Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy sedmnáct 1. část

Navždy sedmnáct 1. částDneska to není ani BA, ani PM, ale nová kapitolovka, která měla být pouze jednorázovkou. Bude mít nejspíše jen tři části, ale i přesto doufám, že si ji oblíbíte.
Příběh dívky, která se nešťastnou náhodou stala jednou z nesmrtelných. Jak asi bude její život probíhat. A skončí vše dobře? Zvykne si na nový život? Nebo si raději bude přát smrt.
Přeji příjemné čtení a zanechte mi prosím komentář.

 

Navždy sedmnáct

Po několik hodin jsem prožívala neuvěřitelnou bolest. Bolest tak obrovskou, že jsem si přála, abych byla mrtvá. Za co jsem si tohle zasloužila? Je mi teprve sedmnáct. Za co mě Bůh tak trestá? Nebo je tohle jen očistec a já kvůli svým hříchům, které jsem napáchla, teď musím trpět v pekle? Ale srdce mi ještě bije, tak proč sakra cítím takovou neuvěřitelnou bolest.

Ještě než to začalo si pamatuji jediné. Mládá, krásná žena s alabastrově bílou pokožkou šla v parku za mnou. I když jsem cítila nějaké nebezpečí – takový vtíravý pocit u srdce, který ho obklopuje a stalučeje tak, že se nedokážete ani nadechnout – můj rozum mi říkal něco jiného. Jak by mi mohla asi ublížit dívka? Asi stejně stará jako já?

Spletla jsem se. V hlavě jsem se stále soustřeďovala jen na zážitky z kina a nechtěla jsem si připustit, že svět kolem mě je nebezpečný. Z ničeho nic se přede mnou objevila ta dívka, která před tím šla klidně za mnou. Otočila jsem se, ale tam teď nikdo nebyl. Měla jsem možnost si ji pořádně prohlédnout. Měla blonďaté vlasy, rovné jako by si je několik hodin česala, ostré rysy v obličeji, plné rty, na kterých měla rudou rtěnku a co mě zarazilo nejvíce. Krvavě rudé oči. Šel z nich strach a já se přistihla, jak se přikrčuju.

„Už jsem to prostě nemohla vydržet, můžeš si za to sama,“ řekla mi dost výhružně. Její hlas byl velmi krásný a takový zvonivý, jenomže tím tónem jakým to řekla i velmi nebezpečný a hrozivý.

Sehla se k mému krku a já jen šokem tupě stála a nezvedla jsem ani ruce v obraném gestu. Cítila jsem jak její zuby lehce prokously mou kůži a ona najednou sála. Jak je možné, že mě kousla? Copak to jde? Byla jsem si jistá, že ne. S jakou větší intenzitou ona hltala mou krev, tak já ztrácela síly. Byla jsem už téměř vyčerpaná a upadala jsem do temnoty, která slibovala klid a život bez bolesti, když se odtáhla. Uslyšela jsem ještě její tiché zaklení a pak jsem ucítila jen vítr, který si hrál s mými vlasy. My někam běželi? Kam? Proč mě nezabila, to mě chce mučit a vychutnávat si mé uzdravování?

Už jsem myslela, že si pro mě smrt opravdu přichází, ale mým krkem se rozžhavil nepříjemný uhlík. Silou poslední vůle jsem si položila ruku na to místo, ale nic horkého jsem necítila. Pouze teplou tekutinu, která mi protékala mezi prsty. Stále a stále se uhlík rozehříval a když získal konečně svou největší moc rozkřikla jsem se bolestí. Bylo to, jakoby mě někdo upaloval.

Křičela jsem o pomoc, ale žádná nepřicházela. Koutkem mysli jsem si uvědomila, že na něčem ležím a tedy už neběžíme, ale pro mě to bylo jen mrháním. Vzpínala jsem se a křičela co mi hlasivky stačily. Celý ten oheň se rozmisťoval do celého mého těla a já s tím nemohla nic udělat. Řvala jsem aby mě alespoň zabili, ale z místnosti se ozývalo jen odfrknutí. Věděla jsem, že je tu někdo se mnou, ale proč mi nepomůže? Proč mě nechává tak trpět? Co jsem komu udělala, abych musela zažít takovou bolest.

Musela jsem umírat. Jiná možnost neexistovala, ale to opravdu si zasloužím peklo? Přiznávám, že jsem nebyla vždy na lidi milá, ale kdo ano. To všichni lidé prožijí stejnou bolest při umírání? I má mamka s tátou a bratrem? Ale oni nesmí něco takového zažít. Oheň. Nedovoloval mi myslet na ostatní, na mé nejmilejší. Uplatňoval si nárok, abych se soustředila jen na něj. Každou myšlenku jsem mu musela věnovat. Choval se jako ten nejhorší pán, který si nárokuje absolutní poslušnost od svých sluhů. Bolest, ne pálení nepomíjelo, bylo stále stejné a mé tělo se přeměňovalo na prach.

Zažili si tohle snad čarodějnice ve středověku? Ach, nemohla jsem na nic myslet, nešlo to. Snažila jsem se soutředit i na něco jiného, alespoň na ťukání hodin, které byli v místnosti, ale nemohla jsem. Pořád jsem řvala a prosila o rychlou smrt. Přála jsem si dostat dýkou do srdce. Skončit už to složité umírání, ale nikdo mě neposlouchal.

Po několika... minutách?... hodinách?... dnech?... nebo snad týdnech?... Neměla jsem tušení, jak dlouho už jsem ležela na té posteli. Ležela jsem vůbec na posteli? Cítila jsem však jedno. Bolest ustupovala, chválabohu, jenomže se přesněji pouze stahovala. Od konečků prstů se bolest přemisťovala do hrudi. Jen jedno místo, jeden orgán zajímal ten oheň. Začala jsem si drásat kůži na prsou, ale jako by byla tvrdší, pevnější. Nemohla jsem nehty protrhnout, jindy tenkou blánu kůže. Co se to sakra děje?

Srdce s postupující bolestí utíkalo jako splašené, ale i tak mu byl oheň v patách. Tušila jsem, že to prohraje, ale přála jsem si to. Umřu. Umřu a budu mít konečně klid od bolesti. Zanechám zde sice mé milované osoby, ale jistě se s tím jednou smíří a nebudou nad mým hrobem plakat. Umřu sice v sedmnácti, skoro osmnácti letech, ale jsem s tím smířená.

Oheň ještě více přidal na intenzitě a já se opět mohla soustředit jen na jedno. Srdce. Měla jsem pocit, jakoby mi chtělo vyskočit s hrudi a já ho posílala, říkala jsem mu jen ať běží, že tohle nevyhraje, bohužel se ven nedostalo. Začalo vynechávat a já ucítila i druhé pálení, bylo menší než to první, ale i přesto o sobě dávalo vědět.

Poslouchala jsem dál své srdce až jsem uslyšela jeho poslední bouchnutí tak jasně, jakobych ho měla vedle ucha. S tím posledním úderem přestala i ta první bolest a já se konečně mohla volně nadechnout.

Zdálo se mi to nepotřebné, ale musela jsem to udělat. Měla jsem pocit, že když se nenadechnu udusím se. Takových vůni jsem však nikdy nepocítila. Všechny byly nádherné a jako by se jejich vůně, vůně květin, znásobila. Mezi nim jsem cítila ještě jednu vůni, podivně nasládlou a mně neznámou. Otevřela jsem konečně oči.

I když venku se tkvěla noc já víděla naprosto dokonale. Všechno se přede mnou objevilo a už se nikdy nemohlo skrýt. Celkově všechny mé smysly se zdokonalily a já si připadala daleko lépe. Chvilkově jsem si uvědomovala pálení v krku a to, že bych měla být vlastně mrtvá, ale cítila jsem se tak dokonale svěže, že jsem se to snažila vypustit z hlavy. Jenom ten krk a s ním spojené pálení se tam drželo zuby nehty.

Z poza rohu jsem slyšela tiché odkašlání, ale ve mně se probudil nějaký skrytý predátor a já vystřelila rychlostí takovou, že to snad ani nebylo možné, do obrané pozice.

„Chápu, že to teď musí být všechno překvapující, i pro mě bylo, ale snaž se mě prosím poslouchat a já ti na oplátku pomohu s tou bolestí v krku,“ zvedla dívka přede mnou ruce v obraném gestu a já se trochu uklidnila. Zaráželo mě, jak ví o tom pálení, ale pokud by mi pomohla, byla jsem ochotna si ji vyslechnout.

„Stal se z tebe upír. Promiň, ale chtěla jsem tě dopít, voněla jsi opravdu úžasně, ale tvá přeměna už začala,“ zatvářila se kysele. „V tom parku, pokud si vzpomínáš, jsem na tebe zaútočila, jenomže mě od dopití vyrušili lidé a my nesmíme prozradit, že existujeme,“ započala vypravování.

Pořád jsem tam jen stála a nemohla uvěřit, že by to, co říkala, byla pravda. Směšné bylo už jen to, že to říkala s takovou vážností. To si opravdu myslela, že bych jí na to skočila? V normálním případě bych zkrotila ty emoce, ale teď jsem vyprskla smíchy a nebyla k zastavení.

„Asi mi nevěříš, taky jsem tomu kdysi nevěřila a stála před mým stvořitelem téměř stejně jako ty teď přede mnou, ale mám pravdu. Nebo sis snad nevšimla těch změn? Nevšimla sis, že se ti všechny smysly zlepšily a jsi mnohem rychlejší? A to pálení v krku znamená jediné, toužíž po krvi, chceš uhasit tu žízeň,“ mluvila na mě naléhavě. „Promiň, že jsem ti tohle způsobila, ale nedalo se jinak. Teď tě vezmu na lov, protože je venku tma a pak ti vysvětlím zbytek,“ vstala z kouta, ve kterém seděla a přišla ke mně.

Vzala mě za ruku a táhla ven z toho malého domečku. Venku jsem si všimla, že to byl malý srub a my jsme kdesi v lese.

„Zadrž teď dech, ať nezabiješ někoho na veřejnosti,“ upozornila mě. Až teď jsem si uvědomila, že budu muset lovit lidi a pít jejich krev. Normální člověk by to asi považoval za zvrácené, ale mě to nevadilo. Jenom jedna věc, což když bude ten člověk nějaký nechutný a já se neudržim? Jak ze sebe dostanu tu špínu od něj? Dál jsem přemýšlet nemohla, protože jsem se dostaly během, kdy by mělo všechno splývat ve šmouhu, ale já viděla každý detail, až na začátek města.

„Pořád nedýchej, dokud ti neřeknu,“ připomněla mi a chytla mě za ruku. Táhla mě kamsi k centru, ale těsně před ním zabočila do nějaké uličky. V ní se nacházeli dva muži. Každému mohlo být tak kolem třiceti maximálně pětatřiceti.

„Pořád nedýchej,“ pošeptala mi. Přibližovala se k těm mužům a když byla blízko usmála se na ně.

„Dobrý den pánové,“ pozdravila je zdvořile.

„Spíše dobrý večer slečny, co vás sem přivádí?“ ptal se jeden z nich. Byl vyšší než druhý a měl podivně hnědé vlasy, skoro až do černa. Ten druhý byl naopak blonďák.

„Moje přítelkyně má žízeň, vyšly jsme si pro nějakou pochutinu a narazily jsme na vás,“ usmála se, ale v očích měla nebezpečné jiskřičky. Nechápala jsem, proč s tím tak nadělá, proč je nekousne a nevysaje z nich krev. Raději jsem ale poslušně nedýchala a dívala se, co dělá.

„Tak to mi vás pozveme na skleničku,“ mluvil dál ten hnědovlasý. Měl takový slizký tón hlasu.

„Doufala jsem v to,“ usmála se. „Můžeš se nadechnout,“ dovolila mi. Nadšeně jsem tedy nasála okolní vzduch do plic.

Okamžitě jsem ucítila něco nepopsatelného, krásného, skoro se mi sbýhaly sliny a před očima jsem měla červenou clonu. Nějak instinktivně jsem se přiblížila k tomu muži s hnědými vlasy a zakousla se mu do krční tepny. Ani nevykřikl, jak byl stuhlý strachem a já jsem sála tu červenou, blahodárnou tekutinu. Cítila jsem, jak mé tělo ohřívá zevnitř, dostávala se do každé buňky mého těla a tlumila trochu to pálení v krku. Když v tom muži nezbyla ani kapička vrhla jsem se i na toho druhého, kterého mezitím držela ta žena, která mě přeměnila.

Zakousla jsem se stejně jako předtím a sála. Až teprve, když byl úplně vyschlý jsem ho pustila.

„Přestaň hned dýchat!“ nakázala mi. Poslechla jsem ji a už se nenadechovala. „Pálí tě ještě v krku?“ optala se. Přikývla jsem. Ještě stále jsem cítila to otravné pálení, ale už to nebylo tak strašné. „Tak ti ještě někoho najdeme,“ usmála se shovývavě a opět mě vzala za ruku.

Ještě před tím hodila jejich těla do kontejneru, co tu byl od nějaké restaurace, a my mohly jít pro mou další oběť.

Neměla jsem žádné výčitky svědomí. Naopak jsem se cítila poněkud šťastnější. Jako bych konečně našla to, co jsem hledala.

Procházely jsme se městem. Lidi na nás koukali a já si stále jen představovala, jak asi musejí chutnat. V puse se mi tvořily sliny, ale ta žena mě stále držela za ruku a její stitk spíše sílil než povoloval. Nechápala jsem, kam jdeme to jsme si nemohly vzít toho dědečka v parku? Nebo jeho vnučku. Jistě by chutnali podobně. Náhle jsme někam zabočily. Opět nějaká slepá ulička, kam lidé nechodí.

V ní se nacházeli tentokrát dva muži a jedna žena. Spíše to byly děti. Asi tak vmém věku.

„Teď si vezmi koho chceš, pak ti vysvětlím, proč jsme před tím čekaly,“ zdělila mi šeptem. S radostí jsem se nadechla a zaútočila na jednoho z těch kluků.

Chutnal podobně jako ti muži předtím, ale zdál se mi takový lepší, sladší. Možná, že čím mladší lidi jsou, tím chutnější krev mají. Shltala jsem každíčkou kapičku krve a odtrhla se od něj. Koukla jsem se vedle a viděla mou průvodkyni, jak je zakouslá do druhého z chlapců. Dívka ležela na zemi. Asi omdlela. Pořád jsem neměla dost, tak jsem se jí zakousla do hrdla a sála. Byla ještí lepší než oni předtím.

Až když byla vyschlá jsem vstala, utřela si pusu od zbývající krve hřbetem ruky a podívala se na ženu vedle. Tvářila se spokojeně a nějak pobaveně.

„Doma ti musím dát jiné oblečení. Jsi celá od krve,“ usmála se a rukou ukázala na mé triko, co jsem stále měla od toho osudného večera. „Teď prosím opět zadrž dech. Neboj všechno ti vysvětlím,“ měla na tváři lehký úsměv. Opět mě chytla za ruku, ale tentokrát jsme šly směrem do lesa. Hned na okraji jsme se rozeběhly plnou rychlostí. Bylo úžasné cítit vítr ve vlasech. I když bylo nedýchání krajně nepříjemné, účinek na běh to nemělo.

Zastavily jsme se opět u toho domu, odkud jsme předtím vyběhly. Šla jsem poslušně za ní. Posedaly jsme v nějakém obýváčku.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě mile.

„Paula [čti Póla],“ zašeptala jsem a poprvé vlastně promluvila. Můj hlas se úplně změnil, byl takový zvonivější, hezčí.

„Laura,“ usmála se.

„Mohu se zeptat, proč jsi na mě zaútočila?“ zeptala jsem se na první otázku, která mě nejvíce zajímala.

„Voněla jsi až příliš lákavě a i starší upíři prostě ujedou,“ vysvětlovala mi.

„Proč jsem musela zadržet dech?“ ptala jsem se.

„Jsi novorozená a jako taková jsi ovládána svými instinkty. Nemusíš se bát, za rok se to bude zlepšovat, ale teď tě budu muset mít na očích. Jakmile totiž ucítíš krev neovládneš se. Sama jsi jistě poznala, že jsi se jen nadechla a musela jsi zaútočit.“ Přikývla jsem. „Teď ještě nebudeme pokoušet tvé sebeovládání, ale asi za rok, kdy budeš stejně silná jako já, se budeš učit chodit mezi lidmi i s dýcháním. Není to nic lehkého ani pro mě a to mi je prosím už padesát let, co se týká upíří stránky,“ zasmála se. „Neboj, nějak to vyřešíme. Máš ještě otázky?“

„Proč nemáme ty zuby, jako praví upíři?“ Už předtím jsem si všimla, že mám stejný chrup, ale byla jsem tak spoutaná žízní, že jsem tomu nevěnovala pozornost.

„Ale my jsme praví,“ začala se smát, „to jen lidi v Hollywoodu už nevědí co by. Ve skutečnosti se až příliš lišíme od upírů, jak si je lidi představují. Kdyby na nás chtěli jít česnekem, kolíkem nebo svěcenou vodou asi by to u nás vyvolalo jen velký záchvat smíchu. Jsme neporazitelní a jediná smrt je rozcupování na kousky, které se následně spálí. Ani slunce nám neublíží, když už jsme u něho, ale naše pokožka na něm podivně září, takže mezi lidi přes den nemůžeme,“ vysvětlovala mi a při tom se bavila nad inteligencí lidí. Zarputile jsem ji poslouchala a soustředila se na každé její slovo.

„Říkala jsi před tím, že o nás lidi nesmí vědět, to nám někdo zakázal?“ Už teď jsem přijala býti upírem a zahrnovala tak mezi ně i sebe.

„Ano. Existuje jedna rodina, která dohlíží na to, aby se o nás nevědělo. Žijí ve Volteře v Itálii,“ vysvětlila.

„Jak dodržují pořádek?“ byla jsem neuvěřitelně zvědavá. Otevřel se mi nový svět a já ho chtěla celý znát.

„Jakmile se dozvědí o nepořádku vyšlou svou gardu aby potrestala hříšníky. Většinou je trest smrt, ale ty talentovanější jdou do gardy,“ trpělivě vysvětlovala.

„Talentovanější? To jako, že nějaký silnější a rychlejší berou a ostatní ne?“

„Ale kdepak. Upíři mohou mít zvláštní schopnosti. Nikdo neví proč tomu tak je a proč jen někteří. Nicméně najdou se mezi námi takový, kteří pouhým dotekem uvidí každou tvou myšlenku nebo ti způsobí takovou bolest, že by sis přála zemřít.“ Ošila jsem se. „Teď ti pujčím nějaké oblečení, ať nejsi stále v té krvi,“ zvedala se.

„Počkej, mohla bych mít i já nějakou schopnost? A máš jí i ty?“ nedalo mi se nezeptat.

„Ne, já žádnou nemám a u tebe se projeví až po roce, kdy se ti začnou klidnit tvé výkyvy nálad, ale teď už pojď,“ odcházela do nějakých dveří. Poslušně jsem šla za ní. Zastavila se před nějakou skříní, nejdříve si mě prohlédla a potom v ní začala štrachat. Nakonec vyndala tričko s dlouhým rukávem a rifle.

„Venku se ochlazuje tak aby jsi nebyla nápadná,“ podávala mi je. Pořád tam stála a nejspíš čekala, že se začnu převlékat, ale já byla strašně stydlivá.

„Ehm... Promiň, ale nemohla by jsi se otočit?“ zadrhávala jsem se.

„Jo, promiň. Už dlouho jsem s nikým nebyla a starší upíři si už zvykli jak vypadají. To ti musím taky ukázat,“ zauvažovala tišeji. Nicméně se otočila a odešla. Rychle jsem se převlékla a šla za ní.

Stála přede mnou a v ruce držela zrcadlo. Čekala jsem, že uvidím sebe, ale byla tam nějaká krásná dívka s hnědými vlasy po lopatky, ale už to nebyly ty neposlušné kudrliny co jsem mývala. Místo toho se spouštěly, jako kdyby vyšla právě od kadeřníka. Podvědomě jsem tušila, že jsem to já, ale nemohla tomu uvěřit. Můj navěky rozseklý horní ret byl v pořádku. Byla to vzpomínka na to, jak jsem jako malá běhala po dvoře a upadla na beton. Máma mi vyprávěla, že jsem sice brečela, ale zamyšleně jsem se koukala na tu červenou tekutinu, která mi stékala i po rukách. Nevím, co se mi honilo hlavou, ale rozhodně jsem musela být jiná už kdysi.

Největší překvapení pro mě byly oči. Kam zmizela moje žluto modrá kukadla? Vždycky jsem jimi byla fascinována, protože jako jediná z rodiny jsem měla kolem černé zornice žlutý kruh a až potom světle modrou, která se stala i mou oblíbenou barvou. Jenomže teď tam nic podobného nebylo. Nacházela se tam pouze červená barva. Byl to sice nezvyk a já při pohledu na sebe škubla rameny, ale musela jsem uznat, že měly něco do sebe. Vypadaly tak nebezpečně a přitom se dívaly momentálně hodně zvědavě.

Má malá postava, na kterou jsem nikdy nebyla hrdá, ale prodělala největší změnu. Byla jsem štíhlá a asi ještě hezčí než nějaké modelky. Bílá barva mé kůže tomu dodávala takový omak neznamého a varovala, že jsem jiná, ale i tak jsem si na sebe nemohla stěžovat.

Celkově jsem se v zrcadle nepoznala, ale uvědomění si, že jsem teď krásná byl nádherný pocit a já se nekontrolovtelně začala usmívat.

„Tak pojď, teď ti odpovím na zbytek otázek,“ usmála se, odložila zrcadlo a sedla si na sedačku.


Shrnutí >>> 2. část



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Navždy sedmnáct 1. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!