Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy, má lásko - 5. kapitola

14.03.2012 (13:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2044×

Následující týdny pro mě byly těžký. Doma i před kluky jsem Culleny nesnášela. Večer jsem brečela potichu do polštáře, protože mě to příšerně bolelo. Bolelo mě, že nejsem s ním! Ta bolest byla příšerná!

Letmé dotyky, tajné výměny pohledů, ukradené chvilky spolu, polibky. Nestačilo mi to! Prostě jsem chtěla víc! Víc S .Je! Myslela jsem, že už se z toho všeho zblázním! Tohle přece nemůžu vydržet.

Cullenovi byli už několik dní pryč. Jeli na návštěvu někam do Jižní Ameriky. Netušila jsem kam přesně. Ani ke komu. Bylo mi to jedno. Jen jsem se modlila, aby se už vrátili. Bylo mi šíleně smutno.

„Slečno Uleyová, mohla byste, prosím, dojít do sborovny pro moje pomůcky? Zapomněla jsem je tam,“ požádala mě paní Clearková.

„Jistě.“ Potichu jsem se zvedla a zamířila ven ze třídy. 

Když jsem se blížila ke sborovně, někdo na mě z dálky zavolal. Otočila jsem se a uviděla ho. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče. Bylo mi v té chvíli úplně jedno, jestli tam někdo je nebo není, jestli nás někdo uvidí. Začala jsem ho líbat jak zběsilá. Objímala ho a hladila. Nemohla jsem se od něj odtrhnout, natož ho přestat  líbat. Když se konečně ode mě dokázal trochu odtáhnout, stoupla jsem si normálně, jako člověk, na zem a trochu se začervenala. Uvědomila jsem si moje chování.

„Promiň,“ špitla jsem se sklopenýma očima.

„Za co, Sophi?“ pousmál se a zvedl mi bradu.

„No, za to moje, ehm, přepadení,“ zasmála jsem se.

„Kéž bys mě takhle přepadávala pořád.“ Chytil mě a přitáhl si mě znovu k sobě.

„Strašně jsi mi chyběl, S. Ji! Potřebuji tě čím dál víc!“ Objala jsem ho ještě pevněji.

„Taky jsem bez tebe trpěl, lásko,“ zašeptal a opět mi věnoval polibek.

„Takže, návštěva proběhla a jste zpět?“

„Ne, jen já. Naši tam ještě zůstali. Vrátí se až příští týden,“ vysvětlil.

„Ty ses vrátil sám?“ zamrkala jsem na něj.

„Nemohl jsem to bez tebe vydržet!“ Po dokončení jeho věty jsem ho začala líbat a cítila, že není nikdo, kdo by byl šťastnější než já.

„Co kdybychom si ukradli odpoledne pro sebe?“ pokračoval.

„Jak to myslíš?“ Podal mi popsaný papír, na kterém byla dost podrobně vypsaná cesta kamsi.

„Přijdeš?“

„Ano,“ odpověděla jsem a dala mu na rozloučenou ještě malý polibek.

Celý den jsem nebyla schopná se na něco soustředit. Dělám dobře, že tam půjdu? Co když to někdo zjistí? Ale pochyby pro mě momentálně nic neznamenaly, stejně jsem tam jít chtěla! Chtěla jsem tam jít víc než cokoliv jiného.

„Hey, Soph, jdeš dnes s námi?“ křikl na mě Matt na chodbě, když jsem odcházela domů.

„Ne, nejdu,“ neurčitě jsem odpověděla. Ovšem můj neodbytný přítel mě jen tak nenechal.

„Proč? Dlouho jsi s námi nebyla.“ Doběhl mě.

„Chci dělat ten referát na biologii,“ pohotově jsem zareagovala. Samozřejmě, že jsem opět lhala. Referát jsem měla hotový už dlouho předtím.

„Aha, tak to jo. To by mi asi u táty neprošlo, kdybych tě přemlouval na úkor školy, co?“ zasmál se.

„To asi ne,“ odvětila jsem a se sklopenou hlavou jsem pokračovala k autu.

„No, kdybys to stihla nějak včas, budeme v La Push. Stav se, ano?“ zakončil naší konverzaci a odběhl k čekajícím klukům na parkovišti.

Když jsem dorazila domů, mamka mi ušetřila další lži tím, že jede s Robertem na návštěvu k její rodině. Tudíž zůstávám doma s tátou. Rychle jsem se rozloučila a vyrazila do svého pokoje. Táta je v práci a pak jde na schůzi starších. No, a večer se k nim přidám na každodenní obhlídku. Nikdo si ničeho nevšimne, pokud budu hodně opatrná na svoje myšlenky, až se přeměním, přesvědčovala jsem se.

Když jsem dorazila k onomu místu, viděla jsem pod skálou stát malý srub. Jo, asi je to ono, proběhlo mi hlavou. Prohrábla jsem si moje dlouhé černé vlasy a trochu se je snažila upravit. Mamka mi vlasy snad nikdy nestříhala, až když jsem šla na střední, nechala jsem si udělat sestřih.

Zabouchala jsem na onen srub a S. J. mi ihned otevřel.

„Už tě čekám, Sophi,“ roztomile se na mě usmál.

„Promiň, trochu jsem zabloudila. Víš, on popis u velkého stromu u řeky doprava není zrovna nejvhodnější, vzhledem k tomu, že jsem v lese,“ řekla jsem rádoby vtipně.

„Promiň, měl jsem.“

„Ne, to je dobrý.“ Mávnutím ruky jsem ho přerušila a oba jsme se smáli.

Když jsem vešla dovnitř, byl přede mnou nádherný, útulný obývák s hořícím krbem a krásnou velkou pohovkou. Obývák byl spojený s kuchyňským koutem a jídelním stolem, na kterém na mě čekala připravená večeře při svíčkách. Světlo bylo ztlumené a všude rozestavěné svíčky. Bylo to prostě krásné a mně se při svitu všech těch svíček zaleskly slzy. Přemýšlela jsem, jestli je to skutečné nebo jestli se mi to zdá. Ale jedno jsem věděla, nechtěla jsem se probudit.

„Teta říkala, že se ti to bude líbit,“ přistoupil ke mně blíž.

„Je to, no, prostě je to krásné.“ Pokoušela jsem se skrýt mé lesklé oči.

„Přiznávám se ti předem, večeři jsem koupil v restauraci.“ Usmála jsem se na něj.

Po večeři jsme se uvelebili na té obrovské pohovce. Samozřejmě každý na svou stranu a pustili si film. Skoro nic z něho nevím, celý jsme ho propovídali.

Měli jsme si toho tolik co říct. Hodně podobných názorů, hodně stejných plánů. Cítila jsem, že je mi strašně blízký, víc než jsem si uměla kdy představit. Cítila jsem se s ním jako nikdy v životě. Všechno bylo tak přirozené, tak skutečné. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, co jsme, jen jsem si chtěla užívat toho, že jsem tu s ním.

Když si mě začal dobírat kvůli mé soutěživosti ve sportu, laškovně jsem do něj strčila nohou, kterou jsem měla položenou směrem k jeho části pohovky. Chtěla jsem nám dojít pro pití. Když jsem se zvedla a prošla okolo něj, chytil mě za ruku.

„Nikdy mě neopusť.“ Vyděšeně jsem na něj koukla.

Nikdy jsem o něj nechtěla přijít, ale věděla jsem, že jednou ten den přijde. Ten den, kdy se rozloučíme. V ten moment jsem si uvědomila, že bez něj to už nikdy život nebude. V ten moment jsem pochopila, že je mi vším!

Stáhl mě k sobě a líbal mě tak, jak ještě nikdy v životě. Já mu ty polibky oplácela, jak nejlépe jsem uměla. Když vtom mě zvedl a odnesl do vedlejší místnosti. Byla malinká, ale přesto krásná. Byla jsem moc zaneprázdněná, abych toho viděla víc. Ani jsem se nenadála a ležela jsem v nadýchané posteli s nebesy. Přísahám, že nikde bych nechtěla být víc než tady s ním!

Prožila jsem s ním to nejkrásnější milování. Věděla jsem, že jsem jeho. Navždy. Už nikdy nebudu schopná žít svůj život, protože ho má on. Jsem odsouzená žít s touhle láskou navěky.

Byla jsem dokonale šťastná. Spokojeně jsem se na něm uvelebila a v tu ránu jsem usnula hlubokým spokojeným spánkem.

Z mého krásného snu mě probudil zvuk mého mobilu. Probrala jsem se a viděla, že venku je hluboká noc. Otočila jsem se a podívala se na toho nejkrásnějšího kluka, co jsem kdy viděla. Byl tu, se mnou. Opět mě zahltil ten pocit naplněného štěstí. S. J. ještě spal. Sáhla jsem po mobilu, psala mi Lilli. Ptala se, proč jsem nepřišla a proč jsem se celé odpoledne neozvala. Když jsem zahlídla hodinu příchozí zprávy, zděsila jsem se. Přišla ve 21.45 hodin. Vyletěla jsem z postele a začala se hrozně rychle oblékat.

„Co se děje?“ promluvil na mě celý rozespalý.

„Je hrozně pozdě, musím okamžitě domů.“ Snažila jsem se při své odpovědi alespoň trochu zakrýt.

„Počkej, odvezu tě.“ Mnul si oči.

„Ne, to je dobrý, musím letět, táta mě zabije,“ šílela jsem.

Rychle jsem mého drahého políbila a spěchala ven. Když jsem se konečně blížila k rezervaci, slyšela jsem mého tátu a kluky, že jsou na obhlídce. Díky bohu, vypadá to, že se na radě zdrželi. Možná vůbec nestihl jít domů. Určitě by mi volal. A já nemám žádný zmeškaný hovor. Bude to v pohodě Soph, uklidňovala jsem se.

Rozeběhla jsem se a přidala se k mé smečce.

„Kdes byla Soph?“ pomyslel si táta.

„Dělala jsem referát na biologii,“ zkusila jsem.

Když jsme přišli z obhlídky, padla jsem totálně vyčerpaná do postele a hned usnula.

4. kapitola                           6. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy, má lásko - 5. kapitola: