Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 8. kapitola - Temnota

15.04.2009 (14:00) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3231×

** Před rokem **

Probudila jsem se s hroznou bolestí hlavy. Oči mi nešly rozlepit od sebe.

„To byl ale děsný sen," řekla jsem nahlas. Když se mi konečně podařilo otevřít oči, spatřila jsem moji maminku, jak se sklání nad postelí.

„Lillianko, slyšíš mě? Beruško?" Viděla jsem tvář mé ustarané maminky. Napadlo mě jediné, nebyl to sen. Chtěla jsem něco říct, ale šlo to velmi těžko. Hlavu jsem měla jako ve svěráku.

„Maminko," zavzlykala jsem. S obavami se na mě podívala a chytila mě pořádně za ruku. Když jsem se na sebe podívala, viděla jsem, že má noha je v sádře, cítila jsem něco na hlavě... byl to obvaz. Ucítila jsem další bolest. Moje žebra. Vše mi pomalu docházelo...

Začaly mi téct slzy. Ne, to ne... To nemůže být pravda.

„Maminko... co Patrick?" vydala jsem ze sebe s velkou námahou. Oči se jí zalily slzami. Můj sen je úplná realita... Propukla jsem v pláč. Maminka mě utěšovala, co jí síly stačily. Znovu se mi před očima zjevil můj sen.

Nasedli jsme s Patrickem do auta a vyjeli jsme. Už byla tma, takže jsme se ničeho nabáli, v tuto dobu už řidiči moc nejezdí, měli jsme puštěné rádio a zpívali si... Najednou, z ničeho nic, se ze zatáčky vyřítilo auto šílenou rychlostí. Patrick strhl volant, ale auto do nás narazilo.

Je to zvláštní, ale můj sen pokračoval, byla jsem s Patrickem na lavičce a všude okolo byla bílá hustá mlha. Patrick mě držel za ruku a říkal: „

Beruško, co tady děláš?"

„Nemůžu tě nechat odejít," když jsem to říkala, jakobych to nebyla já... Jakoby, zní to hloupě.,ale jakoby to říkala moje duše. Moje mysl nefungovala. Byla přítomná jen má duše.

„Patricku, jak? Proč? Ne, nenechám tě tady," říkaly mé ústa a já jen zaznamenávala, co se děje.

„Musíš jít, Lillianko. Musíš jít. Takový je osud, ty tu nemáš být. Miluju tě," řekl a já se z lavičky a mlhy probudila tady. Je to snad možné? Moje podvědomí přece takhle nemůže umět pracovat. Nemůžu si přece pamatovat rozhovor, který nikdy nebyl. Místo, které nikdy nebylo, ale přece jen mi něco říkalo, že tohle není jen má fantazie. Bylo to kruté ráno... V mém životě, bez Patricka, nastala temnota... Jen černočerná tma a nic jiného... Mé slunce zhaslo...

**3 měsíce po Patrickově smrti**

„Zase je tu tak prázdno," pomyslela jsem si. Byla jsem jako skoro každý druhý den na hřbitově. Podívat se ještě jednou na mé zhaslé slunce, které pohltila tma. Položila jsem nové květiny na hrob a sedla si k němu.

„Zase budeme spolu, Patricku, jednou budeme zase spolu," řekla jsem potichu jen k němu. Jistě mě slyšel, cítila jsem to. Nikomu jsem to samozřejmě neřekla, mysleli by si, že jsem blázen. Vždy jsem tady s Patrickem mluvila. Já mluvila a cítila, že mě slyší, domyslela jsem si jeho odpovědi. Byl tu se mnou... tady byl se mnou. Možná také proto jsem tu skoro pořád. Maminka je ze mě strašně smutná, ale chápe mě. Občas si za mnou přijde do pokoje sednout, obejme mě, brouká překrásnou melodii a hladí mě po vlasech. Je to anděl. Miluje mě, moje maminka je to nejcennější, co mám. Protože to, co mi nejcennější bylo, jsem už ztratila. Zase mi vytryskly slzy a já slyšela v hlavě: „Neplakej, prosím." Patrick byl se mnou. On mi tak hrozně schází. Můj život je jako puzzle, kterému chybí nejdůležitější kousek. Sice můj dílek obklopuje spoustu jiných, ale žádný nebude takový, aby mohl být obraz zase celý. Mé srdce odešlo s ním.

Poslední dobou je mi často zle. Jsem hrozně unavená, máma mi říká, že je to z toho, že sem pořád chodím. Že pořádně nespím a málo jím. I když s tím spánkem pravdu nemá. Spím skoro pořád, sice mě stíhají noční můry z té osudné noci, ale spím skoro neustále. Jsem skoro bez sil, vyčerpaná. Říkala jsem to Monice a ta mi řekla ať si zajdu k doktorovi. Rozhodla jsem se, že tam zajdu zítra. Zvedla jsem se od hrobu a zašeptala:

„Tak zase brzy, lásko." A šla jsem pryč. Když jsem přišla domů, ze dveří od obýváku se na mě máma ustaraně dívala.

„Už jsem doma, maminko, neboj se," řekla jsem.

„Lilly, zase jsi byla na hřbitově?" zeptala se pořád s tím ustaraným výrazem a ještě s ustaranějším tónem.

„Hmm. Ano, ale přece chápej, mami," vzlykla jsem, „nemůžu ho tam nechat samotného."

„Ach, zlatíčko," řekla, přiběhla ke mně a objala mě. „Vím, že je to hrozně těžké, ale prosím, zkus zase začít žít. Ani nevíš, jak nás všechny okolo ubíjí, když tě vidíme takhle. Jsi jako tělo bez duše. Jsi jako živá - mrtvá. Já tě chápu, chápu tě víc než si myslíš, ale tohle mě strašně ubijí. Opravdu je to hrozné, dívat se na tebe..." Pořád mě objímala.

„Já vím, maminko, já se opravdu snažím, ale bez něj to nejde. Vše je tak prázdné a pusté. Máš pravdu, jsem tělo bez duše, má duše odešla s ním," a sesunula jsem se k zemi. Máma si ke mně klekla a pořád mě hladila po vlasech.

„To bude jednou dobré, beruško, uvidíš, že existuje ještě někdo. Uvidíš, že budeš znova šťastná," šeptala mi do vlasů.

„Nikdo, mami, nikdo nebude jako on, nikoho nebudu milovat nikdy jako jeho, nikdy!" řekla jsem. Za chvíli jsem si šla zase lehnout. Jsem zase vyčerpaná. Už mi to taky přijde trochu divné. Máma mi ještě přinesla čaj a večeři do pokoje. To jsem, ale zjistila asi až po 2 hodinách, kdy jsem se probudila. Znovu s tou strašnou vizí před očima. Na rameni jsem měla modřinu. „Od čeho ji tam asi mám?" pomyslela jsem si. Snědla jsem večeři od mámy, vypila čaj a šla zase spát. V noci jsem se ještě několikrát probudila, ale pak už přišlo ráno a já se cítila zvláštně. Šla jsem do školy, naštěstí utekla rychle, a pak už jsem jela do místní nemocnice.

Když jsem dorazila, šla jsem za sestrou u přepážky.

„Dobrý den, prosím Vás, kam mám jít na běžné vyšetření?" zeptala jsem se.

„Dobrý, tady na přízemí zahnete doprava a pak dveře číslo jedenáct. Určitě to najdete a tady máte ještě papír k vyplnění," řekla a mile se na mě usmála.

„Děkuju," řekla jsem a šla tam, kam mě navigovala, vyplnila jsem do papíru jméno a bydliště a zaklepala jsem na dveře s číslem jedenáct. Vevnitř byl postarší doktor.

„Dobrý den," přívital mě, „copak Vás sem přivádí?" a docela mile se na mě usmál.

„Dobrý den," pozdravila jsem rychle, „no, kamarádka mě přinutila sem zajít," stydlivě jsem se na něj usmála.

„A co se Vaší kamarádce nezdá? Posaďte se, prosím." Pokynul mi směrem k lehátku. Sedla jsem si a spustila:

„Poslední dobou jsem často velmi unavená, hodně spím a..." odmlčela jsem se, „vlastně ani nevím, proč jsem přišla." Zakroutila jsem hlavou, ale doktor si mě zvědavě prohlížel.

„Takže, Lillian," řekl a díval se do papírů, co jsem vyplnila, „pokud, jak říkáte, hodně spíte a není to z celkového vyčerpání organismu... Jíte?" přetušil na chvíli svůj výklad touhle otázkou.

„Ano, samozřejmě, i když chuť moc nemám," přiznala jsem.

„Mmm," povzdychl si a nevypadal moc nadšeně. „Bolívá Vás hlava?" zeptal se znova.

„Když to tak říkáte, tak docela ano." Cítila jsem se zle.

„Uděláme pár testů, vezmu Vám krev a potom se ukáže, co dál, můžete přijít zase zítra?" zeptal se.

„Ano, můžu," řekla jsem automaticky, ale byla jsem trochu vystrašená, doktor se opravdu netvářil moc optimisticky.

„Ještě si poslechnu Vaše dýchání, vyslečte si bundu a svetr, prosím," řekl a vzal si stetoskop, aby si mě mohl poslechnout. Udělala jsem, co mi řekl, a dýchala zhluboka. Jeho zrak spočinul na mém rameni a vzápětí se mě zeptal:

„Od čeho máte tu modřinu? Ubližuje Vám někdo?"

„Ne," vyhrkla jsem rychle. „Vlastně ani nevím, od čeho ji mám ráno už tam byla," řekla jsem pomaleji. Doktorův výraz byl zděšenější. Ještě mi vzal krev a řekl:

„Takže zítra se tu, slečno, určitě stavte na ty výsledky, moc se mi to nezdá, myslím, že Vaše kamarádka udělala dobře, že Vás přinutila přijít."

„Dobrá, příjdu zítra zase po škole, nashledanou," řekla jsem a šla jsem domů se zvláštním pocitem. „Je mi něco?" ptala jsem se sama sebe a nemohla si odpovědět... Byla jsem nervózní.

**druhý den u lékaře**

„Dobrý den," řekla jsem a vešla do dveří. Obličej doktora byl posmutnělý, je to snad kvůli mně?

„Dobrý den, Lillian, posaďte se sem ke mně," poukázal na židli naproti stolu. Sedla jsem si a čekala. Ale co mám čekat? Nejhorší? Jeho obličej byl teď zkroucený do zvláštního výrazu.

„Neříká se mi to vůbec dobře, Lillian. Přišly Vaše výsledky," opět se tvářil smutně. Začala jsem být pomalu vyplašená. Je to se mnou tak zlé? Tváří se jakoby mě už pohřbívali, co se se mnou děje? Chtěla jsem to hned vědět.

„Doktore? Co mi je?" řekla jsem a zněla jsem neklidně, velmi neklidně. Byla jsem neklidná a to ještě nic nevím, kdo ví, co mě teprve čeká.

„Lillian, ve Vašich výslecích krve je velmi zvýšený počet bílých krvinek, po příznacích jako je bolest hlavy, únava, samovolná tvorba podlitin... Je dosti možné, že se jedná o leukémii. Ještě se chci zeptat. Potíte se v noci? Máte někdy horečky? Bolí vás klouby, či krvácíte z dásní nebo konečníku?" řekl.

Cítila jsem se jakoby mě někdo hrozně praštil do hlavy a já se nemohla vzpamatovat. Má díra v hrudi ještě víc explodovala. „Maminka..." pomyslela jsem si.

„Lillian? Poslouchala jste na co jsem se Vás ptal? Vím, po tom, co jsem Vám řekl, vystrašil jsem Vás, ale prosím, potřebuji znát odpovědi, abychom měli větší jistotu..." Naléhal lékař. Mluvila jsem jakoby ze snu... v mlze. Tak vzdálená od něj.

„Ano, v noci se potím... Já-já připisovala jsem to špatnému spánku," vykoktala jsem ze sebe.

„Nekrvácím, ale klouby mě bolí, jsem celá nějaká unavená," řekla jsem a pořád jsem se cítila tak hrozně vzdálená od přítomnosti... V hlavě mi tkvěly dvě myšlenky... Jedna byla, že budu konečně s Patrickem tam nahoře. A ta druhá byla myšlenka, jak ublížím své mamince, pokud jí zemřu. A to, to jsem nemohla dovolit...

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 8. kapitola - Temnota: