?“ zeptala se s obavou v hlase. Abych řekla pravdu, taky mě to zajímalo.
„Existují dva druhy upírů. Jeden, jako je Angel, existuje už po tisíciletí, při boji mění tvář, nemají žádný talent, nemohou 
na slunce a zabíjí je přemožitelky, jako je Buffy.“ začal Edward vysvětlovat. „Potom existuje druhý, jako jsme my. Jsme
celkem nová rasa. Jsme staří maximálně pár století. My tvář neměníme a máme různé talenty, například já umím číst
myšlenky. Na slunce můžeme, ale raději nechodíme, protože by každý poznal, že jsme jiní a anonymita je pro nás důležitá, a
zabíjí nás jen vlkodlaci. Přemožitelka proti nám nemá šanci a kolík nám neublíží.“
„Ano, něco jsem o vás už četl, ale myslel jsem, že nejste skuteční!“ To řekl Giles.
„No, je pravda, že Carlisle a ostatní starší upíři našeho druhu poupravili většinu dokumentů, aby na nás neukazovaly. Jak
jsem říkal, anonymita je důležitá.“ vysvětlil Edward.
„Aaaano, to jsem si myslel.“ řekl si spíše pro sebe Giles.
„Nechci vás rušit, ale jak tu tak všichni stojíme, žádný souboj asi nebude, že?“ začal zklamaně Emmett
„Emmette!“ okřikla ho celá rodina.
„Já jen, že už nás tu asi nepotřebujete, takže já a Rose už jdeme.“ dořekl to, a už tam nestál.
„My už taky půjdeme.“ To byla Alice, zamávala mi a také zmizela svou upíří rychlostí pryč, Jasper samozřejmě s ní.
„A já dojdu pro auto.“ Edward.
„Vy jste tu autem?“ zeptala jsem se.
„Věř mi, nebo ne, měli jsme v plánu vzít si tě domů a nemyslím si, že by se ti chtělo šlapat pěšky.“odpověděl pobaveným
hlasem a políbil mě na krk. Docela tím vyděsil Buffy a ostatní, asi nebyli moc zvyklí na upíra, který líbá člověka na krk a ten
člověk to přežije. Edward taktéž zmizel a já zůstala s novými přáteli sama. Měla jsem trochu strach, ale věřila jsem, že by
Edward nedovolil, aby se mi něco stalo.

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekané přátelství - 2. kapitola: