Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nástrahy osudu - 2. kapitola

Nástrahy osudu - 2. kapitolaPro Bellu nastal šťastný a dlouho očekávaný den – její snoubenec Matt odjíždí na služební cestu do Paříže.

Nástrahy osudu – 2. kapitola

 

Bolavým ramenem jsem se opírala o žlutě natřenou stěnu kuchyně a vyhlížela vysokým oknem na klikatící se ulice Seattlu deset pater pode mnou. Do očí se mi tlačily slzy, ale nepohnula jsem se ani o píď, abych si ulevila od bolesti, kterou jsem si dobrovolně způsobovala. Připomínala jsem si jí své odhodlání, nedovolovala mi zapomenout ani podlehnout planým nadějím. Nic se nezmění, ať už říká nebo dělá cokoliv. Vždycky to nakonec dopadne stejně…

Zatřepala jsem hlavou a nasála do nosu sladkou vůni téměř upečených sušenek, které mi znova připomněly mou ztřeštěnou maminku.

Vždycky mi moc chyběla, ale v posledních několika měsících jsem si svůj stesk uvědomovala mnohem palčivěji. Tolikrát jsem zatoužila po jejím bezpečném objetí, po slovech útěchy a radách, jimiž by mi pomohla a dodala odvahy, ale bylo mi to k ničemu. A tak jsem si jen vybavila její téměř dětskou, naprosto bezelstnou povahu, bláznivé nápady i neuvěřitelnou zapomnětlivost a panikaření, které mě taky dost často vytáčelo. Ale bylo pro nás přirozené svěřovat si navzájem své problémy a utěšovat se, když nám bylo mizerně, nebo si lakovat vzájemně nehty a vyprávět si vtipné historky ze života nad mísou sladkého popcornu, když měl taťka noční a my zůstaly samy doma.

Spousty vzpomínek z dětství mi pokaždé dokázaly vyvolat úsměv na tváři a já si díky nim připadala silnější, schopná i nadále čelit životu.

Byl první prosincový den a počasí nad městem se pro jednou umoudřilo, jako by odráželo mé netradiční rozpoložení. Vždy přítomné husté mraky dokonce propustily sluneční paprsky, což se stávalo málokdy a já to považovala za dobré znamení. Už jen sebrat všechnu odvahu, kterou v sobě mám…
„Maminko?“ Ode dveří zazněl tenký zvonivý hlásek, který mě vždycky dokázal rozveselit, ať už jsem se cítila sebevíc mizerně. Snažila jsem se být své dceři oporou, tak jako jí mně byla má maminka, ale čas od času se mi to nepodařilo. Připadala jsem si pak provinile, neboť bych správně měla všechny její starosti zahánět a ne za ně nést zodpovědnost. Ale nedokázala jsem se neustále přetvařovat a předstírat, že jsem šťastná a nic se neděje. Na to se toho stalo příliš.

Podívala jsem se na svou malou holčičku a oplatila jí široký úsměv. Dneska to šlo samo a přirozeně.

Čokoládově hnědá očka, která zdědila po mně, se šťastně rozzářila a než jsem se nadála, vrhla se mi kolem krku. Pevně jsem ji sevřela v náručí, ale nedokázala se ubránit další vlně viny. Nikdy jsme o tom nemluvily, ale věděla, že je se mnou něco špatně a dobrá nálada u mě není na denním pořádku. Proto ji můj úsměv tolik potěšil. Nechtěla jsem ji rozesmutňovat, ale tolikrát mi bylo do pláče, že ani její zpěvavý hlásek nedokázal odnést všechnu bolest pryč.

Hladila jsem ji po hebkých hnědých vláscích, po zádíčkách a hubených ručkách, mazlila jsem se se svým štěstíčkem a pusinkovala její baculaté dětské tvářičky.

Takhle by to mělo být pořád a ne jen ve vzácných případech. A s tím jsem hodlala konečně něco udělat.

Už byl nejvyšší čas.

Pustila jsem Sofi a popostrčila ji stranou, abych mohla z trouby vytáhnout zlatavá vanilková kolečka. Rozhodnutí pokračovat v naší rodinné sušenkové tradici, tak jako to přede mnou dělala má maminka a před ní ta její, mi pomohlo nezešílet. Vzpomínek na babičku mi zbylo jen málo, ale pokud vím, vždycky to u ní vonělo tak, jako právě teď u nás.

„Kdo mě půjde vyprovodit?“ Cukla jsem sebou, až se mi sušenky sesunuly na jednu stranu plechu a jen díky rychlé reakci se neodporoučely na zem. Střelila jsem pohledem ke vchodu do kuchyně a sledovala Sofinku vrhající se do náruče svého tatínka. Políbila ho na čerstvě oholenou tvář a obličejík zabořila do ohybu mezi krkem a ramenem. Jemně ji od sebe odtáhl, aby mu nepokrčila límeček na perfektně vyžehlené košili, ale nic jí neřekl, za což jsem mu byla skoro až vděčná.

Mattovy oříškové oči naplněné bolestí se střetly s těmi mými a já se musela hodně snažit, abych okamžitě neuhnula pohledem. Samozřejmě že si všiml mé reakce při svém příchodu. Jak jsem si mohla jenom na chvíli myslet, že by mu to uniklo? Není přeci žádný hlupák ani ignorant, aby neviděl do jakého stavu jsem se dostala a on se pro to očividně trápil. Měl také proč a já z celého srdce doufala, že doopravdy trpí, tak jako já. To on mohl za to, jaká troska se ze mě stala.

Odvrátila jsem se od nich a položila plech na dřevěné prkýnko na stole. Uhladila jsem ještě kytičkovaný ubrus a představila si, jak krásně se sem bude hodit ten vánoční, který jsme před týdnem se Sofí vybraly v obchodě…

Pevně jsem sevřela čelist a téměř zaskřípala zuby nad svými myšlenkami.

Zašilhala jsem po těch dvou, stále ještě stáli mezi futry a objímali se. Ruce se mi samovolně stáhly do pěstí a pravidelně dýchat mi dělalo potíže, ale potřebovala jsem se uklidnit.

Nemohl mě takhle vidět.

Znal mě moc dobře na to, aby mu došlo, že se něco děje a to jsem nemohla připustit.

Musí odletět.

To je naše jediná naděje.

Pomalou chůzí jsem je následovala do prostorné předsíně, kde už na zemi ležela příruční taška a kufr. Dalo mi zabrat, abych nezačala nadšením poskakovat kolem dokola, neboť vzrušení se mi rozlévalo celých tělem jako horká láva.

Matt políbil naši dceru na čelo a přislíbil jí, že jí z Paříže přiveze něco hezkého. Nepochybovala jsem o jeho slovech. Pokud šlo o drahé dárky, nešetřil jimi.

Luxusní hodinky, diamantové náušnice, perly, kabelky, to všechno mi leželo netknuté ve skříni. Nehodlala jsem nic z toho nosit, věděla jsem, že by to považoval za odpuštění a to nepřipadalo v úvahu. Nehodlala jsem mu nic promíjet, jeho vina byla veliká a odpuštění mělo mnohem větší cenu než ty jeho slavné úplatky, nad kterými se rozplývaly manželky všech jeho kolegů. Jako bych to neslýchala v jednom kuse, na každé firemní akci, při oslavách a grilování:

„Máš tak pozorného snoubence, Bello, tolik ti závidím!“

„Krásný, inteligentní, bohatý, se skvělou pracovní pozicí, co víc by sis mohla přát? Je do tebe blázen, po jiných ženských vůbec nekouká a chce si tě vzít! Vždyť to je hotová výhra v loterii, Bello!“

Málem jsem si kvůli těm pěstěným dámám začala připadat nevděčně.

Mají přece pravdu! Takového výjimečného muže aby pohledal…

Když jsem se na adapťáku před nástupem do prváku s Mattem seznámila, okamžitě jsme si padli do oka. Chodil už do třeťáku a nám nováčkům dělal instruktora, abychom snadno zapadli a nepřipadali si úplně mimo.

S kluky jsem neměla skoro žádné zkušenosti, pokud nepočítám všemožné trapasy s Mikem a Erikem na střední, takže jsem byla úplně šokovaná, když mě hned další den pozval na kafe. Připadala jsem si neuvěřitelně blbě, v jednom kuse jsem rudla rozpaky a nedokázala ze sebe vypravit rozumnou větu bez toho, aniž bych se zakoktala, ale asi se mu to líbilo, protože se chtěl sejít znovu a ještě jednou a na konci třetího rande mě vášnivě líbal před vchodem na koleje.

Uznávám, že jsem byla jako utržená ze řetězu a užívala si, jak jen to šlo. Matt mi všechno ukázal a já si připadala po jeho boku výjimečně. Najednou jsem patřila do party těch oblíbených, pozvánky na akce spolužáků se jenom hrnuly a mé studijní výsledky byly vynikající.

A pak jsem zjistila, že jsem těhotná.

Oslavila jsem čerstvě dvacítku, začala druhý ročník vysoké a Matt právě nastupoval jako praktikant do jedné zavedené obchodní společnosti, kde mu hodlali nabídnout stálé, velmi dobře placené místo, pokud by se osvědčil. Z mého těhotenství byl nadšený, našel nám světlý, prostorný byt a všechno nasvědčovalo tomu, že budeme doopravdy šťastní.

Oba jsme přešli na kombinované studium, on získal to úžasné místo a narodila se nám nádherná a zdravá holčička.

Můj táta byl z dědečkovství naprosto odvázaný a do malé Sofí se na první pohled zamiloval. Dával do toho všechno a já věděla, že se tak snaží začít znova žít po maminčině autonehodě, při které před pěti lety zemřela. Stále dokola jsem si představovala, jak by se asi mamka tvářila nad oznámením o mém časném těhotenství. Nejspíše by ji kleplo, ale pak by nadšením poskakovala po celém domě a bláznivě nakupovala oblečky pro miminko, aniž by věděla, zdali to bude holka nebo kluk. Škoda že jsme se toho ani jedna nedočkala.

Naše štěstí nemohlo trvat věčně, přestože jsem pevně doufala v pravý opak.

Ze začátku bylo všechno tak jednoduché, sluncem zalité a já byla otupělá pohledem přes sklíčka růžových brýlí zamilovanosti, ale časem toho na mě začalo být prostě moc.

Studovala jsem, starala jsem se o celou domácnost a Sofinku a Matt mi nikdy nepomohl. Očekával, že všechno zvládnu a ve chvíli, kdy se objeví doma, bude všude uklizeno a jídlo připravené k prostírání. Snažila jsem se všechno zvládat, ale nešlo to. Někdy jsem pociťovala takovou únavu, že jsem musela s vypětím všech sil vstát z postele, abych si sama zašla do koupelny a pořádně se postarala o Sofi.

Snažila jsem si nedělat moc hlavu z hádek, které se začaly objevovat, protože jsem je upřímně očekávala. Vždyť v každém vztahu se někdy partneři pohádají, aby se pročistil vzduch a uklidnily vody. Ale u nás se z toho stala tradice, která mi v mém psychickém vypětí ještě přitěžovala.

Vyčítal mi mou neschopnost, tvrdil, že nezvládám to, co zvládají manželky jeho kolegů. Nestarám se o sebe a vypadám jako šmudla. V obýváku je nepořádek, v kuchyni neumyté nádobí a nevynesené smetí… chtělo se mi z toho smát a zároveň brečet, vždyť kdyby mi jenom trošičku pomohl, zvládala bych mnohem více věcí a hlavně si taky trochu odpočinula!

Nepřišlo mi, že bych řekla něco tak hrozného nebo pobuřujícího, ale asi jsem se spletla.

Jak moc jsem zjistila v okamžiku, když mi vlepil hrubý políček přes levou tvář.

Bez jediného pohledu na mě odkráčel do pracovny a mě tam nechal stát, rozcuchanou a poníženou, se slzami deroucími se mi do očí. Má holčička ve vedlejším pokoji plakala, protože skončila její oblíbená pohádka a já se zmohla jen na to se k ní pevně přitisknout a šokovaně hledět do zdi.

Měla jsem sto chutí sbalit nám věci a odejít od něj, ale on za mnou v noci přišel a omluvil se, že to tak nemyslel a přehnal to. Miloval se se mnou s takovou něžností, že jsem uvěřila všemu, co mi napovídal a usínala v jeho náručí s naprostým klidem, rozhodnutá zůstat.
Od té politováníhodné události, jak ji sám nazval, uběhly dva roky, čtyři měsíce a jedenáct dní.

Tak dlouhý čas strávený v obavách, kdy se mu zase něco nebude líbit a dá mi to pořádně najevo. Přesně tak dlouhý čas skrývání modřin pod makeupem a dlouhými rukávy. Neodeznívající výčitky svědomí, že si to asi doopravdy zasloužím a pak další, ve kterých s pláčem doufám, že se proti němu dokážu postavit.

Doba, přes kterou se má láska k němu stala nenávistí a strachem a milování hroznou nutností, kterou jsem snášela jen s odporem, stejně jako všechny jeho pokusy o něžné doteky. Nezapomínal mi říkat, že mě miluje, ale pro mě to znamenalo jenom utrpení. Všude, kam jsme spolu zavítali, mě hlídal pohledem jako ostříž, a když jsem se bavila s nějakým mužem, ztropil mi doma takovou žárlivou scénu, při níž nechyběly nadávky, facky ani tvrdý, bolestivý sex, při němž si mě bral, ať jsem chtěla či ne.

Prosby, slzy, pokusy o odmítnutí ho jenom více popudily a víc to bolelo. Postupem času jsem se naučila být pasivní a nechala ho dělat si, co se mu zlíbí. Já se pak s tichým pláčem schoulila ve sprchovém koutu, rozervaná, rozbolavělá a zbitá, nechala po sobě stékat horkou vodu a doufala, že ze sebe smyji špínu, kterou na mě vykonal a zanechal.

Ale nic mě nedokázalo očistit od křivdy, kterou na mně neustále páchal a o níž jsem se nikomu na světě nedokázala svěřit. Neunesla bych tu potupu a nejspíše by mi ani nevěřili. Vždyť on byl ten dokonalý ideál muže, po kterém touží každá žena…

„Bello?“ Jeho hlas mě vytrhl z myšlenek a vrátil mě zpátky do reality. Sofí jemně svírala mou ruku a usmívala se, když ke mně její otec přistoupil, objal mě a políbil na ústa.

Vlna nevolnosti se dostavila s takovou prudkostí, až jsem se musela hodně ovládat, abych před ním neucukla a nepozvracela mu nové sako. Obočí se mu stáhlo k sobě nesouhlasem a oči opět naplnila bolest. Ustoupil ode mě, ale nepřestal se do mě vpíjet tím vydíravým pohledem. Chtěl ve mně vzbudit soucit a taky pocit viny. Ale to se nestalo. Snažil se mě citově vydírat a já ho proto ještě více nesnášela. Donutil mě, abych pohrdala sama sebou a to byla jenom další položka na seznamu celé řady hrozných zločinů, jichž se na mně dopustil.

„Dávejte na sebe pozor, mé krásky.“ Poslal Sofii vzdušný polibek, vzal si svá zavazadla a vydal se k výtahu.

Doprovázela jsem ho pohledem a nemohla se dočkat, až se za ním těžké ocelové dveře zavřou a já jeho obličej už v životě neuvidím.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nástrahy osudu - 2. kapitola:

 1
5. Seb
17.07.2015 [9:49]

Emoticonsnad bude líp Emoticon
Děkuji Emoticon

4. sam
16.07.2015 [12:01]

Chudák Bella. Teď má však šanci, když tam Matt nebude - nebo aspoň myslím :D

3. betuška
15.07.2015 [22:00]

hodne smutné, ale bella zdá sa je silná, tak jej budem držať palce , aby sa dokázala odpútať od muža,ktorý ju týra... Emoticon

15.07.2015 [21:52]

wuzinka Emoticon Emoticon Super. Rychle dalsi kapitolu Emoticon

1. miky
15.07.2015 [20:48]

Pekne Emoticon Emoticon Pokracuj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!