Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekané přátelství - 1.kapitola

.


Nečekané přátelství - 1.kapitolaPříběh je z imaginárního městečka Sunnydale, které můžete znát z jednoho fajn seriálu, schválně jestli poznáte, z jakého...

1. kapitola - První dojem


Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna… ZVONÍ!!! Nádherný zvonivý zvuk zvonku, rajská hudba pro uši všech znuděných studentů, kterých v této třídě nebylo málo… Konec hodiny, konec školy,konec dne! Vyšla jsem ven před školu, Sunnydaleskou střední, nadechla se a rozhlédla se kolem. Jak moc mi tu chyběl! Pomalým krokem jsem se došourala ke svému autu, krásnému tmavě modrému Renaultíku, a potom jsem se rozjela směr domov. Domov, kde na mě čekala Alice, aby mi znovu přeházela celý šatník. Emmett, aby si ze mě zase mohl utahovat. Rose, která mě dokázala úžasně ignorovat, ale to se naštěstí poslední dobou měnilo a začaly jsme si na sebe zvykat. Jasper,jenž si našel obrovskou zábavu v pokusech dohnat mě k šílenství svými vzpomínkami na novorozené. Za chvíli k nim také budu patřit. A Edward, který čekal jen na to, aby mě mohl políbit. Na toho jsem se těšila nejvíce. Hodně mě mrzelo, že tady dneska nebyl, ale jakoby naschvál dneska musel jít na lov. Sunnydale, navzdory svému jménu, bylo velice chladné místo, ve kterém přetrvávalo zamračené počasí. To bylo dobře, alespoň se budeme moci často ukazovat venku beze strachu ze ztráty utajení. Upíra na slunci dobře poznáte…
To, že přijedu, věděl Edward dříve než by mohl kterýkoliv smrtelník . Ještě jsem ani nezhasla motor a už mi otevíral dveře.
„Tak co, jak ses měla první den na střední?“
„Ale ušlo to…“ odpověděla jsem ne zrovna nadšeně. „Bez tebe to bylo nanic.“
„Tak na to si budeš muset zvyknout, na střední budeš nastupovat docela často, až budeš upír.“
„Já vím, jsem ale ráda, že jsem nemusela na vysokou, tu si nechám, až budu mít pamatováka lepšího než armádní počítač!“ Tohle jsem si prosadila - dokud mě nepromění, žádná vysoká.
Usmál se na mě, možná chtěl i něco dodat, ale to už mě porazila lavina slov od Alice.
„Bello, Bello, představ si, …“
„Počkej, počkej, Alice, prvně se snad pozdraví!“zadržel ji Edward.
„Jasně, tati“ odpověděla mu s výrazem dítěte, kterého nachytali při něčem špatném.
„Ahoj, Bello.“ Její důraz na pozdrav byl… no prostě všechno v mém těle se trhalo smíchy.
„Ahoj, Alice. Takže co jsi mi chtěla?“ zeptala jsem se a docela se obávala odpovědi.
„Představ si, ve městě mají jeden úžasný obchod. Půjdeš tam se mnou?“ nasadila psí výraz.
S táhlým povzdechem jsem jí němě přikývla.
„Nemusíš to dělat.“ zašeptal mi do ucha Edward.
„ Já vím, ale nechci vypadat ve škole jako poslední otrhanec.“ odpověděla jsem mu.
„Vypadáš vždy nádherně“odvětil. „Nevím, proč o sobě pořád pochybuješ“
„Takže vyrážíme za 10 minut“vtrhla do našeho rozhovoru Alice se vzrušeným hlasem.
Takže ze sprchy nebude nic. Alespoň si musím vyčistit zuby. V tomhle upírům závidím-nemusí,teda vlastně nemůžou, jíst ty blafy ve školní jídelně zvané oběd. Dnešní identifikace „oběda“ byla obzvlášť obtížná, rozhodovala jsem se mezi kapustou a něčím jiným neznámým zeleným. Při té představě jsem se zašklebila.
„Bello, vážně nikam nemusíš.“ řekl Edward starostlivým hlasem.
„Já vím, šklebila jsem se při vzpomínce na dnešní oběd. Lehce se zasmál, ale i to stačilo k tomu, aby se mi podlomila kolena. Nevěděla jsem, jestli ten jeho smích byl opravdový, nebo jen v mé hlavě.

Při cestě ze schodů jsem z ničeho nic začala mít pocit, že chci někoho obejmout. Že chci obejmout…Jaspera! Vedle mě se ozvalo slabé zavrčení.
„Jaspere, nech toho!“ řekl přísně Edward Jasperovi, kterému se na tváři rýsoval vítězný úsměv.
„Proč ne,“ odvětil Jasper s hlasem plným nevinnosti. „Snad nežárlíš!“
„On možná ne, ale já určitě“ ozvalo se naštvaně za mými zády dříve, než mohl Edward něco vyslovit. Alice.
„Ještě že tu není Esme, to byste už něco slyšeli“ řekla jsem na to já. Esme a Carlisle si užívali zaslouženou dovolenou stovky kilometrů daleko. Z výchovy pěti upírských teenagerů a šestého člověka by přecházela hlava každému, i když se nás snažila přesvědčit, že nám chce jen nechat nějaký ten volný prostor.
„Bello, můžeš si trochu pospíšit? Ráda bych se tam dostala ještě před zavřením.“
„Takže mě teď čeká zběsilá jízda tvým autem.“ Povzdechla jsem si.
„No samozřejmě. Těš se, dneska mám dobrou náladu.“
Takže to tipuji asi na 200km/h.

O pět minut později jsem seděla zabořená do kožených sedadel žlutého Porshe. S tou rychlostí jsem se moc nemýlila a teď s hrůzou v očích sledovala ručičku tachometru, která se nepřirozeně rychle stáčela do prava. Vedle mě seděla Alice a zpívala si svým zvonivým hlasem.
„Snad se nebojíš? Žiješ v domě plném upírů a bojíš se obyčejné rychlosti!“
„Rychlosti, která ze mě během sekundy udělá tortilu.“
Alice se zasmála. „Já tě vážně nepochopím!“

Konečně jsme dojeli k obchodu, ve kterém se Alice chystala utratit půlroční příjem malé rodiny. Já jen koukala a snažila se držet s ní krok a neztrácet přehled o tom, jaké oblečení jsem si právě oblékla. Hodně rychle jsem to vzdala.
„Co bys řekla tomu, kdybychom se dnes večer zašli podívat do místního nočního klubu?“ zeptala se mě Alice, zatímco nebezpečně zvětšovala hromadu oblečení, které většinou bylo pro mě.
„Ty o nějakém víš?“
„No, o jednom ano. Jmenuje se Bronze. Co tomu říkáš?“
„Alice, na rozdíl od tebe já musím spát.“
„To můžeš dohnat zítra. Dneska je pátek, den zábavy!“
„Ale vždyť víš, že já nemám moc ráda velkou sešlost.“
Alice se zamyslela, zatímco nesla všechno to zboží k pokladně.
„Jeden večer to snad vydržíš, a když tě to nebude bavit, můžeš kdykoliv odejít.“
„A ty tam budeš taky?“ zeptala jsem se jí s nadějí v hlase. S Alicí by to tam nemuselo být tak špatné a možná bych si to i užila.
„No jasně! To si přece nenechám ujít!“ odvětila Alice a když slyšela mé spokojené oddechnutí,usmála se a změnila téma.
„A co kluci na naší budoucí střední škole-líbí se ti nějaký?“
S hrůzou jsem vyvalila oči. To jako myslela vážně?
„ No, Edwardovi by malá konkurence prospěla, je si tebou moc jistý!“
Vymyslet na to správnou odpověď by mi trvalo nejspíše aspoň pět minut, tak jsem vyhrkla něco o tom, že v nejbližším tisíciletí nemám v plánu se s nikým blíže seznamovat. Pak jsme se nějakým způsobem dostali k autu, já si sedla na místo spolujezdce a potom jsem se propadla do tmy.


***


„Bello? Jsi vzhůru?
Pomalu jsem se začínala rozvzpomínat, kde to jsem. Teda kde bych měla být.
„Kde to jsem, a kolik je hodin?“
„Je devět pryč a my jsme před Bronzem.“ Oznámila mi Alice s klidným hlasem.
„Aha. A co to mám na sobě?“ zeptala jsem se jí. Tohle totiž určitě nebylo to, na co jsem si pamatovala, že jsem měla
posledně na sobě. Tohle byla nějaká halenka s flitry, které všude kolem odrážely barevná světla, a sukně ve stejném stylu,
která mi končila někde v půli stehen. Pochopila jsem, proč mě nevzbudila. Věděla, že bych se zuby nehty bránila vzít si
něco takového na sebe.
„Alice, jaký máš názor na jednoho zabitého upíra?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
Zasmála se svým typickým zvonivým smíchem a odpověděla „Počkej deset minut a poděkuješ mi.“
A měla pravdu – poprvé jsem alespoň trochu měla pocit, že k ní patřím. Ale to, že se po mě každý ohlížel, mě uvádělo
do rozpaků.
„Začni si zvykat, to tě bude za chvíli čekat pořád.“
„Uf, no to jsi mě tedy povzbudila, děkuji.“ řekla jsem ironickým hlasem.

Vypadalo to, že se párty bude pěkně rozjíždět. Hudba hrála stále hlasitěji, lidé se tam hrnuli snad po desítkách a za
chvíli se tam nedalo hnout. Když v tom se ozval strašlivý jekot, ze které všechny vyděsilo k smrti, kromě Alice. Ta stála jako v tranzu. Nevěděla jsem, co se děje. Najednou jsem vedle sebe nikoho neviděla, ale zato na pódiu bylo k vidění něco, na co nikdy nezapomenu…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nečekané přátelství - 1.kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!