Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Návrat do Volterry - Prolog + 1. kapitola

Stephenie Meyerová - komiksová biografie


Návrat do Volterry - Prolog + 1. kapitolaA je to tady! Druhý díl Výletu do Volterry pod názvem Návrat do Volterry. Už je to přes půl roku, co Hannah odešla od Volturiových. Sice se tam chce vrátit, ale má strach z reakce gardy. Nakonec se toho ujmou její bratři. Jackson a Oliver si vzpomenou na její lidské narozeniny a darují ji nečekaný dárek...

1. kapitola Výletu do Volterry - zde

Prolog

Zabij ho! ozval se pronikavý hlas v mé hlavě.

Každá částečka mého těla se připravila splnit ten příkaz, jen můj mozek protestoval. Přece ho nemůžu zabít! Už jsem ho v přeneseném slova smyslu zabila a znovu to nedopustím. I kdybych měla sama zemřít.

Už nikdy mu neublížím! zakřičela jsem, i když jsem věděla, že slovo nikdy nemá plný význam, protože za chvíli stejně zemřeme…

1. kapitola – Narozeniny

Narozeniny. Znovu se datum zaseklo na dvou čtyřkách. Pro nikoho to znamená, že je o rok dál nebo že je o rok starší. Pro mě to neznamená nic. Naprosto nic. Jen obyčejné datum. Už nikdy se neposunu o rok dál a navždy ustanu v patnáctileté dokonalosti.

Kdybychom nejeli na ten výlet do Volterry, teď bych asi slavila spokojeně s rodinou sedmnácté narozeniny, krájela dort, sfoukávala svíčky... a ani bych nemusela odolávat bolesti, ničit knihovnu a přihlížet jak mému bratrovi lámou kosti. Navíc bych se, sotva odrostlá upířímu dětskému věku, nemusela starat o dva novorozené upíry. Ale povedlo se mi to a byla jsem na sebe víc než pyšná. Už po půl roce dokázali udržet svou žízeň alespoň trochu na uzdě.

S Oliverem a Jacksonem jsem byla šťastná. Tedy skoro. Moje touha vrátit se do Volterry neuvěřitelně rostla každým dnem, ale snažila jsem se, aby to nebylo poznat. Věděla jsem, že Oliver ani Jackson tam nechtějí, takže jsem mlčela. Nechtěla jsem se s nimi hádat.

Ale horší bylo, že jsem se hádala sama se sebou. Půlka mého já se tam chtěla vrátit a ta druhá, méně odvážná se proti tomu stavěla. Bála jsem se Aleca. Určitě jsem mu neuvěřitelně ublížila tím, že jsem na půl roku zmizela. Nedivila bych se, kdyby mě už nikdy nechtěl vidět.

Trochu jsem se bála i reakcí Jane, Demetriho a Felixe, ale byla jsem spíš zvědavá. No, stejně se to asi nikdy nedozvím.

Navíc jsem se bála, že by se někdo dozvěděl o mém naprosto katastrofální vegetariánské výpravě. Naštěstí jediný, kdo to viděl, byl Jackson.

Jednoho dne, asi před měsícem, jsem se rozhodla, že vyzkouším Carlislovu teorii. Byli jsme poměrně hodně na severu. Kluci se na mě vykašlali a šli na lov do města. Já jsem si říkala: Za zkoušku nic nedám.

Už hodně dlouho jsem nebyla na lovu. Moje oči už několik dní měly velmi temný odstín černé. Nepřemýšlela jsem nad tím, co ulovím a zaměřila se na pachy v lese. Vybrala jsem si první, který mě alespoň trochu zaujal. Rozběhla jsem se za ním.

Byl to tygr na stromě. Trochu jsem se divila, co tady dělá, ale žízeň byla větší. Vyšplhala jsem do korun stromů. Tygr teď byl pode mnou. Skočila jsem na něj a povalila ho dolů. Pořádně mě škrábal, ale proti mé žulové kůži jeho drápy nic nenadělaly. Snadno jsem vyhledala jeho hrdlo a zakousla se.

Krev mi připadala naprosto nechutná, ale tišila mou žízeň. Nakonec jsem odhodila mrtvolu.

Podívala jsem se okolo sebe. Nadělala jsem neuvěřitelný svinčík. Všude okolo byla krev. Nejhorší ale byl pohled na mě. Tygr mi roztrhal veškeré oblečení, které teď leželo na cucky tři metry ode mne.

„Sakra!“

Rychle jsem nabrala neviditelnou podobu a modlila se, že mě nikdo neviděl. V tom se ozval téměř hromový smích. Vsadila bych svoje oblečení, tedy spíš roztrhané zbytky hadrů, že to je Jackson.

Otočila jsem se. Kousek ode mě stál rozesmátý bratr. Rychlým během jsem se mu dostala za záda. Mrzelo mě, že nemám jeho talent a nedokážu odvést jeho pozornost. Za to jsem ho chytila pod krkem.

„Hej!“

„Takže teď se přestaneš smát!“ nakázala jsem mu.

Rozesmál se ještě víc. „Jestli to půjde.“

Sakra. „Tak jinak. Co jsi viděl?“ Nemohla jsem se nezeptat.

„Nic!“ Zmáčkla jsem mu zápěstí.

Přestal se konečně smát. „Au.“

„No tak!“

„Vážně nic!“

Zavrčela jsem. Když to uslyšel, konečně mu došlo, že si nedělám srandu.

„No dobře, možná jsem viděl, jak tygr někomu roztrhal šaty a možná jsem viděl, jak ten dotyčný byl celý od tygrovy krve a možná jsem viděl kousek z té osoby, ale možná jsem se taky otočil. Ale to všechno jenom možná!“

Sakra viděl všechno. Doufala jsem, že to poslední myslel vážně. Jako že se otočil. Ale pustila jsem ho. „Takže, co kdyby si mi sehnal nějaké oblečení.“

„Jasně!“ Ten záblesk v jeho očích ve mně vzbudil nejistotu. Najednou byl pryč.

Já jsem se procházela po louce a modlila se, že můj štít je perfektní.

Jackson se vrátil za pět minut s hodně poťouchlým výrazem. Začala jsem se bát. Šla jsem k němu a poklepala mu na rameno. „Tady jsem.“

„Fajn,“ řekl a podal mi malý balíček. Vzala jsem si ho. Zdál se mi podezřele lehký. Rozbalila jsem ho a v něm byl jeden velký lopuchový list.

„To si děláš srandu ne,“ nadávala jsem, i když přes jeho smích nebylo nic slyšet.

„Jo,“ vykoktal ze sebe a podal mi druhý balíček. V něm byly normální letní šaty. Rychle jsem si je na sebe vzala a konečně jsem se mohla stát viditelnou. Pak jsem rozesmátému Jacksonovi ubalila takovou ránu, že přeletěl celou louku. „Díky,“ řekla jsem.

„Moc se mi teda nelíbí tvůj způsob děkování.“ Pomalu se zvedl ze země.

Najednou jsem si uvědomila, že tu někdo chybí. „Kde je Oliver?“

„Zrovna, když jsem tě uviděl, tak ho záhadně zaujal strom a myslím, že ho ještě pořád sleduje,“ vysvětloval.

To od něj bylo hezké. „Týjo. Dí-“

„Ne neděkuj mi. Svůj obličej mám rád.“ A zakryl si ho rukama, ale viděla jsem, že se usmívá.

„-ky. To bych si měla napravit reputaci, když si myslíš, že neumím děkovat normálně!“ podívala jsem se mu do očí.

„Hele, máš nějaké divné oči,“ řekl.

„Cože?“

„No, jsou... zlaté.“

„Zlaté?“ podívala jsem se do jezírka. Skutečně. A docela mi to slušelo. Oči mi ladily s vlasy. Ale nebylo to takové jako ta krásná a krvavá červeň. Rozvířila jsem svůj odraz a snažila se umýt. Když už jsem nevypadala jako po jatkách, zvedla jsem se.

„Jdeme?“

„Jasně.“

Prohlížela jsem si Jacksona a spatřila jsem náhrdelník na jeho krku. „Odkud to máš?“

„Ale… Našel jsem to v nějakém obchodě.“

„Aha.“

Dali jsme se do běhu. Asi za tři vteřiny jsme dorazili k Oliverovi.

Ten se na nás vrhl. „Koukej na ten strom. Ten je fakt hustej!“

„Tohle nám nemůžeš dělat. Vždyť je to děsný,“ řekla jsem a dívala se na Oliverovi rozostřené zorničky, které byly upřené na obrovský smrk.

„Fajn,“ odsekl Jackson. „Ale nemůžeš popřít, že je to zábava.“

Ignorovala jsme ho. „Musím si jít pořádně zalovit,“ řekla jsem, protože jsem to doopravdy potřebovala. Tygr mě moc nezasytil. A odešla jsem.

Ve městě jsem si nejprve sehnala pořádné oblečení.

Ze zapnutého rádia jsem v obchodě slyšela: „Ze ZOO utekl poslední světový exemplář Tygra jihočínského. Pokud máte případné zprávy, kontaktujte přímo zoo. Také připomínám, že jakékoli ublížení tomu zvířeti se trestá podnětím svobody a peněžitému trestu.“

Nikdo se mi nemůže divit, když chci, aby tahle scéna zůstala v utajení.


„Slez z toho stromu,“ křičel na mě Oliver. „Nemůžeš být od nás pořád tak odříznutá.“

Ale já jsem to chtěla. Vždycky, když jsem nelovila, vylezla jsem na nejvyšší strom, rozhlížela se po krajině a přemýšlela. Nebylo to nepříjemné.

„Tak polez dolů. Nebo tě shodím.“ Hm. Už začal vyhrožovat. To bude něco vážného.

Naštval mě, že mě vyrušil z přemýšlení, tak jsem se podívala dolů a správně vypočítala skok. Najednou jsem byla neviditelná a skočila dolů. Přistála jsem Oliverovi na zádech.

To mě překvapilo, protože jeho talent tomu odporoval. Měl by být schopný v poslední setině vteřiny uhnout. To se muselo dít něco hodně zvláštního.

Najednou mě neuvěřitelně zaujalo nějaké stéblo trávy. Takže Jackson byl poblíž. Pak jsem nic neviděla, protože mi někdo dal přes ruce.

„Vidíš něco?“

„Ne.“ Doufala jsem, že z mého tónu je slyšet hodně podráždění.

„Super.“

Pořád jsem seděla Oliverovi na zádech. Najednou jsme se rozběhli.

„Kam jdeme?“ vyzvídala jsem.

„Překvapení.“

Než jsme zastavili, stačila jsem aspoň 20x zeptat: „Už tam budem?“

A oni stačili aspoň 20x odpovědět: „Ne!“

Konečně mi sundali šátek.

„Všechno nejlepší!“ zahulákali.

Podívala jsem se před sebe a nemohla uvěřit svým očím. Přede mnou na kopci se tyčila Volterra!

 

2. kapitola - Vítání

 

Hannah se zlatýma očima...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Volterry - Prolog + 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!