Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 25. kapitola

24.05.2012 (16:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1898×

Svalila jsem se na sedačku a brečela. Měla jsem strach, že se mu něco stalo, i když jsem si to dost dobře neuměla představit. Nevěděla jsem, co budu dělat. Jak si jen mohl myslet, že jsem ho opustila?

Byla jsem slabá, přesto jsem se rozhodla ho hledat. Došla jsem do pokoje a vzala si pár věcí na cestu. Seběhla jsem dolů a nechala našim vzkaz. Je mi jasné, že budou šílet, ale nemám čas čekat, než přijdou.

Jela jsem hledat svoji lásku. Nevím, kdy se vrátím. Nemějte o mě strach. Brzo se ozvu. Pusu pro všechny!

                                                                       S láskou, Nessie

Jediné místo, kam mě napadlo jet, byla Sicílie. Dojela jsem na letiště a čekala na let. Letělo to až ráno, ale to mi bylo jedno. Seděla jsem v letištní hale a litovala sama sebe. Po pár hodinách mi došlo, že to nemá smysl. Za všechno si můžu sama.

Zavolali moje číslo letu a já nastoupila na palubu. Za chvíli jsme dosedli a já utíkala pro auto. Když bylo konečně papírování za mnou, rozjela jsem se do našeho domu. Zastavila jsem a nadlidskou rychlostí vběhla do domu. Třikrát jsem ho prohledala, ale nebyl tam. Srdce se mi sevřelo. Nedokážu bez něj žít. Svalila jsem se na postel a stočila se do klubíčka. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vyrval srdce z těla.

Přitahovala jsem si polštář, když jsem do něčeho strčila. Zvedla jsem hlavu a ten polštář nadzvedla. Byla tam malá krabička. Vzala jsem ji do ruky a otevřela ji. To, co jsem uviděla, mi zasadilo ránu do srdce. Třpytil se tam na mě ten nejkrásnější prstýnek na světě. Byl zlatý, uprostřed jeden opracovaný diamant ve tvaru květiny. Z úžasu jsem oněměla.

Nasadila jsem si ho na prsteníček a zabořila hlavu do polštáře. Bušila jsem do postele takovou silou, že se nakonec zlomila. Naříkala jsem a brečela. Došlo mi, že tu poslední noc mi ho dal pod polštář. Chtěl, abych ho našla. Ale já byla zaměstnaná tou pitomostí s alfou. A pak jsem se rozhodla jet domů. Nedal mi ho. Věděl, že bych neodjela.

Nevěděla jsem, kde ho mám hledat. Na světě je tolik míst. Kam ses mi schoval, andílku? Propadla jsem v zoufalství a nemohla dál. Moje nohy mi nesloužily. Neustále jsem si opakovala: „Chci být s ním! Chci být u něj! Nemá cenu žít, jestli nebudu teď hned u něj!“

Ani domů jsem nemohla zavolat. Došla mi slova. Seděla jsem celé dny na lehátku na pláži a koukala na to nekonečné moře přede mnou. Nejedla jsem, nelovila. Po týdnu jsem zeslábla. Vrátily se mi bolesti žaludku z toho soužení. Snažila jsem se to nevnímat a doufat, že třeba umřu. Smrt stále nepřicházela. Položila jsem se na lehátko a konečně usnula. Stále jsem cítila, jak mě ovívá mořský vánek. Stále jsem slyšela šumění moře. Po chvíli jsem to ale cítit přestala.

Pohled Caius

Vrátil jsem se z Forks. Byl jsem nešťastný. Nenašel jsem ji. Došel jsem do své komnaty a myslel, že se zblázním. Cestou z letiště jsem to vzal přes jejich dům, ale ani tam nebyla. Bylo mi jasné, že s ním zůstala. Asi odjeli někam na líbánky, ironicky jsem si pro sebe říkal, obličej se mi při tom kroutil.

Chodil jsem po pokoji sem a tam. Co budu dělat? Mám ji hledat? Nebo ji nechat jít? Už jsi ji jít nechal! Co teď chceš? Svoji šanci jsi už promarnil! Nech ji žít!

Trápil jsem se tisíci dalšími otázkami, když někdo zaklepal na moje dveře. Štěknul jsem směrem k nim. Alec.

„Co chceš?“ Byl jsem nešťastnej a odnášeli to všichni okolo. Moje zoufalost přecházela v hysterii. Měl jsem chuť se tam vrátit s celou armádou a přece jen je tam všechny pozabíjet.

„Pane, vy víte, že vás mám rád. A že mám rád taky Nessie.“ Jak se opovažuje vzít její jméno do pusy! Nepříčetně jsem se na něho obrátil, a než stačil jakkoliv zareagovat, byl přilepený na zdi. Měl jsem chuť roztrhat ho na tisíce malých Alečků. Ale něco mi to nedovolilo. Byla to ona. Cítil jsem její dotek na ruce, jak mě od něj chce odtrhnout. Slyšel jsem její slova. Byla se mnou.

„Proč jsi přišel,“ rezignovaně jsem ho pustil. Nemůžu proti ní bojovat. Proti ní jsem slabej ubožák. Až tak mě má pod palcem.

„Byla tady, pane! Pan Aro mi vyhrožoval smrtí, pokud vám to řeknu, ale já musím, pane!“ Otočil jsem se k němu a skočil po něm. Tentokrát jsem ho chtěl umačkat od radosti. Jeho vyplašené oči začaly pod mým tlakem hasnout, a tak jsem ho pustil. Všechno mi řekl. Věděl jsem, kde je.

Druhý den

Jel jsem jako blázen. Ručička ukazovala něco málo přes dvě stě kilometrů za hodinu. A já sešlápl plyn ještě víc. Zastavil jsem auto. Moje ledové srdce se rozbušilo. Rozbušilo se tak, že jsem ho slyšel v uších. Nadlidskou rychlostí jsem vběhl do domu a zavolal na ni. Čekal jsem, až uslyším ten její hlásek. Jenže žádný nepřišel. Proběhl jsem celý dům, ale nebyla tam. Vyběhl jsem z domu a v momentě jsem se ocitl na pláži. Došel jsem ke slunečníku a na lehátku ji konečně našel.

Srdce mi poskočilo. Ležela tam, spala. Já si to tedy myslel. Políbil jsem ji na čelo a čekal, až uvidím ta její překrásná očka. Ale žádná reakce nepřišla. Opatrně jsem ji nadzvedl, ale její ruka bezvládně spadla. Přivinul jsem ji na svou hruď a utíkal s ní do domu. Byla průhledná, studená. Zabalil jsem ji do peřin a dek. Položil jsem si ji na sebe a čekal, až se zahřeje, když mi došlo, že jí to teplo beru. Položil jsem ji tedy na postel. Nereagovala. Mluvil jsem na ni, prosil jsem ji, líbal jsem ji. Nic.

Vyděšeně jsem si sedl na podlahu k její posteli a zvedl mobil.

„Paolo?! Přijeď, prosím tě! Hned!“ vyslovil jsem a telefon mi upadl z ruky. Neregistroval jsem to. Moje oči byly upřené na její dokonalý, ale utrápený obličej.

Pohled Renesmé

Brnělo mě celé tělo. Cítila jsem se vysílená, přesto jsem se pokusila rozlepit oči. I ten jeden malý pohyb mě bolel. Umřela jsem? Ne, to bych bolest necítila. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala. Nevěděla jsem, kde jsem. Rozhlédla jsem se a snažila si vzpomenout. Jak jsem se sem dostala?

Pootočila jsem se a uviděla Caia sedět na zemi u mojí postele. Držel mě za ruku. Ani můj pohyb nezaregistroval. Jeho hlava byla zabořená do okraje mojí postele.

„Ta zem musí být nepohodlná,“ chraplavě jsem pronesla a trochu si odkašlala. Při tom odkašlání mě tělo dost zabolelo. Zvedl hlavu a já po těch týdnech konečně uviděla jeho oči. Cítila jsem takovou úlevu. Byl u mě. Ten jediný, kterého jsem tu chtěla, byl u mě. V jeho očích se roztančily plamínky štěstí a mně se navalilo. Ze všech sil jsem zmáčkla jeho ruku. Chtěla jsem, aby věděl, jak moc ho miluji.

„Vrátila ses mi, lásko,“ šeptal a tiskl moje ruce k jeho obličeji. Pusinkoval je a neustále to opakoval.

„Nikdy jsem neodešla,“ lehce jsem se usmála. Ale to už jsem měla jeho obličej u svého a po chvilce i jeho rty na těch mých.

„Jak jsem se sem dostala?“ vznesla jsem dotaz. Ale to už ve dveřích stál táta.

„Převezli jsme tě sem,“ usmál se na mě.

„Jsem ráda, že jsem doma.“ Podívala jsem se na Caia, který stále seděl u mě a držel mě za ruku. Ochranářsky registroval moji rodinu za námi.

„Jak se cítíš, Nessie?“ došel ke mně děda. Caius byl lehce nervózní, že jde ke mně tak blízko. Nakonec uvolnil mou ruku a děda mi mohl změřit tep.

„Brní mě tělo, ale jinak snad lépe,“ uspokojila jsem všechny v pokoji.

„Málem jsi vyhladověla. Tohle nám už nikdy nedělej,“ zabědoval a pohledem mě pokáral.

„Už je všechno v pořádku,“ usmála jsem se na něj omluvně.

„Renesmé?“ vykoukla na mě zpoza táty mamka.

„Mami?“ dožadovala jsem se jí. Konečně táta ustoupil a pustil ji ke mně. Caius rozhodně uhnout nechtěl. Takže se ke mně natáhla přes druhou stranu postele.

„Všechno už bude dobrý, zlatíčko. Vždyť máš rodinu. Nikdy jsi na to neměla být sama,“ smutně se na mě dívala.

„Nechtěla jsem vás zatěžovat. Promiň, mami.“ Ale bylo zbytečné se omlouvat. Moje rodina mě bezvýhradně milovala. Zalitovala jsem, že jsem se na ně neobrátila. Ale stejně to nešlo.

Nessie se zotaví a bude následovat den D. Předposlední kapitola je před námi. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 25. kapitola: